Jakkoli trendem je třídimenzionální vidění světa a kina i obývací pokoje jsou plné lidí s brýlemi mámení, naše životy jako by byly zcela plošné a měly jen dvě dimenze. Ta třetí, ta, která dodává životu hloubku, chybí. Současné české společnosti prostě chybí ideál, k němuž by se mohla vztahovat.

Jedině vzdělaný a kulturní člověk je totiž schopen pochopit a připustit si, že nemá jen tolik proklamovaná lidská práva, že má také lidské povinnosti. Jedině takový člověk je schopen cítit se, a v důsledku i být občanem.

Říkám-li, že je nám zapotřebí ideálu, nemám na mysli ideál ve smyslu zneužitelného ideologického fetiše, ale ve smyslu – člověk jakožto míra věcí. Ideálem by tedy měl být myslící člověk.

Abychom ale mohli hledat paralely i východiska, musíme si pojmenovat, v čem tkví základní problém. Podle mého soudu je to rozpor mezi rozumem a citem, respektive vynášení jednoho takového fenoménu nad druhý.