Nicméně i tak podporuje z evropských peněz kulturní rozvoj zejména v chudších regionech, čímž se snaží nastartovat místní ekonomiku, vytvořit pracovní místa v oblastech, jakými jsou například on-line služby či media, nebo usnadnit obcím přilákat turisty a podpořit cestovní ruch.

Kromě tzv. klasických evropských fondů spravovaných jednotlivými členskými státy existuje v Unii ještě speciální komunitární program s názvem Kultura, který má pro období 2007 až 2013 k dispozici cca 400 milionů eur. Tyto peníze jsou na základě žádosti k dispozici na různé kulturní projekty, ochranu a rekonstrukce  kulturních památek „evropského významu“, podporu pracovníků kulturního odvětví, kteří chtějí vycestovat ze své země, či na usnadnění mobility uměleckých děl. Každý rok jsou také dvě města jmenována Evropskými hlavními městy kultury. Letos je to portugalský Guimarães a slovinský Maribor. Z toho je vidět, že Evropská unie se na kulturu dívá hlavně jako na rozvíjející se segment ekonomiky.

Každá oblast ekonomiky, která dává práci a vytváří pracovní místa, je svým způsobem investicí. V Evropské unii pracuje v oblasti kultury a tzv. tvůrčích odvětví okolo 8 milionů lidí. V evropské sedmadvacítce je to v průměru 1,7 % zaměstnanců, Česká republika se pohybuje mírně nad tímto průměrem. V roce 2000 vyšla studie britského centra pro strategie a evaluace, podle které se kulturní a tvůrčí odvětví podílí na HDP 2,6 % s tím, že toto odvětví roste o 12 % rychleji než zbytek ekonomiky. V nejvíce prosperujících částech Evropy se tato oblast podílí na HDP téměř 10 %. Přestože se tak na první pohled může zdát, že kultura je čistě spotřební záležitostí, má i svůj nesporný ekonomický přínos. V tomto kontextu je zajímavé, že Češi patří mezi národy, které jsou na kulturu ochotni dávat také nemalé vlastní peníze. Po Dánsku a Finsku jsme třetí zemí, kde lidé z peněženek vydávají nejvíce na kulturu, u nás je to více než 5 % rozpočtů domácností. To je přibližně dvojnásobně více, než kolik jsme ochotni dát za alkohol a cigarety.

Zaměříme-li se na tuto problematiku z pohledu obcí a měst, zjistíme, že  mají mnoho možností, jak kulturu a tvůrčí odvětví podpořit. Pomineme-li pasivní přísun peněz ve formě dotací nebo grantů, je zde příležitost vytvářet jakési kulturní nebo tvůrčí inkubátory, obdobu podnikatelských inkubátorů. Samosprávy mohou tlačit na aktivní využívání památek, kde např. divák není jen pasivním pozorovatelem výstavy, ale má možnost si z vystavených exponátů věci vyzkoušet, samozřejmě za úplatu. Myslet na celé rodiny, ne jen jednotlivce, je dnes v době baby boomu absolutní nutností. Pro památky, které obce vlastní, mohou samosprávy hledat takové komerční využití, které do jejich kraje přiláká nové lidi a život. To vše je jen útržek z toho, jak mohou být obce a města aktivní a nápady na svém území podpořit.