Téma, které stále vzbuzuje vášně a slouží jako zajímavá náplň mediálních přestřelek mezi lékaři, pacienty a úředníky. A proč? Protože dostupnost lékařské péče se týká nás všech a dá se o ní mluvit bez věcných argumentů.

Dosud totiž nikdo nevysvětlil, podle jakého klíče jsou dojezdové časy určovány. Proč původně ministerstvo zdravotnictví stanovilo dostupnost lékařské péče na čtyřicet minut? Jak došel svaz pacientů k pětadvaceti minutám? Nevíme. Z pohledu laika by bylo ideální mít lékaře k dispozici téměř okamžitě, jakmile se vyskytne problém. Samozřejmě, že prakticky to možné není, nemáte-li lékaře doma, nebo jím není váš soused. Máme-li se k lékaři dostat, může být čtyřicet minut dostatečných stejně tak, jako může být dvacet minut příliš dlouhá doba.

Záchranná služba má dojezdový čas stanovený na dvacet minut. Nikdo s tímto číslem nepolemizuje, i když v případě velkého krvácení, zástavy životních funkcí a podobných fatálních situací je i pět minut příliš. O čem se tedy ve skutečnosti vede boj? Jde o obavu, že stanovení příliš dlouhých dojezdových časů povede k úbytku lékařů. Nebude-li muset být lékař v okruhu dvaceti minut, přesune ordinaci dále. Hlavně obyvatelé méně zalidněných oblastí, jako jsou hory nebo pohraničí, mají s řídnoucí sítí lékařských ordinací zkušenosti. Pomůže však nařízení dojezdových časů? Možná by bylo účinnější vytvořit lékařům a zdravotníkům takové podmínky, aby se nesnažili získat práci pouze ve velkých městech.

 Ing. Miloslava Vostrá, poslankyně Parlamentu ČR