Zaorálek: Výsledek afghánské mise není úspěšný

Děkuji, paní předsedkyně. Ministr Alexandr Vondra tady řekl, že je to vážné téma a že bychom mu měli věnovat náležitost pozornost. Tak s tímto jeho výrokem já vřele souhlasím, protože si taky myslím, že to je docela zásadní rozhodování o tom, kam pošleme své vojáky s těmi všemi riziky, které to samozřejmě s sebou nese. Proto mi ta debata také připadá důležitá.

Já vlastně z té řady misí, o které se tady rozhoduje, chci mluvit samozřejmě o té, která v této chvíli je nejvýznamnější, protože samozřejmě je v této chvíli nejrozsáhlejší a ještě zřejmě nějakou dobu bude. Takže já se budu soustředit především na tu, která zřejmě je spojena s největšími riziky a otazníky do budoucna.

Já jsem tady k tomuto tématu také v minulosti vystupoval, takže vlastně tady navazuji na to, co jsem říkal v minulosti. Možná si ještě vzpomenete, že jsem k této misi býval kritický. A tak mi dovolte, abych nejdřív přivítal to, že vlastně jsme seznamováni s určitým harmonogramem stahování našich vojáků z mise v Afghánistánu. To samozřejmě mohu přivítat. Jenom bych rád řekl, že pokud jsme teď v takovémto poměrně významném bodu, že začínáme stahovat vojáky, tak je možná také čas si vzít z celé té několikaleté historie určité ponaučení a říci si, co z toho plyne pro podobné akce do budoucna. Já si nemyslím, že bych toho byl schopen sám, ale aspoň naznačím za sebe, co mi tam připadá důležité.

Myslím si, že se ukazuje, že je poměrně snadné nebo snadnější se někde rozvinout vojensky. Problém je mít také jasno v tom, čeho tam chci dosáhnout, jaké mám strategické cíle a jestli jsem schopen je splnit. To se ukazuje být do budoucna osudové. Pokud se nepoučíme z této mise, tak to může být teprve fatální.

Já bych tady rád řekl, aby bylo jasno, že akci zahájenou Spojenými státy po 11. září 2011, zásah Afghánistánu proti Al-Káidě, pokládám za oprávněný a myslím si, že dokonce jeho základní cíl byl v určitém zase ne tak dlouhém čase splněn. Al-Káida ztratila svou základnu v Afghánistánu a zároveň Tálibánu bylo poměrně jasně dáno najevo, že spojení s Al-Káidou je něco, co se mu hodně nedoporučuje. Já myslím, že tohle poučení bylo zřejmé a vlastně to v tomto ohledu v té první fázi fungovalo. Možná tohle mělo být východisko pro dosažení nějaké bezpečnostní neutralizace prostoru Afghánistánu, protože v té době Spojené státy mohly diktovat Tálibánu podmínky. A to je úplně jiná situace, vážení přátelé, než je dnes. Takže tehdy byla určitě vhodná chvíle, kdy mohly být stanoveny podmínky a mohly být vytvořeny podmínky pro tu neutralizaci té poměrně nebezpečné oblasti.

Nicméně mně připadá důležité to, že jsme se s tím nespokojili a že se zvolil ještě daleko ambicióznější cíl, a sice budování demokracie v Afghánistánu. A to si myslím je to, co si zaslouží pozornost a řekněme to shrnutí a poučení z toho, protože jaký je výsledek tohoto pokusu o budování demokracie. To byl pokus, který na sebe vázal značný vojenský byrokratický aparát, obrovské množství prostředků a všichni dobře víte, že příjemcem poměrně obrovské finanční pomoci, z velké části z toho profitovala spíš poměrně dost zkorumpovaná nebo masivně zkorumpovaná vláda a třeba také poradci, kteří tam inkasovali prostředky. A výsledky přitom samozřejmě nejsou a nebyly vůbec oslňující. Právě naše pozice dnes je vlastně po všem tom úsilí dneska výrazně horší než byla v bodě, kdy možná ta akce byla na kulminačním bodě a kdy ji bylo třeba už nějakým způsobem ukončit.

Jenom pro ty, kdo by chtěli získat představu o rozsahu korupce, tak vám připomenu, že v roce 2009 současný prezident Karzáí převedl do Dubaje 2,5 mld. dolarů - on se svou rodinou a nejbližšími ministry, kteří hrabali společně s ním. Takže on samozřejmě pan Karzáí je v současné době zřejmě daleko lépe zaopatřen pro eventuální exil, než byl jeho předchůdce Nadžíbulláh v minulosti, a má tedy větší šanci uniknout tomu poměrně krutému osudu, který potkal jeho předchůdce Nadžíbulláha.

Takže tím chci říci, že v této chvíli se bohužel obávám, že nebylo dosaženo těch strategický cílů, které byly předpokladem toho, abychom skutečně mohli mluvit o úspěšném konci. Pan Rasmussen jsem si všiml, že mluvil o tom, že zůstaneme do úspěšného konce. Dneska si je dobré ujasnit, co bychom za ten úspěšný konec považovali. Jasnější je pro mě to, co řekl prezident Obama, který řekl, že po roce 2014 afghánská válka skončí. Tak si řekněme, jaké budou asi zřejmě výsledky. Ono je to stejně zajímavé takto vyhlašovat konec dopředu, protože člověk v těchto věcech úplně jistě neví, kde budeme na konci roku 2014. Nicméně to, co si myslím, že je hlavní problém, je, že se nepodařilo dosáhnout těch cílů, které jsme si vlastně i ve vojenské oblasti a v oblasti zvládání situace tohoto státu předsevzali. Především mám na mysli, že se nepodařilo dosáhnout centralizace moci v Afghánistánu, ovládnutí místních vojenských velitelů, nepodařilo se likvidovat nebezpečí znovuoživení, znovuobnovení pozice Tálibánu v afghánské společnosti. To je evidentně to, co mělo zabránit fragmentaci Afghánistánu do budoucna, a to se prostě nepodařilo dosáhnout. A to je dost důležité, protože dneska je NATO v Afghánistánu vlastně jedinou silou, která udržuje zdání jednotného afghánského státu.

Odborníci předpokládají, že pokud stáhneme zahraniční vojska definitivně, dojde k dezintegraci Afghánistánu a jeho dělení na menší celky ovládané místními vládci. Scénář, pokud se naplní, tak je samozřejmě nejasná budoucnost afghánské armády, která podle našich záměrů má převzít odpovědnost za bezpečnost země. Nicméně tady se potom klade otázka, kdo bude vlastně příjemcem oněch 4 mld. dolarů západní pomoci určené na financování afghánské armády a policie, pokud bude takto probíhat fragmentace země. To jsou podle mě dost těžké otázky a tam je vidět, že předvídání nějakého úspěšného konce je v této chvíli poměrně dost odvážné, protože já si ho úplně představit neumím.

Proto si myslím, že je důležité si tady tyto scénáře, ten průběh událostí opakovat, aby se chyby v budoucnosti neopakovaly znovu. Myslím si, že si to nemůžeme dovolit. Myslím si, že není ani tak jednoduché zvládnout teď to stahování vojáků, to si uvědomuji. Proto se domnívám, že nějaké rychlé stahování v ranku jednoho roku, jak jsem také někde zaregistroval, by nebylo příliš realistické. Dokonce se domnívám, že i ten francouzský záměr rychlého stáhnutí nemusí být jednoduše realizovatelný a i pro francouzské vojáky může být problém zvládnout to v tak krátkém čase, takže to se prostě uvidí, jak to bude.

Tím chci říci, že tady nebudu tvrdit, že se to všechno má zvládnout nějak daleko rychleji. Myslím si, že to opravdu není jednoduchý proces. Myslím si také, že jednoduchý nebude ani návrat vojáků často do normálního života a chtěl bych to tady zmínit proto, že bych byl rád, kdyby se pamatovalo na ty vojáky s určitou resocializací a zvláště těm, kde je předpoklad, aby se jim pomohlo vrátit se do normálního života. Neříkám to tady jenom jako nějakou kosmetiku, myslím si, že to je obtížná věc, nejednoduchá a vážná. Pokud mi to někdo nevěří, tak jenom vzpomenu to, co si pamatuji, myslím, že se to stalo někde v Chomutově, přepadení banky, bylo to před pár lety, našimi bývalými profesionálními vojáky z mise v Balkánu. Já to říkám prostě se vší vážností, že takové problémy tady mohou být a je důležité při postupném stahování většího množství vojáků na to myslet. Myslím si, že to je věc důležitá a i takovýmto způsobem je třeba při tom stahování i na tyto věci myslet.

Nemohl jsem tady víc než naznačit, co je pro mě důležité, o čem je důležité se bavit v souvislosti s touto další etapou, ale samozřejmě, že beru stahování i harmonogram jako určitý realistický plán a v tomto případě myslím poprvé mám podporu pro to, protože si myslím, že akce samotná je jediná možná. Otazník podle mě ale je, co bude dále. To si myslím, že zdaleka tak jisté není a přál bych si nicméně, aby i to naše stahování proběhlo pokud možno bez nějakých vážných ztrát a abychom to zvládli co nejlépe z hlediska zdaru zdraví našich vojáků. Děkuji za pozornost.