Děkuji, paní předsedkyně. Ministr Alexandr Vondra tady řekl, že je to vážné téma a že bychom mu měli věnovat náležitost pozornost. Tak s tímto jeho výrokem já vřele souhlasím, protože si taky myslím, že to je docela zásadní rozhodování o tom, kam pošleme své vojáky s těmi všemi riziky, které to samozřejmě s sebou nese. Proto mi ta debata také připadá důležitá.

Já vlastně z té řady misí, o které se tady rozhoduje, chci mluvit samozřejmě o té, která v této chvíli je nejvýznamnější, protože samozřejmě je v této chvíli nejrozsáhlejší a ještě zřejmě nějakou dobu bude. Takže já se budu soustředit především na tu, která zřejmě je spojena s největšími riziky a otazníky do budoucna.

Já jsem tady k tomuto tématu také v minulosti vystupoval, takže vlastně tady navazuji na to, co jsem říkal v minulosti. Možná si ještě vzpomenete, že jsem k této misi býval kritický. A tak mi dovolte, abych nejdřív přivítal to, že vlastně jsme seznamováni s určitým harmonogramem stahování našich vojáků z mise v Afghánistánu. To samozřejmě mohu přivítat. Jenom bych rád řekl, že pokud jsme teď v takovémto poměrně významném bodu, že začínáme stahovat vojáky, tak je možná také čas si vzít z celé té několikaleté historie určité ponaučení a říci si, co z toho plyne pro podobné akce do budoucna. Já si nemyslím, že bych toho byl schopen sám, ale aspoň naznačím za sebe, co mi tam připadá důležité.

Myslím si, že se ukazuje, že je poměrně snadné nebo snadnější se někde rozvinout vojensky. Problém je mít také jasno v tom, čeho tam chci dosáhnout, jaké mám strategické cíle a jestli jsem schopen je splnit. To se ukazuje být do budoucna osudové. Pokud se nepoučíme z této mise, tak to může být teprve fatální.

Já bych tady rád řekl, aby bylo jasno, že akci zahájenou Spojenými státy po 11. září 2011, zásah Afghánistánu proti Al-Káidě, pokládám za oprávněný a myslím si, že dokonce jeho základní cíl byl v určitém zase ne tak dlouhém čase splněn. Al-Káida ztratila svou základnu v Afghánistánu a zároveň Tálibánu bylo poměrně jasně dáno najevo, že spojení s Al-Káidou je něco, co se mu hodně nedoporučuje. Já myslím, že tohle poučení bylo zřejmé a vlastně to v tomto ohledu v té první fázi fungovalo. Možná tohle mělo být východisko pro dosažení nějaké bezpečnostní neutralizace prostoru Afghánistánu, protože v té době Spojené státy mohly diktovat Tálibánu podmínky. A to je úplně jiná situace, vážení přátelé, než je dnes. Takže tehdy byla určitě vhodná chvíle, kdy mohly být stanoveny podmínky a mohly být vytvořeny podmínky pro tu neutralizaci té poměrně nebezpečné oblasti.

Nicméně mně připadá důležité to, že jsme se s tím nespokojili a že se zvolil ještě daleko ambicióznější cíl, a sice budování demokracie v Afghánistánu. A to si myslím je to, co si zaslouží pozornost a řekněme to shrnutí a poučení z toho, protože jaký je výsledek tohoto pokusu o budování demokracie. To byl pokus, který na sebe vázal značný vojenský byrokratický aparát, obrovské množství prostředků a všichni dobře víte, že příjemcem poměrně obrovské finanční pomoci, z velké části z toho profitovala spíš poměrně dost zkorumpovaná nebo masivně zkorumpovaná vláda a třeba také poradci, kteří tam inkasovali prostředky. A výsledky přitom samozřejmě nejsou a nebyly vůbec oslňující. Právě naše pozice dnes je vlastně po všem tom úsilí dneska výrazně horší než byla v bodě, kdy možná ta akce byla na kulminačním bodě a kdy ji bylo třeba už nějakým způsobem ukončit.