Oslavili jsme 105. výročí vzniku Československa. Chápu, že někteří lidé, zvláště pak starší a střední generace, která si k oslavám svátků vytvořila za minulého režimu odpor, ho vždy bere jen jako každý běžný, volný den. Nicméně neměli bychom si začít své nezávislosti a samostatnosti nyní více považovat, když některé státy, jako např. Ukrajina či Izrael, bojují v současné době za svoji nezávislost či v případě židovského státu o svoji existenci?
Naučili jsme se vidět ve vlastním státu samozřejmost, ani nás nenapadne, že bychom jej nemuseli mít. Maximálně lze zaslechnout úvahy o omezování suverenity ze strany EU, přitom skutečná rizika nepřicházejí od našich spojenců, ale od těch, kteří nás otevřeně definují jako nepřátele. Bohužel nemám pocit, že bychom tato rizika brali dostatečně vážně. Také jsme si zvykli automaticky čerpat všechny vymoženosti státu a služby, které poskytuje, přičemž občas zapomínáme, že i ony něco stojí a že za málo peněz hodně muziky nedostaneme. Domnívám se, že máme před sebou velký úkol o státnosti přemýšlet a stát rozvíjet, aby jeho podoba neustrnula v minulosti.
Kdo si myslíte, že nyní může z venku svobodu naší republiky nejvíce ohrožovat? A máme i u nás některého „vnitřního“ nepřítele?
Nehrozí, že by k nám v dohledné době vtrhli ozbrojenci a podmanili si nás násilím. Jenže dnes už se vedou války i jinak – v kyberprostoru, ideologií, ekonomickými sankcemi, ale také kvazi partyzánskými metodami, které si osvojili teroristé. Zvenčí nás jako nepřítele definuje Rusko, můžeme být i na černých listinách radikálních islamistů, zvlášť pokud se budeme prezentovat jako jeden z hlavních spojenců Izraele v Evropě. Jiný typ rizika představuje Čína. Ta si nepodmaňuje druhé vojensky, nýbrž ekonomicky. Je tudíž nezbytné, abychom na ni v klíčových komoditách – dnes se mluví třeba hodně o lécích – nebyli závislí. Nakonec je ale vždy nejnebezpečnější „vnitřní“ nepřítel, jímž jsme my sami. Proto je důležitá soudržná společnost, která se zbytečně nehádá o zástupná politická či kulturní témata. Největším rizikem je vždy vnitřní slabost, neinformovanost, absence empatie a tolerance.
Fotogalerie: - Slova o Hamásu
Dělá podle vás naše nynější vládní reprezentace dost, aby naši republiku ochránila? Jak byste vůbec zhodnotil současnou českou zahraniční politiku? Jsme spolehlivými partnery pro naše spojence? Je naše zahraniční politika vedena v rozumných mezích?
Vládě přiznávám, že se na tomto poli snaží. Někdy jde ale spíš o gesta než o praktické efektivní kroky. Například zvyšování výdajů na obranu. Má smysl, ale nemusí obsahovat jen nové zbraňové systémy. Důležitá je i infrastruktura – dálnice, mosty, železnice, letiště. A ta přirozeně slouží i k civilnímu užití. Nebo nákup drahých amerických stíhaček. Jsou skutečně nezbytné? Nejde jen o nákladnou hračku pro vojáky či ministryni obrany Černochovou? Naším štěstím jsou pevné spojenecké vazby v NATO a EU. Jsem rád, že je Fialova vláda udržuje a tu a tam se blýskne i iniciativou, například ve vztahu k Ukrajině. Při pohledu na rádce premiéra či prezidenta si jen kladu otázku, jak by se ČR chovala, kdyby se začaly rozevírat nůžky mezi Evropou a USA. Sám mám přitom jasno, že klíčovými metropolemi musí být Praha a Brusel, nikoli Washington, který je v období „trumpismu“ dost nevyzpytatelný.
Současná vláda má mizivou podporu veřejnosti. Podle průzkumů renomovaných agentur to má být okolo 25 procent. Dle některých médií i vyjádření řady lidí na sociálních sítích a v různých webových diskusích to má být proto, že prý veškeré ekonomické problémy řeší pětikoalice jen na úkor střední a nižší střední třídy a také nedovede své kroky patřičně komunikovat. Nemá ale tento negativní stav i vliv na úbytek vlastenectví u nemalé části naší společnosti, ve smyslu – v této zemi s vysokými daněmi a neschopnou státní správou i s horentní inflací se mi už nechce žít, pracovat či podnikat a odejdu jinam?
Nebál bych se odchodů z Česka, ale spíš oslabování loajality ke státu, která se může projevit u voleb, ale i v případě, že bychom jednou, nedej bůh, museli do zbraně. Vláda dělá vážnou chybu. Zapomíná, že bezpečnost má i sociální rozměr. Nelze nakládat občanům na záda čím dál víc a tvrdit jim, že jinak to nejde. Přitom velkou výzvou je třeba úprava daňového systému směrem k vyšší progresi, aby se stát nehojil jen na nízkopříjmových nebo rodinách s dětmi. Proto se ptám – k čemu je úspěšná prezentace ČR za hranicemi, když si vláda nedokáže udržet důvěru vlastních občanů?
Fotogalerie: - Odbory proti vládě
Válka v Izraeli způsobila neklid a vypjatou situaci i v řadě tradičních demokratických zemí, jako jsou například Francie, Británie či Belgie. Ani v sousedním Německu nebyl klid. Demonstrace desetitisíců arabských emigrantů měly často velmi agresivní náboj. V Británii volali někteří muslimové dokonce po džihádu. Ve světle těchto událostí, myslíte si, že naše vláda podnikla či podniká správné kroky, abychom se do této situace nikdy nedostali a nebyly tak v budoucnosti ohroženy naše křesťansko-demokratické kořeny či sociální smír v republice?
Českých muslimů se neobávám, je jich málo a jsou vesměs mírumilovní. Horší to může být s teroristickými bojůvkami, které si vždy nějakou skulinku najdou. Vadí mi plochý pohled na migraci. Nejde o to otevřít se, nebo uzavřít, jak se o tom všude tak vášnivě debatuje. Podstatné je být připraven. Poradní orgány OSN varovaly vyspělé státy před migrací z jihu již před třiceti lety. Co jsme si z toho vzali, i u nás v ČR? Dlouho jsme si mysleli, že stačí zavřít oči a tvářit se, že se nic neděje. Teď na to Evropa doplácí. Úkolem tedy je vybudovat potřebné struktury bezpečnostní, sociální, humanitární na evropské i národní úrovni. Migraci totiž nezabráníme, můžeme jí jen předcházet a regulovat ji. A počítejme s tím, že se jedná o běh na dlouhou trať.
Fotogalerie: - Společně pro Izrael
Na Slovensku jmenovala prezidentka Zuzana Čaputová před několika dny novou Ficovu vládu, ve které bude mít místo i Slovenská národná strana. Domníváte se, že i tato slovenská reprezentace bude například považovat 28. říjen za významný den? A může se něco změnit na našich dosavadních, velmi přátelských vztazích anebo jsou to jen zbytečné obavy?
Hrozí Evropě akutní nebezpečí islámského terorismu?Anketa
První republika, zvláště na přelomu dvacátých a třicátých let je v řadě filmových zpracování vykreslována idylicky jako období pohody, kdy lidé táhli za jeden provaz, vlastenectví bylo na svém vrcholu a republika jen vzkvétala. Byly i tehdy v politice podobné problémy jako máme nyní, tedy byla naše republika také striktně názorově rozdělena jako dnes na příznivce západních demokracií a podporovatele Ruska?
Proruské síly byly za první republiky mnohem silnější než dnes a měly své zastoupení na levici i pravici, leckdy i mezi uznávanými politiky. Jedny oslovoval panslavismus, druhé říjnová revoluce. Přesto logicky převažovala orientace na USA a Francii. Politici ale uměli v klíčových okamžicích táhnout za jeden provaz. Hodně tomu přispívala autorita prezidenta Masaryka. Další problémy se podobaly těm dnešním, například korupce nebo prohlubování sociálních nerovností. Někdy mám pocit, že se ze své minulosti ani neumíme poučit. Zatímco nástupu nacismu a ztrátě samostatnosti jsme na konci 30. let zabránit asi nemohli, za vývoj po roce 1945 a hlavně 1948 si můžeme sami. Proto v každém okamžiku posuzujme své kroky podle toho, jestli si jimi sami neubližujeme, nebo zda nemohou otevřít dveře silám, kterým na samostatné České republice ani za mák nezáleží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Štěpán
laco
