Konkrétní následky vojenského puče se zdají být poměrně vážné hlavně vnitropoliticky a je jim už věnována dostatečná mediální pozornost. Ve zkratce: Erdoganův režim už využívá puč k posílení svých pozic (politicky i ústavně) a k dokončení přeměny Turecka ve stát, který se bude v mnohém lišit od Atatürkovy republiky ze začátku 20. století, a to především co se týče hodnot a principů. 

V obecné rovině platí, že Turecko se stává příkladem země, kde vnitropolitický vývoj může významně ovlivnit zahraničněpolitické pozice a vlivové možnosti státu. V Moskvě teď asi pozorně sledují a analyzují celkovou situaci s ohledem na svou strategii v Sýrii i započatý dialog s Ankarou. Rusko přitom razí postoj, že bez navázání dialogu s Tureckem syrská krize nemá udržitelné řešení. 

Zatýkání, další vlna čistky v turecké armádě a poměrně překvapivé (i když zase ne tolik) suspendování tureckých soudců a prokurátorů, tedy rozsáhlá čistka v justici a dále také v policii nevěstí nic dobrého pro další směřování tureckého politického systému. Členská země NATO se bude ideálům, kterými se NATO vehementně zaštiťuje, podobat zřejmě stále méně. S Erdoganovou vnitřní politikou bude narůstat dilema Západu; zatímco ruský pragmatismus a teze o nevměšování dává Rusku manévrovací flexibilitu.