Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zareagoval na události, k nimž došlo ve dnech před výročím vzniku Československa. Je přesvědčen o tom, že by Daniel Herman měl odejít z vlády. Nicméně si nemyslí, že to udělá, i když poškodil zájmy svého státu a jednal proti usnesení své vlády, protože jeho touha být i nadále ministrem kultury bude silnější než cokoli jiného. Prezident zvažuje, že tuto otázku nadnese premiéru Bohuslavu Sobotkovi v úterý, kdy ho na jeho žádost přijme. „Pan prezident má v zásadě pravdu. Ale žijeme v České republice, kde například docent ústavního práva v deníku Právo takovou možnost odmítá. Mluví o svědomí a morální odpovědnosti podobně jako pan Herman a ví bůh, co tím myslí,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil.
Bez ohledu na to, po čem toužíte: Jak to podle vás dopadne v USA?Anketa
Daniela Hermana jistě posílil otevřený dopis, který na jeho podporu podepsalo 24 z 29 ředitelů příspěvkových organizací, které Ministerstvo kultury zřizuje, takže mu i přímo osobně podléhají. „Pan ministr kultury nemůže jen tak opustit místo distributora finančních příspěvků ‚kulturním organizacím‘, jejichž ředitelé ho tím dopisem podpořili, protože ti by pak museli najít rychle někoho jiného, kdo by tuto starost po panu Hermanovi vzal na sebe. Pokud si ale někdo myslí, že po letošním 28. říjnu a ‚operaci Brady‘ jeho popularita závratně stoupla, neměl by toto své přesvědčení přeceňovat. Možná, že příští volby ukáží, že nejen pan Herman, ale i KDU-ČSL, se trochu, nebo dokonce víc než dost, přepočítali,“ domnívá se politický analytik
Kulturně neklidní neprotestují proti čínským investicím, z nichž něco mají
Vrací se k tomu, jak rozhlasový komentátor Petr Nováček naznačil, že ČSSD je placena z tajných čínských fondů. „To je na podání trestního oznámení, buď na ČSSD, nebo na pana Nováčka. Ale na druhé straně, také fotbalisté SK Slavia běhají po ligových a evropských hřištích s nápisem China a ani Jiřina Šiklová, Táňa Fischerová, Bára Štěpánová a dokonce ani Olga Sommerová, natož pak vedení karlovarského MMF, neprotestují, proti čínským investicím do sportu a kultury v ČR. A hlavně, všichni ti kulturně neklidní nechť rozhodují, zda si vybrat mezi dalajlámou nebo vládou ČLR, zda půjdou do své volební kampaně, třeba v čele s panem Hermanem, a občané, nikoli ti jediní moudří, rozhodnou, jakou politiku ten pověstný ‚středoevropský tygr‘ bude vůči ‚rudé Číně‘ dělat. Přece jen nejde mluvit čtvrt století o demokracii, a když se to nehodí, tak se na ta všechna krásná slova vykašlat,“ komentuje Zdeněk Zbořil dvojakou hru kulturní fronty.
V další části rozhovoru komentoval Miloš Zeman protesty proti své osobě tak, že už zažil v roce 1999 hnutí „Děkujeme, odejděte“, v roce 2001 televizní krizi nebo před dvěma roky Albertov. Je to podle něj stále stejná skupinka neúspěšných politiků a druhořadých umělců, která se pokouší o jakýsi pražský Majdan. Pořád se jim to ale nedaří a prezident si myslí, že se jim to nepodaří ani v budoucnosti. „Myslím, že se pan prezident nemýlí. Neměl by ale také podcenit, když jsou lidé v pražských ulicích. Spoléhat na ‚internetovou podporu venkova‘ by se mohlo ukázat iluzí,“ upozorňuje politolog, že tentokrát má více než kdykoli v minulosti zdatné protivníky.
Proti Zemanovi stojí poučenější Česká televize navštěvovaná Schapirem
„Nestojí proti němu jen několik poslanců, případně ministrů a kulturních sirotků, ale už poučenější a lépe organizovaná Česká televize navštěvovaná panem Schapirem, jejíž někteří pracovníci se domnívají, že nejen dělají, ale i řídí českou politiku. Mnozí se na 17. listopad připravují velmi intenzivně, a dokonce i z filmů promítaných nám ve veřejnoprávní televizi o výcviku speciálních služeb různých zemí víme, že i jen 12-20 členů jednotek SEALs dokáže svrhnout vládu nebo prezidenta kdekoli. V poušti, v tropech, v buržoazně poklidné Evropě. Tak proč ne tentokrát třeba v Praze. Navíc, když není tak úplně jasné, na kterou ústavu naši vojáci, příslušníci policie a členové zpravodajských služeb vlastně přísahali,“ poznamenává Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
V rozhovoru s hlavou státu došlo i na Bohuslava Sobotka. Miloš Zeman o sobě prohlásil, že je, na rozdíl od nynějšího předsedy vlády, úspěšný politik. Dokládal to na skutečnosti, že vytáhl sociální demokracii ze sedmi na 32 procent a také vedl úspěšnou vládu ČSSD. Naopak Bohuslav Sobotka je podle něj neúspěšný politik, který zahájil proces opačným směrem. To znamená sestup z oněch 32 procent až na dnešních 14 procent. Připomněl obecnou politologickou zákonitost, na které nelze nic změnit, že jestli někdo nese největší odpovědnost za neúspěchy jakékoli politické strany, pak je to v první řadě její předseda.
Zdrcujících 14 procent pro ČSSD ještě nemusí být její dno
„Miloš Zeman byl rozhodně úspěšnější jako předseda strany v tom smyslu, že ji dostal do Strakovy akademie hlavním vchodem. Premiér Sobotka se svou ČSSD se ve vládě nejdéle udržel. O svůj podíl na klesajícím zájmu občanů o ČSSD se však oba podílejí stejným dílem. Mohli by se sice dohadovat, kdo to myslel a dělal lépe, ale to by byla ztráta času. Oba se zasloužili, na rozdíl od svých soudruhů, bratří a přátel, o to, že vlády ČSSD vydržely ve svých úřadech déle než ty druhé, ale o to se zajímají jen političtí komentátoři. Občany většinou zajímá, co je to stálo a oč v době vlády Zemanovy stejně jako Sobotkovy přišli a zda ty dluhy, kterými se platilo za prosperitu, nebyly a nejsou příliš vysoké. Těch zdrcujících 14 procent pro ČSSD zatím nepřeceňujme. Možná bude hůř, ale třeba také ne,“ přemítá Zdeněk Zbořil.
Ing. Miloš Zeman
Blíží se výročí 17. listopadu. Letos se na rozdíl od loňského Albertova prezident nikam nevydá, ale chystají se demonstrace proti němu. Miloš Zeman k tomu v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz říká, proč ne, vždyť takové demonstrace jsou v každé zemi, nejenom v České republice. Dodává, že 17. listopadu 1989 prošel trasu z Albertova na Vyšehrad a odtud na Národní třídu. Před 17. listopadem publikoval článek, za který byl potřetí vyhozen z práce, protože ten článek kritizoval v Technickém magazínu komunistický režim. Po 17. listopadu absolvoval desítky setkání na fakultách nebo v divadlech a nakonec i na Letné. Nevidí důvod, proč by měl potom, co 17. listopadu 1989 reálně udělal, vzpomínat na tento den s těmi, kdo 17. listopad 1989 vůbec nezažili.
Skuteční i domnělí mrtví z obou listopadů varují, jak je snadné je zneužít
„Předpokládám, že prezident jako nejvyšší velitel branné moci a koordinátor zpravodajských služeb má na stole data od všech, kteří se starají o bezpečnost státu, a dokonce i zodpovídají za bezpečnost instituce prezidenta. Nevím, zda dojde k vyhlášení studentské okupační stávky nebo k divadelnímu neklidu jako v roce 1989, ale zdá se mi, že vím, kdo s takovým ‚manuálem‘ pracuje. Neslyšel jsem ale ani z jedné strany, jak kdo chce a jak vzpomínat na 17. listopad 1939. Ti skuteční, ale i domnělí mrtví z obou listopadů varují, jak je snadné je zneužít. Vysvětlení pana prezidenta chápu, ale obávám se na základě svých zkušeností z výuky na vysoké škole až téměř do dnešních dnů, že to ‚mladým‘ nic neříká. Dokonce si možná někteří myslí, že i tentokrát je povede na zteč Václav Havel,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Svou pozornost poté obrací k dopisu, který svým spolustraníkům rozeslal premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a v němž je informuje o chystaných změnách ve vedení strany i ministerstev. „Potřebujeme novou krev. Proto jsem se rozhodl, že obměním svůj tým. A to jak na úrovni vlády, tak ve strukturách strany. Někteří kolegové jsou unaveni a potřebují vystřídat. Konkrétní jména oznámím během následujícího jednoho měsíce,“ napsal členům ČSSD. Avizovaná obměna má být reakcí na neúspěch strany v krajských a senátních volbách. K témuž vyzval i koaliční partnery, ale ani šéf ANO Andrej Babiš, ani předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek ke změnám „svých“ ministrů nevidí důvod. „Nikdo proti tomu nemůže nic namítat. Samozřejmě že někteří v ČSSD by chtěli nějaké radikálnější řešení, jiní zase udržet setrvalý stav. Možná se někteří vylekali pádu volebních preferencí,“ odhaduje politolog.
Obměnu vlády lze chápat jako trik prohnaného technologa moci
Je ale přesvědčen o tom, že si nejen většina členů strany, ale i jejích voličů, myslí, že je třeba něco udělat. „Ta forma, kterou pan Sobotka tak činí, je ale při všech ohledech k němu trochu zvláštní. Je to jako kdyby sváděl svůj neúspěch na celou vládu a nutil ostatní dvě strany, aby převzaly část jeho zodpovědnosti. Ta ovšem není vládní, ale stranická. Proto to nedělá ani dobrý dojem, je to jen jakási machiavelistická obmyslnost. A nemusí se mu vyplatit, zvláště když zájem veřejnosti, o jakou změnu vlastně půjde, je dost intenzivní. Takže ‚obměna‘ členů vlády je nikoli jen kosmetická úprava nebo zastírací manévr, ale od prvních vteřin jejího zveřejnění nemůže být chápána jinak než jako trik prohnaného technologa moci, který nechce přiznat svůj podíl viny na neúspěchu celé ČSSD, byť jen ve volbách do krajských zastupitelstev a části Senátu,“ vysvětluje Zdeněk Zbořil.
Textař, producent a bývalý spolumajitel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček oficiálně vyhlásil kandidaturu na prezidenta. Distancoval se od toho, aby ho někdo nominoval, aby se nevystavil podezření, že se odvděčí nějakou protislužbou. Ve svém týmu má zatím osm lidí, hlavním konzultantem je politolog Viktor Janiš. V případě svého zvolení by měl Michal Horáček velký zájem o Magdu Vášáryovou, která je také jednou ze spoluautorek nebo inspirátorek jeho programu. Velice zajímavým člověkem by pro něj prý mohl být Petr Kolář, několikanásobný velvyslanec v různých zemích. Zmínil ještě Jana Urbana, kterého dobře zná z revoluce a který mu velmi významně pomohl s tvorbou programu. Druhé kolo přímé volby považuje jenom za náhradní řešení. Cílem je vyhrát v prvním kole. Tím samozřejmě republice ušetří spoustu výdajů a zbytečných hádek.
Horáčkovi se nepovedla estráda a oznámením spolupracovníků to dorazil
„To jsou všechno velmi odvážná slova. Někdo by si dovolil říci, že dokonce i naivní. Ale přiznejme panu Horáčkovi dobré úmysly. Bohužel se mi zdá, že je toto oznámení druhý špatný krok, který na začátku své kampaně zvolil. Nepovedla se estráda na Staroměstském náměstí na úkor 28. října 1918, tentokrát stačí jen jména členů jeho týmu, aby se spousta lidí polekala nebo naštvala. To, že se rozhodl spolupracovat s Petrem Kolářem, který by také chtěl být prezidentem, svědčí jen o tom, že nebude pánem svých slov ani skutků. Pan Kolář nepožívá dobře pověsti, což by nevadilo, kdyby se volilo v Parlamentu, ale pro přímou volbu je to rozhodnutí velmi riskantní,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
A nadšení nevzbudí zřejmě ani další avizovaní Horáčkovi spolupracovníci na Pražském hradě. „Je mi až líto paní Vášáryové, která nezapomíná na své politické ambice, ale možná to pro ni bude v Česku horší než na Slovensku. Praha není Bratislava, a až pojede s panem Horáčkem někam mimo hlavní město, nemusí to dobře dopadnout. Také Jan Urban bude slabším článkem Horáčkova týmu a navíc je čeká kritika, kterou doposud tito lidé z jeho týmu častovali ty druhé a nyní jí budou muset sami čelit. Zatím se tomu pan Horáček vyhýbal, ale ani ‚divadlo‘ mu nebude dobrým spojencem, jak se ukázalo v průběhu Brady-operation. Ti současní herci z Ordinace v růžové zahradě mají jiný druh popularity než ti z Činoherního klubu v roce 1989,“ tvrdí politický analytik.
Ohlášený kandidát to neměl lehké, protloukal se mezi vekslem a sázkami
Štěpán Kotrba na svém facebookovém profilu připomněl obsáhlý článek Miloše Čermáka o Michalu Horáčkovi z Reflexu v únoru 1995. Píše se v něm, mimo jiné, že v roce 1970, kdy v zemi začínala takzvaná normalizace, začal studovat fakultu žurnalistiky, ale po vyloučení ze studia se začal naplno věnovat sázení. Opatřil si potvrzení o takzvané změněné pracovní schopnosti a stal se „domácím dělníkem“ ve výrobním družstvu invalidů Meta. Protože byl kandidátem na invalidní důchod, úřady mu nedělaly problémy s výjezdy do zahraničí, a tak hodně cestoval. Přítel fotograf mu vyhotovil neobvyklou momentku: znázorňovala Horáčka zasypaného papírovými penězi a s korunou vyrobenou z bankovek. Budoucí slavný textař (mimo jiné autor pozoruhodné písně „Štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš“) považoval v mládí peníze za nejdůležitější věc na světě. Je pyšný na Fortunu, kterou založil a na které zbohatl a odmítá slovo hazard pro sázení, protože ten je zneužíváním důvěřivosti lidí.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
„Pan Horáček, pokud vím, to neměl v sedmdesátých a osmdesátých letech lehké. Protloukal se mezi vekslem a sázkami, byl považován za ‚lehkoživku‘, což bylo označení mezi profesionály sledujícími český polosvět, a dalo mu to dost práce, podobně jako mnoha jiným, aby mohl dostat ‚svobodné povolání‘ a nebýt naháněn za příživnictví. Kdo něco podobného zažil, ví, jak to bylo složité, zejména pro toho, kdo nemohl dostávat ‚tvůrčí stipendia‘ od Svazu československých spisovatelů a pro výjezdní doložku musel na národní výbor. To všechno se ale přesto stane předmětem Horáčkovy vivisekce, jakmile doopravdy začne objíždět své potenciální voliče. Ale jak mu radit a neuškodit, když nám bude stále znít ta vtíravá melodie a Horáčkova slova o tom, že ‚štěstí si nekoupíme za prachy‘. A to i tehdy, kdyby na Hrad vstoupil Matyášovou branou a v kratších kalhotách,“ očekává Zdeněk Zbořil.
Tolik arogance jako v jedné větě deprivovaného umělce se jen tak nevidí
Měli by se umělci vyjadřovat k aktuálnímu dění a politické situaci? Nad tím diskutovali v rámci projektu Názorování cestovatel Dan Přibáň, herec a hudebník Vojtěch Dyk, herec a režisér Jiří Mádl a humorista Milan Šteindler. Podle Mádla panuje v mocenských sférách velký strach z umělců. „Fakta můžete přehodit jinými fakty, můžete lhát, ale emoce, které nastavíte z nějakého pohledu jako umělec, ty neokecáte,“ upozornil Mádl. Množící se vystoupení umělců proti našim nejvyšším ústavním činitelům, a zvláště proti prezidentu Zemanovi, přišla dle Šteindlera v době, když už se o tom naplno mluví po hospodách. Podle Dyka je obrovským problémem privatizace médií. „Na nás ale je, abychom podobnými debatami vytvářeli tlak. Protože oni chtějí, abychom se báli. Ale my jim musíme říct, my se nebojíme, vy se bojíte, svině. A já mám zprávy, že už se to děje. Dneska jsem mluvil s ředitelem Národního divadla, který má kontakty v Senátu, že se šíří jejich patrem, že neví, co se vlastně bude dít,“ zajásal Dyk.
„Chtěl jsem odpovědět, že se vyjadřovat samozřejmě mají. Ale po výroku Vojtěcha Dyka, z něhož jsem se dozvěděl, že jsme někteří podle něho ‚svině‘, jsem změnil názor. Ať se nevzdělaný nebo obtížně vzdělavatelný pan Dyk jde podívat na film Mefisto, aby snad pochopil, jaké emoce může ‚z nějakého pohledu nastavit umělec, a co se nedá okecat‘. Té arogance a pýchy v jedné větě deprivovaného ‚umělce‘. Už ten název ‚Názorování‘ svědčí o velikosti ducha a intelektuální úrovni zúčastněných. Ale proč bychom jim nedali vyniknout? Ať jdou do boje, ale ať se nediví, když nevyhrají. Koneckonců herci a ‚umělci‘ dupali na propadlišti už mnohokrát. Ať žijí v iluzi, že se jich někdo bojí. Nemusí to být napořád. Dokonce, ani kdyby se jim ten státní převrat ukrajinského typu povedl,“ míní Zdeněk Zbořil.
Na cestě k moci se ohledy na soudruhy v boji brát nebudou
Umělecká fronta a hlasatelé pravdy a lásky bývají tradičními spojenci, ale vyjádření posledních dnů svědčí o tom, že tomu tak vždy být nemusí. „Nevidím jediný vážný důvod, proč by měl být pan Horáček hlavou státu. Nezdá se mi, že by měl formát státníka, jasnou zahraničněpolitickou vizi a zejména osobnostní kvality, jimiž by mohl po patnáctileté přestávce navázat na masarykovsko-havlovskou intelektuální a morální tradici,“ například uvedl v anketě Lidových novin Tomáš Halík. Michal Horáček zase odmítl, že by byl kandidátem „pražské kavárny“. Předseda Starostů Petr Gazdík, jenž byl pod dojmem posledních událostí spojován s těmi, co jsou označováni za pravdoláskaře, v Partii televize Prima zase upozornil, že nedovolil, aby na Staroměstském náměstí vystoupili s výzvou k občanskému neklidu Jiří Bartoška a Vojtěch Dyk.
„Kdybych volil slova jako pan Dyk, řekl bych, že jsou ‚posedlí chtivou vášnivostí‘. Nejen majetek a peníze, ale i touha vládnout ovládaným. Slovy pana Mádla: To neokecáte! Proto ta různost názorů a představ o cestě k moci. Na té se ohledy neberou ani na soudruhy v boji. Co budou dělat potom, až Miloš Zeman ohlásí, že nebude kandidovat na prezidenta? Jaký úhel pohledu na své konkurenty zvolí? Že by zase emocionální? Pan Gazdík se samozřejmě nemusí hrdit tím, že ‚zakázal‘ Bartoškovi a Dykovi číst výzvu k státnímu převratu. Jistě jako zákonodárný činitel ví, kterého paragrafu trestního zákoníku by se takové ‚dovolení‘ týkalo. Ještě nediktuje, ale už zakazuje. Jak je to tedy s tou ‚svobodou projevu‘? Můžeme, nemůžeme, nebo jen když nám pan Gazdík dovolí? A pokud jde o Tomáše Halíka. Má pravdu, samozřejmě, ale kdo je dnes věren té tzv. masarykovsko-havlovské tradici, kterou on sám vytvářel? A kde jsou jeho žáci, pokračovatelé této tradice?“ ptá se Zdeněk Zbořil.
Nastávající prezidentské volby v USA jsou ostudou politiky
V úterý se rozhodne o tom, kdo se stane novým prezidentem Spojených států amerických. Pouhý týden před volbami zveřejnil Federální úřad pro vyšetřování dokumenty z dávno uzavřeného vyšetřování kontroverzní milosti, kterou prezident Bill Clinton v poslední den svého působení v Bílém domě udělil stíhanému finančníkovi a sponzorovi Demokratické strany. Marc Rich byl tehdy už roky na útěku před zákonem, před americkou justicí se schovával ve Švýcarsku. FBI zaskočila tábor demokratické kandidátky Hillary Clintonové v minulých dnech i zprávou o nálezu nového balíku elektronické pošty, kterou exministryně zahraničí odesílala oproti pravidlům ze svého soukromého poštovního účtu. Přestože červencové vyšetřování obdobného prohřešku skončilo jen pokáráním, nikoli žalobou, kauza otevřená krátce před volbami vyvolala mezi demokraty šok a mezi republikány novou naději na zvolení jejich kandidáta Donalda Trumpa.
„Už jsem několikrát opakoval, že mi je úplně jedno, koho si Američané zvolí. I tentokrát se ukázalo, že ve Spojených státech může být prezidentem každý, kdo se nebojí přijmout roli loutky ‚mužů ve stínu‘. Jak někdo v Evropě prohlásil, tyto prezidentské volby jsou ostudou politiky, neříkejme ani demokracie. Po nich bude jen opět více bomb, více mrtvých, více lidí na útěku. Jediné, čeho bude méně, bude demokracie. Také česká média, i když to není tak důležité, zklamala svým povrchním a někdy až hanobícím způsobem prezentace všech kandidátů včetně těch, kteří se objevili v primárkách. A teď jsou na rozpacích, zda nefandili někomu jinému. Nehledejme za tím nějaký Halíkův ‚masarykovsko-havlovský étos‘. Je to jen obava, aby nám nový prezident nevyměnil svého pana velvyslance, anebo nepozval k posezení u krbu v Bílém domě někoho jiného, než zval dosud. Ale na ‚America First!‘ nezmění nic ani Donald, ani Hillary,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
O přistěhovalcích, co se usídlili v ulicích Paříže, se moc hlasitě nemluvilo
Vzhledem k tomu, že v těchto dnech pobývá ve Francii, přináší na závěr pohled na tamní dění. „Ačkoli nejsem příliš zaujatý student francouzské vnitřní politiky a vím o ní jen z tisku, televize a rozhovorů se svými přáteli, a sem tam si něco pamatuji z dějepisu, řekl bych, že je to velmi podobné jako u nás. Nadává se na prezidenta a ten jezdí po celé zemi, aby se ukázal. Jednou je v Nice, potom v Calais, jindy se baví tak nebo onak s policisty. Současně již běží televizní debaty k prezidentským volbám, které budou v březnu 2017. Účastní se jich i bývalý prezident Sarkozy, a pokud bych mohl vyjádřit své sympatie, měl je až dosud François Fillon. Zdá se, že se média snaží oživit kdysi pomlouvaného Alaina Juppé, ale do voleb je ještě daleko. Lidé se domnívají, že jsou to všechno stejní lháři, a tak někdy své názory skrývají za levo-pravá nic neříkající mávátka,“ poukazuje politolog.
Po vyklizení tábora migrantů u Calais, zvaného Džungle, začaly v pátek francouzské úřady s evakuací asi 3000 migrantů, kteří se utábořili na chodnících severního předměstí Paříže. „Kupodivu se o těchto přistěhovalcích nemluví příliš hlasitě, snad proto, že v různých koutech Francie s nimi mají lidé různé zkušenosti. Pokud jde o ‚vzpouru‘ nebo stávku policistů, situace na bojišti se mění každý týden a už jen odborník na slovo vzatý pozná, oč jde a kde je vlastně pravda. To, co ale přetrvává, jsou problémy ekonomické a sociální. O Bruselu se nemluví, a když náhodou ano, pak většinou negativně. Spojené státy jsou pomlouvány, tak jako mnohokrát v moderní historii, jednou kvůli nátlaku proti prodeji Mistralů do Ruska, jindy kvůli nedůstojnému průběhu amerických prezidentských voleb,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
