Schvalujete ruskou okupaci Krymu?Anketa
Řada médií naznačuje, že spor Ruska a Ukrajiny se dostal na hranu války. Ruský list Gazeta nicméně upozorňuje, že Putin může ustoupit od svého tlaku stran Krymu „vyobchodovat" například za rozšíření ruského práva na užívání krymských vojenských základen. Jaký je Váš odhad? O co jde ruskému vedení?
Krym je záležitost geopolitiky. Je důležitý pro strategickou kontrolu Černého moře. Podle některých analytiků platí to, že kdo (z velmocí) kontroluje Krym, kontroluje východní Evropu. Nemám zatím pocit, že by Kremlu šlo doslova o teritoriální expanzi Ruska, ale myslím si, že podle toho, jak se situace vyvíjí, Krymu se Rusko nevzdá kvůli jeho geopolitickým charakteristikám a zcela určitě bude součástí vyjednávání.
Který člen vlády je zatím vaším největším oblíbencem? (Restart hlasování 9.6.2014)Anketa
Zájem na Krymu má také Čína, která si systematicky buduje svoje ekonomická předmostí v Evropě. Janukovyč jednal minulý rok s Čínou a existují plány o tom, že na Krymu by měl vzniknout na základě čínské investice nový přístav a technologicko-industriální zóna u Sevastopolu jako čínský hub do východní Evropy a další transportní místo pro ruský plyn do Číny. Podobný projekt už chystá v rumunské Constanci a v řeckém Pireu. Současně s tím Čína spouští projekt ve Střední Asii, kde plánuje provést obrovské investice do dopravních a komunikačních infrastruktur v rámci projektu Ekonomického koridoru Hedvábné stezky. Zatím Peking tvrdí, že se nejedná o projekty proti Moskvě a její euroasijské integraci, ale máme tu v celém evropsko-euroasijském prostoru zcela jistě hráče, na kterého se vydatně zapomíná. A jak říká přísloví – když se dva perou, třetí...
Která verze celé ukrajinské krize od jejího počátku je Vám "milejší"? Americká, tedy "demokratická revoluce Ukrajinců toužících po připojení k Západu a bouřících se proti ruskému vlivu a korupci", nebo ruská, tedy "teroristický převrat řízený z EU a USA s cílem ovládnout Ukrajinu a poškodit Rusko"?
Práce politického analytika podle mě nespočívá v tom, aby si vybíral strany a ty nějak obhajoval. Dávám přednost chladné analýze. A součást té práce je i to snažit se rozkódovat, co se za těmito verzemi skrývá ve skutečnosti.
Základní předpoklad tu je ten, že obě strany jako velmoci mají určitý okruh zájmů, které se snaží prosadit ve svůj prospěch. Pokud se podíváte na mapu, Ukrajina je v post-sovětské oblasti posledním prostorem, ve kterém existuje geopolitické vakuum. A díky svojí pozici mezi EU a Ruskem i kontrole Krymu je tak geopoliticky zajímavá. Je to tranzitní země ruské ropy a plynu, čímž je klíčová pro Rusko a pro část Evropy (kam patříme i my). Takže tu je různě strukturovaný stav vzájemné závislosti a soupeření. To za prvé.
Fotogalerie: - Zima rektorem UK
Za druhé, obě ty verze jsou forma ospravedlnění a obsahují fakta. Tady jde o to, že každá strana zdůrazňuje jen něco a druhá strana naopak zase něco jiného, aby situaci interpretovala ve svůj prospěch. Majdan byl vnitropoliticky otázkou protestního hnutí proti celkovým poměrům na Ukrajině a EU sloužila především jako normativní symbol pro změnu. A je vcelku pochopitelné, že Janukovyčovo chování občany na Ukrajině rozzlobilo. Další fakt je, že se kolem Majdanu objevili radikálové, kteří jsou spojeni s násilím a extremistickou ideologii. Jenže zároveň platí i to, že za Majdanem celou dobu stojí geopolitika a velcí hráči jako USA, EU a Rusko. Faktem je i to, že Západ nemá zájem na tom, aby bylo Rusko silnější. Dlouhodobým cílem je tu Rusko oslabovat a tím prodlužovat hegemonii USA.
Psali jsme:
Proruští analytici tvrdí, že jak EU, tak západní média nezohlednila při svém postupu roli násilných skupin při gradování majdanské revoluce a neonacistickou povahu těchto skupin. Jaká je správná proporce síly a významu násilných frakcí Majdanu, například Pravého sektoru či radikálních skupin strany Svoboda? Pokud jde o aktivní střety s policií, obsazování budov, porušování příměří... A postupu umírněných vůdců Jaceňuka a Klička vůči těmt radikálním proudům?
Jak sleduji dění, tak v posledních hodinách si i na Západě začínají pomalu objevovat obavy z toho, že Majdan za přispění EU přivedl k moci tyto radikální skupiny. Já proporci nedokážu přesně odhadnout, protože tyto informace jsou součástí informační války. V případě Svobody víme, že jde o parlamentní stranu, která v roce 2012 získala 10,44% hlasů, takže měla určitou podporu. V případě Pravého sektoru předpokládám, že se jedná o marginálnější skupinu, která vznikla v rámci dění kolem Majdanu a protestů. Není to parlamentní strana a není jasné kolik má vlastně členů a kolik příznivců.
Fotogalerie: - Mše za Karla Kryla
Aliance s radikály je hra s ohněm, protože tyto síly může být problematické udržet v rámcích konvenční politiky. Především Pravý sektor, ale i Svoboda sdílejí ideologie, které mohou ohrozit demokracii. Je zřejmé, že Jaceňuk a Kličko se s radikály v určitý moment spojili a že jejich dnešní přítomnost v prozatímní vládě budí značné emoce na Jihovýchodě i v Moskvě a zpochybňuje to jejich dnešní pozici. A jak jsem řekla, nervozita začíná narůstat i na Západě.
Na druhou stranu, do jaké míry měli Ukrajinci v posledních letech možnost se demokraticky a svobodně vyjádřit? Do jaké míry byli k násilí dotlačeni dlouhodobě problematickou mírou svobody tisku, zpochybněnými volbami, diktátorskými metodami Janukovyče... A v měsících revoluce některými Janukovyčovými postupy, například protidemonstračními zákony? Píše-li český tisk, že k násilí byli dotlačeni, co na to říci?
Násilí je vždycky poslední možnost, která ukazuje na to, že se věci prostě vymknuly kontrole a neřeší se už v rámci pravidel a konvencí. Je ale třeba odlišit, kdy je násilí výrazem beznaděje a kdy je nástrojem k dosažení nějakého konkrétního cíle. V případě Majdanu se zdá, že násilí bylo výsledkem patové situace a v jistém smyslu i způsobem, jak ten stav „rozseknout“ a změnit dynamiku dění. Je třeba si uvědomit, že násilí často vede k delegitimizaci moci – v tomto případě prezidenta Janukovyče, a také další k mobilizaci emocí, což se na Ukrajině stalo.
Situace na Ukrajině je dlouhodobě špatná jak politicky, tak i ekonomicky a sociálně. Janukovyč jen prodlužoval daný stav země „bez perspektivy“ a bez důvěry v politiky a politický proces. V době Majdadu Janukovyč situaci bezpochyby nezvládl a má za celou situaci na Ukrajině politickou odpovědnost. A to už tím jakým způsobem formulovat svojí zahraniční politiku, porušil svoje sliby, jak se krizi snažil řešit i to, že nedokázal poznat, kdy je čas na to ustoupit a zabránit eskalaci a radikalizaci.
Psali jsme:
Ruské vedení tvrdí, že k akci na Krymu má oprávnění díky tomu, že Západ a kyjevské vedení nedodrželi dohodu s Janukovyčem. Vidíme záběry jásajících proruských davů, vidíme hlasování krymského parlamentu (z 80% obsazeného Stranou regionů). Zároveň ale z úst K. Schwarzenberga slyšíme paralely s Hitlerem a Sudety, analytik Jefim Fištejn upozorňuje na fakt, že krymské referendum bude probíhat v prostředí okupace a krymský parlament byl okupován. Co je pravda a do jaké míry?
Jde tu zase o konflikt mezi legalitou a legitimitou. Přítomnost ruských vojáků na Krymu mimo základny, které si pronajímá od Ukrajiny na základě platné smlouvy, není legální a je narušením suverenity Ukrajiny i mezinárodního práva.
Druhá věc je ale otázka legitimity, tedy toho jestli je to oprávněné. Hlavním znakem velmoci je to, že legitimitu si definuje na základě svých národních zájmů. Není realistické očekávat, že Rusko se vzdá svých národních zájmů, bude jednat proti nim a že se zbaví imperiální mentality, která je prostě součástí ruského politického i strategického myšlení. Je logické, že z hlediska USA nebo EU či samotné Ukrajiny to není legitimní, protože jejich zájmy nejsou zájmy Ruska. Velmocenské soupeření vždycky zahrnuje spory o legitimitu a její uznání.
Krym je součást Ukrajiny 60 let, z toho 37 let v rámci SSSR a 23 let v rámci Ukrajiny a panuje tam dost silný názor, že tam nepatří a že je historicky součástí Ruska. Majdan ho zřejmě ještě posílil. Většina je ruská s menšinou krymských Tatarů, kteří mají k Rusům ne příliš dobrý vztah. Porovnání se Sudety je myslím nepřesné – Sudety byly součástí Českého království po staletí, ta státoprávní vazba byla dlouhodobá a kontinuální a nevznikla jako prosté administrativní rozhodnutí. Navíc, pokud vím, Rusko žádné teritoriální nároky na Krym ani na žádnou jinou část Ukrajiny nevzneslo. To je velká odlišnost s Hitlerovou politikou ve 30. letech.
Přítomnost ruských jednotek na Krymu jistě může zpochybnit referendum. Je ale otázka jestli to není optický klam, protože volby dnes lze ovlivnit bez přítomnosti nějakých vojáků na ulicích. Ale za standardní situaci to určitě nepovažuji.
Jaký vývoj předpovídáte ve sporu Kyjeva a jiných regionů Ukrajiny kromě Krymu? Prozatímní prezident se prý spojil s východními oligarchy, kteří si nepřejí rozdělení Ukrajiny, v Doněcku a Charkově však proruské davy útočí na vládní budovy a protestují proti Kyjevu, nejnověji přišly informace o žádosti obyvatel Oděsy a dalších měst o připojení ke "krymskému směru". Má Kyjev sílu udržet tyto regiony? Chce je Rusko připojit? Jakou má k tomu šanci?
Skrze Ukrajinu jde de facto kulturně-etnická hranice, kterou poslední roky ukrajinské vlády jenom posilovaly. Zjednodušeně řečeno, je tu Západ a Jihovýchod jako dva protiklady s řadou odlišností, které zdaleka nejsou jenom jazykové, ale i ekonomicko-sociální a kulturně-politické. Majdan ty odlišnosti zesílil především tím, že se skrze něj k moci dostali také radikálové ze Západu. Z hlediska Jihovýchodu byl Kyjev ovládnout v podstatě Západem, a to nutně vede k posilování odporu a posilování jejích ruské etnické identity na úkor té ukrajinské. Strategické chyby prozatímní vlády pomohly dezintegračním tendencím v těchto jihovýchodních regionech, ale zároveň tím nahrály Moskvě, protože ta teď může tvrdit, že chce chránit krajany. Prostě nová vláda Moskvě vytvořila výborné podmínky a mám dojem, že Moskva se v daných podmínkách pořád ještě chová zdrženlivě.
Udržet si regiony respektive udržet celistvost Ukrajiny je teoreticky možné, ale bude to velmi náročné v dnešních podmínkách. Rozhodně to ale není možné v atmosféře vzájemného napadání a nervozity a především v situaci, kdy je zpochybňována legalita, legitimita i důvěryhodnost prozatímní vlády a existuje možnost vojenské intervence Ruska. Taková atmosféra může ovlivnit i nadcházející volby, které můžou paradoxně ještě posílit ty rozdíly. Ukrajina je dnes opravdu v nezáviděné situaci a myslím, že je to v důsledku dlouhodobého selhání ukrajinských politických elit a velmocenských intervencí ze strany EU a USA i Ruska.
Psali jsme:
Hovoříme-li o Rusku, jakou podporu má dle Vás ukrajinská linie Vladimira Putina a jeho útočný přístup? Jaký je skutečná pluralita informování o krizi v ruských médiích?
Nemůžu zodpovědně říci, jak moc je zrovna ukrajinská linie podporována, ale vím, že existují analýzy veřejného mínění, které ukazují na to, že zatímco je Putin značně kritizován za domácí politiky, má pořád stabilní podporu v oblasti zahraniční politiky i mezi jeho odpůrci. A ta situace je vysvětlována tím, že zahraniční politika Ruska reprezentuje strategické zájmy země. Není tedy možné tvrdit, že Rusko bez Putina a odpovídající ve všem západním standardům, by dělalo jinou zahraniční politiku než dnes. Samozřejmě, že by existovaly rozdíly ve stylu, ale nezdá se, že v obsahu a v geopolitickém smyslu.
Sleduji ruské noviny na Internetu (Vědomosti, Pravda, Komsomolskaja Pravda, Gazeta, St.Petersburg Times) a ruskou oficiální televizi RT a Hlas Ruska. Není rozhodně pravda, že v ruských novinách by se člověk dozvídal jenom prostou propagandu. Putin je kritizován za celou řadu věcí, nejenom za to, jakým způsobem řeší ukrajinskou krizi. V případě oficiálních médii převládá snaha o legitimitu, která funguje na strategii oslabování legitimity Západu například pomocí kritiky pokrytectví Západu a dvojího metru. Ale připomenu, že podle analýz ruská média mají tabu – jedním z nich je to jakým stylem se smí psát o korupci.
Bohuslav Sobotka, Miloš Zeman, Jiří Dienstbier, Martin Stropnický... Jak hodnotíte vyjádření českých politiků stran krize na Krymu?
Byla to vesměs standardní a konvenční vyjádření odsuzující Rusko. Myslím, že je to logické, protože Česko má svoje smutné zkušenosti. Na druhou stranu je nutné dodat, že v tomto ohledu není ČR vůbec konzistentní, takže fakticky nemají ty výroky morálně žádný význam. ČR je součást EU a zahraniční politiku postavilo výlučně na euro-atlantické vertikále se všemi důsledky.
Jak hodnotíte výkony českých médií od samého začátku protestů na Majdanu až po dnešní "krymské" dny?
Obecně řečeno, řada českých médií je velmi rusofobní. Rusofobie je iracionální strach z Ruska a všeho ruského, která v českém případě staví na české zkušenosti z roku 1968 a imitací západních názorů a pohledů na Rusko, které mají dlouhou historii. Česká mediální rusofobie je přitom povrchní, zkratkovitá a spoléhá na emoce, ne na konkrétní znalosti a porozumění kontextu i kulturních specifik. Zaměňuje strategické a realistické myšlení za ideologie s cílem dodat legitimitu politice EU a USA, a tím vlastně i naší zahraničně-politické vertikále. Tohle byl a je hlavní rámec ve kterém se dění na Ukrajině interpretuje. Je to tedy zase určitá verze těch událostí.
Média tak neříkají lidem natvrdo nepěkně znějící skutečnosti, radši se topí ve vyvolávání morální paniky a pohoršení. Neříkají to, že tu jde o velmocenskou, geopolitickou hru, ve které země jako ČR nebo Ukrajina mají bohužel většinou roli objektu. Očekávala bych větší empatii k Ukrajině a ne vytváření klaky velmocem. Ukrajinská krize není pro ČR varováním, „protože Rusko“ - je varováním, protože takto operují velmoci. Rusko má svoje zájmy a USA s EU zase svoje zájmy. Jako malá země žijeme ve stínu velmocí. Je to neúprosná a cynická logika, kde hodnoty, pravda, zákony ustupují moci a síle. To je realita i kdybychom se postavili třeba na hlavu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
