Prázdniny budou v půlce a na politické scéně stále tradiční letní volno není. Koalicí už dva měsíce otřásá podle některých analytiků až bizarní spor o obsazení Ministerstva kultury. Jak to podle vás dopadne? Kdo v této hře bude vítěz a kdo poražený?
Sociální demokraté nebyli schopni vysvětlit, proč ministra, kterého jmenovali, najednou odvolávají. Podle všech včetně prezidenta byl ministr Staněk OK. Personální změna v NG, kterou Staněk učinil, byla naprosto v pořádku. Fajt bude rád, že neskončí za finanční machinace v kriminále. Antonín Staněk udělal dobře, že jej odvolal z čela Národní galerie. Již od počátku se vědělo, že není příliš šťastným nápadem. Staněk si ale funkci zasloužil jen tím, že je z Olomouce. Jakkoliv byl vysokým akademickým hodnostářem, jeho necharismatické vystupování a vizáž okresního tajemníka není nic, co by uchvátilo kohokoliv. Ať už to dopadne jakkoliv, poražena bude sociální demokracie. Její lavírování jí nic nepřinese. Poměrně zábavné je, že se kamenem úrazu vlády stalo zrovna Ministerstvo kultury, které za normálních okolností u nikoho – kromě kulturní obce samé – moc emocí zrovna nebudí. Důchody nezvyšuje. Peníze na dálnice nedává ani je nestaví. Vláda, která padne kvůli Ministerstvu kultury, je bizarní úkaz české politické scény.
Bojíte se, že Babiš zneužije svého postavení k tomu, aby zastavil vyšetřování Čapího hnízda?Anketa
Sociální demokracie mluví o otázce principu. Není podle ní možné, aby strana coby koaliční partner neměla možnost přímo a jednoznačně ovlivnit personální obsazení resortu, který jí podle koaliční smlouvy patří. Není namístě v tom dát ČSSD za pravdu?
Politika není iracionální kolbiště, kde by byl pouhý rozmar předsedy jedné z koaličních stran důvodem ke změně vlády. Sociální demokracie, potažmo Jan Hamáček, naprosto neodhadla situaci. Hamáček se chytil do pasti emocionálních rozhodnutí. Pokud řeknu, že jmenuji ministra, musí to být rozhodnutí, o kterém jsem přesvědčen. Ministr nemůže být nováček v politice. Nemůže se chovat zbrkle. Pokud zbrklého amatéra vyhodím, je to správný krok. Ne ovšem ve chvíli, kdy odhalí finanční machinace v řádech milionů či desítek milionů. Pokud řeknu, že odcházím z vlády, odejdu z vlády. Pokud řeknu, že odcházím z vlády, když se něco nestane, pak odcházím z vlády, pokud se to něco nestane. Sociální demokracie se rozhodla, že bude součástí koaliční vlády Andreje Babiše. U vědomí všeho, co to obnáší. Nikdo nedržel Hamáčkovi pistoli u hlavy. Tu si tam teď drží sám. Staňka odvolal ve chvíli, kdy ministr odvolal Jiřího Fajta, stal se tedy de facto zastáncem Jiřího Fajta. Špatné načasování. Že prezident nechce jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu, to je samozřejmě dáno jednak vztahem Zemana ke Šmardovi, kterého zná jako mladíčka z dob jízdy Zemákem po Česku, jednak vztahem Šmardy k Bohuslavu Sobotkovi.
Dalším důvodem může být, že navrhl na státní vyznamenání „strýčka Bradyho“ (jakkoliv si myslím, že tam asi zcela nevěděl, do čeho se to pustil). Důvodem může být i „nekvalifikovanost“ Šmardy, i když nechápu, v čem byl k řízení kultury kvalifikován Zemanův ministr Pavel Dostál. Je odbornost divadelního dramaturga, textaře, scenáristy či režiséra nutná pro řízení resortu kultury? Nebo je to založení divadelního souboru „Skumafka“, uvádějící za socialismu kabarety? Nebo prezident nepovažuje za kompetentního nikoliv ministra, ale předsedu ČSSD? ČSSD v té hře tahá za kratší konec provazu, zejména pokud se podíváme na výsledky voleb do Evropského parlamentu. Stejně totiž bude vypadat budoucnost sociální demokracie, ještě před pár lety nejsilnější politické strany. Ano, o svém ministrovi by měla rozhodovat svéprávná koaliční strana sama, ale nebylo by rozumnější si s hlavou státu normálně promluvit místo prohlašování, že „odejdeme z vlády, až bude venku patnáct stupňů, bude svítit slunce a vát mírný jihovýchodní vítr“? A to, že se Hamáček pokouší držet jako rukojmí předsedu vlády, který se sporem mezi ČSSD a prezidentem republiky nemůže dělat nic, to je nepřípustné. Zejména když víme, proč se tak děje. Zeman zradu neodpouští. A ze všeho nejméně neodpouští hloupost.
Fotogalerie: - Zakázka na policejní auta
Na druhou stranu, jak odhadovat, že přetahovanou o (ne)odvolání ministra Staňka a jeho nahrazení Michalem Šmardou vnímají lidé, které bychom názorově označili za tradiční sociálnědemokratické voliče, tedy lidé na menších městech a venkově? Záleží jim na tom, aby ČSSD v takové věci neustupovala?
Tradiční sociálnědemokratičtí voliči chtějí tradiční sociální demokracii. Tohle je sociální demokracie, které její voliči absolutně nerozumějí. Což se ukazuje při volbách. Myslím, že lidem na venkově je post ministra kultury opravdu jedno. Pro ně je Michal Šmarda vynikajícím a poctivým starostou malého města.
Sociální demokracií, jejími politiky a vůbec působením této strany na naší politické scéně se zabýváte roky. Jak vyhodnodnotit její chování a vystupování jejích lídrů v posledních týdnech a měsících?
Sociální demokracie je – déle než poslední měsíce – naprosto bezradná. Relativní blahobyt dneška jí sebral tradiční voliče. V boji o sociální stát zvítězila, ale dnes už jim nemá co nabídnout a pochybuji, že má vypracovaný dlouhodobý program, který bude aktuální, až nastane krize. Památný názor Bohuslava Sobotky, že by sociální demokracie měla přebírat voliče Pirátů, byl naprosto nereálnou vizí. Piráti agregují postoje městských středových liberálů, mladších, vzdělanějších a bohatších, než jsou voliči ČSSD. Tomu odpovídají i jejich představitelé. Co jim chce sociální demokracie nabídnout? Sobotkovu pleš? A tak poté, co své voliče zklamala, neumí už nabídnout nikomu nic. Mladým nerozumí a je pro ně fosilií, staré voliče v honbě za mladými přesměrovala k ANO či SPD. Lídři nejsou. Samec alfa neexistuje. Jan Hamáček jím prostě není. Posledním samcem alfa byl pouťový principál Paroubek, ať už si o něm myslíme cokoliv. Volič chce jasnou vizi. Plán. Lídra. A to vše sociální demokracie nemá. Jsme svědky zániku strany starší, než je náš stát.
Kdo je nejlepší prezident?Anketa
Máme před sebou opět rušný podzim a tentokrát významné 30. výročí konce komunistického režimu. Od dubna naše země čelí vlně demonstrací a vládní nestabilitě. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti?
Že část společnosti jde vždy za krysařem a je schopna čehokoliv. Že si představuje demokracii jako vlastní názor, a kdo ho nemá, je ostrakizován jako za rozpuku socialismu v padesátých letech 20. století. Že část společnosti se považuje za jedinou zodpovědnou, spravedlivou a pohrdá tou druhou částí. Těmi hlupáky, kteří pohrdli jejich politickou vizí a jejich kandidátem. Že ti, kteří se považují za demokraty, ve skutečnosti žádnými demokraty nejsou.
Premiér a další vládní představitelé, hlavně z hnutí ANO, hovoří o tom, že se máme skvěle, životní úroveň roste, lidé mají více peněz, jsou spokojenější. Lze s tím souhlasit, nebo jde o sofistikovanou propagandu?
Máme se dobře, světová ekonomika kvete. Roste i naše ekonomika. Nikdy nebyla nezaměstnanost tak nízká… Není to náhodou tím, že makroekonomičtí poradci odborářů pomáhají i premiérovi? Takže to není propaganda, ale fakt. Podle zkušeností dočasný. Ale ekonomický cyklus je nemilosrdný a rozkvět ekonomiky už trvá poměrně dlouho.
Nutno říct, že růst není nijak vysoký. Číně nebo Rusku se přes sankce a blokády dlouhodobě daří líp.
Fotogalerie: - Předsednictvo ČSSD
A pokud se skutečně máme lépe, jak z úst čelných představitelů státu opakovaně zaznívá, proč jsme nespokojeni? Jaké racionální důvody k blbé náladě je možné nalézt?
Nespokojeni jsme, protože nemáme jiné starosti. Samozřejmě jsou lidé, kteří to mají těžké, jakkoliv ekonomika kvete, a je jich víc, než by se slušelo. Ale obávám se, že ti, kteří chodí demonstrovat, jsou nespokojeni proto, že si to mohou dovolit. Co budou dělat, až přijde krize? Pomysleli na to, že za dva roky třeba nebudou mít na lístek do Prahy? Že nebudou mít z čeho platit hypotéku? Že jejich krásný život přestane? Protože mezinárodní firmy budou propouštět a krachovat, do divadel lidé nebudou chodit, protože na to nebudou mít, granty budou omezeny nebo skončí, lidé nebudou ochotni se dívat na to, jak peníze, které by stát mohl vydat na sociálno, vydává na nejrůznější podivné think-tanky. Pak totiž dojde ke skutečnému rozdělení společnosti. A Babiš ani Zeman za to fakt nebudou moci.
Demonstrace, které vyvrcholily koncem června na Letné s účastí zhruba čtvrt milionu lidí, začaly jmenováním Marie Benešové do vlády. Teď to prakticky o Benešové už není, hnutí Milion chvilek pro demokracii usiluje hlavně o konec Andreje Babiše a rovněž se vyslovuje ostře vůči prezidentovi. Bude na podzim vlna tohoto silného odporu se stejnou intenzitou pokračovat?
Milion chvilek bude demonstrovat proti čemukoliv. Mám pochybnosti o tom, že tohle sdružení založil nespokojený student teologie. Tohle jsou protesty kapitálové skupiny proti ztrátě zdrojů, nikoliv proti nějakým „nevhodným“ politikům. Ano, vlna odporu bude pokračovat intenzivně, protože zdroje těch, kteří odpor vůči Babišovi organizují, jsou stále v nedohlednu.
Za spolkem Milion chvilek pro demokracii nestojí jen statisíce občanů, ale řada politiků, část umělecké scény, intelektuálové a nepřímo i některá média. Jak byste toto názorové hnutí charakterizovala? Co je spojuje? A dělají to dobře?
Pominu část občanů, která chodí protestovat. Jsou to obvykle příslušníci místních elit či ti, kteří se za ně považují. Na umělce bylo vždycky spolehnutí, jakmile jde o podpisy petic či protesty. Z nějakého důvodů trpí pocitem, že když k lidu promlouvají prostřednictvím nekonečných seriálů, mají právo národ poučovat. Jako kdysi, kdy se tvářili jako svědomí národa. Politický názor intelektuálů a některých médií je setrvalý, zamrzlý v šedesátém osmém. Jenže ten už není. Nejsou ani Havlovy devadesátky. Svět se změnil. Jen to někteří nějak nejsou ochotní akceptovat.
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co oba přinášejí Česku, a hlavně jejich partnerství, které se letos prohloubilo? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?
Vrahy 17. listopadu nejsou tito dva. Oni jsou svědomím tohoto procesu. Vrahy sedmnáctého listopadu jsou ti, kteří nechali rozkrást průmysl, vyrabovat tuhle zemi, to jsou vrazi sedmnáctého listopadu. Ti, kteří pod líbivými hesly a opájením se sebou zhasli a nechali každého, ať si dělá, co chce. Pokud je po tom liberální společnosti smutno, je mi to líto. Zeman a Babiš svým voličům přinášejí pocit jistoty, jsou dvojice, která leccos zažila, umí mluvit s lidmi, neříká jim, že jsou špatní, nesoudí je.
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více: zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Zločiny komunismu vybledly. Po roce 1989 jsme se rozhodli s plnou odpovědností, že KSČ zůstane součástí demokratické politické kultury. Nejsme jako oni, tvrdily plakáty odkazující na zákaz konkurenčních politických stran, Košický vládní program a jednotnou kandidátku Národní fronty. Třicet let komunistická strana ve Sněmovně dělala karfiol české demokracie. Třicet let nevadila. I Havel byl zvolen jejími hlasy. Takže – o zločinech komunismu mluvme asi stejně jako o zločinech katolické církve nebo o zločinech husitů… Následky divoké privatizace demokratické společnosti si lidé nesou dodnes. Předešlá otázka zněla na „vrahy 17. listopadu“. Ano, vraždou 17. listopadu byly rozkradené OKD, Poldovka, Zbrojovka, Svit, OP Prostějov, textilky, porcelánky, rozprodání všeho cenného, tunelování. Banky, investiční fondy. Viníci jsou vrazi. Celé kraje zchudly, statisíce lidí přišlo o práci. Stačí jet vlakem a vidět rozbitý a zchudlý Adamov, brněnskou Zbrojovku, která jde pomalu k zemi. Vsetínskou zbrojovku, která k zemi šla. To, že požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“ navrhli komunisté, svádí samozřejmě k takovému tomu „a vy jste zavírali lidi“, což je ekvivalent „vy jste zabíjeli černochy“. Ano, pro lidi, kteří nic nezprivatizovali, nic nerozkradli a třicet let se živili poctivou prací, byla privatizace zločin.
Debata o tzv. dezinformacích a fake news se dále vyvíjí. Eurokomisařka Jourová varovala před nebezpečím ovlivnění našich seniorů, protože „bez dozoru“ sedí u počítačů a čtou řetězové e-maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů?
Věra Jourová ve svém zápalu zapomněla, že ani jí už není dvacet a taky už se tryskem blíží k seniorskému věku… to jen tak na okraj. Senioři zažili socialismus, vědí, jak si třídit informace a eliminovat státní propagandu. Dnešní doba ale překračuje morbiditou některých zpráv míru naší fantazie. Evangelisté problematiky fake news zapomínají, že předešlé generace mají s fake news bohaté zkušenosti. Řetězové e-maily jsou prostě jen náhražkou řetězových dopisů a jistá část lidí jim bude věřit vždycky. Já osobně to považuji za urážku. Senioři jsou staří, nikoliv duševně méněcenní.
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Václav Havel byl symbol, kterému se v roli symbolu zalíbilo. To je hodnocení absurdního dramatika jednou větou. Do chvíle, než byl konfrontován s realitou listopadu 1989, byl morálním arbitrem. Pak se vyhýbal jakékoliv nonkonformitě. I on má svůj podíl na následném marasmu, ale díky jemu a Ladislavu Adamcovi předání moci proběhlo hladce, což je něco, co mu nikdo neodepře, a jistě to je velká zásluha. Byl stejně jako Walesa člověk svého času. Dělat z něj ikonu je, myslím, zbytečné. Bylo by pak nutné demýtizovat i jeho roli v roce 1989, což je ale asi taky zbytečné.
Finálně, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohli udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Zejména opozice a aktivisté by se měli zbavit pocitu, že listopad je jejich a jen oni jsou jeho vykladači. Sedmnáctý listopad změnil spoustu životů, některým dal příležitost, jiné srazil na samé dno. Nejlépe by bylo, kdyby aktivisté i opozice ztichli, vyvarovali se velkých gest, nevykřikovali, kdo smí kam položit kytici a kdo ne. Po třiceti letech, myslím, by měli mít všichni šanci zavzpomínat. I Alojz Lorenc, protože on je jedním z těch, kteří vědí. Ale možná právě on ví příliš mnoho. Když nebudou aktivisté křičet, třeba se po třiceti letech i něco zajímavého dozvědí. Ale oni neodolají, pokusí se listopad zprivatizovat, budou všechny terorizovat svými výkřiky, cpaním se do ulic a ohlušováním jiných názorů a vzpomínek. Kulatá výročí nejsou nikdy dobrá. Ani lidí, ani dějin.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
