Francouzská občanská válka. Rok před volbami krachuje Macronova hra se dvěma tvářemi, píše znalec

30.04.2021 12:10 | Analýza

Bude příštím francouzským prezidentem Macron, nebo Le Penová? Staronová otázka je znovu na stole. Do volby zbývá rok – a něco se změnilo. A není za tím žádné spiknutí. Znalec francouzské politiky Josef Brož se v komentáři zamýšlí na počátku posledního roku před volbami.

Francouzská občanská válka. Rok před volbami krachuje Macronova hra se dvěma tvářemi, píše znalec
Foto: Hans Štembera
Popisek: Setkání francouzského prezidenta Emmanuela Macrona s Milošem Zemanem na Pražském hradě
reklama

Anketa

Chcete předčasné volby do sněmovny?

6%
94%
hlasovalo: 13656 lidí
Macron  má problém. Do roka a do dne budou nové prezidentské volby, a jeho předpokládaná účast je silně ohrožena. Zatímco před čtyřmi lety byl Emmanuel Macron vítán doslova jako spasitel, konečnou spásu od něj čeká dnes málokdo. Někde je doslova zatracován. Bude Emmanuel Macron znovu prezidentem? Nic není méně jisté.
 
S vědomím toho, že pandemická krize je na ústupu, a opona, jež se zvedne (na dnešní večer, pátek 30. 4. Emmanuel Macron naplánoval zásadní televizní vystoupení nad přechodným stavem rozvolňování do 1. června) nad krajinou po bitvě, ukáže ještě jiná témata, na nichž se bude kalit profil budoucího prezidenta. Nebo prezidentky.

Pád starého politického domina a co bylo potom

Neboť tentokrát, více než jindy, má Marine Le Penová, velkou šanci. Její skóre ve výzkumech se pohybuje již nějaký čas na úrovni 48 %. Macron se svými 52 % je v zásadě statistická chyba. Ale protože jsou volby dvoukolové, záležet bude na podpoře ostatních vyhlášených kandidátů, z nichž Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně-levicové Nepoddajné Francie (LFI) by mohl být patrně ten, jehož voliči rozhodnou. 
 
Podle výzkumu Nadace Jeana Jaurèse, blízké levici, se ovšem patrně projeví efekt neúčasti. Jinými slovy: O budoucím prezidentu Francie na roky 2022–2027 rozhodne pravice. Levice již významně vyklidila pole.
 
Kdo za to může? Macronův předchůdce François Hollande, ochromen poklesem popularity a neschopností postavit se čelem úpadku vlivu Socialistické strany (PS),  se v roce 2017 rozhodl znovu nekandidovat. Bývalý premiér François Fillon, horký pravicový favorit republikánů (LR) byl na počátku kampaně dostižen korupčními skandály. 
 
 
Zhroutily se tak dosavadní pilíře režimu, čerpající svou legitimitu z třicetileté společenské smlouvy, stojící na alternativě dvou sociálně-politických bloků. 
 
Demokratická levice u moci proměnila za ten čas svůj potenciál do podoby liberálního socialismu, jímž fakticky vyšla vstříc kapitalistickému trhu a charakteru Evropské unie (EU), respektive Evropským společenstvím (známé také kdysi jako EHS). 
 
Suverenismus a nacionalismus v novém politicky korektním slovníku nahradily slova jako nezávislost a vlastenectví. Občany stále méně pojilo cosi, co by jim bylo známé a povědomé. Procesy, jež vedou k jejich vyřazení, se staly synonymem nového světa, kde být jako člověk člověku vlkem, je předpokladem k přežití. 
 
Ačkoliv pravice ke konci 90. let ve svém lůnu zápasila s těmito procesy obtížněji, éra Jacquese Chiraca, posledního velkého prezidenta, připomínala dlouhý pád jednoho starého nefunkčního domina.
 
To, co postihlo konec éry Françoise Mitterranda, totiž prolamování starých hříchů k těm novým (stíny Vichy, ale i socialistických bratrstev při vzniku tzv. kaviárové levice), se nápadně podobalo těm penězům, o nichž jednou Chirac řekl, že fakticky nebyly, protože vyšuměly – rozuměj byly použity k volebním a provozním potřebám stran. 
 
 
Jako první prezident byl Chirac za tyto činy souzen, ale postižen nakonec výrazně nebyl: Dostal pokuty, ale po jeho smrti se na vše při pietě zapomnělo. Systém Chirac odskákal pouze „nejlepší z nás“, jak o Alainu Jupém rád Chirac mluvil. Ale ani on nešel za katr, dostal trest nepodmíněný – a na jeden rok byl nevolitelný. V Québecku o tom možná přednášel svým studentům…

Nový Macronův svět ve válce s nepřáteli

A pak se stalo nečekané. Po pádu domina se objevil nový svět. Macron, ani ne čtyřicetiletý, nikdy nevolený úředník, dokázal v kampani téměř nemožné: Překonal nejen dosavadní pravo-levé dělení, podařilo se mu porazit kandidátku radikální pravice Marine Le Penovou, postiženou stínem svého otce, a nabídl Francii nový směr a novou perspektivu. Ne v posledku byl vítán jako prezident Evropan, jenž začal mluvit o „evropské suverenitě“. 
 
Pro ty chudé se brzy stal prezidentem bohatých. On sám nastoupil v duchu Revoluce, jak zněl jeho knižní manifest, jeho první kroky ale vedly do starobylého Louvru a k hrobce králů; po čtyřech hlubokých krizích (aféra Macronova strážce Benaly, hnutí žlutých vest, reforma důchodů a nakonec covid), jimiž si země prošla, se objevují názory a postoje, které by nejraději poslaly tohoto kdysi nadějného mladého muže – jemuž někteří přezdívali Jupiter, po římském bohu nebe a země – do horoucích pekel.
 
Možná není divu. Ti lidé si v covidu prošli peklem sami – a proč vzpomínat na toho, kdo byl symbolem toho ztraceného času? Dokáže se Macron podívat po dvou letech Francouzům do očí? 
 
 
Ambivalentní Macron, zní jedna z knih, jež se pokoušela po jeho nástupu pochopit jeho osobnost. Magazín Politicio nedávno napsal, že Macron hraje s Francií dvojí hru. Má opravdu dvojí tvář, nebo je to jen výsledek povahy celého režimu?
 
Když před rokem, v polovině března, vyhlašoval válku „neviditelnému nepříteli“, totiž covidové pandemii, patrně ani on netušil, že tato militaristická terminologie se přeleje daleko šířeji ve společnosti – a nebude spojená toliko se sanitární krizí. 
 
Část francouzské společnosti má pocit, že válka, francouzská občanská válka, vlastně ani nikdy neskončila. Hlavní nebezpečí nevidí v neviditelném viru, ale v třeskuté kombinaci zcela viditelné ztráty bezpečnosti, rostoucí (nekontrolované) imigraci a všudypřítomného terorismu. Stále častěji zní, že jedno souvisí s druhým a druhé s třetím.
 
Co se s tím dá dělat? Bývalý gaullistický ministr Chiracovy vlády Philippe de Villiers a bratr Macronem destituovaného generála a náčelníka generálního štábu Pierra de Villierse, vyzývá nezakrytě rovnou k povstání, dvacítka bývalých francouzských generálů (společně s tisícovkou nižších šarží) se na prezidenta obrátila ve jménu „cti a povinnosti“ s varováním, že země – v připomínce 60 let krvavé alžírské války – se může obratem již zítra stát místem občanského válečného střetu… Výzvu zveřejnil konzervativní týdeník Valeurs actuelles.
 
„Dezintegrace spolu s islamismem a předměstskými hordami vede k odtržení národa a jeho transformaci na území, která podléhají dogmatům v rozporu s naší ústavou. Dochází k rozpadu, protože (...) vláda používá policii jako zástupce a obětní beránky tváří v tvář Francouzům ve žlutých vestách, vyjadřujících jejich zoufalství,“ píší generálové. 
 
 
Nebyli by to vojáci, kdyby chyběla následující douška: „Jsme připraveni podporovat politiky, které zohlední ochranu národa.“ Ministryně obrany, nevojačka Florence Parlyová je šokovaná a žádá trestní odpovědnost před vojenskými tribunály. Hrozí to nějakým osmnácti z generálů, kteří mohou být, byť v důchodu, bojově stále reaktivováni.
 
Podporu tato výzva získala zejména u Macronovy horké protikandidátky i do hypotetické prezidentské volby příštího roku, u Marine Le Penové, předsedkyně Národního sdružení (RM). Ztotožnila se s jejich analýzou a vyzvala je, aby se zapojili do jejího hnutí. V tradici jejího otce, který v Alžírsku válčil a přišel tam i o oko, Le Penová nezklamala. 
 
Byl to ostatně právě její otec, který byl aktivní i v časech výbuchů a akcí Organizace tajné armády (OAS), jež se například podílela i na atentátu proti Charlesovi de Gaullovi, který v Alžírsku podle nich Francii zradil. 
 
O tom, že by se měli vojáci spojit s Le Penovou, se vede velká bitva veřejného mínění. Mají být vojáci neutrální v politických kauzách? Nebyl by to přece Charles de Gaulle, kdyby nevystoupil proti republice Vichy jiného vojáka, jistého maršála Philippa Pétaina…
 
A Marine Le Penová má nyní velkou šanci vyhrát. Výzkumy veřejného mínění v zásadě o tomto průběhu již dlouho nepochybují. I když to zatím otevřeně neříkají. 
 
 
Varování už ale nefunguje. Značka Národního sdružení (RN), jež nahradila v roce 2018 dosavadní Národní frontu (FN) jejího otce, posiluje nejen díky tomu, co politologové nazývají procesem „od dediabolizace k banalizaci“ svých kořenů, spjatými s antisemitismem a politickým pučismem. 
 
Zatímco úspěch Jeana Marie Le Pena, když se onoho historického data 21. dubna 2002 dostal do 2. kola prezidentských voleb, byl jeho politickým vrcholem, bývá v případě jeho dcery tato účast již brána fakticky za bernou minci. Není to již pouze pověstná politická detonace, nýbrž společná deflagrace, nad jejímž plamenem sice panují obavy, ale oheň není sto již nikdo hasit.
 
Le Penová dokázala upravit i některá svá východiska z minulé kampaně (zvláště opuštění měny euro a Evropské unie) a úspěšně využívá svého statutu „první politické strany“ (nezapomínejme, že tato strana zvítězila ve Francii v posledních evropských volbách v roce 2019).

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi

Nic není přitom křehčího než Macronie. Bez silného regionálního zastoupení, zůstává politické hnutí Republika na pochodu (LREM) volebním přívažkem prezidenta Macrona. Jeho postavení, dané výjimečností režimu Páté republiky, soustřeďuje v jeho rukou téměř veškerou moc. Může dle své vůle rozpustit i parlament, stojí v čele státu (armády i administrativy), díky speciálním článkům ústavy (najmě 49.3) může jeho politické uskupení prosadit v zásadě cokoliv proti vůli opozice.
 
Přesto, nebo právě proto je Macronův manévrovací prostor limitován tím, co kdysi socialistický prezident François Mitterrand blahé paměti, ještě než byl ve funkci, polemicky nazval „permamentním převratem“. Podoba společnosti, vystavená arbitráži moci, má pravidelně tendenci vstupovat do hry k řešením (respektive opozici) mimo parlamentní a často i politický rámec. To, co ještě Mitterrand ironicky nazýval v roce 1964 „de Gaulle a policie“, se u Macrona dá podvědomě popsat slavnou větou Ludvíka XIV., nad níž si historici dosud lámou hlavu: „Stát jsem já!“  Jak dopadli jeho následníci, kteří měli tu smůlu, že vládli až o dvě století později, víme. Zákonem se stala gilotina.
 
Jakkoliv Macron veřejně vyjádřil obdiv k monarchií, jeho mocenský rámec je budován mnohem šířeji: jeho mormoni (jak se říkalo jeho nejbližšímu okruhu) již dávno opustili řady v parlamentu i v Élysejském paláci (příběh Benjamina Griveauxe, nešťastného kandidáta na pařížskou radnici, je jedním z nejskandálnějších nejen kvůli jeho sexuální zálibám); prezident rozšířil své řady zvláště po výměně premiéra Édouarda Philippa – vedle nového premiéra Jeana Castexe (o poznání vesničtějšího oproti Philippovi), je to především ministr vnitra Gérald Darmanin, přímá spojka na bývalého pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho.
 
Dojmy nad způsoby Darmanina můžeme mít různé. Chce-li mít Macron blízké Sarkozyho lidí (včetně jeho samotného) pod kontrolou, by mohlo vyplývat u nedávného procesu proti Sarkozymu samotnému. Obvinění poskládána soudci ještě v žoldu Hollanda, zavání až příliš snahou po politické likvidaci – coby kdyby? Co kdyby chtěl ještě Nicolas Sarkozy kandidovat? Byl to přece on, kdo převzal témata Národní fronty již tehdy v roce 2007 a jedno ministerstvo mělo ve štítu i „národní identitu“.
 
Ministr Darmanim, jenž až dojemně sleduje bývalou Sarkozyho trajektorii, pronesl nedávno výrok, který odhalil faktickou slabost rozpínavé Macronie. V televizní diskusi v únoru na France 2 napadl Le Penovou z blahosklonnosti vůči islámu. Měla by údajně brát vitamíny, pokud nemá problém s islámem. Ta odvětila: „Nemám v úmyslu útočit na islám, který je náboženstvím jako každé jiné, protože jsem hluboce připoutána k našim francouzským hodnotám, chci zachovat úplnou svobodu organizace a úplnou svobodu vyznání.“
 
Když tento týden štrikoval ve vládní komisi ministr Darmanin další zákony proti extremismu a terorismu, nelze si na tento výrok nevzpomenout. Pachuť útoku na civilní pracovnici v policejním sekretariátu města Rambouillet, který provedl zfanatizovaný muslim z Tunisu, ale není posledním z činů, které nyní zmítají Francií. Kdo by si nepamatoval exekuci učitelé Samurlla Patyho, kvůli karikaturám Mohameda, jímž se údajně inspiroval tentokrát jistý Jamek G.?
 
 
Až příliš to připomíná déjà vu. Emmanuel Macron rozhodně nepatří k těm prezidentům, který by nevěděl, že témata, jež patří do kompetence vládce, sluší vládci. V exkluzivním dvoustránkovém rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro z minulého týdne, bylo zřejmé, že ví, která témata (blízká pravicovému elektorátu) rozhodnou volební kampaň. A rozhodně si nespletl islám a islamismus. 
 
Philippe de Villiers, jemuž v těchto dnech vychází nová kniha s názvem Den poté, vyhřívající se na špici bestsellerů, soudí, že Emmanuel Macron nebude ani, podobně jako Hollande, kandidovat. Je Macron odsouzený k zániku?  Do Macronovy hlavy ale nevidíme. Dovoluji si tvrdit, že tuším, koho z rodiny by pan de Villiers místo Macrona rád viděl. Hádejte se mnou…
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: .

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ben Kuras: Rusko a Čína, zlo světa, píší v USA. Jenže co dělá Biden? To nás pohřbí

8:21 Ben Kuras: Rusko a Čína, zlo světa, píší v USA. Jenže co dělá Biden? To nás pohřbí

OBZOR BENJAMINA KURASE Rusko, Čína, Írán a USA, to je osa zla, přednesl šéf jedné z amerických tajný…