Fotogalerie: - Nečasová opět u soudu
Červencem počínaje by měly některé celorepublikové útvary kriminální policie pracovat v novém uspořádání. Policejní prezident hodlá reformu uskutečnit a ministr vnitra mu důvěřuje, protože byl ujištěn, že se nijak nedotkne vyšetřování aktuálních případů.
Jelikož se reorganizace objevila poměrně znenadání a její realizace by měla být provedena v tempu téměř překotném, vyvstává v této souvislosti mnoho otázek. Jejich spektrum se rozpíná od věcných – Jde o řešení tak extrémně závažných vad a nedostatků v činnosti kriminální policie, že mohou být řešeny pouze reorganizací? – až k podezření, zda ve skutečnosti nejde o skryté personální opatření, v jehož důsledku by měly být do nejvyšších policejních funkcí plíživě zavedeny standardy jednání charakteristické „větším pochopením pro stabilitu vlády“, jak zaznělo kdysi v takzvané Čunkově aféře.
Zásadním nedostatkem přispívajícím ke „katastrofálnímu PR“ vyznění celé této události je to, že příčina chystané reorganizace zůstává skryta. Není divu, že na takto zoraném a důkladně pohnojeném poli se utěšeně daří všelijakým dohadům a hypotézám.
VARIANTA STRUKTURÁLNÍ
Jaký tedy mohl být věcný důvod reorganizace? Reorganizace je chirurgický, tedy před pitvou poslední možný způsob léčení neduhu, který již není možno léčit při stávající struktuře organismu. Co tedy mohlo být tím neduhem, jinými způsoby při stávající struktuře policie neodstranitelným?
Podivení nad chystanou reorganizací vzrůstá, když podle zveřejněné podoby nová struktura celorepublikových útvarů kriminální policie de facto kopíruje tu současnou!? Ačkoliv se mluví o sloučení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), měly by zůstat v „Národní centrále proti organizovanému zločinu“ (NCOZ) oddělené!
Podle toho, co bylo medializováno, by totiž NCOZ měla mít čtyři operativní segmenty; první sekce – korupce a závažná hospodářská trestná činnost, druhá sekce – terorismus a extremismus, třetí sekce –organizovaný zločin, čtvrtá sekce – kybernetická kriminalita.
První sekce by tedy kopírovala současný ÚOKFK, třetí by byla „zbytkem“ současného ÚOOZ, z něhož by byly vyjmuty sekce druhá (extremismus a terorismus) a čtvrtá (kyberzločin). Ten ovšem na ÚOOZ přibyl docela nedávno, když mu Šlachta poskytl azyl, neboť na Policejním prezidiu, beznadějně a hanebně podceňován, dlouhodobě umíral na úbytě.
Nyní by se tedy kyberkriminalitě právem dostalo jakéhosi „povýšení“, nicméně otázkou zůstává, do jaké míry by to bylo jen pro oči. Nota bene, pro oči zločinců. Mají se toho hackeři leknout, že proti nim bude bojovat nikoliv oddělení, ale sekce? Nebylo by lepší tuto (do budoucna stále exponovanější) jednotku spíše v organizační struktuře zanořit, ale o to více personálně a technicky vybavit?
A ještě další šok. Ze zveřejněné struktury NCOZ vyplývá, že Národní protidrogová centrála (zřejmě) nebojuje s organizovaným zločinem, protože zůstává asymetricky mimo centrálu! Je to dobře (pro NPC), nebo je to špatně (pro NCOZ), nebo co to vlastně znamená? Co se tu hraje?
A co další celorepublikové útvary, pro zvláštní činnosti (ÚZČ), pro speciální činnosti (ÚSČ), zásahovka (URNA), ochranka (ÚOÚČ) a Kriminalistický ústav (KÚP)? Proč jsou mimo centrálu?
SUPERÚŘAD JIŽ EXISTUJE
Analýzou stávající a nové struktury celorepublikových útvarů kriminální policie tedy nikam nedojdeme. Respektive k ničemu novému nedojdeme. Neboť všechny tyto útvary mají jednoho „šéfa“ již nyní! Vždyť ta „Národní centrála proti organizovanému zločinu“ (NCOZ) de facto již existuje!
Náměstek policejního prezidenta pro neuniformovanou policii totiž má již za současného stavu v podřízenosti následující útvary: ÚOOZ, ÚOKFK, NPC, ÚZČ, ÚSČ, URNA, KÚP a dokonce ještě Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Tedy všechny shora vyjmenované a ještě jeden navrch.
Nově by se tedy náměstkovi „reorganizací“ pouze dva z těchto osmi útvarů „zdrcly“ do „Národní centrály proti organizovanému zločinu“ (NCOZ), kde by vznikla jakási ředitelská „superžidlička“. Takže náměstek by ve výsledku měl nominálně o jednoho podřízeného méně, přičemž mezi ním a dvěma důležitými útvary by vznikla další řídící úroveň. Naprosto zbytečně a v evidentním rozporu s dobrými manažerskými způsoby.
Tady už dostává i protřelý důvtip zabrat. Nezbývá než přestat spekulovat a podívat se na věci znovu, od podlahy. Je zřejmé, že reorganizace se týká dvou útvarů, které (občas až velmi často) štrejchnou o financování politických stran (a žádný větší problém tu od počátku devadesátých let nebyl, i všechny ty privatizace a restituce a restituční náhrady se odehrávaly podle tohoto mustru).
Reorganizace má jednak umožnit jejich personální přeobsazení, ale má dát vzniknout i „společné analytice“. Ano, řeknou mnozí, to je ten správný úhel pohledu, to je ten golemův „šém hamforáš“, díky němuž najednou celá ta obludnost ožila! V centrální analytice se budou shromažďovat poznatky z těchto (pro politické strany potenciálně nebezpečných) útvarů a vděčný „superředitel“ se bude starat o stabilitu vlády.
Jak říká Kurt Vonnegut jr., nic se nezdaří podle plánu. Myšlenka centrální poznatkové analytiky je sice logická, ale v praxi fungovat nebude. Už za ředitelování Jana Kubice někteří operativci ÚOOZ neukládali své poznatky na síťové úložiště, ale – v rozporu s předpisy – na „C“ disky počítačových stanic. (Proto bylo tolik křiku, když jim inspekce ty počítačové stanice zabavila, ačkoliv při ukládání poznatků na server by jim mohlo být jedno, ze které stanice se na něj zalogují.) Každopádně by se tyto móresy vrátily v inovované podobě, a nebylo by divu. Všude na světě totiž platí, že kriminalisté jsou povinni chránit své zdroje a každý ví jenom to, co potřebuje.
NÁMĚTY KE ZLEPŠENÍ
Práce kriminální policie, jako je tomu u každé organizace, ovšem trpí jistými neduhy, které jsou však řešitelné za stávající organizační struktury. Jejich řešení by ovšem nevykazovalo takový mediální efekt jako přeházení policejních útvarů. Ba naopak, bylo by velmi pracné, vyžadovalo by osobní nasazení a velitelskou autoritu.
Jedním z neduhů (jehož řešení však je v moci nejbližšího společného „nadřízeného“ kriminální policie a státních zástupců) je občasná „výstřednost“ v působnosti ÚOOZ. Tento útvar totiž opakovaně řeší případy, které spadají do působnosti ÚOKFK. Děje se tak se souhlasem nebo dokonce na základě pokynů státních zástupců. Výsledky však, bohužel, odpovídají tomu, že byly zpracovány útvarem, který je specializován na jiný typ trestné činnosti.
Druhým výrazným neduhem, který se však týká celé bezpečnostní a zpravodajské komunity, je neexistence koordinačního systému. Kdysi fungoval a v mnoha vyspělých státech funguje dodnes. Jde o systém administrativní, který je tvořen databází zájmových subjektů (osoby, firmy, adresy, výrobní čísla, účty apod.), v nichž za dodržování specifických pravidel všechny zúčastněné útvary lustrují. Účelem je, aby se kolem jedné například osoby nemotalo více útvarů, protože by to bylo přinejmenším neefektivní, v horším případě by to zavdávalo příčinu ke vzájemnému podezřívání, mohlo by to dokonce způsobit dekonspiraci, v nejhorším případě by mohlo dojít i k fyzickému střetu příslušníků různých státních institucí.
ČTYŘI NEUSPOKOJIVÉ VÝKLADY
Prostý výklad analýzy chystané reorganizace tedy naznačuje, že jediným jejím důvodem by mohla být naprostá manažerská bezradnost a snaha předstírat odbornou řídící činnost.
Výklad z hlediska analýzy zúčastněných útvarů, nebo z hlediska analýzy probíhajících jevů neskýtá nic, co by nebylo možno odstranit při stávající struktuře. Muselo by však dojít k vysoce odbornému a v zájmu věci vedenému jednání příslušných policejních funkcionářů jak mezi sebou, tak i se státním zastupitelstvím.
Výklad sofistikovaný, čtoucí mezi řádky, pak naznačuje, že by mohlo jít o snahu politiků nějak se dostat k policejnímu poznatkovému fondu. Vyloučit nelze ani ošklivou variantu, že reorganizace má efektivně utlumit činnost kriminální policie – ovšemže na základě zakázky politického a/nebo kriminálního podsvětí (a nebyl by to první pokus).
VARIANTA PERSONÁLNÍ
Mnoho komentátorů nezná podrobně problematiku struktury kriminální policie, nicméně z mnoha náznaků a způsobu podání celé této záležitosti víceméně intuitivně docházejí k závěru, že reorganizace je pouze fíkovým listem, chabě skrývajícím podstatu věci (prosím nepersonifikovat!).
Personální problematika je naprosto klíčovým elementem, určujícím efektivitu činnosti nejen státních institucí. Jak říká klasik, i se špatnými institucemi lze slušně vládnouti, nikdy však se špatnými lidmi. I ve špatné struktuře se domluví ti, kterým jde o věc. Ostatně, neexistuje nic, co by se dalo označit strukturou nejlepší.
V personalistice vyspělých zpravodajských a bezpečnostních služeb platí zásada rotace ve funkcích, která probíhá podle známých pravidel. Existují velmi propracované systémy, kdy například vedoucí pracovník jde po čtyřech letech z funkce – a přechází na funkci řadovou! Zůstávají mu samozřejmě všechny náležitosti, které si za ty roky vysloužil. Za rok služby bez podřízených se velmi psychicky občerství a nastupuje třeba zatím jako zástupce velitele jiného útvaru. I střídání problematik má něco do sebe, protože pomůže omezit vznik stereotypů v chování jak velitele, tak i celého útvaru.
Dalším veledůležitým aspektem je umění „přátelského odchodu“. Je jasné, že mezi nadřízenými a podřízenými musí být důvěra. V opačném případě – v civilizované společnosti – si nadřízený pozve dotyčného podřízeného, vysvětlí mu svůj problém s ním a navrhne řešení. V případě odchodu do civilu pomůže hledat zaměstnání (tato péče bývá u těch nejcivilizovanějších služeb doplněna péčí personálního odboru o odešlé příslušníky – například aby z důvodu materiální nouze se nedali „na druhou stranu“, či aby nezačali psát paměti).
Je nepopiratelnou skutečností, že Robert Šlachta byl na jednom řídícím postu osm let, což je zhruba dvojnásobek doby, která bývá v této komunitě považována za „bezpečnou“ (o třináctiletém a zatím neukončeném mandátu ředitele BIS Jiřího Langa zbytečno mluvit).
To, že personalistika týkající se vedoucích zpravodajských a bezpečnostních útvarů nemá v naší zemi (byť nepsaná, ale dodržovaná) pravidla, je smutným vysvědčením politických garnitur. Mohou říkat cokoliv, ale podezření z politického zneužívání těchto útvarů se mohou zbavit pouze nastolením a dodržováním několika jednoduchých pravidel. Jedním z nich je i dohoda s opozicí při obsazování exponovaných míst, která by měla zajišťovat zejména to, že tito velitelé nebudou střídáni ihned po volbách. Ale to bychom chtěli od politiků a stranických aparátů asi příliš.
AMERICKÁ STOPA?
Abych byl maximálně objektivní, musím zmínit ještě jednu okolnost. Policy paper „Česko-americké vztahy: Jak dál?“ z prosince 2014 uvádí, že „zatímco Američané správně rozpoznali, že česká politika je zmítána cynismem a korupcí, některé jejich intervence jsou nepřiměřené a mohou být kontraproduktivní.“ Toto je solidní potvrzení amerických intervencí z pera autorů, které snad ani novodobá kádrovácká šmíra nenabonzuje Člověku v tísni (v rámci kampaně „Vojáci odešli, agenti zůstali“) jako agenty Kremlu. Americké intervence tedy můžeme brát za prokázané a nadále již jen zkoumat, zda jednou z jejich forem byly i často kritizované hojné „pracovní“ kontakty americké ambasády s mnoha vysoce postavenými exponenty z prostředí českých trestněprávních institucí (zde totiž také padalo Šlachtovo jméno).
Trochu paradoxně to vyzní, když si uvědomíme, že v rámci boje proti korupci a klientelismu – přesně podle doporučeníhodných západních způsobů – je záhodno zavést systém rotace právě kvůli zamezení vzniku (či přervání) korupčních a klientelistických a dalších ideových vazeb.
OBHAJITELNÝ ZÁVĚR, NEOBHAJITELNÉ PROVEDENÍ
Nelze tedy ani vyloučit, že byl učiněn extrémně nešikovný pokus vystřídat ve funkci Roberta Šlachtu z řady různých důvodů, z nichž všechny nemusí být nutně v neprospěch policie a ve prospěch organizovaného zločinu (včetně politických stran). Některé mohou mít i racionální jádro.
Příšerná „kultura provedení“ této změny ale dala vzniknout skrumáži, která cloumá vládní koalicí a vzrušuje veřejnost. Policisté by měli být psychicky odolnější, ale i na ně to působí negativně. Obzvlášť, když Robert Šlachta příliš brzy svůj odpor odmával.
A zejména, když se do personálních a organizačních kompetencí policejních funkcionářů navezlo státní zastupitelství, které už neodvolatelně udělalo z komára velblouda. Vidět trestní věc v sebeblbějším rozhodnutí policejního funkcionáře, to má pouze dvě vysvětlení. Buď jde skutečně o vlastizrádnou činnost policejního vedení, nebo o chorobné vidění světa ze strany státního zastupitelství. Každopádně by po skončení této aféry přinejmenším jedna strana tohoto nově vzniklého sporu neměla už být ve funkci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
