K summitu NATO: Pozor, Rusko už zná cestu. Kdopak bude dělat šlapací myšky a kanonenfutr?

11.07.2016 10:22

Organizace Severoatlantické smlouvy se sešla na dalším velkém summitu ve Varšavě mezi 8. a 9. červencem 2016. Od začátku se očekávalo, že organizace potvrdí svoji „novou“ politiku vůči Rusku. A podle výsledků jednání se NATO vrátilo ke studenoválečnické premise „udržet Rusko venku“ (keep Russia out). Širší okolnosti a konkrétní výsledky summitu ve Varšavě analyzuje pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.

K summitu NATO: Pozor, Rusko už zná cestu. Kdopak bude dělat šlapací myšky a kanonenfutr?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka NATO

Anketa

Bojíte se útoku Ruska na některý ze států NATO?

3%
97%
hlasovalo: 11631 lidí

Přes nepochybně různě nuancované názory mezi jednotlivými členskými zeměmi, konečný text komuniké letošního summitu zněl jedním hlasem. Jeho vzkaz byl celkem jasný: NATO je jako výspa západních hodnot na straně pravdy a mezinárodního práva. Rusko je hlavní viník současné krize vztahů a narušitel mezinárodního práva. NATO zaujímá odstrašovací a obranný postoj, ale v jeho rámci je připraveno vést s Ruskem dialog a obnovit  důvěru.

Malé dějiny NATO

Jak známo, NATO je organizace, která vznikla v roce 1949 v době studené války jako nástroj kolektivní obrany, který regionalizoval nadřazené mezinárodní normy OSN (tj. Chartu OSN) a institucionalizoval americkou hegemonii v západní Evropě jako důsledek druhé světové války. Odstavec pět smlouvy  stanovuje základní principy kolektivní obrany (nikoliv bezpečnosti). Mušketýrský závazek „všichni za jednoho“ podléhá ve skutečnosti poměrně rozvolněné interpretaci potřeby asistence podle situace a uvážení každé členské země. Detail, na který se v zemích střední a východní Evropy (s jejich nesamozřejmou státností a viděním bezpečnosti jako ochrany ze strany mocnějších) rádo zapomíná.

Protivníkem NATO v Evropě byl Sovětský svaz a až po roce 1955 Varšavská smlouva, která vznikla jako odpověď na přijetí západního Německa do NATO. Reálie tehdejší politiky byly jiné: Evropa jako celek se vzpamatovávala z ničivé druhé světové války, mimo ní docházelo k procesu dekolonizace (fakticky rozpadu koloniálních říší evropských velmocí) a nukleární zbraně proměnily dosavadní vidění a chápání války jako vzájemně zaručeného zničení. Jasným hegemonem se v západní části kontinentu staly Spojené státy. Na východě to byl SSSR.

Kromě toho tu byl kontext silného ideologického soutěžení – souboje mezi liberálním kapitalismem a socialismem, který ze studené války činil konflikt ideologický a de facto konflikt o budoucnost světa.

Západní Evropa se během této doby pokoušela o to vytvořit nové základy mezinárodních vztahů na kontinentu (či v jeho západní části). Pilíře evropské integrace byly od 50. let 20. století zhruba dva – prevence další velmocenské války o nadvládu v Evropě a vytvoření sociálně tržního modelu, který by díky prosperitě a sociálním jistotám, dal Evropanům mír a smír.

Přísliby roku 1989 a jejich krach

V roce 1989/90 tak evropský kontinent stál před složitou otázkou, jak nově přestavět celkovou zahraničněpolitickou a bezpečnostní architekturu v souvislosti s koncem studené války, rozpuštěním Varšavské smlouvy a následně rozpadem SSSR. Sjednocení evropského kontinentu bylo spojeno s mnoha přísliby, ale realizováno způsoby, které z dnešního pohledu ukazují na vznik nových příkopů či „zdí“.

Konec studené války byl nepochybně z hlediska silové politiky vítězstvím USA, i když ještě americký prezident Bush starší se snažil opakovat, že studená válka měla jenom vítěze, nikoliv poražené. Což je postoj, který dlouhodobě razí právě Moskva. Slabé Rusko, které procházelo složitou etapou transformace, bylo nejspíš zdrojem pozdějšího clintonovského triumfalismu. USA plně využily situace pro rozšíření svého vlivu o země, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Už v době prezidenta Jelcina bylo dostatečně známé, že Rusko má proti rozšiřování NATO na východ velké výhrady. Pravda, Washington se snažil lavírovat, a tedy rozšiřovat NATO a přitom udržovat „dobrou“ náladu v Moskvě. Tady jsou kořeny projektů, jako bylo Partnerství pro mír a Rada Rusko–NATO. Z dnešního hlediska tyto snahy selhaly. Především proto, že šlo jenom o oslazení pro Moskvu hořké pilulky, ale fakticky nechávaly Moskvu před branami. Rozšiřování NATO, navzdory ujišťování spojenců, mělo bohužel protiruský rámec v zemích středovýchodní Evropy, které v zahraniční a bezpečnostní politice notoricky hledají ochranu nejsilnějšího. Rusko na druhou stranu tuto psychologii menších sousedů nepochopilo.

Zároveň s tím přišlo Kosovo, bombardování Bělehradu – to prozápadní prezident Jelcin nazval  v Istanbulu jako „agresi NATO“ – rostoucí západní kritika kvality demokracie v Rusku (což je pro zemi s velmocenským myšlením v podstatě urážka), americký odchod od dohody PRO (kterou Rusko chápalo jako základ bezpečnostní architektury světa) a především Irák s „demokratickou“ intervencí, kterou neschválila Rada bezpečnosti OSN, lybijské selhání (s nepřímým přičiněním Ruska), arabské jaro a nakonec samozřejmě Ukrajina a Krym. Na všechny tyto a další problémy mělo Rusko podstatně jiný názor, který nebyl v konečném výsledku nijak konkrétněji materializován či zohledněn.

Velmoci pravidla spoluvytváří a tímto způsobem hledají stav mocenské rovnováhy, která je pro Rusko výjimečně důležitá. Proto Rusko mluví také o rovnoprávném partnerství a více či méně se odmítá přizpůsobovat už zavedeným pravidlům hry a jeho integrace do NATO (o kterou Putin projevil v roce 2000 a 2001 opakovaně zájem a která měla mimochodem podporu u části elity v USA) nemohla mít stejný smysl jako vstup zemí jako Polsko nebo Česká republika. NATO a jeho silová konstelace uvnitř by se výrazně změnila, což vláda prezidenta Bushe mladšího rozhodně nechtěla. Nechala si takovou historickou příležitost utéct v rámci politiky udržení vlastní hegemonie.

Dvě koncepce Evropy a ruský obrat k Číně

Evropský kontinent se dnes ocitá mezi dvěma viděními Evropy. Prvním je euroatlantická koncepce s jedním centrem v Bruselu, která definuje evropanství skrze atlantické hodnoty, normy obsažené v acquis communitaire a také členství v NATO s jedním hegemonem. Ta druhá staví na mnohopolární diverzitě více center (Brusel, Moskva, Ankara), nemá strategické těžiště za oceánem a uznává pluralitu různých politických hodnot.

Obě pojetí se střetla na Ukrajině v prostoru šedé zóny jako konflikt mezi Evropskou unií, kterou její euroatlantismus proměnil v „civilní křídlo NATO“, a Ruskem s jeho novou koncepcí eurasijské integrace jako druhého křídla kontinentálního chápání Evropy a jejího dalšího centra. Toto pojetí nemá v Evropské unii spojence. Naopak v poslední době posiluje atlantické pojetí Evropy (viz TTIP, NATO jako obranný pilíř EU) a Rusko je „strategicky“ posouváno směrem k Číně. Jestli doposud o ruském obratu k Číně panoval skepticismus, tak právě na konci června 2016 přivezl Putin z návštěvy v Pekingu skutečně hmatatelné výsledky. Putinova poslední návštěva ukázala  na to, že pomalu ale jistě dochází ke konvergenci ruského a čínského integračního projektu v podobě potenciálně grandiózního eurasijského sjednocujícího partnerství. A také, že Čína spolu s Ruskem mají obavy z amerického systému PRO, který je nyní umísťován ve východní Evropě (v rámci NATO) a také v severovýchodní Asii jako prvek obrany USA (nikoliv všech členů NATO). To je vzkaz, který si zaslouží pozornost.

Obecně se na varšavském summitu potvrdila dvojaká linie NATO: na jednu stranu Rusko definovat jako hrozbu a na druhou s ním vést „konstruktivní dialog“ v otázkách, které si NATO nadefinovalo jako důležité. Otazníky jsou nad tím, do jaké míry je NATO v takovém dialogu ochotné naslouchat a vzít v potaz také ruskou stranu a její odlišné vidění věcí. Zatím byly ruské názory i zájmy viděny jako v podstatě nelegitimní. První známky kvality dialogu uvidíme po úterním (12. července) jednání v Bruselu v rámci Rady NATO–Rusko. Nicméně první reakce ruského ministerstva zahraničí na summit nebyly  příliš přívětivé. Dvojaká linie je samozřejmě výsledek hledání konsensu mezi členskými státy, z nichž například Německo nepatří  k radikálně antirusky laděným zemím. Jeho evropské ambice mu diktují uvážlivější postoje.

Fantom Ruska zpátky na scéně

Text  výsledného komuniké summitu nenechává nikoho na pochybách, že hlasům „rusofobní“ skupiny se dostalo dostatečně sluchu. Jen zběžná textová statistika prozradí víc: slovo Rusko se v textu objevilo celkem 58 krát, zatímco slova terorismus a teroristický 26 krát… Komuniké v podstatě označilo Rusko za zdroj regionální nestability, zemi dělající agresivní politiku a provokativní kroky, která ukázala ochotu dosáhnout politické cíle hrozbou a použitím síly. Dokument pak také tvrdí, že NATO svoje závazky vůči Rusku ctí, zatímco Rusko nikoliv. Ukrajina dostala veškerou – rétorickou podporu – a příslib další spolupráce. Rusko bylo vyzváno vrátit Krym a plnit dohodu Minsk 2. NATO je tak chápáno jako lék na nemoc, kterou ale do značné míry samo způsobilo. Což je bohužel v současné době politický trend, který ukazuje, že současné elity (ti, kdo rozhodují, ti, kdo jim strategicky radí, ti, kdo připravují analýzy atp.) ztratily schopnost politické inovativnosti a flexibility i kritické reflexe. Nové paradigma vztahů a nové pojetí Evropy se rozhodně nehledá a zdá se, že obnovení důvěry vidí NATO spíše jako proces, kdy Rusko bude muset soutěžit o důvěru NATO, což fungovat nebude.

Nejen text komuniké a přijatá opatření (např. avizované posílení vojenského kontingentu v Pobaltí, posílení obrany proti hybridním hrozbám a útokům a další) ukazovaly na snahu o to dát NATO novou kredibilitu v obranném postoji vůči Rusku. Zdá se, že se v centrále NATO skutečně rozhodli uvěřit v to, že Putin plánuje invazi do Pobaltí a jednají podle toho s cílem posílit image a autoritu NATO jako silného a rozhodného protivníka. Summit se snažil demonstrovat, že NATO je připravené na konfrontaci, na kterou se má samozřejmě Putin chystat, a ujistit vystrašené Pobaltí že nebude ponecháno na holičkách. Tím pádem měl summit také  kompenzační a terapeutické účinky pro „druhořadé“ členy Aliance – jejich hlas a volání o pomoc ve Washingtonu přece jenom uslyšeli. Celé roky bylo jejich volání pravdou, kterou západní spojenci nechtěli vidět. Otázkou ale je jestli se spíš roky vyvolávaný fantom nakonec nestal realitou. A právě s fantomy převrácenými v realitu, se bojuje nejhůř.

Nejsem bezpečnostní odborník. Odpovědně nevím, jestli je stav, kdy na hranicích Pobaltí proti sobě budou stát jednotky NATO, připravené do boje s Ruskem, a přes hranici pak jednotky Ruska, připravené bojovat s NATO, skutečně bezpečností, za kterou se pobaltské země a Polsko tak zasazují? Zdá se ale, že právě země s tou nejhorší historickou zkušeností jsou dnes nejochotnější k tomu být příslovečnými myškami šlapajícími v kole bezpečnostního dilematu  velmocí. Snad na „tradiční“ roli kanónenfutru nedojde.


 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Veronika Sušová-Salminen

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Co provedl Soukup, že s ním Miloši Zemanovi došla trpělivost? Komentátor zmínil i hodně nepovedenou fintu s Václavem Havlem

5:03 Co provedl Soukup, že s ním Miloši Zemanovi došla trpělivost? Komentátor zmínil i hodně nepovedenou fintu s Václavem Havlem

ROZHOVOR „Bude kolem toho ještě lítý boj. Její šance jsou padesát na padesát,“ hodnotí předpoklady H…