Přes nepochybně různě nuancované názory mezi jednotlivými členskými zeměmi, konečný text komuniké letošního summitu zněl jedním hlasem. Jeho vzkaz byl celkem jasný: NATO je jako výspa západních hodnot na straně pravdy a mezinárodního práva. Rusko je hlavní viník současné krize vztahů a narušitel mezinárodního práva. NATO zaujímá odstrašovací a obranný postoj, ale v jeho rámci je připraveno vést s Ruskem dialog a obnovit  důvěru.

Malé dějiny NATO

Jak známo, NATO je organizace, která vznikla v roce 1949 v době studené války jako nástroj kolektivní obrany, který regionalizoval nadřazené mezinárodní normy OSN (tj. Chartu OSN) a institucionalizoval americkou hegemonii v západní Evropě jako důsledek druhé světové války. Odstavec pět smlouvy  stanovuje základní principy kolektivní obrany (nikoliv bezpečnosti). Mušketýrský závazek „všichni za jednoho“ podléhá ve skutečnosti poměrně rozvolněné interpretaci potřeby asistence podle situace a uvážení každé členské země. Detail, na který se v zemích střední a východní Evropy (s jejich nesamozřejmou státností a viděním bezpečnosti jako ochrany ze strany mocnějších) rádo zapomíná.

Protivníkem NATO v Evropě byl Sovětský svaz a až po roce 1955 Varšavská smlouva, která vznikla jako odpověď na přijetí západního Německa do NATO. Reálie tehdejší politiky byly jiné: Evropa jako celek se vzpamatovávala z ničivé druhé světové války, mimo ní docházelo k procesu dekolonizace (fakticky rozpadu koloniálních říší evropských velmocí) a nukleární zbraně proměnily dosavadní vidění a chápání války jako vzájemně zaručeného zničení. Jasným hegemonem se v západní části kontinentu staly Spojené státy. Na východě to byl SSSR.