Lidé u nás už vědí, že Západ nikdy nedoženeme. Čtěte, pokud už vás nebaví poslouchat, jak nás peskují kvůli uprchlíkům

16. 9. 2015 12:03

ANALÝZA Imigrační krize se ukazuje jako další zátěžová zkouška evropského projektu, která odhaluje nejen jeho problémy, ale také faktické odlišnosti mezi zeměmi, které Evropskou unii tvoří. Tou první letošní krizí byla situace kolem zadluženého Řecka. EU je stále konglomerát států s kolektivním rozhodováním na základě rovnosti a faktické mocenské asymetrie. Ani po pondělním jednání o řešení imigrační krize se členské země nebyly schopny domluvit na kompromisu ohledně povinných kvót přidělování imigrantů do jednotlivých členských zemí. O širších souvislostech pokračující migrační krize píše pro Parlamentnílisty.cz Veronika Sušová-Salminen.

Lidé u nás už vědí, že Západ nikdy nedoženeme. Čtěte, pokud už vás nebaví poslouchat, jak nás peskují kvůli uprchlíkům
Foto: Radim Panenka
Popisek: Policie vyvádí uprchlíky z rychlíku v Břeclavi do připravených autobusů

Slabý kompromis

Za „slabý“ kompromis označil  evropský deník Euobserver výsledky pondělního jednání ministrů vnitra zemí EU v Bruselu. Tématem jednání bylo řešení imigrantské otázky a rozmístění („kvóty“) imigrantů v jednotlivých zemích EU. Takovému řešení se brání Maďarsko, Česká republika, Slovensko a také Rumunsko. Pondělního jednání se neúčastnil zástupce Lotyšska, ale postoj země k věci má být také odmítavý. Evropská komise věří, že její plán nakonec ale bude základem pro dohodu během října vzhledem k tomu, že země mají „vůli“ situaci řešit.

Ministři se zatím dohodli na dobrovolném rozdělení 40 tisíc imigrantů pobývajících v Řecku a v Itálii do dalších zemí EU. Na Česko má připadnout asi 1100 lidí a dalších 300 přibude přímo ze Sýrie.

Brusel v daný moment nechce jít cestou hlasování, takže podle všeho budou pokračovat další zákulisní jednání a vyjednávání. Jak to technokraticky shrnul lucemburský ministr zahraničí, „procedury jsou nade vše“.

Hranice skutečné a hranice symbolické

Vedle Německa hraniční kontroly zavádí také Rakousko, částečně také Česko a Slovensko, a například také Finsko, které se rozhodlo posílit ochranu hranice se Švédskem. Maďarsko uzavřelo svojí vnější schengenskou hranici se Srbskem a chystá další stavbu hraničního plotu na hranici s Rumunskem. Stavění hraničních zdí se stává novým evropským fenoménem – na východě proti Rusku a na jihu proti imigrantům. Spolu s ním přichází také remilitarizace hranic. Dá se očekávat, že přes velká slova bude výsledkem dnešní imigrační krize daleko spíše „pevnost Evropa“ než nový, multikulturní projekt otevřené imigrační politiky EU.

Zatímco se zdálo, že hlavní linie dělení v EU je ta mezi Severem a Jihem, zdá se, že imigrační krize zvedá i další symbolickou hranici mezi Východem a Západem. Nadšené prohlašování a jásání, že s rozšířením EU je východní Evropa minulostí, bylo předčasné. Střední Evropa se v západním podání vrátila do svojí původní role „zaostalého“, „neliberálního“ a „xenofobního“ Východu, i když antiimigrační argumenty zaznívají různou měrou všude na celém kontinentě a antiimigrační politické strany mají delší a stabilnější podporu v zemích jako Francie, Británie nebo Dánsko. Dědictví schematismu studené války je mnohem trvalejší, než by se v roce 2004 zdálo.

„Jiná“ střední Evropa

Evropou na západ od našich hranic zní teď kritika zemí V4 a částečně také Pobaltí, která míří na středoevropský odmítavý postoj k imigrantům. Není to už jenom Orbánovo „neliberální“ Maďarsko, ale také ČR, Slovensko a částečně i Polsko, které jsou kritizovány.

Západ připomíná rok 1989 a jeho hodnoty, ale zapomíná, že region prošel v posledních letech výraznou, a nikoliv jenom pozitivní proměnou, která ideály roku 1989 přenesla do poněkud jiné sociální a ekonomické reality. Alespoň v českém příkladu se dlouho tabuizované vnitřní rozpory tržního systému promítly do specifického odporu k tzv. elitám a především k deklarovaným hodnotám.

Konzervativní postoje k imigrantům z odlišného kulturního prostředí ve střední Evropě plynou z „transformačního dojezdu“, který ještě zhoršila ekonomická krize po roce 2009, a také z domácích kulturních zdrojů. Je jen málo lidí v regionu, kterým není jasné, že „Západ“ nikdy nedoženeme a že návrat do Evropy skončil.

Svoji roli hraje tzv. integrální nacionalismus, který tradičně chápe stát a národ jako dvě jednotky jednoho harmonického celku. Tento model měl vždy neliberální tendence a je s podivem, že EU jej podporuje dnes na Ukrajině, a zároveň jeho projevy kritizuje s patřičným překvapením „doma“. Navíc středoevropská státnost není zdaleka samozřejmostí a to nepochybně posiluje pocity nejistoty vůči cizímu.

Konečně je střední Evropa provinčnější částí Evropy, což je na prvním místě důsledek zeměpisné polohy regionu. Na zeměpisu záleží. Cizí je do značné míry neznámé, které fakticky posiluje strach a obavy. Globální pocit odpovědnosti není tak silný a je odstíněn pocitem vlastní bezmoci či malého vlivu na světové dění. To jsou všechno faktory, které mají vliv.

Imigrační krize roku 2015 tak ve střední Evropě přichází do poněkud odlišného kontextu, i když antiimigrační nálady a argumenty zaznívají různě silně po celé Evropě. Jak ukazuje  například poslední Eurobarometr, pozitivně vnímá v EU imigraci ze zemí mimo EU jen asi 34 % občanů a 57 % jí vnímá jako negativní. Na druhou stranu Česká republika vykazuje nadprůměrně negativní postoj (81 %) k imigraci ze zemí, které jsou mimo EU, ve srovnání s jinými členskými zeměmi.

Imigrace a geopolitika

Podle statistických údajů je uprchlictví a migrace doprovodným jevem současnosti. Na světě je odhadem  asi 50 milionů lidí, kteří se ocitají mimo domovy (displaced) z nejrůznějších důvodů počínaje válečnými konflikty různého charakteru a konče klimatickými změnami. Reálně se dnes EU potýká jen s malou částí mnohem většího problému, který má bezpochyby hluboký morální rozměr.

Jak ukazuje letos zveřejněná studie  Švédského centra pro zahraniční politiku, má současná imigrace zřetelnou geopolitickou rovinu, která přispívá k jejímu různému vnímání v různých členských zemích EU v kontextu deglobalizace. Je zajímavé, že studie připomíná solitérní pozici Německa v otázce imigrace, které tak podle autora v zásadě nepotřebuje společnou azylovou a imigrační politiku EU. Ta, jak studie ukazuje dále, se ocitla v totální krizi díky řadě chybných východisek. Bohužel nefunkční model se setkal s neobvykle intenzivní vlnou imigrantů a uprchlíků během roku 2015. Není tak divu, že Unie tápe při hledání společného evropského řešení.

Teze o německém postoji může vysvětlit německé (zbrklé) rozhodnutí o masovém přijetí imigrantů, které odpovídá především německým ekonomickým zájmům a představám, i když mělo mocný symbolický a hodnotový efekt a také ovlivnilo situaci v sousedních zemích. V neposlední řadě ale posílilo příliv příchozích, kteří si už bez tak vybírají konkrétní země (Německo, Francii, Švédsko) a jiné evropské státy (středoevropské zvláště) jsou pro ně neviditelné. Podle všeho se Evropská unie v poslední době přetváří na „německou Evropu“ a Německo výrazně přebírá iniciativu v rámci rozhodování a především směřování EU.

Z hlediska geopolitických priorit EU se bohužel nedá konstatovat nic jiného než, že EU jako globální hráč selhává. Její snahou bylo vytvořit ve svém sousedství „věnec“ stabilních a EU nakloněných a spolupracujících států. To dnes už neodpovídá geopolitické realitě.

Na východě se EU pustila do nedomyšleného ukrajinského dobrodružství, které způsobilo rozchod s Ruskem, a na cestu ke konfrontační a konkurenční politice podél východní hranice a v západní části postsovětského prostoru. Zisky z této politiky jsou malé. Zato risky vysoké a týkají se celého postsovětského prostoru, který je nyní citlivější ke geopolitickým otřesům než kdy jindy. Dnes navíc očividně znesnadňuje řešení krize v Sýrii, ke které je beze sporu třeba určitá spolupráce s Ruskem.

Na jihu evropská, sousedská politika stability a bezpečnosti nefunguje díky destabilizaci Libye, která je důsledkem kombinace dvou faktorů – pštrosí politiky (EU „řešila“ imigrační problém z Afriky do značné míry „delegováním“ problému na Kaddáfího režim) a krátkozraké podpory demokracie (následně tak přispěla k pádu Kaddáfího, aniž by měla alternativu v nové imigrační politice). Vedle toho imigrační problém v současné době riskuje zhoršit vztahy s kandidátskou zemí „za plotem“, kterou je Srbsko s jeho geopoliticky ambivalentní identitou (EU nebo Rusko).

Morální nebo reálná politika?

Přes všechnu kritiku nemá EU zatím žádnou alternativu, její rozpad by přinesl nestabilitu na kontinent a zároveň by oslabil globální význam celého regionu. Ze strategického hlediska je jasné, že EU by měla zrevidovat svoje priority a postavit svojí politiku na realistických a nikoliv ideologických předpokladech „morální geopolitiky“ (demokracie a globální obchod jako záruka míru a prosperity, atlantismus). I nehezky znějící zahraničně politický realismus dokáže totiž přinést pozitivní výsledky.

 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Veronika Sušová-Salminen

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Tereza Spencerová: Mládež bude vzhlížet k nacistům? Silné kafe. A zprávy o stavu NATO

8:30 Tereza Spencerová: Mládež bude vzhlížet k nacistům? Silné kafe. A zprávy o stavu NATO

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Bourání památníků nám šlo vždycky a dějiny jsme přepisovali už také…