Představa vrchního razítkovače vychází z chybného pochopení české ústavy. Prezident skutečně jmenuje a odvolává členy vlády podle návrhu premiéra (viz čl. 68 ústavy), ale to ještě neznamená, že v případě jmenování skutečně navrženého jmenovat musí.
Necháte/nechali byste očkovat své malé dítě proti covidu-19?Anketa
Pokud by ústava skutečně předpokládala, že je jmenování člena vlády plně v kompetenci (a i zodpovědnosti premiéra), pak by to do ní ústavodárce nepochybně napsal. Ne. Ústava předpokládá, že premiér a prezident jednají v zájemném souladu.
Co říká ústava?
Vzhledem k tomu, že naše ústava má obecnou tendenci vyvažovat, tak aby nikdo jako jednotlivec nebo i jako instituce nemohl uchvátit přílišnou moc, lze dovozovat, že i v případě jmenování ministrů má prezident fungovat jako určitá pojistka. Má tedy bránit tomu, aby se ministrem stal někdo, kdo by se jím z nejrůznějších důvodů stát neměl.
Výborným příkladem z nedávné minulosti je David Rath, kterého tehdejší prezident Václav Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud se nevzdá postu předsedy České lékařské komory, protože podle prezidentova názoru výkon obou těchto pozic zároveň byl střetem zájmů.
David Rath a tehdejší premiér Jiří Paroubek nejprve prskali. Ze strany Ratha dokonce na adresu prezidenta republiky Klause zaznívala ošklivá slovíčka o vrtošivém staříkovi. Ale nakonec se Paroubek i Rath podvolili a druhý jmenovaný rezignoval na šéfování Lékařské komoře a prezident Klaus ho jmenoval ministrem.
Podobně prezident Klaus nebyl nadšený z návrhu na jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Nakonec ale ustoupil a premiéru Topolánkovi vyhověl a nakonec přiznal, že byl na knížete až moc přísný.
Co Zeman a Lipavský?
A v podobné situaci jsme i dnes. Prezident republiky Miloš Zeman má výhrady k Janu Lipavskému coby ministru zahraničí. Lipavský je všelicos, ale v rámci Pirátů patří k těm nejvíce umírněným. Prezidentovi se přesto nezamlouvá, ale asi to není důvod, aby blokoval vznik celé nové vlády.
Ostatně prezident si ho vybral jako terč i proto, aby otestoval, jak silný vůči nové vládě je a jak silný je Petr Fiala jako premiér. Fiala, pokud chce být skutečně premiérem, který něco prosadí, a ne jen nevýrazným panákem na úrovni Bohuslava Sobotky, si musí trvat na svém. A jako zkušený politolog ví, že ve sporu s prezidentem nemůže prohrát, protože má v zádech parlamentní většinu. Ta může prezidentovi udělat ze života takové peklo, o jakém se Mynářovi s Nejedlým nezdálo ani v těch nejčernějších nočních můrách.
Na druhou stranu buďme spravedliví. Byl by asi nesmysl, kdyby prezident řešil, kdo bude ministrem dopravy. To by z jeho strany byla skutečně malichernost. Ale ve vládě je několik pozic, které by prezident řešit měl a u kterých by skutečně bylo dobré, aby je zastávali lidé, se kterými je prezident na stejné vlně nebo se kterými prezident může a umí elementárně vyjít.
Má prezident mluvit do složení vlády?
A jednou z těch pozic je právě ministr zahraničí. Těmi dalšími jsou obrana a spravedlnost. A taky možná ještě školství. Proč? Protože právě s těmito resorty se částečně překrývají pravomoci prezidenta republiky.
V případě obrany je to skutečnost, že prezident je vrchním velitelem armády. Se spravedlností spočívají průniky v tom, že prezident jmenuje soudce a uděluje milosti. A u školství se jedná o agendu jmenování rektorů. V případě Ministerstva zahraničí pak nejde o nic menšího než o jmenování velvyslanců.
V minulosti jsme už zažili, jak moc můžou celou naši zahraniční politiku sabotovat spory mezi Hradem a Černínským palácem. Je totiž potřeba, aby se obě strany na velvyslancích shodly, protože nového ambasadora můžou jmenovat jedině společně. Většinou má ten spor charakter několikaměsíční zákopové války, na jejímž konci je kompromis, kdy v něčem uhne Hrad Černínu a v něčem Černín Hradu.
(*1988) Na Univerzitě Karlově vystudovaný politolog. Milovník historie, dobrého jídla, cestování a zahradničení.
Dlouhodobě žije v zahraničí. Píše pod pseudonymem, protože nechce svého zaměstnavatele vystavit tlaku politicky korektních aktivistů.
Infobox
Michal Bok (*1988)
Bohužel těch několik měsíců je česká zahraniční politika v limbu. A navíc před světem vypadáme jako banda pitomců. Jistě, i v Americe to mají podobně. Tam prezident potřebuje, aby mu velvyslance odsouhlasil Senát. A i tam s tím mají zádrhely. Ostatně jsme to mohli pocítit i u nás, kdy jsme třeba půl roku žádného amerického velvyslance neměli.
Kompromis by byl nejlepší
Ale USA jsou velmoc, a tak je každý musí brát vážně. My jsme stát střední velikosti a vážně nás budou v zahraničí brát jedině tehdy, když budeme jasně říkat, co vlastně chceme, a potáhneme za jeden provaz. I proto by ostatně dlouhodobě dávalo smysl, aby vláda do tvorby zahraniční politiky více zapojovala opozici.
Ale hlavně by dávalo smysl, aby se vláda a prezident snažili nacházet společnou řeč. Pokud tedy prezidentu Zemanovi vadí Jan Lipavský, bylo by nejlepší, pokud by se nově vznikají vláda pokusila si to s prezidentem vyříkat a dosáhnout nějakého kompromisu.
Pro naši zemi, ale i pro tu vládu samotnou a ostatně i pro prezidenta republiky by bylo nejlepší, aby se jmenování nového ministra zahraničí odehrálo bez kontroverzí a bez toho, aby to bylo o tom, že vláda vnutila prezidentovi svého kandidáta, nebo naopak že prezident přetlačil vládu. Kompromis je možný a je v zájmu všech ho dosáhnout.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Michal Bok
