Otřásají se základy politického uspořádání Západu, účtuje po „týdnu hrůzy“ Tereza Spencerová. Raději se posaďte

21.07.2016 8:38

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ V Turecku se hraje o budoucnost Severoatlantické aliance a tedy o samotné základy západní politické architektury, analyzuje s odstupem času stav po neúspěšném převratu editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz přidává jednotlivé „body ohrožení“: Ankara už nestojí o členství v EU, Blízký východ chce urovnávat s Ruskem a Íránem, v Sýrii získává navrch Asad, Erdogan nám může poslat „ty horší“ uprchlíky, myšlenka tureckého obratu do Asie je lákavá a my přitom Turecko moc, moc potřebujeme.

Otřásají se základy politického uspořádání Západu, účtuje po „týdnu hrůzy“ Tereza Spencerová. Raději se posaďte
Foto: repro kremlin.ru, tan
Popisek: Prezidenti Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan
reklama

Anketa

Kterou tiskovinu nejčastěji kupujete (či odebíráte v rámci předplatného)?

0%
0%
9%
6%
hlasovalo: 8407 lidí

Prožili jsme něco, co lze možná básnicky nazvat „týden hrůzy“. Pro mě začal v páteční ráno, když jsem po probuzení a kontrole mailu zjistil, že prezident Zeman kondoloval prezidentu Francie. K čemu, to už dobře víme. Čili: Čím se změnila Evropa po útoku v Nice a čím byl tento útok jiný? Politicky zajímavé může být, že lidé si začali dělat smutnou legraci z těch samých „pohřebních“ řečí Hollanda, dokonce padaly poznámky typu „zase se vezmou za ruce a půjdou ulicemi“, viz Charlie Hebdo. A nakonec politiky Francouzi při pietě vypískali. Zasluhuje si evropský establishment vypískat za špatnou ochranu Evropanů před terorismem? Lidé říkají, že politici, kteří chtějí uprchlíky, jsou vinni...

Mluvíte o islámském terorismu, ale mám námitku. Pachatel masakru z Nice, kde mimochodem třetinu obětí tvořili muslimové, pocházel sice z Tunisu, ale kromě toho, že byl pouliční rváč, zloděj, bisexuální prostitut a domácí násilník, tak jedl vepřové a chlastal. To tedy na žádného muslima ve smyslu víry, natož na fanatika z Islámského státu ani v nejmenším nevypadá. A tvrzení francouzského ministerstva vnitra, že se „zradikalizoval v krátké době“ na mě žádný dojem nedělá – je to jen křečovitá snaha udržet „příběh“ o radikálním islámu útočícím na nás, hodné.

Cílem pří běhu o „islámském terorismu“ při každé možné i nemožné příležitosti je neustále dokládat, že některé kultury a/nebo náboženství mají prostě v genech větší sklon k násilí, než někdo jiný, čili my. A k tomu je zapotřebí vytvářet axiomy, třeba že každý Arab je automaticky opravdu praktikující muslim a tím pádem i potenciální terorista napojený rovnou na Daeš. A vykreslování tohoto obrázku „střetu kultur“ napomáhá i sám Daeš, který se poctivě hlásí k možným i nemožným útočníkům. Pokud ale za islámské teroristy šmahem označujeme každého, kdo by mohl mít alespoň teoreticky něco společného s islámem, a Daeš se pro změnu hlásí ke každému, kdo by mohl mít alespoň teoreticky něco společného s islámem, je jasné, že jsme konečně objevili s Daešem oblast společného zájmu a shody… Hezké.

O tom, kdo je a kdo není terorista, dnes na Západě rozhoduje etnicita – kdyby něco podobného spáchal běloch (pouliční rváč, zloděj, bisexuální prostitut, který mlátil svou ženu, jedl vepřové a chlastal), tak už zkoumáme, zda jeho matka náhodou nebyla feťačka a prostitutka, jestli poznal vůbec otce, jestli ho otčím neznásilňoval a neučil ho krást, jestli vyrůstal v děcáku, kde ho znásilňovali, jestli nepotlačoval svou sexualitu… Až nám ho málem začne být líto. Stačí se podívat na aktuální film o Olze Hepnarové nebo na sérii masových vrahů v USA, kteří vystříleli tu školy, tu kina nebo černošské kostely, ale za teroristu byl označen jen ten skrytý gay afghánského původu, který vraždil v klubu v Orlandu. Bylo bizarní, že FBI nutila jeho ženu, aby mlčela o jeho potlačované sexualitě, z níž měl deprese, protože pro svůj „příběh“ potřebovali čistého „muslima“ s jasným „politickým programem“ nenávisti.

Vcelku přitom chápu Francouze, že své lídry vypískali, protože jediné, co prokazatelně dokázali, je prodloužení výjimečného stavu v zemi o další půlrok. Na druhou stranu mi není moc jasné, jaká opatření by – jakákoli -- vláda měla přijmout, aby předešla útokům, jejichž pachatelé jsou vyšinutí „osamělí vlci“. Breivika taky nikdo nezastavil. Každý racionální policista, který na to poukáže, se může se zlou potázat, protože naše společnosti jsou přece skvělé, spokojené, šťastné, nikdo nemá k žádnému zaslepenému výbuchu vzteku a nenávisti důvod, a jediné s čím se opravdu potýkáme, jsou přece Putin a islámský terorismus. A Francie se mezitím po skoro půlroce protivládních demonstrací a pouličních střetů kvůli zákoníku práce nyní – díky politikům, kteří sbírají body na polarizaci společnosti – čím dál víc blíží hraně skutečné občanské války. Hollandovi už oprávněně věří jen málokdo, jeho vláda dala jasně najevo, že ji názor obyvatel nezajímá a schválila zákoník práce i bez parlamentu, a k tomu Le Penová hněte společenský, náboženský a etnický konflikt, když burácí v intencích „my“ a „oni“. Z toho všeho běhá mráz po zádech.

Ale zpět k vaší otázce. Je jasné, že mezi migranty mířícími do Evropy jsou i skuteční teroristé, což onehdy, s asi dvouletým zpožděním, přiznala i paní Merkelová, ale co s tím politici, kteří je do Evropy už jednou vpustili, chtějí najednou dělat? Vyhnat je všechny zpátky? A jde to vůbec v praxi provést? Seriózní odhady mluví o tom, že jen za loňský rok se v Evropě „ztratilo“ na půl milionu migrantů, o jejichž pohybu nemá policie nebo jiné služby žádné informace. Problém, řekla bych.

Mimochodem, zaznamenal jste, že francouzské letectvo při bombardování na severu Sýrie teď v úterý zabilo přes 120 civilistů? Potvrdila to i syrská opozice. Vypadá to skoro jako msta za Nice…

Násilí spáchané Evropany muslimského vyznání pokračovalo tento týden útokem mladíka sekyrou na cestující bavorského vlaku a poté surovým útokem Maročana na matku a její dceru v jihovýchodní Francii. Prý byly málo zahalené. Co vyvodit z těchto útoků, přičemž bavorský útočník, u kterého ani nevíme, zda byl Afghánec nebo Pákistánec (neměl přesné papíry... časté u imigrantů v Německu) zanechal dopis, podle kterého se chtěl pomstít nevěřícím. Co se to děje s mladými muslimy, že v Evropě najednou takto „zmagoří“, a když už násilí sami nepáchají, masivně se k němu, zejména ve Francii, hlásí a obdivují útočníky?

Upřímně řečeno, nevím, co se „děje s mladými muslimy v Evropě“, ale zdá se mi být prokázaným, že dvěma – slovy dvěma – z nich v uplynulých dnech „ruplo“ v hlavě natolik, že zaútočili. Je příznačné, že u onoho sekerníka policie ani netuší, o koho se jedná. Prý si doma sám nakreslil vlajku Islámského státu a chtěl pomstít smrt svého kamaráda, kterého kdesi v jejich „vlasti“, ať je to kdekoli, zabila naše „demokratizační“ vojska nebo tak něco. Teď si představte, kolik lidí z té masy migrantů, které Evropa už přijala a o jejichž identitě toho vlastně možná ani moc neví, zareaguje na to zmíněné francouzské bombardování, kolik na jiné naše válečné zločiny, kolik třebas na Chilcotovu zprávu, podle níž naši váleční zločinci vyjdou ze všeho beztrestně… Nezbývá než doufat, že těch, kteří se budou chtít pomstít, bude co nejméně.

Shrnující teze padla ze strany Europolu: Islámský stát mění strategii a místo složitých útoků na elektrárny apod. prostě pomlátí civilisty na veřejných místech. Chlapců, kteří by v Evropě rádi pozvedli jeho prapor, má dost. Expeduje je, nebo se již zmíněný „ďábel“, o kterém jsme již mluvili v minulé otázce, probouzí v Evropě již jsoucích muslimských mladících? A co má dělat policie – kontrolovat držení zbraní, šmírovat internet, hlídat každý „prd“ u každé stanice metra nebo, jak se žertem objevilo, zakázat „útočné“ nákladní automobily?

Na tu zprávu Europolu jsem se dívala se zájmem, protože si nevybavuji žádný doložený – alespoň – pokus o útok na elektrárnu nebo něco podobného. Už poměrně dlouho tady na tomto místě spolu mudrujeme o tom, že islámští teroristé v Evropě míří výhradně na civilisty a ani v nejmenším se nepokoušejí zaútočit na naše politiky nebo na klíčové body systému, který by vyřazením důležitých uzlů dovedli ke kolapsu. A teď najednou Europol přijde s tím, že je to „změna strategie“. Páádáám! Škoda, že „hoši z Europolu“ nečtou naše diskuse.

Ale jinak, ano, jsem přesvědčena, že v Evropě existují aktivní buňky teroristů, stejně jako jejich buňky spící, a dobře se jim daří třeba právě ve Francii nebo Belgii, kde jsou početné sociálně vyloučené až segregované muslimské komunity. Čím organizovanější jejich sítě jsou, tím větší má ale policie nebo tajná služba naději, že je odhalí, ale jak už jsem řekla, „osamělého vlka“ zastavíte leda tak náhodou. Mohl to v Nice udělat policista, který si nechal nabulíkovat, že ten šílenec veze na shromáždění zmrzlinu… Ale jak říkám, v takových případech je to jen na náhodu. Zvykejme si. Pořád si ještě žijeme tisíckrát líp než ve „zdemokratizovaném“ Iráku, o taktéž „zdemokratizované“ Libyi – to byl takový bohatý stát na severu Afriky, víte? – ani nemluvě.  

Abychom se vrátili k „týdnu hrůzy“ a k tomu, jak jsme ho prožívali. V sobotu brzy ráno mě, spícího a nic nevědoucího, probudil telefonem Martin Koller, aby mi oznámil, že „už má článek k tomu Turecku“. Co je to „to Turecko“ už víme a diskutujeme o tom neustále. Čili... Jednoduše: Co vy a vojenský puč v Turecku? Kdo, proč, s čí spoluprací, proti komu, s jakým cílem? Podvod, provokace ze zahraničí, nebo „Erdoganův Reichstag“, po kterém ovládne všechnu moc? A jak se vám líbí reakce NATO, EU a USA na Erdoganovy sekernické postupy vůči generálům, učitelům, soudcům a všem, kteří jsou posledních pár dnů vyhazováni a zavíráni?

Na otázku „co já a puč v Turecku“ rozhodně a jasně prohlašuji, že v něm fakt, ale fakt prsty nemám. Prosím do záznamu! A teď trochu vážněji, i když situace je dál nejasná a nechci k hromadě spekulací přidávat svou hřivnu. Recep Erdogan je velikášský, demokraticky zvolený diktátor, který kdysi začínal jako „islámský kalvinista“ a s postupem času se rozhodl stát sultánem. Během těch let – vyhrál troje parlamentní volby za sebou – nejenže Turecko ekonomicky pozvedl, ale udělal si nepřátele na všech stranách, ať už je řeč o čistkách v armádě, o Kurdech, o sekularistech, jeho politice v Sýrii, jeho současném sbližování s Ruskem (nezapomínejme, že Turecko je stát NATO a má na svém území americké jaderné zbraně) a tak podobně. Z tohoto pohledu je pokus o svržení autoritáře vcelku srozumitelný: někomu už prostě nervy rupnout musely. Ale dál už je všechno srozumitelné čím dál méně. Nejpravděpodobněji se mi jeví varianta, že část armády, která si ještě uchovala povědomí o roli strážce sekulárního státu, připravovala převrat, ale ten byl prozrazen, a tak jednala ve spěchu a skončila tak, jak skončila. Mimochodem, Erdogan aktuálně tvrdí, že se o přípravě puče dozvěděl od svého zeťáka… Ta rodina bude fakt velká chobotnice s dlouhými chapadly. Nicméně, alespoň přiznává, že „věděl“.

Ostatně, tomu, že byl Erdogan na puč jaksi „připraven“, napovídají ty neuvěřitelně dlouhé seznamy lidí určených pro čistky – ke včerejšímu večeru bylo uvězněno na devět tisíc lidí a celkem asi 50 tisíc jich přišlo o místo… Neuvěřitelné. Osobně mám pocit, že takhle rozsáhlá represe v armádě, státní správě či v akademických kruzích nemůže nevyvolat zpětnou reakci, čili mám za to, že to Erdogan silně přestřelil a chvilková „postpřevratová“ stabilita v zemi může brzy vzít za své. Možná i proto nyní Ankara vyhlásila tříměsíční výjimečný stav.

Zatím největším „poraženým“ tureckého puče je Západ. Evropská unie se zmohla jen na to, že po Erdoganových represích a zvažovaném obnovení trestu smrti konstatovala, že už nemůže pomýšlet na členství v EU nebo na bezvízový styk. Páni! Je trapné vyhrožovat odebráním čehosi, o co nikdo už nestojí – Ankara už dříve jasně řekla, že tento směr vývoje ji už moc nezajímá, a co víc, kdo by se dnes vlastně chtěl stát členem neuchopitelné EU s nejistou budoucností? A trapné je to o to víc, že v rámci NATO si všechny evropské země nechávají s klidem velet státem, v němž se smrtí trestá naprosto běžně. Nevím, jestli je to jen pokrytectví, nebo naše hluboce zakořeněná schizofrenie. A Aliance mezitím víceméně mlčí, protože na jedné straně Turecko z geopolitického hlediska potřebuje, ale pokud si ho „nechá“, tak popře všechny své proklamované, málokdy dodržované, ale přesto papírově „demokratické principy“. Zajímavý je podle mého postoj USA, které byly Erdoganovými výpady právě na svou adresu donuceny veřejně prohlásit, že nemají s pučem nic společného, ale současně odmítají puč nazvat pučem. To je stejná schizofrenie, jakou Washington předvedl už po puči v Egyptě v roce 2013. Americké zákony zakazují administrativám v Bílém domě spolupracovat s vládami vzešlými z pučů, což ale současně geopolitikům svazuje ruce, a tak se čeká a čeká, co bude, a tvrdí se, že nelze přece jednoznačně říci, že by bílá byla bílá a černá černá…

Zkrátka, počkejme si ještě pár týdnů či spíš měsíců, než se „kouř pomalu ztratí“. Uvidíme, co bude dál. Nicméně bych chtěla upozornit na skutečnost, že jediným, kdo nečekal na to, až jak pokus o puč dopadne, byl Putin – na rozdíl od západních politiků telefonoval Erdoganovi uprostřed noci a podpořil ho. A Erdogan včera konstatoval, že mír v regionu vytvoří společně s Ruskem a Íránem, čili našimi „nepřáteli“. Doufám, že si Američané stihnou z Turecka odvézt aspoň své jaderné rakety… Ne, dělám si legraci. Zatím není nic tak žhavého.

Ale když jsme u Turecka, neodpustím si jednu poznámku. Nevíte, odkud se vzal ten pan Bělobrádek? To je ten, co navrhuje, aby naše univerzity přijaly vyhozené turecké akademiky, prý stejně jako když Masarykova univerzita přijala ruského profesora Zubova. Nad tím zůstává rozum stát. Jedinou Zubovou akademickou kvalifikací je nenávist k Putinovi a ochota sypat z rukávu cokoli, co chtějí naši jestřábi slyšet. A nebude asi náhodou, že právě „experti“ Masarykovy univerzity spolu s Evropskými hodnotami vypracovali bizarní pravidla, jak poznávat proruskou propagandu. A teď by k tomu měla přibýt parta lidí, co nenávidí Erdogana? To je fakt báječný nápad, který naši akademickou úroveň dozajista povýší a vztahy uvnitř NATO upevní. Nevíte, kdo toho Bělobrádka platí? Sám by na to určitě nepřišel. Vždyť je to ministr české vlády!

Co je jistě možné vyjasnit díky vaší odbornosti, je otázka Sýrie. Mluví se o tom, že nyní je Erdogan blíž Rusku, tudíž blíž dohodě s Asadem. Vy jste nám posledně řekla, že stejně nyní Erdogan nevyhraje  – Asad totiž, když už, odejde až za pár let, tudíž až se mu bude chtít. Zhouplo se to nyní po puči v Turecku ještě víc v Asadův prospěch? A jak se díváte na obavy, že Erdogan nyní má blíž nejen k Rusku, ale třeba i k Saúdské Arábii a státům Zálivu, kterým se ještě víc přiblíží i ideologicko-nábožensko-politicky? Padla myšlenka, že po tom, co Erdogan provede s Tureckem, se nám jeho vláda může zdát v porovnání se Saúdy umírněná.

Syrská exilová opozice před pár dny hodila ručník do ringu s tím, že po rusko-tureckém sblížení už se Asad nemá čeho bát, protože vyhrál. Válka sice pokračuje, ale Tureckem donedávna podporovaní džihádisté – tedy al-Káida a její myšlenkoví souputníci -- u Aleppa jsou obklíčení, syrská armáda se svými spojenci ovládla další část turecké hranice a turecká armáda – nebo její „počistkové“ velení – mlčí, Ankara k tomu připouští, že ji vlastně s Damaškem spojuje společný (tedy odmítavý) pohled na kurdskou autonomii, a navíc i USA už v Sýrii přistoupily na spolupráci s Ruskem, takže se zdá, že se všechny hlavní síly spojují do přece jen jednotnějšího a přehlednějšího proudu.

Sbližování Turecka se Saúdskou Arábií je sice oblíbené téma některých expertů, ale má své – poměrně drastické – meze. Obě strany opravdu měly společný zájem na svržení režimu v Damašku, což už ale nejspíš neplatí, dál už se však vlastně jen rozcházely – Turecko razí muslimskobratrskou ideologii politického islámu, kterého Saúdové bojí jako čert půlměsíce, protože jakákoli vyhlídka voleb u Saúdů znamená konec jejich vladaření. Navíc saúdská média, která patří členům nejužší královské rodiny, v posledních měsících otevřeně vyzývala k Erdoganovu svržení, neb je to zrádce a zaprodanec „vysoké věci“. A nyní, po pokusu o vojenský puč, se v arabském tisku nebo na sociálních sítích vyrojila řada „zaručených“ zpráv, že v tom měli prsty nejen Američané, ale právě i Saúdové nebo Spojené arabské emiráty. Mimochodem, tvrdí to i bývalý katarský emír, což je svým způsobem zdroj, nad jehož významem stojí za to se na chvíli zamyslet. Jak už jsem zmínila, jsou to jen spekulace a na větší jasno si budeme muset ještě počkat, ale v tomto kontextu dává větší smysl proklamované sbližování Ankary s Moskvou a Teheránem…   

Chudák Merkelová, řeklo by se. Uzavřela dohodu s premiérem Davutolguem, kterého Erdogan vyrazil, a nyní, po puči, dává „sultán“ najevo, že Evropa je pro něj kus toaletního papíru. Ano, Evropa může hrozit „autoritářskému, nedemokratickému“ Turecku nepřijetím do EU, ale to možná připomíná varování učitele z povídky Šimka a Grossmana: „Vy nehodní chlapci, za trest vám dnes již neprozradím nic nového o ježkovi.“ Erdogan totiž má vyšší kartu: Stavidlo od proudu uprchlíků do Evropy. A jak řekl Tomáš Laně: S Erdoganem jsme žádnou dohodu nepodepsali. Čili, co má teď dělat Merkelová, a potažmo i Juncker a celá ta „parta“? Turecký  prezident se jich nijak moc nebojí. Nebo na něj budou platit „hrozby“ USA o vyloučení z NATO?

Co mají dělat, tak to opravdu nevím. Máte pravdu v tom, že se nějaká dohoda podepsala, ale namísto aby problém řešila, stala se jen další puklinou v jednotě EU. Puklinou o hloubce Velkého kaňonu. A nejenže rozbíjí Unii, horší je, že Erdogan nás – tedy naše „lídry“ – má jen pro legraci. Když prohlásil, že dá syrským uprchlíkům občanství, a následně vysvětlil, že si z nich vlastně vybere jen asi 300 tisíc vystudovaných, bohatých a i jinak zajímavých, a zbylé víc než dva miliony „nezajímavých“ (nechci používat pojem „plebs“) v rámci dohody „vyšle“ do Evropy, tak tím jasně ukázal, co že jsme to s ním jako Unie dojednali. To samé přitom platí i pro hrozby vyloučení z NATO – je to rozklížená organizace sloužící zájmům amerických zbrojovek, a při pohledu na uvadající sílu Západu, EU v existenciální krizi a při současném pohledu na integrující se Eurasii, do níž je Turecko Čínou a Ruskem srdečně zváno, volba Ankary nemusí být až tak složitá. A při tom všem Evropa potřebuje Turecko – vlastně jakkoli politicky odpudivé – coby prostor, přes který by mohly na starý kontinent proudit potenciální „neruské“ plynovody, i kdyby to měly být „více méně ruské“ plynovody z Ázerbajdžánu nebo Íránu… Takže ve finále je velmi pravděpodobné, že budeme dolézat i k sultánovi – máme přece praxi v dolézání k saúdským středověkým tmářům.

A co mají za takové situace Juncker a „parta“ dělat? V první řadě, Turecko Neturecko, by měli – sakra – nabídnout životaschopný projekt pro EU, který by všechny národy – a teď fakt nemyslím vlády a korporace nad nimi, ale lidi – akceptovali jako přínosný i pro sebe a nejen pro „volný pohyb zboží a služeb“. Čili, udělat EU také pro lidi a ne jen pro kapitál. A to bude opravdu těžké, ne-li za stávající konstelace nemožné. Nedivím se proto, že Juncker prý pije. To je ještě fajn, chápala bych, i kdyby byl na heroinu…

Britové to s Brexitem myslí tak vážně, že hodili EU na hlavu možnost jí příští rok předsedat. Svět se bavil nad novou vládou Theresy May, zejména nad jmenováním Borise Johnsona ministrem zahraničí (z USA dokonce padlo, že si Britové možná jen, doslova, „dělají prdel“), ale úsměv už ztuhl. Co vyjednávání o Brexitu? Co zachování jednoty Velké Británie? Co totální rozklad levice v Británii, hrozí i jinde v Evropě? A také, co vztah Británie vůči Rusku, když je šéfem diplomacie nyní Johnson?

No, já nevím, ale kdyby si předsednictví ponechali, to už by byl přece jen velký výsměch celé té naší EU, nemyslíte? Nevím, jak to celé dopadne, ale už několikrát jsem říkala, že sice možná Británie vystoupí z Unie, ale v Evropě zůstává, takže se toho zas až tolik nemění – tím spíš s přihlédnutím k jejím dosavadním různým „výjimkám“. Samozřejmě, Boris Johnson v čele ministerstva zahraničí je – z cynického pohledu – dobrá provokace, ale třeba se tam coby brexitista má jen „historicky znemožnit“, co já vím? V každém případě je pozoruhodné, že Mezinárodní měnový fond těsně před Brexitem prorokoval Británii ekonomický propad pod nulu, a nyní, necelý měsíc na to, už mluví o růstu bezmála dvou procent. Je to jen důkaz, že instituce, která už dekády vydává povinné modlitby volného trhu ve smyslu „chudým ber, bohatým dávej“, je vlastně k smíchu. Fakt má něco propočítaného, nebo plácá, co ji zrovna napadne? Nebo od někoho dostala za úkol vyhlídkou na ekonomický růst, jehož se v rámci EU i díky politice MMF jaksi nedostává, povzbudit k odchodu z Unie i další státy? A pokud by jich odešlo dost, tak se s nimi bude moci začít stavět „Evropa“ na novém základě? Líbilo by se mi to. Zatímco totiž pro Turecko na hraně mezi Asií a Evropou platí, že má určitou volnost, kam se vrtnout, pro evropské státy takové „šíbování zeměpisem“ neplatí. Nějak se dohodnout budeme muset a za stávajících podmínek je to opravdu nemyslitelné…

A k vaší otázce o rozkladu britské levice: Ona v Evropě fakt existuje levice v klasickém smyslu? Všimla jsem si, že si spousta chytrých lidí i u nás si myslí, že ano, ale osobně o tom hodně pochybuju. Nicméně je fakt, že za Corbyna byla britská Labour party v Evropě jedinou stranou svého druhu – tedy levicovou kolem středu a doleva daleko – která alespoň člensky obrovsky rostla. Ten starý pán jí totiž dokázal vrátit určitý duch a naději. Ale co to bude znamenat v praxi opravdu nevím. Jsem pesimistka.

A na závěr tradiční otázka: Čemu bychom se příští týden měli věnovat?

Pomalu se nám bude odhalovat zákulisí tureckého puče, a to se nemusí některým stranám vůbec líbit… V každém případě se v Turecku hraje o budoucnost Severoatlantické aliance a tedy o samotné základy západní politické architektury. Potenciální otřesy mohou být tektonického charakteru…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Huml
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Střílet a umírat? Profesor: Aktivisté a dnešek Evropy. Jinak, než se píše

14:23 Střílet a umírat? Profesor: Aktivisté a dnešek Evropy. Jinak, než se píše

ROZHOVOR Evropská unie je naprosto předvídatelná – při jakémkoliv problému nebo řešení totiž vždy se…