Pane docente, naše země si připomíná 15 let od vstupu do Evropské unie. Chystají se různé oslavy a připomínky. Máme co slavit?
Je co slavit, ale vidím k tomu jiné důvody než ty, kterými nás bombarduje propaganda před volbami do Evropského parlamentu.
Vstup do EU byl potvrzením naší sounáležitosti se Západem. A to, že jsme po pádu komunismu dostali šanci vstoupit do západních organizací jako NATO a EU, byla historicky významná událost, která za oslavu stojí. Ale k racionálnímu pohledu na věc patří také fakt, že nám v dané situaci nezbývalo nic jiného, než tuto šanci využít.
Jsou demonstrace proti Babišovi a Benešové prospěšné?Anketa
Rozhodnutí vstoupit do EU bylo správné, ale k historické pravdě patří i to, že tehdy skoro nikdo nechápal, jak se bude vyvíjet bilance zisků a ztrát spojených s členstvím. Když jsem v roce 2004 upozorňoval na to, že EU je centralistický spolek, upsaný neoliberální hospodářské doktríně, tak jsem se setkával s neporozuměním a kritikou.
Proto považuji za druhý důvod k oslavě patnáctiletého výročí to, že dnes většina našich občanů pochopila, že za členství v EU platíme mocensko-politickou cenu. S pokračující krizí EU tato cena neustále roste a tak je dobře, že realističtější hodnocení výhod a nevýhod členství má i konkrétní politické důsledky. Blahopřát si dnes můžeme i k tomu, že se racionální pohled na Unii prosadil právě u nás a v ostatních středoevropských společnostech.
Dosud nejvýrazněji se to projevilo v odporu zemí Visegrádu proti migrační politice Berlína a Bruselu. Na tomto příkladu se ukázalo, že obyčejní lidé dnes mají vyzrálejší úsudek na výhody a nevýhody členství než mnozí politici a intelektuálové. Většina Čechů dokázala svou moudrost také tím, že setřásla „povinnost“ nekritické vděčnosti vůči EU a pochopila význam národních zájmů. Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničněpolitická komunita v čele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala, o čem je řeč. A to se také změnilo k lepšímu.
Předseda Evropské komise v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že se České republice díky členství v EU vede lépe, že bohatneme a můžeme více investovat peníze, které dostáváme na dotacích z fondů EU. Má Juncker pravdu?
Pan Juncker vykládá fakta, jak se mu hodí. Tak předně, nikdy jsme nebyli zemí třetího světa, kterou by Brusel musel civilizovat. Za druhé: K mezinárodní spolupráci dochází jen tehdy, když to oběma stranám přináší nějaké výhody. Za třetí: „Vděčnost“, kterou od nás Juncker požaduje, není politická kategorie. V politice jde o témata jako jsou „zájmy“ anebo „rovnováha“. Za čtvrté: Finanční prostředky nestačí k úspěchu. Peníze dostávaly a dostávají také jihoevropské členské země, kterým se přesto nevede lépe. Jakkoliv je totiž finanční podpora z Bruselu užitečná, tak s sebou nese i nevýhody. Dotace oslabují tlak na vlastní snahy, svádějí k plýtvání prostředky a omezují svobodu rozhodovaní jejich příjemců.
EU o sobě vytváří představu, že je platformou pro koordinaci národních zájmů evropských států, cosi jako nezištný mediátor. To ale není pravda. Politika všech Evropských komisí byla vždy zaměřena na jeden cíl: Nadvládu nad kontinentem a vznik velkostátu, ve kterém se národní státy rozplynou. Proces evropského sjednocování proto vede k byrokratizaci, přeregulování a autoritářství. Proto je dnes EU v situaci, kdy musí řešit především problémy, které sama způsobila.
Není žádná náhoda, že se právě za vlády Junckerovy komise nejvýrazněji ukázalo, že sjednocená Evropa je destruktivní utopie. Přestože její zastánci přičítají EU mírotvorný vliv, tak v posledních letech naopak rozeštvává členské země. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejích obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur. Tito lidé budou dlouhodobě vysávat již tak přetížené sociální systémy členských zemí a ničit západní hodnotový systém. Rozsah a důsledky těchto chyb se nejvíce projevily v rozkolu mezi Velkou Británií a kontinentem.
Dáme-li na váhy pozitiva a negativa členství v EU, co převáží? Jaké plusy a minusy jsou podle vás nejzásadnější?
Soustředím se na dva hlavní národní zájmy každé země a to jsou blahobyt a bezpečnost. Společný trh v rámci EU hospodářskému rozkvětu naší země prospívá. Ale vidíme také, že vznik a fungování společného trhu ruší zbytné politické cíle EU. Správné by bylo, kdyby cílem EU byla jen podpora ekonomické prosperity členských zemí, pěstování vzájemných obchodních vztahů a hospodářské spolupráce.
Pokud jde o cíl bezpečnosti naší země, tak členství v EU spíše škodí, než prospívá. Brusel nás zatahuje do mezinárodních problémů, které bychom sami neřešili, a zároveň nám brání v tom, abychom na důležité z nich reagovali účelně a účinně. Migrační politika EU je jeden příklad. Ale hovořit bychom mohli také o energetické bezpečnosti naší země. I v tomto případě nám EU více škodí, než prospívá.
Shrňme to. Z obou jmenovaných politických cílů je pro každou zemi důležitější bezpečnost než blahobyt. Proč? Bezpečnost je předpoklad pro to, aby společnost mohla vytvořit a udržet blahobyt. Naproti tomu blahobyt sám o sobě nestačí k tomu, aby byla zachována bezpečnost. Často se naopak ukazuje, že blahobytné společnosti mají sklon dělat chybná (jejich bezpečnost ohrožující) rozhodnutí. Velmi dobře se to ukazuje na příkladu lehkomyslných rozhodnutí bohatého Německa nebo Švédska v migrační krizi.
Blíží se volby do Evropského parlamentu. Dle odhadů může dojít k výrazné změně obsazení, neboť se předpokládá velké oslabení socialistické a lidovecké frakce. Do jaké míry by úspěch konzervativců a nacionalistů mohl změnit tvář EU v příštím období?
Evropský parlament je jediný parlament svobodného světa, který nemá právo předkládat zákony. Je kontrolován Evropskou komisí, ačkoliv by to mělo být právě naopak. A tak, kdyby byla EU stát žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostatečné demokratičnosti nemohla být přijata.
Hlavní rozpor uvnitř budoucího Evropského parlamentu vidím mezi etablovanými a protestními stranami. Etablované strany, ať si již říkají levicové nebo pravicové, mají na všechny problémy jenom jedinou odpověď: „Více Evropy“. Proti nim stojí strany, které nazývám protestní, a ty vyjadřují nesouhlas občanů s cílem a způsoby sjednocování. Podpora těchto stran dlouhodobě roste a v ideálním případě budou nové mocenské poměry v Evropském parlamentu ve větší míře odrážet kritický postoj občanů kontinentu.
Nechci být přehnaně optimistický, ale domnívám se, že by se protestním stranám mohlo podařit vytvořit v novém parlamentu seskupení, které by dokázalo blokovat aspoň ty nejhorší přešlapy etablovaných stran.
Fotogalerie: - Plamenný Svátek práce v Paříži
Voleb do EP se nakonec kvůli dalšímu odkladu brexitu bude muset zúčastnit i Velká Británie. Přitom to může zkomplikovat ustavení nové Komise i výběr poslanců, kteří zčásti nahradí britské po jejich konci. Jak se celá situace, i kolem odchodu Británie, podle vás nakonec vyvine?
Britští poslanci v Evropském parlamentu opravdu nebudou hnací silou další integrace. Pokud jde o další vývoj EU, tak podstatnější než forma a délka odchodu Velké Británie je skutečnost, že brexit je zatím nejzřetelnější doklad toho, že se kyvadlo dějin pohybuje právě opačným směrem, než si přejí vyznavači politiky podle vzoru „více Evropy“.
Ať již bude vystupování Velké Británie z EU jakkoliv dlouhé a rozporuplné, tak dnes již nikdo nemůže tvrdit, že evropská integrace je nezvratný směr budoucího evropského vývoje. I v případě EU totiž platí známá poučka: Buď růst, anebo zanikat. Neexistuje nic mezi tím.
Referendum o vystoupení z EU bylo ve Velké Británii v červnu 2016 a země odejde nejdříve zhruba tři a půl roku poté. Jaké jsou nejvýznamnější skutečné komplikace tohoto procesu?
Neznám podstatné zákulisní podrobnosti vyjednávání, ale nerozumím tomu, proč britská vláda vyjednávala tak měkce. Existují minimálně dva silné trumfy, které mohla na začátku vyjednávání hodit na stůl.
Export EU do Velké Británie má roční objem asi 390 miliard eur. Importy z Velké Británie do Evropy ale „jen“ 280 miliard. Anglie má vůči EU zemím miliardový deficit. Z toho plyne, že kontinentální Evropa má silnější zájem na tom, aby měla volný přístup k britskému trhu, než je tomu naopak. Zdá se mi, že Theresa Mayová tento fakt nevyužila dost energicky k tomu, aby si vynutila vstřícnější postoj Evropské komise.
Ptám se také, jestli britská strana rozehrála i svůj druhý trumf; argument daňových rájů.
Londýnská City má historicky vzniklá privilegia, která z ní dělají jeden z nejvýznamnějších daňových rájů na světě. Také proto je stále světovým finančním centrem číslo jedna. Tato pozice bude po brexitu spíše posílena díky tomu, že City of London má nejpřímější přístup k celkem sedmnácti ostrovním státům (nejdůležitější jsou Virgin a Cayman Islands), které jsou daňovými ráji pod vládou Velké Británie.
Politologicky viděno je vyjednávání o brexitu formou mocenského boje dvou aktérů – britské vlády a Evropské komise. Podle mně dostupných informací nevyužila Mayová vůči EU dost agresivně hrozbu „no deal brexit“. Její země vystoupením z EU ekonomicky tak jako tak ztratí a pro chladnokrevného vyjednavače by se nabízelo vyhrožovat tím, že „no deal“ výrazně poškodí všechny evropské státy a to zrovna v době doznívající globalizace a rostoucího zadlužení. Tomuto přístupu se v odborné hantýrce vyjednavačů říká „hra na kuře“.
Proč premiérka Mayová, která stejně dříve či později neslavně odejde z politiky, nebouchla do stolu a neřekla parlamentu, že pokud neschválí dohodu, žádost o odklad brexitu nepodá a země odejde tak jako tak?
Pro to, stejně jako pro odpověď na předchozí otázku, vidím tři možné důvody. Za prvé: Zákulisní tlak některých hospodářských hráčů na ni osobně. Za druhé to, že ona sama není o správnosti brexitu stoprocentně přesvědčena. A za třetí, že prostě nemá formát potřebný pro tuto úlohu.
Před nedávnem zaplavila světová média zpráva o neštěstí v Paříži, kdy vyhořela katedrála Notre-Dame. Ihned se, jako vždy, vyrojily nejrůznější spekulace, přiživily to diskuse o útocích na kostely ve Francii, kterých jsou prý minimálně stovky. Katedrála ještě hořela a oficiální místa už mluvila o tom, že jde pouze o nehodu. Co o tom celém soudíte?
Upozorňuji na to, že pro svůj názor nemám důkazy. Ale to pro mě není žádná neobvyklá situace. Při svých analýzách a předpovědích musím většinou pracovat s nedostatkem informací. Přesto se mi poměrně dobře daří odhadnout, co se děje. V případě požáru Notre-Dame usuzuji pouze na základě toho, jak hodnotím současný vývoj a stav sociopolitické scenérie Francie a Evropy. A na tomto subjektivním základě pochybuji o tom, že nám oficiální místa říkají celou pravdu.
Opět se mluví o „genderových stereotypech“, tentokrát v pohádkových knížkách. Jedna ze škol v Barceloně z knihovny vyřazuje na 200 knih, protože jsou prý sexistické. Jsou mezi nimi Červená karkulka či Šípková Růženka. Úvahy o tom rozvíjejí i „genderoví vědci“ u nás. Kam až se tohle dostane? Proč takové nápady, podle vás, vůbec někdo podpoří?
Feminismus opírá své politické požadavky o velmi pochybné předpoklady. Jeden z nich je tvrzení, že vytvořením emancipačního jazykového prostředí vznikne ve společnosti tlak na dosažení rovnosti mužů a žen. Jedná se o víru v to, že když se o věcech a procesech bude určitým způsobem hovořit, tak se tím směrem budou i vyvíjet. Je to jakési pohádkové zaklínadlo, podobné jako to, čemu svého času věřily i komunistické vlády. Ty určité výrazy přikazovaly a jiné zakazovaly a myslely, že to lidé zniterní do té míry, že se budou i chovat podle toho, co říkají.
Špatně je tedy z hlediska feministické lingvistiky třeba to, když se používá mužský rod tehdy, když jsou míněna obě pohlaví. Třeba když se řekne: „Mezi zvolenými nebyli žádní Češi.“ To prý upevňuje podřízenost žen vůči mužům, protože jsou pouze přičleněny k mužskému rodu.
Feminismus proto chce vytvořit jazykové prostředí, které „vynutí“ rovnost pohlaví. Ale to je chybný předpoklad. Tak kupříkladu v turečtině vůbec neexistuje možnost používat mužský rod tehdy, když jsou míněna obě pohlaví. Takže turečtina gramatické zvýhodnění mužů vůbec nezná. Podle genderové lingvistiky by tedy musela být turecká společnost, mluvící jazykem bez gramatické „podřízenosti žen“, vzorovým příkladem emancipace.
Ptáte se, proč takové nápady vůbec někdo podpoří. Důvodem není jenom to, že mozky mnoha, zejména sociálněvědních intelektuálů, častou melou naprázdno. Lidé se snaží získat svou činností výhody. To jsou i v tomto případě – peníze (třeba pro neziskovou organizaci nebo pro „výzkum“), moc (k dosažení vlastního politického vzestupu) nebo pozornost (ke zvýšení sociálního statusu).
Miloš Zeman byl na své páté návštěvě Číny. Před odletem se pro čínskou státní televizi kriticky vyjádřil k pomalému tempu investic, v závěru cesty si pochvaloval, že se vše konečně rozhýbe. „Čínská investiční expanze konečně opravdu začne,“ řekl doslova prezident. Předpokládáte, že se věci dají do pohybu?
Nepředpokládám, a to ze dvou důvodů. Zájem Číňanů o investice u nás vždycky odpovídal velikosti naší ekonomiky. A je tedy logicky malý. A za druhé. Čína bude potřebovat peníze na konsolidaci své vlastní ekonomiky, a to se bude dít na úkor zahraničních investicí.
Jako v případě minulých návštěv, i teď zněla na prezidenta ostrá kritika od jeho odpůrců, že je opět v Číně. Asi netřeba zdůrazňovat, kolikrát tam byla německá kancléřka Merkelová. Platí stále, i přes kauzu Huawei apod., to, že Čína bude pro náš civilizační okruh i pro udržení vlastního růstu stále důležitější?
Správná otázka. Na rozdíl od většiny ekonomů, již dvacet let upozorňuji na nezadržitelné oslabování globalizace. Teď to konečně někteří začínají chápat, ale většina pořád hledá východisko v heslu „think big“. Já jsem však toho názoru, že ten, kdo se na čínský trh nedostal doposud, se tam teď již nedostane. Ten, kdo na čínském trhu již je, bude mít problémy se tam udržet a pracovat se ziskem. Na obecnější úrovni zastávám ještě názor, že probíhající robotizace a internetizace výroby bude paradoxně posilovat trend k lokalizaci ekonomiky
Co říci na argumenty, že Číňané pouze obratně využívají situace a prostřednictvím ekonomické spolupráce rozšiřují svůj vliv a moc dále na západ a je pouze na nás, zda se Číňany necháme ovládnout?
Tyto argumenty jsou pravdivé, stejně jako jsou pravdivé i v případě ostatních silných hráčů Německa, USA nebo Ruska. Jelikož to dělali a dělají všichni, tak se nejedná o žádný nový poznatek, který by měnil zadání pro naši ekonomickou diplomacii.
Hradní mluvčí Jiří Ovčáček uvedl, že ostří kritici spolupráce s Čínou hájí cizí zájmy, poškozují naše národní zájmy a pomáhají mezinárodnímu byznysu. Není to přehnané?
Úlohou pana Ovčáčka je dobře mediálně zaštítit politické priority a jednání pana prezidenta. A přesně to dělá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
