„Od listopadu 2013 jsme svědky eskalace napětí minimálně mezi dvěma politickými proudy,“ říká specialista na mezinárodní vztahy Jiří Šebele z Písku. „Mezi zastánci připojení a utužení vztahů s Evropskou unií, kdy proti nim stojí opoziční pohled být loajálním spojencem Moskvy a z pohledu vojenské strategie být nárazníkovým státem, tlumičem napětí. Tedy vést si jakousi svou vlastní politiku a využívat možnosti získat u každého nějakou výhodu. Rusko je energetický zdroj - ropa, plyn a proti tomu Evropská unie nabízí být členem v dlouhodobém horizontu, přijmout demokratické zákony a jejich vymahatelnost s důrazem na dodržování lidských práv.“ Jak dále konstatuje Šebele, je dobré si připomenout Benešovu zahraniční politiku, kdy Československo mělo být mostem mezi Západem a Východem. Obdivný vztah k Rusku měl Karel Kramář, který chtěl již za Rakouska-Uherska odtržení Slovanské části a utvořit federaci s Ruskem.“

Pomůže Visegrád?

„V tuto chvíli se zdá, že prezident Janukovyč nabízí určité vstřícné kroky, které však pravděpodobně pro vzbouřenou opozici budou nedostatečné. Zde se však během několika hodin může odehrát rozhodující moment, který ovlivní nevratně následné události. Schválení změn ústavy parlamentem a návrat k roku 2004 nemusí být dostatečný. Stovka mrtvých a další stovky raněných mohou stále ještě držet pohotovost ve snaze oplatit zranění svých blízkých. Vladimiru Putinovi skončily olympijské hry a během několika dní bude mít vlastní řešení situace v jeho bezprostřední blízkosti. Podle mého názoru je však nutno být ať ze strany EU nebo Ruska nápomocen v uklidnění situace. Přijde-li jedna ze stran s ultimáty, nebo aktivní vojenskou pomocí v poskytnutí výhod, pak se tento konflikt přelije do občanské války. Ze strany České republiky je pomoc velmi omezená a ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, prezident Miloš Zeman a další politické špičky mohou apelovat na své partnery nejen v rámci unie, ale i na země, jejichž se bezpečnost tohoto regionu bezprostředně týká - Turecko, Gruzie, Moldávie, Bělorusko, nebo pobaltské státy - Estonsko, Lotyšsko a Litva. Dalším logickým krokem by mělo být jednání v rámci Visegrádské čtyřky a navrhnutí dílčího řešení, vždyť Slovensko, Polsko i Maďarsko jsou přímými sousedy."

Po olympiádě promluví Rusko. A může být „mazec"

Podle Jiřího Šebele se zatím stále ještě neukázal ruský prezident Vladimir Putin. Ten si pravděpodobně zatím nechce kazit „svou“ olympiádu v Soči, na kterou jsou zaměřeny světla a kamery alespoň poloviny světa. Přestože hokejový tým sborné již odjel domů do USA a ruské hvězdy odpočívají před dalšími zápasy NHL. Vladimir Putin přesto může prohlásit, že pro Rusko to dopadlo nad míru úspěšně. Vždyť získali celkem 33 medailí, z toho 13 zlatých a v konečném součtu jsou vůbec nejúspěšnější reprezentací v pořadí zemí. 

„Otázka je, co se ve východní Evropě bude odehrávat po olympiádě. Vždyť Češi si připomínají 25. únor 1948 a antikomunisté již svolávají protesty. Viktor Janukovyč v ten samý den zahájí svůj pátý rok ve funkci prezidenta Ukrajiny. Zajímavostí je, že většina českých novinářů jej považuje za prorusky orientovaného politika, ovšem jeho první zahraniční cesta vedla do Bruselu, nikoli Moskvy. V  diplomatické řeči tak prezident vyjádřil příklon k Evropské unii, ovšem jeho zdrženlivost k podpisu asociační smlouvy s EU mohla být z pohledu euroskeptiků členských zemí vysvětlována tak, že prezident Janukovyč rozehrál vyšší hru o to, zda se má stát Ukrajina v budoucnu novým trhem a kolonií pro západní Evropu.“