„Od listopadu 2013 jsme svědky eskalace napětí minimálně mezi dvěma politickými proudy,“ říká specialista na mezinárodní vztahy Jiří Šebele z Písku. „Mezi zastánci připojení a utužení vztahů s Evropskou unií, kdy proti nim stojí opoziční pohled být loajálním spojencem Moskvy a z pohledu vojenské strategie být nárazníkovým státem, tlumičem napětí. Tedy vést si jakousi svou vlastní politiku a využívat možnosti získat u každého nějakou výhodu. Rusko je energetický zdroj - ropa, plyn a proti tomu Evropská unie nabízí být členem v dlouhodobém horizontu, přijmout demokratické zákony a jejich vymahatelnost s důrazem na dodržování lidských práv.“ Jak dále konstatuje Šebele, je dobré si připomenout Benešovu zahraniční politiku, kdy Československo mělo být mostem mezi Západem a Východem. Obdivný vztah k Rusku měl Karel Kramář, který chtěl již za Rakouska-Uherska odtržení Slovanské části a utvořit federaci s Ruskem.“
Pomůže Visegrád?
„V tuto chvíli se zdá, že prezident Janukovyč nabízí určité vstřícné kroky, které však pravděpodobně pro vzbouřenou opozici budou nedostatečné. Zde se však během několika hodin může odehrát rozhodující moment, který ovlivní nevratně následné události. Schválení změn ústavy parlamentem a návrat k roku 2004 nemusí být dostatečný. Stovka mrtvých a další stovky raněných mohou stále ještě držet pohotovost ve snaze oplatit zranění svých blízkých. Vladimiru Putinovi skončily olympijské hry a během několika dní bude mít vlastní řešení situace v jeho bezprostřední blízkosti. Podle mého názoru je však nutno být ať ze strany EU nebo Ruska nápomocen v uklidnění situace. Přijde-li jedna ze stran s ultimáty, nebo aktivní vojenskou pomocí v poskytnutí výhod, pak se tento konflikt přelije do občanské války. Ze strany České republiky je pomoc velmi omezená a ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, prezident Miloš Zeman a další politické špičky mohou apelovat na své partnery nejen v rámci unie, ale i na země, jejichž se bezpečnost tohoto regionu bezprostředně týká - Turecko, Gruzie, Moldávie, Bělorusko, nebo pobaltské státy - Estonsko, Lotyšsko a Litva. Dalším logickým krokem by mělo být jednání v rámci Visegrádské čtyřky a navrhnutí dílčího řešení, vždyť Slovensko, Polsko i Maďarsko jsou přímými sousedy."
Po olympiádě promluví Rusko. A může být „mazec"
Podle Jiřího Šebele se zatím stále ještě neukázal ruský prezident Vladimir Putin. Ten si pravděpodobně zatím nechce kazit „svou“ olympiádu v Soči, na kterou jsou zaměřeny světla a kamery alespoň poloviny světa. Přestože hokejový tým sborné již odjel domů do USA a ruské hvězdy odpočívají před dalšími zápasy NHL. Vladimir Putin přesto může prohlásit, že pro Rusko to dopadlo nad míru úspěšně. Vždyť získali celkem 33 medailí, z toho 13 zlatých a v konečném součtu jsou vůbec nejúspěšnější reprezentací v pořadí zemí.
„Otázka je, co se ve východní Evropě bude odehrávat po olympiádě. Vždyť Češi si připomínají 25. únor 1948 a antikomunisté již svolávají protesty. Viktor Janukovyč v ten samý den zahájí svůj pátý rok ve funkci prezidenta Ukrajiny. Zajímavostí je, že většina českých novinářů jej považuje za prorusky orientovaného politika, ovšem jeho první zahraniční cesta vedla do Bruselu, nikoli Moskvy. V diplomatické řeči tak prezident vyjádřil příklon k Evropské unii, ovšem jeho zdrženlivost k podpisu asociační smlouvy s EU mohla být z pohledu euroskeptiků členských zemí vysvětlována tak, že prezident Janukovyč rozehrál vyšší hru o to, zda se má stát Ukrajina v budoucnu novým trhem a kolonií pro západní Evropu.“
Psali jsme:
Fakta, ze kterých může mrazit
„Ukrajina v dnešních hranicích jako součást Evropské unie je v přímém rozporu pro ruského prezidenta. Ten má pomocí Ukrajiny resp. Krymu a přístavu v Sevastopolu přístup do teplých vod Černého moře a ruská vojenská flotila má podle bilaterárních smluv trvání do 28. května 2017. Za vlády prozápadního Viktora Juščenka se v roce 2008 objevila v médiích zpráva, že výše zmíněný termín je konečný a prodloužení smlouvy Ukrajina neočekává. Je tedy odpor Ukrajinců spontánní nebo je řízený, na objednávku?“
„Pro příznivce různých spiknutí a řízení světa pomocí KGB, jak často zmiňuje například Petr Cibulka, by mohly být tyto pouliční protesty v Kyjevě řízeny právě z Ruska. To musí mít dlouhodobě zájem o návrat Krymu pod správu Ruské federace. Organizátorka sevastopolských demonstrací Taťána Jermakovová poslala žádost Moskvě, aby Rusko vojensky `zabránilo genocidě ruských obyvatel Krymu`. Kreml zatím vyčkává. Zajímavé souvislosti napadají při zjištění, že 19. února 1954 byl z iniciativy N. S. Chruščova vyňat Krym z Ruského svazu socialistických republik a administrativně přičleněn k ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady -- příklonu Ukrajiny k Ruské říši.
Zde může být jeden z důvodů vyvolání těchto demonstrací a jejich následných eskalací. Krym má letos výročí šedesáti let pod správou Ukrajiny. Deset let od oranžové revoluce tak může mít Moskva překvapivé řešení na urovnání této situace. Krymský parlament již vznesl požadavek na zrušení rozhodnutí Nikity Chruščova na předání poloostrova Krym k Ukrajině. Zde může mít Vladimir Putin demokratický požadavek na vyvolání referenda o tom, kým chtějí být spravováni tamější obyvatelé Krymu. Nutno přiznat, že etnicky jsou zde převážně Rusové (58 %), menšinou jsou Ukrajinci (24 %) a krymští Tataři (13 %). Ziskem Krymu pod svou správu tak Rusko posílí v Černém moři, a to nepotřebuje ani Evropská unie, ani Turecko.
Fotogalerie: - Stop Janukovyč
„Datum 19. února 2014 jako by byl dávno symbolicky předurčený den. Po šedesáti letech získání Krymu pro Ukrajinu proti tomu vyhlásil parlament Lvovské oblasti nezávislost na Ukrajině a nová lvovská vláda převzala kontrolu nad tamějšími úřady. Lvovským premiérem se stal Petro Kolodyj. Různé protivládní síly dobyly významné objekty i v některých dalších oblastech, například v Ternopilu či Ivano-Frankivsku. Pokud by se měla tedy Ukrajina rozpadnout, pak ne ve stávajících hranicích na dvě části, východní a západní. Z výše zmíněných důvodů a z historických zkušeností by se pravděpodobně spíše Ukrajina rozpadla jako Uhersko, kdy by si každý z okolních států sebral určité území. Polsko by chtělo posílit o Halič a území vlastnící po roce 1918, Rusko by minimálně získalo Krym, ovšem jestli by se Bělorusko chtělo obohatit o Černobyl, si netroufám tvrdit.“
Budeme prosazovat naše zájmy ve stopách Masaryka?
„Ukrajina je po Rusku druhá největší země Evropy s rozlohou přes 600 tisíc km čtverečních Ve srovnání s ČR je to téměř osmkrát větší území s 46 miliony obyvatel. Vzpomeňme na odkaz tatíčka Masaryka a `jeho` první republiku, kdy jsme do 16. března 1939 měli Československo ještě na Podkarpatské Rusi,“ konstatuje Šebele a nadhazuje neotřelou otázku, bezprostředně se týkající naší historie. „Tato oblast a města Užhorod a Mukačevo by měla být v současnosti v českém zájmu pomoci a v případě rozpadu Ukrajiny by se mělo jednat po 75 letech o návratu a k opětovnému připojení k České republice. Takovým ziskem území bychom `obklíčili` Slovensko a obhospodařovali tuto exklávu pomocí leteckého mostu, popřípadě dopravního dálničního koridoru E50 Plzeň-Praha-Brno-Uherské Hradiště-Trenčín-Žilina-Poprad-Košice. Z mezinárodního pohledu podobně funguje ruská oblast Kaliningrad, nebo historicky to byl Západní Berlín a Německá spolková republika. Logičtěji by se mohlo `zvětšit` Slovensko a při pozorování slovenských zpravodajských serverů, někteří diskutující připouštějí tuto možnost. Dalším českým zájmem v Ukrajině jsou Volyňští Češi a jejich potomci. 150 let české zkušenosti s tamními zvyky, přírodními podmínkami a znalostmi regionu přispívají k mapování české historie a interakci se zdejšími českými potomky. “
Z historických pramenů však řada těchto potomků přišla zpět do ČSR po druhé světové válce do okolí Žatce. „Další vlna byla v roce 1989, resp. 1991, kdy asi deset tisíc volyňských Čechů zvolilo svou budoucnost v Československu. Přesto dle dostupných údajů je v západní Ukrajině okolo deseti až dvaceti tisíc českých potomků,“ řekl dále politolog.
Je samozřejmě zatím pouhou spekulací vývoj na Ukrajině. Dospěje-li však bohužel k naprostému chaosu, občanské válce nebo rozdělení na více oblastí, pak model, aplikovaný na Balkáně v případě Bosny a Hercegoviny, tedy více autonomních oblastí pod správou zdejší lokální většiny (zde konkrétně chorvatská a srbská správa) by mohl být východiskem. Neměl by nám být přece lhostejný osud našich krajanů. Bohužel však, zatím se ukazuje, že jsme stále zahleděni jen a jen do sebe. Tak třeba jako v případě „humanitárního bombardování“ v Srbsku, kdy jsme bezprostředně ohrozili naše krajany ve Vojvodině, kolem Nového Sadu.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
