Už několik měsíců je ale země v politické krizi, která na východě země přešla do hybridní-občanské války, zatímco zbytek země se potýká s ekonomickými a sociálními problémy, spojenými se špatným stavem ekonomiky, nedostatkem ruského plynu, jehož novou cenu Ukrajina neakceptuje, a vedením náročné války v nejvýchodnějších oblastech země.

Válka v Donbasu není ale jenom pouhým výsledkem Majdanu s jeho změnou režimu a geopolitického směřování a ruského vměšování, ale je především projevem existujících vnitřních sociálně-etnických a kulturních (regionálních) štěpení ukrajinské společnosti, které ukrajinská politika zatím nebyla schopna adekvátně integrovat.

Nejnovější a nejsilnější politickou silou v ukrajinské politice je dnes ukrajinský nacionalismus. Jen částečně se jedná o produkt Majdanu, který otevřel cestu Pravému sektoru a fašizující Svobodě k určitému dílu moci a k pozvání do politického mainstreamu. Nyní jde především o reakci na donbasský konflikt, který je na Ukrajině do značné míry chápán jako „válka s Ruskem“, a ztrátu Krymu, která je logicky chápána jako zásah do teritoriální celistvosti Ukrajiny. Rusko je prezentováno nejen jako „agresor“, ale jako obrazný nepřítel, vůči kterému se Ukrajina znovu sebedefinuje. EU a tzv. „evropská volba“ tu slouží jako vnější pilíře této nové ukrajinské národní emancipace namířené proti Rusku a staré politice doma. Toto vyprávění dost zjednodušuje ukrajinskou situaci, ale v kontextu konfliktu v Donbasu prozatím funguje jako do značné míry sjednocující prvek. Ukrajinský politický slovník se tak v posledních měsících vyostřil a odráží mentální válečný stav – o Rusku se mluví jako o agresorovi, o zemi, která vede válku proti Ukrajině, Putin je přirovnáván k Hitlerovi a doma na Ukrajině jsou oponenti, kritici či povstalci často označováni za ruské agenty FSB, zrádce, pátou kolonu a nebo přímo za teroristy, „nelidi“ či „zrůdy“ s pražádnou politickou legitimitou.