Co v první řadě očekáváte od evropských, tedy svých státníků?Anketa
Už několik měsíců je ale země v politické krizi, která na východě země přešla do hybridní-občanské války, zatímco zbytek země se potýká s ekonomickými a sociálními problémy, spojenými se špatným stavem ekonomiky, nedostatkem ruského plynu, jehož novou cenu Ukrajina neakceptuje, a vedením náročné války v nejvýchodnějších oblastech země.
Válka v Donbasu není ale jenom pouhým výsledkem Majdanu s jeho změnou režimu a geopolitického směřování a ruského vměšování, ale je především projevem existujících vnitřních sociálně-etnických a kulturních (regionálních) štěpení ukrajinské společnosti, které ukrajinská politika zatím nebyla schopna adekvátně integrovat.
Nejnovější a nejsilnější politickou silou v ukrajinské politice je dnes ukrajinský nacionalismus. Jen částečně se jedná o produkt Majdanu, který otevřel cestu Pravému sektoru a fašizující Svobodě k určitému dílu moci a k pozvání do politického mainstreamu. Nyní jde především o reakci na donbasský konflikt, který je na Ukrajině do značné míry chápán jako „válka s Ruskem“, a ztrátu Krymu, která je logicky chápána jako zásah do teritoriální celistvosti Ukrajiny. Rusko je prezentováno nejen jako „agresor“, ale jako obrazný nepřítel, vůči kterému se Ukrajina znovu sebedefinuje. EU a tzv. „evropská volba“ tu slouží jako vnější pilíře této nové ukrajinské národní emancipace namířené proti Rusku a staré politice doma. Toto vyprávění dost zjednodušuje ukrajinskou situaci, ale v kontextu konfliktu v Donbasu prozatím funguje jako do značné míry sjednocující prvek. Ukrajinský politický slovník se tak v posledních měsících vyostřil a odráží mentální válečný stav – o Rusku se mluví jako o agresorovi, o zemi, která vede válku proti Ukrajině, Putin je přirovnáván k Hitlerovi a doma na Ukrajině jsou oponenti, kritici či povstalci často označováni za ruské agenty FSB, zrádce, pátou kolonu a nebo přímo za teroristy, „nelidi“ či „zrůdy“ s pražádnou politickou legitimitou.
Psali jsme:
Prezident a parlament před a po Majdanu
Z prezidentských voleb vyšel jako nejsilnější proevropský oligarcha Petro Porošenko, člověk, který se v ukrajinské politice pohybuje řadu let a nelze ho chápat jako outsidera. Jeho hlavní devízou se stala štědrá podpora Majdanu a také to, že byl v průběhu Majdanu schopen svou pozici předefinovat z konvenčního politika „staré doby“ na občanského aktivistu. Po vítězství Majdanu a svržení Janukovyče se takticky vyhnul tomu, aby se stal viditelnou součástí rozdělování moci vítězům a před prezidentskými volbami se strategicky spojil s V. Kličkem a jeho stranou UDAR. Spojenectví Porošenko-Kličko se nyní stává osou nové postmajdanské ukrajinské politiky. Je pravděpodobné, že vypsání předčasných voleb pomůže posílit Porošenkův vliv v ukrajinské politice a v jejím semi-prezidentském institucionálním rámci.
V prezidentských volbách Porošenko porazil (54,7% hlasů) Julii Tymošenko ze strany Vlast (Batkyvščina), která patřila k etablovaným politickým stranám Ukrajiny a o které se nedá mluvit jako o straně bez oligarchických zájmů v pozadí. Vlast také patřila ke třem opozičním majdanovským stranám, spolu s Kličkovým UDARem a Tagnibokovou Svobodou. Tyto tři strany na sebe vzaly vládní odpovědnost po svržení Janukovyče, pádu jeho vlády a nesou ji dodnes. Podle výsledků posledních parlamentních voleb kontrolovaly v předmajdanovském politickém prostředí tyto strany celkem 178 křesel (Vlast 101, UDAR 40 a Svoboda 37), zatímco tehdy vládnoucí Strana regionů 185 a komunisté 32 křesel z celkem 450 křesel ve Verchovne radě.
Psali jsme:
Kterého světového politika byste nejraději nechali zmizet?Anketa
Postmajdanovský parlament ale vypadá poněkud jinak, než jakou mu dali voliči ve volbách v roce 2012. Majdan jeho strukturu značně proměnil a přeskupil tak, že dosavadní opozice byla schopná získat celkem 237 hlasů pro svoje vládní angažmá bez nových parlamentních voleb. Strana Vlast má dnes jenom 78 křesel, UDAR 41 a Svoboda celkem 35 křesel. Vedle toho vznikly dvě další politické frakce, které se rekrutovaly z bezpartijních nebo odpadlíků bývalé janukovyčovské koalice nebo Strany regionů. Frakce Ekonomický rozvoj má celkem 41 poslanců a frakce Suverénní evropská Ukrajina 35 členů. Strana regionů, která skončila v opozici, se pod tlakem dění v podstatě rozpadla a má dnes jenom 78 křesel.
Nová Jaceňjukova vláda se snaží v posledních měsících předefinovat politickou krajinu Ukrajiny na silné protiruské vlně. Otázkou ale bohužel je to, do jaké míry jsou její kroky či praxe zcela demokratické. Osud řádně zvolených komunistů, kteří byli obviněni (a jsou vyšetřováni) ze zrady a zastávání ruských zájmů, je v tomto případě ilustrující. Komunistická frakce byla po ad hoc úpravě pravidel v parlamentu rozpuštěna a komunisté tak byli rozptýleni do poměrně (93) velké skupiny poslanců bez afilace. Novou popřevratovou pozici Strany regionů v dnešním parlamentu dobře ukazoval nejnověji záznam ze zasedání, při kterém byla řeč předsedkyně strany a poslankyně Jeleny Bondarenko přerušena a umlčena O. Turčynovem, který ji prohlásil za ruskou agitaci a propagandu.
Psali jsme:
Politické zemětřesení
Postmajdanovské zemětřesení na ukrajinské politické scéně zatím ale rozhodně neskončilo. Jak už bylo řečeno, Porošenko v srpnu vyhlásil rozpuštění parlamentu a nové parlamentní volby, které se mají konat v říjnu letošního roku. Nadcházející volby jsou tak spouštěčem pro novou restrukturalizaci politických stran a „nové“ politické profilování celé řady politiků na Ukrajině. Přitom ukrajinský systém politických stran je tradičně velmi nestálý a fragmentovaný, často bez odpovídající regionální struktury a tíhne ke stranickým projektům bez jasného ideového vymezení spíš než ke klasickým zájmovým stranám. Existující sociální štěpení vedla k tomu, že voliči často volili strany a kandidáty, které spolu měli jen málo společného a těžko hledali a často nenacházeli udržitelný kompromis.
Porošenko jako v daný moment nejsilnější hráč a v podstatě jediný politik, který získal po Majdanu voličskou důvěru a byl zvolen v květnu 2014 jako nástupce svrženého Janukovyče, zformoval Blok Petra Porošenka, jehož základem je strana Solidarita, která vznikla už v roce 2001, ale na vysoké ukrajinské politice se zvlášť nepodílela. Ukrajinská pravda stranu nedávno charakterizovala jako „mýtus bez webové stránky, neznámým telefonním číslem a adresou“. V rámci Bloku bude se Solidaritou spolupracovat také Kličkův UDAR a strana Třetí ukrajinská republika. Je nepochybné, že se jedná o volební koalici poměrně nesourodých celků - Solidarita a Třetí ukrajinská republika (ta působila do roku 2014 v podstatě v rámci Tymošenkové Vlasti) se profilovaly (pokud se to tak dá u podobně ideologicky efemérních hnutí říci) spíše do levého středu, zatímco Kličkův UDAR spíše do pravého středu.
Zatím se zdá, že Porošenkův Blok bude nejsilnější stranou v nadcházejících volbách. Projekce volebních výsledků ze začátku září 2014 mu dnes přisuzují něco kolem 37 % podpory. Turčynov a Jaceňjuk, kteří byli oba politici a poslanci Tymošekové strany Vlast, se nedávno rozhodli stranu opustit a připojit se společně se svým stranickým projektem právě k Porošenkovu Bloku. Podle posledních zpráv ale není jasné, jaké bude místo pro Jaceňuka, Turčynova a další lidi kolem nich (strana Patrioti Ukrajiny) v rámci této prezidentské volební koalice, kterou má podle posledních informací vést podle všeho Kličko. Jinak řečeno, Porošenko a Kličko jsou v daný moment osou nejsilnějšího ukrajinského volebního seskupení. Jaceňjuk a Turčynov mají zatím sekundární postavení s asi jen 3,7% podporou a možností získat ve volební projekci v září 6,4% podíl křesel. Jejich postavení se bude odvíjet od dohody s Porošenkem a popřípadě Kličkem.
Psali jsme:
Staré politické strany budou mít v nadcházejících volbách velmi oslabenou pozici, která je bude nutit hledat nové formy volebních koalic. To se týká jednak exjanukovyčovské Strany regionů, která by podle poslední projekce volebních výsledků získat asi kolem 3,8% podporu, ale i dnes vládní strany Vlast s asi jen 6,1% voličskou podporou. Zatím se ale jedná se jenom o odhady preferencí téměř dva měsíce před volbami, před intenzivní volební kampaní a v nejasném momentě křehkého příměří v Donbasu.
V posledních volebních projekcích (září 2014) poklesla podpora stranických celků, které v rámci formální politiky převzaly odpovědnost za vládnutí po Majdanu. Vlast (Tymošenko, Turčynov a Jaceňjuk) má v porovnání s parlamentními volbami o skoro 20 % méně. Kontroverzní a s neofašismem a ultranacionalismem koketující strana Svoboda (Tjagnibok) potom klesla jen na asi 4,4% podporu v porovnání s 10,45 % hlasů, které získala v roce 2012. Kličkův UDAR má podle projekcí podporu asi 7,2 %, zatímco v roce 2012 šel do parlamentu s téměř 14 % hlasů. Vládní angažmá bývalé protijanukovyčovské opozici výrazně - z perspektivy těchto odhadů - příliš nepomohlo.
Psali jsme:
Nová radikální opozice?
Naopak podpora relativně kontinuálně roste politickému projektu O. Ljaška Radikální straně, která by dnes získala asi 13,1% podporu a skončila by druhá za volební koalicí P. Porošenka. Radikální strana není na politické scéně zcela nová, vznikla už v roce 2010 a v pozadí strany (respektive volebního projektu) byly v minulosti oligarchické zájmy. Objevily se zprávy o tom, že za Ljaškovou stranou byl snad milionář a bývalý šéf administrativy prezidenta Janukovyče Sergeje Levočkin. Strana se ideologicky profiluje někde v trojúhelníku mezi populismem, ukrajinským nacionalismem a proevropskou orientací. Její lídr Oleh Ljaško, který začínal politickou kariéru ve straně Vlast, kandidoval v prezidentských volbách jako konkurent Porošenka a získal asi 8% voličskou podporu s poměrně ostře nacionalistickou a místy značně demagogickou rétorikou.
V době krymské krize Ljaško předložil v parlamentu návrh zákona, v rámci kterého měli být ti, kteří participovali na shromážděních za připojení k Rusku, „sabotéři“, a ti, kdo podporovali okupaci Krymu, trestání smrtí v době vojenské agrese. Navrhoval také zavedení víz pro Rusy, zrušení smluv s Ruskem a zákaz komunistické strany a Strany regionů. V rámci ukrajinského konfliktu Ljaško zorganizoval vlastní (soukromý) batalión Ukrajina a obecně se projevoval velmi agresivní rétorikou volající po násilí. Jeho vojenské akce kritizovala například Amnesty International, která poukazovala na to, že Ljaškovo poslanecké (zákonodárné) angažmá se s podobnou aktivitou neslučuje. Podle všeho bude Radikální strana v nadcházejících volbách sbírat především protestní hlasy ukrajinského elektorátu.
Jak dál?
Ukrajinská politika bude v nejbližší době stát před minimálně dvěma velkými úkoly, jejichž řešení je klíčové pro budoucnost a stabilitu země. Volební výsledky v tomto ohledu na obou úkolech nic nezmění, ale mohou změnit formy jejich řešení.
První je celkem logicky naleznout udržitelný kompromis na východě Ukrajiny, který by znamenal ukončení válečného konfliktu a zabránil tomu, aby se region do budoucna stal pro Ukrajinu tikající bombou. Jestli region zůstane součástí Ukrajiny, bude nutné vůči němu zaujmout citlivý postoj vzhledem k traumatickým dopadům války. S tím se pojí, chtě nechtě, i nalezení pozice směrem k Rusku, která by nestála na otevřeném konfliktu se sousedem či na absurdních pokusech o to stavět na hranicích s Ruskem obranné „zdi“. Takový konflikt totiž bude z dlouhodobého hlediska Ukrajinu dále vnitřně oslabovat a destabilizovat. Ukrajina se bránila federalizaci právě kvůli Rusku, nicméně snahy o to udržet přecentralizovaný unitární stát v kontextu celé řady společenských štěpení selhaly. Ukrajina se bude muset vydat cestou decentralizace, která by lépe uchopila její komplexní jazykovou, etnickou i kulturní realitu. Dosažení kompromisu na základě smírného celospolečenského dialogu ale nebude možné v atmosféře vyostřených nacionalistických vášní, kolem kterých si staví kariéru lidé jako Oleh Ljaško.
Druhý je potom úkol spojený s Majdanem a jeho pozitivním emancipačním nábojem, který překrylo v posledních měsících násilí a nacionalismus. Dříve nebo později se ale ukrajinská společnost nebude potýkat jen s vnějším nepřítelem jako odpovědí na všechno, ale i s vlastními domácími problémy, které proklamace, rétorika a ani asociační dohoda s EU jednoduše nevyřeší. Tady bude Ukrajina stát před otázkou, jestli nové politické subjekty se starými politiky dokážou přinést na Ukrajinu politickou změnu, po které Majdan původně toužil. Otázkou potom bude, co se stane, až dnešní omamující „stav obležení“ Ukrajiny skončí. Zkušenost Majdanu z roku 2004 ukazuje na to, že revoluční cíle na Ukrajině rychle devalvuje právě stará politická rutina.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen
