Na shromáždění k výročí 17. listopadu přesvědčoval na pražském Albertově před několika stovkami studentů bývalý předseda české vlády z dob federace a později i předseda Senátu Petr Pithart o tom, že není rozdíl mezi „pražskou kavárnou“ a venkovskou hospodou. Bývalý politik, který se projevem k nedávnému Havlovu výročí v Rudolfinu, ale i úvahami o vlastní prezidentské kandidatuře a teď i v roli hlavního řečníka na Albertově jakoby vracel z ústraní, vyzval lidi, aby se nenechali rozdělovat kategorizováním a údajnou příslušností k některým uměle vytvořeným skupinám. Jednou z nich je takzvaná pražská kavárna, jak prezident Miloš Zeman označuje intelektuály, jejichž hlas nevypovídá o tom, co lidi skutečně trápí. Podle Petra Pitharta ale není rozdíl mezi pražskou kavárnou a venkovskou hospodou, protože Češi spolu vždy mluví napříč těmito skupinami a budou i nadále.
„Je zajímavé, že Petr Pithart ve svých politických esejích, ale i v politických projevech, hojně používá různé metafory – dvojdomek, slyšet trávu růst, nyní i firma, ve které se kádruje, ale nehlasuje – a jiným to nepřeje. Zejména prezidentovi, jehož některá slovní spojení je sice možné považovat za trochu obehraná, ale někdy naopak vhodnější k vystižení povahy situace než u mnoha jiných, kteří se o něco podobného pokoušejí. To porovnání pražské kavárny s venkovskou hospodou je dobrý nápad, ale odcizený TGM, který kdysi říkal, že ‚nedostatek politického a filosofického vzdělání vede k přeceňování politiky a k jejímu zvodnatění. Vzniká tak pustý politicism hospodský, jenž svým demokratickým pivem o nic není lepší než blaseovaná reakce aristokratického šampaňského‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Pithart straní těm, co za život nepostavili ani psí boudu
Zmíněnou metaforou s firmou, v níž se kádruje, ale nehlasuje, se Petr Pithart na Albertově opřel do Andreje Babiše, který se pro něj stal vedle prezidenta druhým terčem. „Bývalý předseda české vlády a kdysi také člen Mlynářovy ideologické komise ÚV KSČ někdy nedostatečně rozlišuje mezi ideologizovaným politikařením a baťovským řízením národního hospodářství. Prokázal to kdysi už při hektické likvidaci JZD Slušovice, ale i tím, že více naslouchal ‚ekonomům‘ a méně ‚národohospodářům‘. Sice si vážil a snad i váží odkazu prvorepublikového předsedy vlády Antonína Švehly, který (ačkoli statkář a sedlák) dokázal ovlivnit pozemkovou reformu a princip ‚zbytkových velkostatků‘, aniž musel parlament proti němu přijímat lex-Švehla. Babišův obdiv k Baťovu podnikání ale nemá rád a někdy to vypadá, že straní těm, kteří za celý život (tentokrát podle metafory Andreje Babiše) ‚nepostavili ani psí boudu‘,“ upozorňuje politolog.
Za varování, že se ani nenadějeme a mohli bychom se octnout v objetí partnerů z Východu, třeba toho, o němž jsme se dozvěděli, že je strategický a že umí dobře stabilizovat umrtvenou společnost, sklidil Petr Pithart na Albertově aplaus. „Myslím, že čínské ekonomiky se můžeme obávat, protože její expanze je mimořádná. Ale když jsme se nemuseli bát vřelého objetí Volkswagenu nebo Siemense, anebo dokonce hned několika bank, které své zisky spotřebovávají nikoli jen v rámci EU, ale i německé ekonomiky, tak snad to objetí nebude tak nebezpečné. Úspěšně komunikujeme hned s několika korejskými korporacemi; a to jsme se dodnes ještě nenaučili, že se ta Jižní Korea správně jmenuje Korejská republika. A možná ten aplaus přihlížejících byl proto tak intenzivní, že jde o ty, kteří z mnoha důvodů, někdy i jen díky své neschopnosti, nemají asijským ekonomikám co nabídnout,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Přetahování o to, kdo dokáže být nejvulgárnější
Početně největší akcí bylo 17. listopadu shromáždění na Václavském náměstí pod taktovkou iniciativ Vraťte nám stát a Kroměřížská výzva. „Svobodně zvolený prezident se stal již neúnosným morálním i bezpečnostním rizikem pro tento stát. Lidé kolem něho zrazují ideály 17. listopadu a bez mandátu voličů obracejí kormidlo naší země k nedemokratickým státům Východu,“ bouřil před lidmi teolog Tomáš Halík. Režisér Břetislav Rychlík si pochvaloval, že jeho generace žije v nejlepší době, v jaké kdy žila. „Navzdory tomu, kterého nechci ani jmenovat, který sídlí na Hradě a který je beztak mužem minulosti, protože nemá této zemi co nabídnout,“ poslal nemilosrdný vzkaz na Hrad. Režisér Jiří Menzel zase ve svém proslovu zmínil, že by se měla trestat urážka židle, na které sedí hlava státu. „Protože té urážky se nejvíce dopouští ten, kdo na ní sedí,“ konstatoval Jiří Menzel.
Psali jsme:
Písničkář a básník Jiří Dědeček trochu odlehčil atmosféru, když zarecitoval básničku s názvem: Sedí prase. „Sedí prase na Hradě, libuje si v úřadě. Je to prase veselé – na duchu i na cele,“ rozesmál několikatisícihlavý dav. „Ještě do toho výčtu chybí, jak popsal situaci na Hradě autor devítimilionové Mapy Evropy, zaplacené v rámci českého předsednictví EU, nebo desetimilionového kráčejícího londýnského autobusu, zaplaceného prý Andrejem Babišem. To byla hezká tečka za exhibicemi reprezentantů asi stovky pražských a moravských divadel přiživovaných z měšce Ministerstva kultury nebo několika stovek ‚neziskovek‘ placených bůhví odkud. Ale asi nám nejvíc vadí to přetahování se, kdo je nejvulgárnější. A protože nenávidět se musíme také naučit, snažíme se, ale zapomínáme, že jednou nám může i ty Pussy Riot někdo připomenout. Je to jako v Jedové chýši. Až se budou všichni prát, pak už bude jedno, kdo dal první facku,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Putna neměl zůstat v půli cesty a doporučit konkrétní knihu
Před výrazně menším publikem hřímal 17. listopadu u sochy Tomáše G. Masaryka na Hradčanském náměstí vysokoškolský pedagog a literární historik Martin C. Putna. „Tamti pánové by chtěli hlupáky, kteří jednou za čtyři roky přijdou k volbám, a jinak se o nic nestarají. A proto se musíme celé čtyři roky mezi každými volbami starat. Doufám, že až půjdeme domů, každý si otevře nějakou dobrou knihu,“ uzavřel svůj proslov. „Pan profesor Putna má pravdu, že by si mnozí protestující měli doma otevřít nějakou knihu a něco si z ní přečíst. Ale proč jim nedoporučil kterou? Něco z filosofie, historie nebo o právu a spravedlnosti. Neškodila by možná ani Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, která je její součástí,“ přemítá politický analytik.
„Jen se obávám, že ti, co ho poslouchali, budou spíše hledět do svých chytrých telefonů a neustále vychovávaní k tomu, aby jen kupovali, vařili a konzumovali, žádného Kanta nebo Erasma Rotterdamského do ruky nevezmou. A jak potom odlišit ‚hlupáky‘ od chytráků? Neskončí to zase jen u těch ‚vychytralých a všehoschopných‘, kteří často ověšeni tituly před i za jménem vědí, že zvolit se dá i tyranie, a umějí se podle toho zařídit? Možná, že si někteří dokonce myslí, že své zástupce může ‚lid‘ – podle Ústavy svrchovaný držitel moci – volit na náměstí. Ale jak potom spočítat, kdo všechno je ještě lid a kdo na to náměstí může? Jedna z největších neřestí české politiky posledního dvacetiletí je neustálá snaha měnit Ústavu a zákony podle výsledků posledních voleb v naději, že příště to dopadne lépe. Nedopadne! Každé volby jsou trochu nebo i podstatně jiné, a dokonce i ty doporučované knihy čteme každý jinak,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Po nabídce od čínského sponzora budou kritici zpívat jinou
Ve stínu stále stejných hlasatelů pravdy a lásky zůstali ti, s nimiž je datum 17. listopadu především spojováno. Vydali alespoň Studentský manifest k 17. listopadu 2016, pod který se podepsaly nejrůznější studentské spolky a sdružení. Studenti jím vyjádřili znepokojení nad tolerováním některých prohlášení a činů, které postupně pozměňují polistopadové směřování České republiky. V diskusích se to však setkalo spíše s posměchem a srovnáváním se SSM. „Nejen za časů SSM, ale, jak sám dobře pamatuji, i za časů ČSM v roce 1968 a předpokládám, že tomu tak bylo i v letech 1945–48. A asi i dříve. ‚Studenti‘ jsou zvláštní skupina, která je schopná se rychle mobilizovat, ale i demobilizovat. Ale hlavně, kdo z nich zůstal věčně mladý? Cohen-Bendit stál a řečnil na pařížských barikádách v roce 1968 a skončil jako místostarosta Frankfurtu nad Mohanem a nakonec jako hofrát EU, který křičel na Pražském hradě na prezidenta Klause jako pruský zupák,“ připomíná politolog.
A takových příkladů má po ruce pochopitelně víc. „Joschka Fischer, v roce 1968 po zuby ozbrojený handgranáty, se stal předsedou Strany zelených a nakonec ministrem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo. A u nás to bylo velmi podobné, dokonce za všech měnících se politických režimů, a tak se jistě dočkáme, až některému spolku nabídne nikoli jen Evropská unie, ale třeba čínský sponzor nějaké obročí, že neodmítne a jeho členové nepůjdou o žebrácké holi. Bosí a hrdí jako španělští grandi. Nechci být špatným prorokem, ale ta část studentské generace, která ví, co to je žít bez obav o život a v relativní hojnosti, ty barikády může jednou postavit, ale až se budou bourat, potká ji podobný osud jako zvířátka z Orwellovy Farmy zvířat,“ tuší Zdeněk Zbořil.
Na potrestání toho, kdo hanobí prezidenta republiky, jsou paragrafy už teď
Od událostí 17. listopadu přechází k nápadu, s nímž v posledních dnech přišli někteří zákonodárci. Šest desítek poslanců navrhlo obnovení trestného činu veřejného hanobení prezidenta republiky. Tomu, kdo by se takového skutku dopustil, by podle navrhovatelů, ať už z řad vládních ČSSD a hnutí ANO, tak opozičních KSČM a Úsvitu, mohlo hrozit až roční vězení. Vedení obou koaličních stran však už dala najevo, že nic takového podporovat nehodlají. A tak na základě usnesení předsednictva hnutí ANO, které se od předlohy distancovalo, a po vyjádření předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky se někteří poslanci už chystají svůj podpis odvolat. Zákon č. 40/2009 Sb. ale už teď obsahuje paragrafy, které by mohly být použity k potrestání toho, kdo hanobí nejen prezidenta republiky, ale i jiné osoby a skupiny osob.
„Musela by se jen najít soudní autorita, která by se takového výkladu práva odvážila. Za rakouské monarchie, po které se mnohým dnes stýská, existoval trestný čin urážky císařského domu, podle kterého se trestalo nejen finanční pokutou, ale i několikadenním vězením, ačkoli Rakouská c. a k. monarchie patřila na ten často vzpomínaný Západ; už to neplatí, ale pro toho, kdo hledá spravedlnost, je i v tom dnešním trestním zákoníku něco, co by se dalo použít. Můžeme mít dokonce i pochopení pro snahu šedesáti zákonodárců navrhnout nějaký nový zvláštní zákon na ochranu hlavy státu, podle jejich dalších reakcí se však zdá, že to nemysleli vážně. Ale na druhé straně se to hodilo, aby byla veřejnost nasycena nějakým předvařeným problémem a zapomněla na vážnější věci,“ poznamenává Zdeněk Zbořil.
Dvě výměny ministrů nový pohled na ČSSD nepřinesou
Premiér Bohuslav Sobotka se spletl v předpokladu, že dvě změny ve vládě pomohou odpoutat pozornost od neúspěchu ČSSD v nedávných krajských a senátních volbách. Zatímco po parlamentních volbách v roce 2013, kdy dovedl stranu k nejhoršímu výsledku v její historii od vzniku České republiky, ale shodou okolností mu to stačilo na post premiéra, ustál pokus o sesazení, tentokrát mu jen tak nějaké skandování skupinek podporovatelů stačit nebude. Jihočeský hejtman Jiří Zimola tvrdí, že výměna dvou ministrů je málo na zlepšení obrazu ČSSD u voličů, a stejně jako bývalý premiér Jiří Paroubek se přiklání k tomu, aby Sobotka zůstal jen v čele vlády, zatímco strana by si zvolila jiného předsedu. Sobotka však návrh na rozdělení jeho funkcí mezi dva lidi odmítá. „Samozřejmě, že rozhodnutí předsedy vlády o výměně dvou ministrů má zřejmě jiné důvody, než které jsou skryty za silnými slovy o změně politiky ČSSD v roce téměř předvolebním,“ nepochybuje politolog.
„Zajímavější je názor pana Zimoly rozdělit funkci předsedy strany a předsedy vlády. O tom se diskutovalo v mnoha zemích, vzpomeňme jen na labouristický tandem Harold J. Laski a Clement Attlee v letech 1945 až 46, ale vždycky to skončilo jako nějaký hokus pokus. Když nebudeme brát v úvahu postranní úmysly, je samozřejmě složité koordinovat tři centra moci ČSSD: Lidový dům, Strakovu akademii a Parlament. Ale do toho bychom se neměli ČSSD plést, je to jen její záležitost a její členové vědí lépe než někdo odjinud, jak by to mohlo dopadnout. Já bych v této věci věřil i Jiřímu Paroubkovi, který si podobným martyriem, jaké zažívá dnes Bohuslav Sobotka, prošel a mohl by něco ze své zkušenosti k takové věci přidat,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Hofer by v případě zvolení mohl hodit kámen do evropské bažiny
Už za dva týdny bude známo jméno nového rakouského prezidenta. Kandidát Svobodné strany Rakouska Norbert Hofer slíbil, že pokud vyhraje, pojede na svou první zahraniční návštěvu nejdříve do Česka. Přitom už v září navštívil prezidenta Miloše Zemana. V případě svého vítězství ve volbách hodlá hledat jako protiváhu Německu a Francii spojence v zemích střední a východní Evropy. „Na jedné straně máme velké hráče, Francii, Německo, dříve Británii a státy Beneluxu, kteří jsou velmi silní. Hledám spojence pro nový model, jimiž mohou být Maďarsko, Česká republika, Rumunsko, Srbsko, Slovinsko, Chorvatsko, tedy země s podobnou kulturou,“ přiznal Hofer s tím, že uvedené země kdysi byly součástí rakousko-uherské monarchie a mohly by před summity Evropské unie sladit linie a získat tak větší váhu.
Ing. Miloš Zeman
„Ten Hoferův plán trochu připomíná starou myšlenku Podunajské federace, která se nelíbila už Helmuthu Kohlovi a samozřejmě jeho předchůdcům, arci v jiném provedení. A asi se to nebude líbit ani současné německé vládě bez ohledu na to, kdo bude jejím jménem na veřejnosti mluvit. Zejména to slovní spojení rakousko-uherská monarchie je burcující. Ale mohl by to být kámen vržený do evropské bažiny a dobré téma hned pro několik politických stran ve všech zde jmenovaných zemích. A o tom, že se ‚staré evropské struktury‘ obávají jakéhokoli třeba jen náznaku pohybu – brzy to uvidíme po vítězství Françoise Fillona v republikánských prezidentských primárkách – není třeba pochybovat. Navíc na to tu ještě máme NATO a uvidíme, čím nás potěší český generál Petr Pavel,“ poukazuje Zdeněk Zbořil.
Nový poradce pro národní bezpečnost je noční můrou politiků EU
V USA je už o novém prezidentu rozhodnuto a Donald Trump už si vybírá své budoucí spolupracovníky. Po jeho nástupu do Bílého domu se poradcem pro národní bezpečnost stane generál Michael Flynn, jenž byl v důsledku sporů s Obamovou vládou penzionován. Je zastáncem bližších vztahů s Ruskem a tvrdšího postupu proti Islámskému státu. Bývá terčem kritiky za to, že pravidelně vystupuje ve vysílání státní ruské televize Russia Today a účastnil se i jejího galavečera, při němž seděl dvě křesla od Vladimira Putina. Také odmítá „politickou korektnost“ a ostře vystupuje proti muslimům jako celku. Jsou to zajímavé postoje vzhledem k tomu, že poradce pro národní bezpečnost je vedle ministrů obrany a zahraničí jednou z klíčových postav americké Národní bezpečnostní rady a kromě samotného prezidenta se nikomu nezodpovídá.
Ing. Jiří Paroubek
„Neumím oddělit pro Spojené státy typickou předvolební rétoriku a povolební chování kohokoli, koho si vybere Donald Trump. Spíše se podle jmen a funkcí těch prvních novým prezidentem přizvaným ke spolupráci ukazuje, že prezident není hlupák, jak nám ho představovala evropská média a téměř příkladně Česká televize. Jména generálů, byť mnohých již penzionovaných, a jejich profese ukazují, že možná byl volební úspěch způsoben také tím, jak se Donald Trump dokázal orientovat mezi uniformami. Ta stará i nová funkce Michaela Flynna je natolik významná, že musí vzrušovat některé evropské politiky. A přidáme-li k tomu ještě očekávaný obrat americké politiky do Tichomoří, budeme možná žít, jak říkají naši slovutní specialisté, v jiném světě,“ míní Zdeněk Zbořil.
Trumpova vysmívaná jednoduchost může způsobit obrat americké politiky
Vojenský a bezpečnostní odborník Lukáš Visingr v rozhovoru pro iDNES prohlásil, že se zvolením Donalda Trumpa se americká zahraniční politika odkloní od prosazování amerických hodnot k ochraně amerických zájmů. Na ochranu oněch zájmů prý bude Trump schopen zasáhnout tak tvrdě jako nikdo jiný. Podle něj dává Trump zřetelně najevo, že se chce s Ruskem domluvit a postupovat konfrontačně proti Číně, která teď bude tahat za nejkratší konec provazu. Nechápe prý titulky, že v Číně slavili Trumpovo zvolení, protože Trump je velmi protičínský, zejména v ekonomické oblasti. Vůči Číně je podle některých prognóz ochoten zahájit obchodní válku – od tlaku na revalvování jüanu, aby Čína nemohla tak snadno exportovat, až po vysoká dovozní cla na čínské zboží.
„O nastupujícím ‚Pacific Century‘ psali ve Spojených státech už někdy okolo roku 1985. Mezitím Mark Borthwickova kniha na toto téma už vyšla třikrát, naposledy někdy před deseti lety, jestli se nemýlím. Samozřejmě, že velmocenský trojlístek USA–ČLR–RF nebude potřebovat rady Jeana-Claudea Junckera, ani komisařky koordinátorky Mogheriniové. Ale to ještě neznamená, že se bude jednat o nějakou idylu. Spojené státy jsou podobně jako kdysi zesměšňovaný Sovětský svaz něco jako „Horní Volta s raketami“. Nebo aktuálněji, disponují takovou vojenskou silou, že si mohou dovolit své zájmy chránit mimořádně rozhodně. A Trumpova vysmívaná jednoduchost může způsobit takový obrat americké politiky, že vyleká i český think tank Evropské hodnoty,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
