Je přece před tureckým referendem…
„Rutte! Možná, že vaše strana vyhrála volby, ale měl byste vědět, že Turecko ztratilo přítele,“ prohlásil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan výhružně na adresu předsedy vlády Nizozemska. Jeho vypjatá rétorika oznamuje všem, že Turecko už nehodlá hrát roli poslušné periferie Evropy, rezervoáru levných pracovních sil, věrného vazala a strážce jihovýchodního křídla NATO. Aspiruje na regionální mocnost, která bude dělat vlastní asertivní zahraniční politiku a bude se vymezovat vůči EU i NATO. Toto je mediální obraz silného a národ sjednocujícího vůdce nastupující geopolitické síly, kterou nebude možno ignorovat. Toto je mediální obraz budoucího druhého Otce Turků. Ať se nám to líbí, nebo ne.
Chronologie eskalace
V červenci loňského roku udělal Putin nevídané gesto a poskytl Erdoganovi klíčové informace vojenské rozvědky GRU, díky kterým se povedla předem naplánovaná, předem připravená provokace, a vyprovokovaný pokus o puč proti tureckému prezidentovi zůstal pouze neúspěšným pokusem. Přeživší Erdogan ale odstartoval maratón navazujících bezpečnostních i politických kroků, které na dlouho změní mapu Středního východu. Rusko dostalo dárek. Bezprostředně po puči jsem napsal, že „prezident Erdogan nyní může transformovat zemi libovolně v islámský stát. A uvidíte, že to udělá… Páteř atatürkovské sekulární moci bude nyní zlikvidována jednou provždy. Rudá vlajka Turecka se změní na zelenou. Gratuluji NATO…“
Kalousek tvrdí, že mu Babiš roku 2004 sliboval pomoc v politické kariéře, když on jako politik bude rozhodovat ve prospěch Agrofertu. Věříte tomu?Anketa
18. 7. 2016, První analýza: Turecký převrat dle Štěpána Kotrby
Do listopadu 2016 bylo v Turecku 125 000 lidí propuštěno nebo postaveno mimo službu. 36 000 lidí bylo zatčeno. 170 novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes 100 novinářů bylo uvězněno. 15 univerzit, 1043 soukromých škol, 1229 charitativních organizací a nadací, 19 odborových svazů, 35 zdravotnických zařízení, 4 zpravodajské agentury, 16 televizních kanálů, 23 rozhlasových stanic, 45 denních novin, 15 časopisů a 29 vydavatelství bylo uzavřeno. Zatčeno bylo více než 1500 vojáků, pět generálů a 29 plukovníků bylo sesazeno. Z celkového počtu 67 generálů tureckého letectva bylo 30 postaveno mimo službu. Tolik neoficiální, Ankarou nepotvrzená, ale médii hojně citovaná čísla. Je jedno, jestli jsou přesná nebo ne. Podstatné je, že čistky byly výběrové, postihující dokonale strukturu zakonspirovaného disentu i otevřené politické opozice. Té levicově sekulární i té gülenovské.
Štěpán Kotrba pro ČRo Plus 4. 8. 2016: Náboženství jako síťová geopolitika
Štěpán Kotrba 5. 8. 2016: Pokus o převrat v Turecku nebyl kemalistický, ale gülenistický
Lednové jednání v kazašském hlavním městě Astaně, jejichž iniciátorem byl ruský prezident Vladimir Putin, přineslo ovoce. Nejen na cestě hledání míru v Sýrii. Nabídka „tureckého proudu“ plynu byla přijata. Vysvětleny a zapomenuty jsou bombardovací a sestřelovací incidenty v Sýrii. Koncem února skončil diplomatický konflikt mezi Ruskem a Tureckem.
Na začátku března německé orgány „z bezpečnostních důvodů“ zakázaly návštěvu tureckého ministra hospodářství Nihata Zeybekchiho u krajanů na shromáždění v Kolíně nad Rýnem a Frechen. Stejně tak bylo zrušeno vystoupení tureckého ministra spravedlnosti Bekira Bozdaga.
9. března ruská vláda zrušila zákaz importu tureckého zboží.
10. března Rusko a Turecko schválily program obchodně-ekonomické, vědecko-technické a kulturní spolupráce do roku 2020 a Memorandum o porozumění v oblasti vzdělávání diplomatů. Souhlas byl vyjádřen i s projektem výstavby plynovodu „Turkish Stream“ a výstavbou jaderné elektrárny Akkuyu. Turecko má zájem o dodávky letadel MS-21 z Ruska. Erdogan pozval Putina na návštěvu Istanbulu.
11. března začal diplomatický konflikt mezi Tureckem a Nizozemskem. Orgány království odmítly konání shromáždění tureckého obyvatelstva na podporu turecké ústavní reformy Recepa Tayyipa Erdogana, vyhostily ministryni pro rodinu a sociální politiku Fatmu Betul Sayan Kai a nenechaly přistát letoun ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoglu. Ministryně plánovala návštěvu shromáždění turecké komunity v Rotterdamu.
Nizozemský premiér Mark Rutte řekl, že rozhodnutí Fatmy Betul Sayan Kai přijít do země agitovat za referendum v Turecku je „nezodpovědné“, nizozemská vláda oznámila, že ministryně je „nežádoucí cizinec“. Rozhořčení představitelé turecké komunity vyšli do ulic.
13. března turecký prezident Recep Tayyip Erdogan uvedl, že Německo a německá kancléřka Angela Merkelová podporuje teroristy, a sice poté, co turecká policie zadržela v Istanbulu korespondenta německého deníku Die Welt Denize Yucela, který je v Turecku podezřelý z napojení na kurdské militanty.
Turecký vicepremiér Numan Kurtulmush řekl, že Turecko považuje návrat nizozemského velvyslance do Ankary za nežádoucí. Turecko zároveň zavedlo dočasný zákaz vstupu diplomatů z Británie. Kurtulmush také řekl, že turecká vláda doporučila parlamentu pozastavit dohodu mezi Ankarou a Amsterdamem, kterou se stanoví „přátelské vztahy“. Místopředseda turecké vlády oznámil, že Ankara přeruší veškeré kontakty s Amsterdamem na úrovni ministrů. Nutno dodat, že za krizi může Amsterdam a EU, ne Turecko. Turecko zastavilo masivní příliv uprchlíků na cestě do Evropy přes Turecko. Za tři miliardy eur. EU nedodržela slíbené uvolnění vízového režimu pro turecké občany bez předběžných podmínek.
Ankara od této chvíle ukončuje všechny dohody s EU zaměřené na řešení migrační krize. „Evropa nesplnila své smluvní povinnosti, což pro nás znamená, že dohody již nejsou v platnosti,“ zdůraznil místopředseda turecké vlády.
Erdogan prohlásil, že klidně podepíše zákon o trestu smrti, který byl v Turecku zrušen v srpnu 2002, pokud ho parlament připraví. To by byl definitivní symbolický konec za námluvami Turecka a EU.
Evropští politici podpořili ve sporu s Tureckem Nizozemsko. Bruselští úředníci navrhli snížit finanční prostředky na program integrace Turecka do Evropské unie, který měl Turecku přidělit do roku 2020 na tyto účely 4 miliardy eur. Plané gesto. Fakticky už ale nikdo nevěří, že by se Turecko stalo členem EU. Za prvé by s tím musely vyslovit souhlas všechny parlamenty stávajících zemí EU, což se nestane, za druhé to už nechce ani Turecko. Cítí se silné. A pravdou je, že po Putinově půlobratu a obětování Kurdistánu v syrské občanské válce, po věcném jednání v Astaně mezi Ruskem, Tureckem a Íránem to říká právem. Je silné. A je poprvé ve svém rozhodování opravdu samostatné.
Nizozemský premiér Mark Rutte se odmítl Ankaře za odmítnutí ministerské agitační turistiky omluvit. Francouzský prezidentský kandidát Emmanuel Macron a Marine Le Penová se postavili na stranu Amsterdamu. Dánský premiér Lars Løkke Rasmussen odložil návštěvu premiéra Binali Yildirima v Kodani. Pro evropské politiky je obtížné sladit standardy liberální společnosti s viditelným vývojem v Turecku a ještě větším posílením prezidentských pravomocí muslima Erdogana.
Erdogan to okomentoval slovy: „Nizozemí se nechová jako země EU, ale jako banánová republika. Celý svět vidí, že ti, kteří nás po mnoho let poučovali o lidských právech, právním státu a demokracii, sami nenaplňují tyto ideály.“ Formálně má pravdu. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích nedovoluje vyhošťovat politiky jen proto, že chtějí promluvit ke krajanům. Ovšem současná situace je politicky vyhrocená. Je přece před tureckým referendem o změně ústavy – dne 16. dubna půjde o zásadní krok, který rozhodne o změně parlamentního systému na prezidentský a definuje pozici Erdogana na dlouhá léta. Definuje jeho mandát, jeho sílu. Definuje charakter Turecka a jeho mezinárodně politickou pozici na „globální šachovnici“. A Turecko už dávno není slabá a zaostalá země. Je to země s největší armádou na evropském kontinentě, s druhou největší armádou NATO.
Úplně jiné Turecko
„Děkuji poslancům. Nyní nechť má slovo lid!“ řekl premiér Turecka Binali Yildirim ve chvíli, kdy 339 poslanců hlasovalo ve prospěch návrhu Strany spravedlnosti a rozvoje o ústavních změnách.
A to „nechť má slovo lid“ znělo jako vyhlášení války sekulárním tureckým městským elitám. Lid si nikdy nezvykl nenosit vous a fez. Prezident Turecka se umí opřít o masu voličů a umí manévrovat mezi politikou v parlamentu, kde se jen žvaní, a politikou ulice, kde se i řežou vousy, uši nebo hlavy. Během puče ho nezachránil parlament, policie nebo armáda, ale Putinovo Rusko svými zpravodajskými informacemi a ulice. Dobrovolníci. Turci v ulicích Istanbulu a Ankary se postavili za Erdogana se zbraní v ruce, vojáci couvli a prohráli.
Kdyby byl Erdogan v parlamentu nashromáždil nejméně 367 zastánců změn, ústavu mohl změnit okamžitě, bez referenda. Nicméně takovou podporu poslanci Recepu Tayyipu Erdoganovi při posledních volbách ještě nedali. Republikánská lidová strana, která má 133 parlamentních křesel z 550, varovala, že další posílení prezidentských pravomocí rozdělí tureckou společnost. Kromě toho se členové prokurdské Demokratické lidové strany (DPN) otevřeně postavili proti. V této situaci vládnoucí AKP (317 křesel) mohla najít spojence pouze v malé (40 křesel) Straně nacionalistického hnutí. To bylo málo. Výsledkem manévrování nakonec je referendum. A dává prezidentovi ještě silnější mandát. Mandát většiny Turků.
Pokud občané schválí novelu ústavy, prezident bude moci sám jmenovat viceprezidenty, ministry a další vysoce postavené představitele. Zároveň bude zrušena pozice premiéra. S navrhovanou reformou se doposud identifikuje pouze 60–70 % voličů a podíl skalních příznivců a skalních odpůrců změn je přibližně stejný. O výsledku tak rozhodnou hlasy nerozhodnutých. Místní experti odhadují, že změnu bude podporovat asi 60 % voličů. Ovšem volební právo mají i Turci v zahraničí, kteří žijí v jiném kulturním kontextu, jejichž existence není závislá na tureckém státu a které mnohdy velkoosmanský islamismus nové turecké vlády rozčiluje.
Štěpán Kotrba pro ČRo Plus 15.8.2016: Co dnes nabízí Turecko
Podle Erdogana po hlasování vznikne „úplně jiné Turecko“. Nebude to Atatürkovo sekulární Turecko, bude to islámské, osmanské Turecko. Jako alternativu k EU, kde ho nechtějí, Erdogan vybral Šanghajskou organizaci pro spolupráci, kam mimo jiné patří Rusko a Čína. Zde nerozhoduje trest smrti ani tisíckrát omílaná lidská práva, ale jen a pouze ekonomická výhodnost.
Štěpán Kotrba pro ČRo Plus 25. 8. 2016: Takový normální převrat
Paralelní turecká společnost
Kořeny dnešního konfliktu mezi Ankarou a Evropou leží v 50. letech minulého století, kdy západoněmecká ekonomika podpořena Marshallovým plánem zahájila „hospodářský zázrak“. Důsledkem ekonomického růstu se zanedlouho stal nedostatek pracovních sil. Během 12 let přišlo do Německa na pozvání německého státu pracovat 800 000 Turků.
Všichni zájemci, kteří chtěli požádat o pracovní místo v SRN, museli svůj úmysl nejdříve oznámit náborovému středisku v istanbulské městské části Tophane a v Ankaře. Pak museli podstoupit přijímací řízení před komisí zřízenou Spolkovým úřadem práce. To zahrnovalo lékařskou prohlídku německým lékařem, velmi přísnou zkoušku fyzické zdatnosti a pak obdrželi hned na místě od svých budoucích zaměstnavatelů podepsanou pracovní smlouvu. Na jeden rok. Dohodou bylo určeno, že se všichni pracovníci musí po jisté době vrátit zpět do vlasti, což se nelíbilo zaměstnavatelům, a proto bylo omezení zrušeno.
I když s Tureckem podepsaná dohoda z 30. října 1961 (Abkommen zur Anwerbung türkischer Arbeitskräfte für den deutschen Arbeitsmarkt) byla pozastavena v roce 1973, migrace pokračovala scelováním rodin od roku 1974 na základě článku 19 Evropské sociální charty. Tehdy žilo v Německu 910 500 Turků. Dnes žije v Německu přes 3 miliony Turků a z toho přibližně 700 tisíc má německé státní občanství. 98 procent se hlásí k islámu, většina k sunnitskému. Více než polovina dospělých žije v Německu už déle než 20 let. Z přibližně 2 milionů osob je zhruba 800 tisíc mladších 21 let, dalších 445 tisíc je ve věku mezi 21 a 30 lety. Mladiství tak představují 60 procent turecké společnosti ve Spolkové republice a zároveň 10 procent obyvatel ve věkové skupině od 15 do 18 let. Polovina mladistvých z turecké menšiny se v Německu narodila nebo zde vyrůstala. Kromě Turků (ve smyslu etnické příslušnosti) přišel do Spolkové republiky velký počet Kurdů, ale také příslušníků téměř všech ostatních etnických a náboženských skupin, které v Turecku žijí. Azerové, Krymští Tataři, Kazaši a Ujgurové. Kurdové jsou po Turcích druhou největší etnickou skupinou. Jejich celkový počet odhadují kurdské organizace na 400 až 500 tisíc.
Dnes už je v Německu vytvořena kompletní turecká „etnická infrastruktura“, která ztěžuje integraci a přispívá k paralelní polis. Německé Turecko je světem, kde platí jiná pravidla. Nakoupit půjdete k sousedovi, ne k Němcům. O zábavu se starají fotbalové kluby, islám a tradice v komunitě rozšiřují kulturní nadace, o vzdělání dětí se starají školy gülenistů.
Neviditelná síť
Erdoganovo Turecko působí jako faktor nestability nejen NATO, ale i EU. V Nizozemsku se těsně po incidentu konaly volby, ve Francie se budou konat v květnu, v Německu budou volby do Bundestagu v září. Ve všech těchto zemích je problém s muslimskými migranty a zároveň početná turecká menšina. Rozdělená už desítky let na dvě nesmiřitelné frakce. Sekulární, většinou levicoví Turkové a „umírnění“ stoupenci Fettulaha Gülena na straně jedné, muslimští zastánci silné Osmanské říše s fezy a čádory na straně druhé. Gülen, znaje tento příkop, prosazoval myšlenku dialogu a vzájemného pronikání civilizací místo jejich střetu. Ale prohrál s arabským jarem, s americko-saúdskou ropnou aliancí. Jím mentorovaná organizace existuje jen na pomezí vzdělávací, vědecké a náboženské doktríny. Nedisponuje ropnými vrty. Jen vůlí starce prosadit politický cíl. „Agenty FETO“ nelze jen tak najít ani zakázat. S podzemním životem a konspirací mají bohaté zkušenosti, vsadili na sounáležitost komunity a vděčnost. Hizmet, celosvětová síť navzájem se podporujících podniků, neziskových organizací, mediálních společností a škol má odhadem 8 milionů následovníků a 50 miliard USD aktiv, permanentně doplňovaných podnikajícími členy po celém světě. Přesto Hizmet prohrál klíčový střet. Sice zůstává v srdcích milionu svých stoupenců, v samotném Turecku je ale jeho činnost na dlouhou dobu u konce.
Štěpán Kotrba pro ČRo Plus 17. 8. 2016: Občanská síť jako pátá kolona
Prozatím definitivní řešení kurdské otázky
Ve všech zemích západní části EU jsou též Türkiye Kürtleri, Kurdové, odvěcí nepřátelé. Kmen či národ, který žije ve 4 státech. Kurdové si nárokují 194 400 km² Turecka, 124 950 km² Íránu, 72 000 km² Iráku a 18 300 km² Sýrie. Pro představu, Česko má rozlohu pouhých 78 866 km². Kurdské povstání trvá od roku 1921 do současnosti. A ve všech zemích západní části EU tvoří jak Kurdové, tak Turci jak lokální elity, tak neintegrovatelnou masu frustrovaných dělníků, náboženských či politických aktivistů, žijících většinou na okraji společnosti. Skandál s Tureckem ukázal strach „mainstreamových“ stran Evropy z posílení Geerta Wilderse, který je zásadně proti dvojímu občanství, které umožňuje lidem, aby měli stejná politická práva ve dvou zemích. Strach mají politici i ze strany Svobodných a dalších ultrapravicových sil, z další destabilizace situace v Evropské unii. S Turky i Kurdy je třeba počítat, a nikdo neví, jak na to. Asi 30 tisíc Kurdů uspořádalo ve Frankfurtu demonstraci. Protestovali proti ústavní reformě v Turecku a požadovali propuštění Abdullaha Öcalana, vůdce v Turecku zakázané Kurdské strany pracujících (PKK). Tu přitom považují za teroristickou jak Severoatlantická aliance, tak EU, Spojené království a USA. I Česko. Jen Kurdové, Čína , Indie , Rusko, Egypt, Řecko a Organizace spojených národů si to nemyslí. Šlo jí o založení nezávislého marx-leninského státu, který měl být známý jako Kurdistán. Eskalace kurdsko-tureckého nepřátelství uprostřed Evropy by dnes zásadním způsobem zhoršila bezpečnostní situaci ve všech západních zemích EU. A k moci by nakonec přivedla pravicové strany, toužící po násilném vysídlení migrantů a dezintegraci EU.
Ale ani v Turecku není Erdoganovo vítězství jisté. Někteří věří, že po neúspěšném vojenském převratu a následných čistkách gülenistů ve veřejné správě si prezident Erdogan zajistil podporu občanů, jiní trvají na tom, že k dosažení požadovaného výsledku v referendu musí ještě provést účinnou propagandistickou kampaň a voličům dokázat, proč je důležitá plná konsolidace moci v rukou jednoho držitele. Proto nyní Turecko na Evropu zvedá hlas.
18. března Erdogan vyzval během svého projevu v provincii Eskişehir Turky žijící v EU, aby měli pět dětí, ne jen tři, jak je zvykem v Turecku. „Rozšiřte podnikání, posílejte své děti do lepších škol, bydlete v nejlepších oblastech a jezděte těmi nejlepšími vozy,“ prohlásil Erdogan. „Vy jste budoucnost Evropy.“ Cílem Erdogana je mít v EU co nejvíce muslimů. A nejlépe, když to jsou muslimové a ještě Turci.
Migrační strach
Češi stejně jako obyvatelé celé EU považují za hlavní problémy Evropské unie přistěhovalectví a terorismus. K migrantům mají Češi nejnegativnější postoje z celé Evropské unie. Migraci ze zemí mimo EU hodnotí pozitivně pouze 14 procent Čechů, jen 23 procent si myslí, že by ČR měla uprchlíkům pomáhat, což je druhý nejnižší podíl v EU. Více zasáhnout proti nelegální migraci je potřeba podle 95 procent Čechů. Z priorit Evropské komise kladou skoro tři čtvrtiny lidí v Česku důraz na společnou obrannou a bezpečnostní politiku. Ministr vnitra Turecka Süleyman Soylu hrozí poslat do Evropské Unie 15 tisíc uprchlíků měsíčně. „Měli byste mít na paměti, že nelze nastavit pravidla hry v regionu bez ohledu na Turecko.“ Nediplomaticky, ale věcně řečeno.
Štěpán Kotrba pro ČRo Plus 14. 4. 2016: Nahá Evropa
Erdogan vyzval představitele EU, aby se starali o sebe a nevměšovali se do toho, že v Turecku stále platí výjimečný stav. Opět nediplomaticky, ale věcně řečeno. Ve Francii je výjimečný stav také. A bude dlouho.
Štěpán Kotrba pro ČRO Plus 23.3. 2016: Prase erbem Evropy
Pozice Francie ale tvoří výjimku z hysterického, i když prozatím symbolického konfliktu. Paříž, ač uprostřed výjimečného stavu, nezakázala shromáždění za účasti Mevlüta Çavuşoglu, která se konala v Metz. Mluvčí francouzského ministerstva zahraničí řekl, že „skutečnost, že turecký ministr měl možnost uspořádat shromáždění, je v souladu s principem svobody shromažďování“. Morální vítězství imperativu demokratického republikanismu a facka ostatním.
Divoká ruská karta
Rusko formálně stojí o to, aby se rozpor mezi Tureckem a EU minimalizoval, a snaží se je smířit. Rusko by mohlo využít situace i směrem k Evropské unii. Toto diplomatické úsilí by mohlo vést ke zrušení evropských sankcí. Na pozadí těžké situace s Tureckem a hrozbou nové uprchlické vlny Moskva může působit jako prostředník, který bude jednat s Ankarou a Berlínem. Pokud Washington nebude tlačit, existuje mnoho zemí, které se mohou následně jednostranně snažit torpédovat protiruské sankce. Na druhé straně nelze nevidět, že Moskvě musí geopoliticky vyhovovat, že se turecký opěrný pilíř NATO hroutí.
Turecko kvůli napětí s Nizozemskem omezilo některé aktivity v rámci NATO. Ankara zablokovala některé akce plánované pro letošní rok, včetně vojenských cvičení, politických akcí či plnění civilních projektů.
„Zmírněte napětí a deeskalujte situaci,“ vyzval nizozemské i turecké představitele generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Členství Turecka v NATO pak označil za dobré nejen pro Ankaru, ale také pro Evropu a celou Alianci. Poslední vývoj v turecko-evropských, turecko-amerických, ale zejména turecko-řeckých a turecko-ruských vztazích směřuje k omezení turecké orientace na NATO. Turecké zájmy se s aliančními rozcházejí. Turecko lavíruje. Zůstává prozatím stále ještě členem NATO, ale ostentativně dává najevo, že NATO k ničemu nepotřebuje. Masově odvolává svůj vojenský personál, který se cvičí v USA nebo je součástí kontingentu NATO. Jedná samostatně či ve spolupráci s Ruskem. A je úspěšné. Alespoň v Sýrii. Přesto, že polovina armádních velitelů byla zatčena nebo propuštěna ze služby za obvinění z gülenismu. Přesto, že 350 důstojníků vzdušných sil bylo zatčeno a více než polovina stíhaček F-16 je přilepena k zemi z docela prostého důvodu, že chybí piloti.
19. 8. 2016: Atomová prohra USA. Američané přišli o Turecko, píše Štěpán Kotrba
Nestabilní partner v nestabilním regionu
Erdogan obviňuje Německo, ale zejména USA z podpory „teroristy“ Gülena, obviňuje CIA, že zinscenovala pokus o puč. Dokonce prohlásil, že Gülenova organizace financovala předvolební kampaň Hillary Clintonové. Turecký podnikatel Gökhan Ozkok a prezident tureckého kulturního centra Recep Ozkan, kteří jsou součástí sítě think tanků a podniků podporujících islámského duchovního Fettulaha Gülena, totiž darovali před volbami stovky tisíc dolarů Clinton Foundation.
Ministr obrany Turecka obvinil NATO z neplnění závazků na jihovýchodním křídle. Fikri Işik to prohlásil na Mnichovské konferenci o bezpečnosti. NATO, včetně Česka, vyzbrojuje Kurdy, Turecko jako člen NATO s druhou největší armádou v NATO na ně útočí. Po stránce hodnotové, ideologické i bezpečnostní je dnes Turecko nestabilním partnerem v nestabilním regionu – za sousedy má Sýrii, Irák a zbytky chalífátu, svou pozici buduje ve volatilním prostředí syrské občanské války. Sto let staré geopolitické doktríny, prosazované několika válkami včetně těch světových, se hroutí. Chce se říci, že svět starých jistot se hroutí.
Štěpán Kotrba pro ČRO Plus 19. 5. 2016: Mackinderova geopolitika realitou
Pokud se Moskvě podaří přesvědčit Ankaru k opuštění NATO, tak to bude doposud největší úspěch Vladimira Putina. Základna jaderného arzenálu NATO Incirlik přestane být problém, kvůli kterému musí Putin modernizovat strategické bombardéry a udržovat v pohotovosti nemalé jednotky na jihozápadě země. NATO má totiž v Turecku největší úložiště jaderných zbraní mimo území USA – čtvrtinu celého jaderného arzenálu. Aktivace a dolet na území Ruska je kratší než u základen v Evropě či u raket na území USA. Velitel základny Bekir Ercan Van a dalších devět důstojníků z Incirliku byli ovšem Erdoganem zatčeni za podporu pučistů. „Povstání je požehnáním od Alláha. Konečně můžeme očistit armádu od vzbouřenců,“ prohlásil Erdogan v Istanbulu krátce po puči, k němuž poskytl klíčové informace Putin. Turecko obvinilo 29. 7. 2016 amerického velitele NATO generála Johna F. Campbella, že stál za pučem v Turecku.
17. 8. 2016: Erdogan možná vyhostí základnu NATO, sdělil Štěpán Kotrba
Obamův tým píše paměti. Trumpovy Spojené státy jsou dnes jiné. Po deseti letech válčení a politicky, ekonomicky i vojensky slabší, hodlají se věnovat samy sobě. Tillerson hodlá stabilizovat vztahy s Ruskem a omezit angažovanost v NATO jen na úroveň, kterou si jeho ostatní partneři zaplatí. USA si svou obranu platí komplet. Nehodlají ale nadále platit obranu Evropy.
Turecko o obraně uvažuje strategicky. Poté, co evropské státy NATO odvezly z Turecka své protiraketové systémy Patriot a nechaly Ankaru před „íránskými raketami“ nechráněnou, chce Turecko získat za 3,4 miliard dolarů vlastní systémy protivzdušné obrany, které v sobě zahrnují radary a rakety typu „země-vzduch“. Z Číny. Nebo z Ruska. Nejnověji se hovoří o ruském protiraketovém systému S-400, který může být zároveň prvkem multinárodní strategické protiraketové obrany. Turecko nejprve chtělo koupit protiraketový systém od NATO, ale vzhledem k tomu, že NATO neposkytlo racionální cenu ani podmínky k transferu technologií, je Turecko nuceno jednat o možné spolupráci na vytvoření národního systému protiraketové obrany s Ruskem, uvedl 16. března 2017 turecký ministr obrany Fikry Osek. Ministr také oznámil, že integrace národního systému obrany se systémem obrany NATO není vůbec v plánu. Což o budoucí politice Erdoganova Turecka vypovídá lépe než studie analytiků. Už v roce 2008 se objevily neoficiální zprávy, že Turecko chce „pro účely testování“ koupit ruské systémy protivzdušné obrany dlouhého doletu S-300P, S-300V a systémy krátkého dosahu Tor. S tureckým podtajemníkem pro zbrojní průmysl Muradem Bayarem Rusové na IDEF 2009 jednali i o dodání systému S-400 Triumf. Tehdy se začalo mluvit o umístění prvků americké protiraketové obrany ve střední Evropě. Ankara sice přijala americký výkonný radar AN/TPY-2 (FBX-T) na Kürecik Air Force base ve východním Turecku „k obraně Izraele a Evropy“, Turecko ale, jak je vidět, od té doby pochopilo, že protiraketový deštník je třeba mít ne americký Patriot PAC-2/3 proti Moskvě, ale čínský HQ-9 nebo ruský S-400. A možná proti Západu.
Vzhledem k množství Rusů, kteří jezdí do Turecka na dovolenou, Turci změnu směru zahraniční politiky přivítají. Stejně jako přivítali zrušení ekonomických sankcí po Erdoganově omluvě za sestřelení ruského bitevníku. Erdogan se překonal. Ve jménu lidu. Napravil škody. Ve jménu lidu. A Putinovo slunce vyšlo.
Nejnovější informace říkají, že Turecko bude z Ruska kupovat i ječmen.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
