Členské země Severoatlantické aliance mají dávat do roku 2024 dvě procenta HDP na obranu. Tak zněla dohoda z Walesu. Jenže jak se ukazuje, americký prezident Donald Trump není spokojen. Nejenže by nejraději viděl slibované peníze „okamžitě“, případně v lednu, ale chce čtyři procenta. Jistě některé diplomaty požadavkem, který zazněl ve čtvrtek na summitu v Bruselu, vyděsil, na druhou stranu mohli být i rádi, že nedošlo na vyhrožování odchodem USA z Aliance. Ve finále Trump tvrdil, že NATO je teď ještě silnější než kdy dřív, summit si pochvaloval a pak odletěl do Londýna. Chce Trump ještě větším tlakem stvrdit to, co se dohodlo, nebo vyslat nějaký vzkaz směrem k domácímu publiku? Jaký je to signál pro nás, pro Evropskou unii a členské státy?
Nejdřív je potřeba si uvědomit, že požadavek dávat dvě procenta HDP na vojenské výdaje je stejná demagogie jako migrační kvóty. Proč? Protože velikost výdajů na obranu by měla být stanovena tím, jak definujeme rizika a hrozby. Tuto analýzu nikdo neudělal. Nevíme, zda bychom měli dávat jedno procento nebo pět procent. Dvě procenta stanovená dopředu je stejný nesmysl jako migrační kvóty. Je to vyhazování peněz, aniž víme na co. Konkrétní strategie nepřítele u NATO neexistuje, pouze se mluví o ruské hrozbě. Tím se dostáváme do pasti. Proč? Když se podíváte na současné výdaje samotných evropských států NATO – tedy bez USA a Kanady –, zjistíte, že letos by měly překročit 239 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že Rusko dává 61 miliard dolarů, tak evropské země NATO dávají na tzv. ruskou hrozbu přibližně čtyřikrát více než Rusko. Ruské nebezpečí je prostě nonsens.
Lze říci, že některé zvláště strategické zbraně jsou v Rusku mnohem kvalitnější než v evropských zemích NATO. To je pravda. Ale aby byla vyvážena strategická rovnováha s Ruskem, na to nemusejí být rozmístěni v Evropě američtí vojáci. Stačí mezikontinentální balistické americké rakety v USA plus na americké rakety a střely s plochou drahou letu v ponorkách a strategických bombardérech.
Trump svým voláním po čtyřech procentech na obranu chce vytvořit pocit, že dvě procenta nejsou zase tak moc. Ve skutečnosti jsou americká čtyři procenta nesmyslně vyhozené peníze. Tím se dostáváme k další rovině zmiňované demagogie. Tvrzení, že USA hradí 70 % výdajů NATO, je optický klam vzniklý ze součtu všech výdajů. Podle analýzy britského Mezinárodního institutu strategických studií se do Evropy z amerických 603 miliard ročních vojenských výdajů dostane 5,5 procenta. Konkrétně Američané dávají 36 miliard na pomoc spojencům a na vlastní jednotky v Evropě. Spojené státy mají strategii dvou moří a dvou subkontinentů. Jejich výdaje na Pacifik a Asii jsou dnes vyšší než výdaje na Atlantik a Evropu. V Asii, pokud jde o pozemní i námořní síly, je víc vojáků než v Atlantiku a Evropě. Jsme v pasti propagandy, které věří jen pár redaktorů v České televizi a vojáci, kteří se na tom přiživují.
A zmíním další věc, která je velmi nebezpečná. Když se navýší výdaje všech členských států NATO na dvě procenta HDP, tak by to už loni podle propočtů Stockholmského institutu pro výzkum míru znamenalo navýšení o 66 miliard, tedy o 26 procent. Samo toto navýšení na dvě procenta je vyšší než celý vojenský rozpočet Ruska. Jaký má tohle smysl? Od začátku je to jen o kšeftu. Proč? Protože většina peněz bude mířit na nákup zbraní. Jakmile se bratislavská vláda rozhodla nakoupit americké stíhačky F-16, přestalo hrozit, že se stane obětí pouličních manifestací, jako se to stalo Ficově vládě. Je to hra o penězích, žádná velká strategie. Američané mají v podstatě jediné zboží, které mohou celosvětově prodávat, a to jsou zbraně. Všechno ostatní přestává být konkurenceschopné – snad kromě dopravních letadel, a i tato výroba je napojena na vojensko-průmyslový komplex.
Tohle je celé kouzlo požadavku na dvě nebo čtyři procenta. Ruské nebezpečí je v tomto případě zcela vybájené.
Vraťme se ještě na začátek summitu, kdy se Donald Trump rozhodl útočit na Německo za to, že kupuje plyn z Ruska. Že je prý nepřípustné, aby kdejaká země stavěla plynovody s Ruskem. V tom případě by pro něj bylo asi nejlepší, kdyby v budoucnu Evropská energetická unie nakupovala břidlicový plyn z USA… Myslíte si, že by si německá kancléřka polepšila u Trumpa, kdyby naznačila, že bude Německo kupovat americký plyn, nebo je to jedno, protože by Trump stejně přišel s jinou výhradou?
Útok na Evropu z Washingtonu je hlavně útokem na Berlín, protože navýšení vojenského rozpočtu Německa na požadovaná dvě procenta znamená přidat přibližně 25 miliard. A na co to dají? To ví pán Bůh. Žádná strategie neexistuje, nepřítel neexistuje.
A břidlicový plyn? Zase absurdní záležitost. Vítězství nad Německem znamená donutit ho vzdát se Severního potoku 2, kupovat dražší americký plyn a zříci se zisku z ruského plynu, což se mi nechce věřit, že se podaří, tak to povede k celosvětovému zdražení plynu. A tedy i ke zvýšení zisku Gazpromu. Ale možné je v tomto světě cokoliv.
Psali jsme:
Opravdu jde Trumpovi jen o to, aby získal odbyt pro americký plyn?
Ano, je to prvoplánové. Velmi prvoplánové. Američané se stávají největším producentem plynu, potřebují vyvážet – a volné trhy pro ropu a plyn nejsou. I útoky na Írán jsou s tímto spojené. Když se podíváte na způsob uvažování Donalda Trumpa, zjistíte, že nedělá geopolitiku v klasickém slova smyslu, nepočítá tanky v prostoru. Trump dělá geoekonomiku, vede obchodní válku. Někde zvyšuje cla, jinde zavádí embarga, onde straší bezpečnostními riziky, jako teď vyhrožoval německé kancléřce.
Takže máme brát jako naprosto v pořádku, že mu sice vadí, že Německo bere plyn z Ruska, ale s Vladimirem Putinem chce mít dobré vztahy…Jak se v tom vyznat?
Dnes máme na Západě dvojí propagandu. První je čistě demagogická, kterou předvádí Trump: přeexponovaná slovní zásoba, hrubě primitivní požadavky směřující čistě na kšeft. Pak máme tzv. sofistikovanou rusofobní nebo čínofobní kampaň, která si hraje s nějakou politickou vizí. Politici se dostávají v obou případech do pasti. Jakmile uvěří demagogii či „sofistikované“ představě o ruském nebo čínském nebezpečí, ztrácí se jim obraz reálných zájmů Evropské unie. Reálným zájmem přitom je vytvářet eurasijský trh. Americký trh bude mít stále větší domácí problémy a bude se stále více orientovat na Asii, což je přirozené, protože tam je už dnes trh mnohem větší než v Evropě. I my bychom měli začít tímto způsobem přemýšlet. A ne se nechávat vtahovat do pasti, hádat se s Ruskem, Čínou – a zároveň se dohadovat s Amerikou, která nás bude vydírat tak, jak teď dělá Trump.
Americký prezident se setká se svým ruským protějškem v Helsinkách a na schůzce budou prý hovořit o Sýrii, Ukrajině atd. Co lze od této schůzky očekávat?
Trumpovy domácí problémy jsou obrovské a zásadním způsobem limitují možnosti dohody s Ruskem. Fakticky žádné větší dohody neumožňují. Když bude mít Trump ale odvahu, může postupovat stejným způsobem, jak se dnes postupuje na Korejském poloostrově. Tamní problémy – to jsou v zásadně jen stereotypy v myšlení. Není objektivní důvod pro nějaký velký konflikt. Tak jako neexistuje objektivní důvod pro velký konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy. Akorát že ideologické šablony, přežitky ze studené války, potřeba mít protivníka, abychom si mohli pěstovat vojensko-průmyslový komplex, tyto stereotypy v myšlení nás ženou do konfrontace. Ovšem překonat stereotypy v myšlení je relativně snadné. Prostě někdo řekne: budeme to dělat jinak. Když to navíc umí, má k tomu dostatek moci, bude se to dělat jinak. Rusko nepotřebuje konfrontaci se Spojenými státy. Prostor pro dohodu v zahraniční politice tu je, ale v domácí není. Je to o odvaze Trumpa. A že je nevyzpytatelný, to víme.
Zaznívají názory, že obchodní válka mezi USA a EU je jen začátkem konce „transatlantického spojenectví“. Jde o oprávněné obavy? A jak bychom v té situaci měli manévrovat my? Kromě toho, že by si pan Hamáček asi měl najít ministra zahraničí…
Obecně se význam transatlantické spolupráce snižuje. Ne v Paříži, Bruselu nebo v Berlíně, ale ve Washingtonu, protože Asie je zajímavější. Vám se to nelíbí, mně se to nelíbí, ale s tím dnes nic nenaděláme. Za dvacet let to bude srozumitelné snad i redaktorům České televize. Tento fakt ale musíme akceptovat. Nenaříkat nad tím, že se snižuje význam euroatlantické spolupráce, zvláště když je orientována na úplně zbytečné a nebezpečné hrátky se zbraněmi. Je třeba věnovat se se stejnou péčí eurasijské spolupráci. Změnit paradigma myšlení. Čas si to vynutí. To je dnes už zřejmé. Jestli se v září sejdou ve Vladivostoku na Východním ekonomickém fóru čínský Si Ťin-pching, jihokorejský prezident Mun Če-in, severokorejský vůdce Kim Čong-un a Putin… O čem se budeme bavit ve střední Evropě? O clech do Ameriky nebo o elektronických pokladnách?
Politici by měli vidět souvislosti. Svět se strašně mění. Mění se klima, demografický profil světa, mění se ekonomické těžiště planety – posouvá se globální geopolitické jádro. Na konci tohoto století bude Evropa, pokud ještě bude mít vůbec jednotnou ekonomiku, čtvrtou nejsilnější ekonomikou světa. Na prvním místě bude Čína, pak USA, třetí Indie a čtvrtá Evropa nebo Evropská unie. S tím nic nenaděláme, protože trend je jasný.
Probíhá integrace kolem Německa, ne evropská integrace. A jaké jsou rozvojové programy Evropy? Že si postavíme silnice? To nejsou rozvojové programy. Neříkám, že Evropa zahnívá, ale ve srovnání s tím, co se děje v Číně, se v Evropě odehrává strašně málo.
S ohledem na to, co popisujete. Měl byste nějaké doporučení pro naši novou vládu, teď už i s důvěrou, co se týká zahraniční politické strategie?
Česká zahraniční politika jako samostatný faktor v podstatě dnes už neexistuje. I v rámci EU a NATO by ale měla Česká republika tvrdě hájit české národní zájmy, to znamená starat se o sebe a tím pomáhat oběma institucím. Jestliže je dnes pro Česko jednoznačně výhodná eurasijská orientace, měla by Praha prosazovat tento směr. Ale na to je zřejmě příliš brzy. Ještě k tomu čeští ani němečtí politici nedozráli. Musejí se vystřídat generace. Když to ale zformuluji jednoznačně, základní úkol zní: snížit význam euroatlantické orientace, která je příliš zaměřená na vojenství, a posílit význam eurasijské spolupráce, která je orientovaná na ekonomiku. Třeba pod heslem „Česko a Evropa především!“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
