Netradičně předtočený se v neděli před polednem vysílal pořad Partie na FTV Prima, protože jeho jediný host, prezident Miloš Zeman, byl v čase uvedení pořadu už na jižní Moravě, kde dnes začíná svou oficiální návštěvu kraje. Jedním z prvních témat vysílání se stal pokus vštípit českým školákům jediný přípustný pohled na migraci. Uprostřed týdne totiž Společnost pro příležitosti mladých migrantů představila přímo s náměstkem ministryně školství Ivo Krýsou projekt Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky. Tvoří ho komiks, film a hra, v níž si děti mají představovat, že v Česku vypukla ekologická katastrofa a ony musí utíkat do jiné země. Do škol se projekt zatím nedostane, protože šéfka rezortu Kateřina Valachová ho odmítla s tím, že se podle něj děti učit nebudou, protože je straší.
Prezident Miloš Zeman to celé označil za idiotský projekt. Ten přitom pochází od vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Zajd Raada a právě jordánský diplomat dříve českého prezidenta kritizoval za xenofobní výroky. Zeman naopak komiks a film přirovnal svojí naivitou k bolševické propagandě. „Komiksy jsou populární formou vzdělávání a poučování lidí různých generací v Japonsku, Korejské republice a částečně i mezi etnickými Číňany v jihovýchodní Asii. Známe je, samozřejmě, i ze Spojených států a v Evropě z Francie. U nás a v mnoha evropských zemích, dotčených latinskou tradicí a evropskou knižní kulturou je považujeme za – řekněme – vulgární formu poučování, nebo spíše za sdělování čehokoli analfabetům,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil.
Věku elektronických edukativních možností je komiks nehodný
Vysvětluje přitom, proč ho odmítavý postoj hlavy státu ani v nejmenším nepřekvapil. „Je to jakási forma instantního, předvařeného vzdělávání, a proto se panu prezidentovi nedivím, že je tak příkře odsoudil. Já jsem z toho interview pana prezidenta na Primě vyrozuměl, že se bude snažit, aby se české děti ve školách dále vyučovaly ‚tradičními‘ metodami, které během posledních let také doznaly mnoha škod v podobě různých experimentů. Snad v nedostatečně jazykovými znalostmi vybaveném prostředí by to mohlo usnadnit komunikaci, ale doufejme, že si to pan vysoký komisař vyzkoušel alespoň ve svém úřadu, který by měl mít pochopení pro lidi různých tradic a kultur,“ poznamenává politický analytik.
Psali jsme:
Připouští, že konec konců se dříve i u nás na poutích zpívaly kramářské písně a jejich obsah se demonstroval na obrázcích. „Ale dnes, ve věku elektronických edukativních možností, se mi taková komiksová akce zdá jako nás nehodná. Dnes, stejně jako před staletími, existují pokusy vizualizovat historii, ale ani televiznímu vysílání se nepodařilo zahubit psaní a vydávání historiografických textů, a to dokonce ani ve společnostech, které jsou televizemi brutálně vychovávány k tomu, aby jen kupovaly a jedly. K Evropě patří i typická knižní kultura stejně jako k jiným částem světa zase kultura miniatur a kaligrafie, a to bez komiksů,“ vysvětluje Zdeněk Zbořil.
Snímek ukrajinské žurnalistky o prezidentu Zemanovi překvapit nemohl
Prezident hovořil i o zachování Schengenu, ale také jen o výjimečných případech integrace muslimů v západní Evropě, v níž proto najdeme no-go zóny a ghetta, do kterých se bojí i policisté. Nijak se tedy neodchýlil od svých známých postojů, z nichž některé vedou jeho odpůrce k tomu, aby o něm tvrdili, že je ostudou České republiky v zahraničí, nebo také agentem Kremlu. V podobném duchu se odvíjí začátkem roku odvysílaný snímek ukrajinské žurnalistky Olgy Malčevské Čeští přátelé Kremlu. Kolem prezidenta se to přímo hemží ruskými nebo exsovětskými agenty a ve spojení s některými výroky Miloše Zemana pak protirusky naladěný ukrajinský divák uvěří tomu, že Zeman je skutečně Putinovým trojským koněm s úkolem vrazit klín do Evropy.
Ing. Miloš Zeman
„Nedivím se, že paní Olga Malčevská, novinářka ze země, kde je zakázáno mluvit ‚prorusky‘ a ‚protiukrajinsky‘ – a kdo tak činí, je kaceřován, a to ještě v těch lepších případech – se takto vyjadřuje o českém prezidentovi. Zřejmě patří vyhledávání ‚agentů‘ k jejímu životnímu stylu. Možná by se měla pozorněji porozhlédnout doma, jaké jsou životopisy těch dnes vlasteneckých ukrajinských politiků. Nebo třeba, kde dnešní starosta Kyjeva pobýval v době pobytu sovětské armády v Československu, tedy v Milovicích, jakou stranickou funkci zastával vyjednavač minských dohod Leonid Kučma, kde dosáhl svého politického a občanského vzdělávání Petro Porošenko, a hned by nám to usnadnilo zjistit, kdo je čí ‚agent‘,“ doporučuje Zdeněk Zbořil.
Levicové lídry budoucnosti hledejme mezi těmi, co odjeli pomáhat uprchlíkům
Stejně tak by se ukrajinská žurnalistka mohla snažit zjistit, kam na Ukrajině zmizeli ti ukrajinští aparátníci, kteří měli v době Sovětského svazu ve zvláštní gesci práce Československo. „Na takovou informaci čekáme marně již čtvrt století. Zato představa, jak český prezident Zeman rozbíjí Evropu, nebo jak československý a český prezident Havel Evropu vytváří a stmeluje, nesvědčí o pracovitosti této novinářky. Škopek pomejí se dá vychrstnout zpoza rohu na hlavu kohokoli. A kdo bude chtít, pro toho bude Miloš Zeman agentem jedné strany, stejně jako Václav Havel té druhé. Je to stejný příběh jako v té povídce Ivana Vyskočila Tajný tajný. Všichni jsme tajní, jen někteří tajnější – na druhou, na třetí, jak je libo,“ míní politický analytik.
Mgr. Michaela Marksová
O tom, jak by mohla nynější nejsilnější vládní strana vypadat v příštích letech, vypovídají výroky špiček ČSSD v uplynulém týdnu. Její předseda Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny naznačil, kde hledat jeho nástupce v čele sociální demokracie. „Jsem přesvědčen, že levicové lídry za deset dvacet let najdeme spíše mezi dobrovolníky, kteří v létě odjeli na Balkán a pomáhali uprchlíkům. Tihle lidé budou v budoucnu představovat levici.“ Zaujala i místopředsedkyně ČSSD a ministryně práce Michaela Marksová, když jako host na sjezdu Strany zelených pronesla: „Vy jste legitimní součást evropské politiky a já to považuji za velkou škodu, kdybyste měli dalších několik období setrvat v tom, že ve sněmovně nebudete.“
Sobotka si je vědom toho, že ČSSD musí vyhlížet, kde lze získat nové členy
Při pohledu na vládní sestavu sociálních demokratů zaujme především skutečnost, že jsou v ní zastoupeni především představitelé tzv. nové, moderní či „pravdoláskařské“ levice s nejkřiklavějším příkladem v Jiřím Dienstbierovi, čím dál méně příznivě veřejností hodnocenému politikovi. Stejné krevní skupiny jsou vedle premiéra Bohuslava Sobotky či zmiňované Michaely Marksové také ještě Kateřina Valachová či Lubomír Zaorálek, což neodpovídá zastoupení tohoto směru, ať už v členské základně, nebo mezi voliči ČSSD. Předseda sociální demokracie evidentně příliš nehledí na to, jakou stranu má, ale na to, jakou by chtěl mít, a proto do nejvyšších stranických funkcí vyzdvihuje politiky, kteří názorově s členskou ani voličskou základnou ne úplně souzní, a to nejen v pohledu na migraci.
„Pan předseda Sobotka má spoustu všelijakých nápadů, často dobrých, jindy pro některé občany i členy své strany kontroverzních. Tomu se nemůžeme divit. Ale já si v souvislosti s tím výše uvedeným myslím, že si je vědom, že ČSSD se už biologicky rozešla nejen s dědictvím starodávné Sociální demokracie, ale také, že se ze stejných důvodů rozchází s generací komunistů roku 1968, nebo národních socialistů doby normalizace. Proto musí vyhlížet, kde lze získat nejen nové členy, ale i voliče. Zda jeho volba padla na zelené, to ještě dnes nedokážeme s určitostí konstatovat,“ přiznává pro Parlamentnílisty.cz politolog Zdeněk Zbořil.
Sociální demokracii už nelze vyčítat mládí a nezkušenost politiků
Je přesvědčen o tom, že sociální demokracie má dnes relativně kvalitní střední generaci politiků, kterým dosud bylo zbytečně vyčítáno jejich mládí a nezkušenost. „Už dlouho tomu tak není, ale jsou populární spíše na nižší úrovni stranické politiky. Pohled paní místopředsedkyně Marksové k ‚zeleným obzorům‘ se proto jeví srozumitelný.Teď jde jen o to, aby se ti ambiciózní dokázali ukáznit ve prospěch nějaké politické strany. A proč by to nemohla být třeba ČSSD? Zatím se jim to nepodařilo, ale co není, může být,“ připouští politický analytik.
O ledasčem v sociální demokracii vypovídá i blízkost k nejrůznějším lidskoprávním neziskovkám a hodně výmluvný v té souvislosti je i jeden z uniklých mailů předsedy vlády, z něhož plyne, že ředitel organizace Člověk v tísni posílá premiérovi vzkazy přes Sobotkova blízkého přítele Radka Pokorného. „Především bychom neměli zapomínat, že tzv. ‚neziskovky‘ mají své zisky a pokud jich chtějí dále dosahovat, musí být zadobře jak s předsedou vlády, tak s ministrem financí. Ony přece produkují jen ‚pravdu a lásku‘, ale i to musí někdo financovat. A rozhlížení se do všech stran jen svědčí o tom, že mladí už také stárnou a že pro volby, ve kterých chtějí uspět, zatím zápolí s nedostatkem výrazných osobností,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Nespokojení voliči ČSSD stěží zamíří k nehybným komunistům
I když tedy většina členské základny ani voličů ČSSD nemusí nacházet společnou řeč s takto naladěnými stranickými špičkami, jen obtížně se levicově zaměřeným lidem hledá, komu jinému než sociální demokracii svůj hlas dát. Pro ty nespokojené se může jevit jednou z možností hnutí ANO třeba i kvůli postoji předsedy Andreje Babiše k migraci, druhou třeba KSČM, pokud by se jejím předsedou stal historik Josef Skála a stranu trochu rozhýbal. „Pokud jde o KSČM, tak její rozhýbání by mohlo způsobit také její rozpad. Proč se tedy hýbat? Vždyť ta její nehybnost vyhovuje tolika dobře placeným reprezentantům v Praze i v Bruselu. Snad jen v některých regionech je možné nějaký pohyb zahlédnout, ale tam se z Prahy jen tak nedohlédne,“ konstatuje politolog.
V pátek zemřel ve věku dvaašedesáti let europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf, jenž patřil dlouhodobě k nejvýraznějším postavám strany. V letech 1984 až 1992 pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV, do politiky se aktivně zapojil po roce 1989. V letech 1996 až 2004 byl členem Poslanecké sněmovny, poté byl zvolen do Evropského parlamentu, když získal nejvyšší počet preferenčních hlasů – 142 444. Mandát obhájil v roce 2009 i 2014. Na počátku tohoto století reprezentoval v KSČM reformní křídlo, které vystupovalo proti konzervativnějším funkcionářům.
Stranická důtka od nynějšího šéfa Hospodářské komory za Několik vět
Na rozdíl od mnoha svých kolegů z Prognostického ústavu se po listopadu 1989 nevrhnul tam, odkud plynuly ministerské či jiné funkce. „Ta léta, která strávil v Prognostickém ústavu, využil – na rozdíl od mnoha jiných – k intenzivnímu studiu. A možná i to po roce 1989 vadilo. O svém vztahu s Vladimírem Dlouhým, předsedou ZO KSČ v Prognostickém ústavu, mi řekl jen to, že mu na jaře 1989 udělil jménem základní organizace ‚stranickou důtku‘ za podpis petice Několik vět. Nevšiml jsem si, že by to někdo i v těch umírněných vzpomínkách na Miloslava Ransdorfa připomněl, ačkoli každý kašpárek se k takovémuto opožděnému ‚třetímu odboji‘ dnes rád hlásí,“ vzpomíná Zdeněk Zbořil na komunistického politika.
„Několikrát jsem se s Miloslavem Ransdorfem setkal. A dokonce jsem s ním jel dvakrát malý kus cesty automobilem. Nebylo to tak strašné, jak se vypráví, ale pevné nervy to chtělo, zvlášť při jízdě po Praze,“ odkazuje politolog na některé dopravní karamboly zesnulého politika. „Rád se bavil o historii, ale tím největším koníčkem, nebo snad posedlostí, bylo studium jazyků. Snad se za to i trochu styděl, protože když jsem se ho ptal, které jazyky má nejraději, dlouho se z odpovědi vykrucoval s odůvodněním, že se mu budu smát. Nakonec se přiznal, že to jsou portugalština a švédština. Dodnes nevím, zda jen žertoval, ale protože vím, že na Filosofické fakultě podobně skrýval svoji znalost chetitštiny, nemám důvod mu nevěřit,“ konstatuje Zdeněk Zbořil.
Jsou noviny a časopisy, které je z hygienických důvodů lépe nečíst
„Já ho nehodnotím, mluví za něho to dobré a toho si vážím; a to nedobré chci zapomenout,“ vysvětluje politolog. I političtí odpůrci na Miloslava Ransdorfa většinou vzpomínají s respektem jako na intelektuála a člověka obrovských znalostí. Pouze na twitterovém účtu vedoucího kulturní rubriky časopisu Respekt Jana H. Vitvara se objevilo krátce po oznámení jeho skonu „Mrtvý komunista, dobrý komunista...“ Později sice autor tweet smazal, ale jeho vyjádření bylo na sociálních sítích komentováno jako příklad hyenismu. „Jsou noviny a časopisy, které je z hygienických důvodů lepší nečíst. A kdo má podobnou zkušenost jako já s osobními útoky lidí, kteří by často měli zpytovat především svoje svědomí, většinou se nechce ani podobným hulvátstvím zabývat. Já k Respektu žádný respekt nemám,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Migrační krize byla i v uplynulém týdnu nadále žhavým tématem. Rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová prohlásila, že pokud nezačne Řecko lépe střežit své hranice, přes něž do Evropy proudí každý měsíc desetitisíce migrantů, je třeba uvažovat o jeho dočasném vyloučení ze schengenského prostoru. Německo zase na neurčito prodlouží kontroly, které zavedlo na hranicích kvůli uprchlické krizi. Během světového ekonomického fóra v Davosu řekl francouzský premiér Manuel Valls, že Evropa nyní potřebuje něco jiného než výzvy k přerozdělení migrantů podle kvót, na něž německá kancléřka Angela Merkelová opakovaně naléhá. Ve francouzském městě Calais vypukly v sobotu nepokoje, během nichž několik stovek uprchlíků vtrhlo do přístavu a padesáti z nich se podařilo nalodit na jeden z trajektů.
Migrace nemá jen politické a ekonomické příčiny, ale je krizí odpovědnosti
Podle Zdeňka Zbořila se po přestálých vánočních svátcích a oslavách Nového roku evropští politici vrátili do svých úřadů a zjistili, co už dávno vědí občané jejich zemí. „Možná to byl důvod jejich ‚osvícení‘ a lze konstatovat, že se objevují různé – někdy více, někdy méně realistické – názory, kterými mnozí chtějí zalátat potrhanou mapu Evropské unie. To, že prezident Zeman a předseda vlády Bohumil Sobotka obětovali v posledních dvou dnech spoustu času migrační krizi – dvě hodinová vystoupení v ČT a na Primě, dvě velká interview v Právu a LN i jejich obsah – svědčí o tom, že na úrovni hlav států a předsedů vlád EU dochází k rozhodnutím, za která čeští politici měli být ještě před několika týdny pohnáni k zodpovědnosti před ad hoc samozvané tribunály EU,“ připomíná politický analytik.
Teď jde jen o to, zda lze všem těmto krásným slovům u nás i v zahraničí věřit, když všichni chtějí dostát svým povinnostem během několika měsíců. „Nevím, jestli je pravda, že v Calais měla zasahovat i armáda. Ale i kdyby to pravda nebyla, je snad už konečně čas se ptát, k čemu je NATO, které chce bojovat za zájmy Evropanů a ‚jaro‘ místního obyvatelstva někde na východě a doporučuje EU, aby si vytvářela paralelní národní armády, zatímco oni budou bojovat proti Kurdům na tureckých hranicích. Je sice zajímavé, že evropští politici se už navzájem kritizují, ale koho to zajímá? Dokonce snad ani je, pokud nedojde k nějakému evropskému 11. září někde v Bruselu. Ta migrační krize nemá jen politické a ekonomické příčiny, ale je to také krize odpovědnosti,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
K rozvrácení Ruska nestačí jen přání Jaromíra Štětiny nebo České televize
Sankce a klesající ceny ropy dramaticky doléhají na ruský rozpočet, do ulic už vyšli důchodci, protestovat se chystají lékaři, učitelé i studenti. Protesty, k nimž dochází v ruských regionech, jsou podle sociologů pouhou předzvěstí velkých vzpour. Blíží se „ruský Majdan“? „Kdo umí zvážit to, co se stalo v Ruské federaci po rozpadu Sovětského svazu, v letech prezidentského termínu Borise Jelcina a Vladimira Putina asi ví, že k rozvrácení Ruska nestačí jen přání Petry Procházkové, Jaromíra Štětiny nebo České televize. Samozřejmě, že jde vyvolat revoluční situaci jako v roce 1917, kdy k tomu stačily dva pluky dosud carovi věrné armády a demonstrativní ‚graždanskij‘ souhlas majdanového typu. Ale co dál? Kdo přijede na bílém koni do Moskvy?“ táže se politolog.
A pak bychom si mohli jen přát, aby si noví revolucionáři nezvolili svou cestu do Evropy, protože to by se spustila migrační vlna. „Nebylo by prospěšnější než snít o ‚ruském jaru‘ spočítat kolik Rusů už dnes žije u nás, v Evropě a ve Spojených státech? A hlavně, když už chceme mluvit o úpadku ruské ekonomiky, umí si některý z proroků představit, co by to znamenalo pro Evropu a velkou část světa? A to ještě nemluvíme o vojensko-politických řešeních, která by se mohla také stát součástí ‚nových řešení‘. Mimochodem zavržený sen o ‚světové revoluci‘ z první poloviny dvacátého století nemusí být zas tolik vzdálenou budoucností. A o ‚řízeném chaosu‘ mluvili američtí experti již na začátku devadesátých let minulého století. Třeba se ho alespoň někteří z nás ještě dožijí,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Cokoli napíšete o Americe nebo o americké politice, je pravda
Česká televize vysílá seriálové politické drama Dům z karet, příběh politika Franka Underwooda, který se přes různé vzlety a pády své politické i soukromé kariéry postupně dere na nejvyšší post americké politiky. Děj popisuje provázanost ve světě politiky, kde každý na každého něco ví, kde každý od každého něco potřebuje, kde se drží navzájem pod krkem. Tento obraz a zřejmě obvyklou praxi by v nejvyšších patrech americké politiky mohlo narušit buď vítězství republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa, nebo úspěch bývalého newyorského starosty a mediálního magnáta Michaela Bloomberga, který zvažuje jako nezávislý kandidaturu na prezidenta USA.
„Když se vrátil A. J. Liehm z emigrace, ptali jsme se ho, jak se cítil ve Spojených státech, kde žil téměř třináct let. Jak se mu tam líbilo, nebo nelíbilo, jak reflektoval nejen předmět svého celoživotního zájmu – kulturu v nejširším slova smyslu. Říkal nám, že nesmíme propadat iluzím a deziluzím, obdivu nebo nenávisti a doporučoval nám řídit se poznáním jeho paní, která své dojmy z USA shrnula do pozoruhodné věty: Cokoli o Americe napíšete, je pravda! Ačkoli si to mnoho lidí u nás nemyslí, dá se totéž říci i o americké politice. Všechno je možné a všechno je pravda. Byl jsem v New Yorku v době starostování Michaela Bloomberga a skoro každý den jsem slyšel něco o tom, co dělá dobře a co špatně,“ vybavuje si Zdeněk Zbořil.
Ani Trump či Bloomberg by praxi prezidentské volby v USA nenabourali
Dokonce i tehdy, před objevením Baracka Obamy, se mluvilo o tom, jaký by to byl prezident. „A opět, někdo si myslel, že vynikající; jiný, že to bude mediálně mocný šejdíř. Možná že obojí byla už tehdy pravda. Nemyslím, že on nebo Donald Trump by mohli, navíc se svými životopisy, nabourat praxi volby amerických prezidentů. Přece i oni jsou součástí složitých sítí, které se vzájemně překrývají, a někdy se nám zdají jen více nebo méně sympatičtí a přijatelní proto, že o nich všechno nevíme. Věděl to ale Jiří Brdečka, když stvořil svého Limonádového Joeho – „bídák nebo hrdina, všichni jedna rodina!“ Ale nezkoumejme jen Spojené státy. Ve které zemi na planetě, bohaté, nebo chudé na majetky a ideje, je to dnes jinak? Jen to někdy, někde, někdo neumí tak hezky popsat jako Frank Underwood,“ uzavírá politický analytik své pravidelné ohlédnutí za uplynulým týdnem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
