Juncker ve svém úterním projevu vyzval státy EU, aby všechny platily eurem. O Polsku nemluví, zato nám, Východoevropanům, předhodil doslova bonbonek: Že prý máme nárok na to jíst stejně kvalitní potraviny jako na Západě. Internetem kolují vtipy o tom, že když vezmeme migranty, dostaneme za to čokoládu. Případně poznámky, že eura jsou krytá leda tak kakaovými boby. Inu, co říci k projevu Junckera? Získal si více srdce českého národa?
Netuším, zda si pan Juncker získal srdce Čechů, ale tipnu si, že spíš ne. Ostatně, ona zmínka o tom, že si zasloužíme v čokoládě víc kakaa, ve mně vyvolává dojem, že nás „na tom Západě“ dál mají za jakési zaostalé zapadlíky, jimž stačí rozdat něco bonbónů a barevných korálků a mají nás v kapse. Nic proti tomu, koneckonců, my velmi podobně shlížíme na všechny, co žijí na východ od nás, a taky nám to nepřijde nijak divné…
Oproti loňskému, pobrexitovému projevu byl Junker ale optimistický, i když nevím, jestli po právu. Tvrdil například, že se EU za posledních dvanáct měsíců více semkla, což si v duchu tak nějak neumím ničím doložit, prý se taky ekonomicky odrazila ode dna, což při pohledu třebas na Francii, Itálii nebo Řecko taky moc pravdivě nevypadá, ale nepatlejme se v tom, raději prý máme „využít okamžiku a nechat vítr zadout do plachet“. A ekonomický zázrak má nejspíš slibovat vyhlídka na dohody o volném obchodu s Kanadou a do budoucna i s Austrálií a Novým Zélandem. Uf! Při vší úctě ke všem jmenovaným, nejsem si jistá, zda nás zrovna tyto země opravdu budou s to vytáhnout někam nahoru.
A ta „příležitost“, která ze všeho nejvíc zavání zoufalstvím, prý nebude trvat věčně, a proto musí všichni rychle přistoupit na euro, nechat do čela Unie zvolit jednoho šéfa a kývnout na jednoho jediného ministra financí, a k tomu ještě vytvořit totálně volný „schengen bez pasů“, což v zásadě naplňuje vizi Evropy, která splyne do jednoho chumlu pod jednotným vedením. Podobné plány ale zaznívají už nějakou dobu, takže vlastně nejsou překvapením. Juncker přitom dopředu avizoval, že existuje snad až šest scénářů, kudy se může EU do budoucna vydat; a nyní zvolil tu nejméně překvapivou cestu, která podle všeho narazí na adekvátně velký nesouhlas té údajně „sjednocené EU“. Všechno to pojal ale hodně vágně, takže detaily jeho představ neznáme, a když se konečně dotkl něčeho konkrétního, tedy „zlepšení“ vracení migrantů z Evropy, tak slíbil, že plán, jak na to, prozradí do měsíce nebo tak nějak, nejspíš proto, že dneska beztak nikdo asi netuší, jak na to. A za měsíc to o moc lepší nebude.
V této souvislosti mi mnohem zajímavější připadá unijní zpráva, která hodnotila vynakládání peněz mimo území EU. Dospěla totiž k závěru, že Evropská unie v posledních letech rychle ztrácí schopnost prosazovat své „hodnoty“, a to nejen v postsovětských státech v rámci Východního partnerství, ale platí to i pro 79 zkoumaných států Afriky, Karibiku a Tichomoří. Čili svět o Brusel kvapem ztrácí zájem, a není vůbec zřejmé, proč by to s „prodejem evropských hodnot“ uvnitř samotné EU mělo být jinak.
Nechceme nijak zneužívat lidské bolesti, nicméně... Role hurikánu v americké politice je relevantní téma. George W. Bush by mohl vyprávět. Jak obstál Donald J. Trump tváří v tvář hurikánu Irma? Ten přišel zrovna, když se DJT plácal v korejské krizi a vztazích s Ruskem. Bude se plácat dál? A jak vidět nářky Johna McCaina, že rozpočtové kroky, které DJT pro čelení hurikánu podniká, ohrozí financování americké armády, která prý je, světe div se, podfinancovaná?
Netuším, jak Trump tváří v tvář Irmě obstál, protože po Harveym se blíží snad ještě Káťa, nebo kdosi jiný. Čili nic ještě nekončí. Na zhodnocení Trumpova přístupu si počkejme, až opadne alespoň ta největší „hladinka“.
Nicméně, v době, kdy by se měl podle všech racionálních měřítek věnovat na sto procent svým občanům – „Amerika především!“, znáte to, ne? – se opravdu dál plácá v Severní Koreji, která USA nijak neohrožuje, dál zkouší zpřetrhat jadernu smlouvu s Íránem, i když Evropa od toho dává ruce pryč a Teheránu neustále vzkazuje, že je to čistě americká iniciativa, a dál cosi bastlí ve vztazích s Ruskem…
Mimochodem, po nedávném nuceném vyklizení tří diplomatických a obchodních budov v USA Rusko aktuálně chystá další salvu v „paritní válce“ a chce prý vypovědět dalších 155 amerických diplomatů, aby se tak skutečně srovnaly stavy, neboť současná početní „rovnováha“ zahrnuje v Americe i ruské diplomaty při OSN, což ale nejsou diplomaté akreditovaní pro USA. A radnice San Franciska vzápětí udělila ruským diplomatům pokutu za znečišťování ovzduší, protože během těch dvou dní, které měli na vyklizení šestipatrové budovy konzulátu, nepovoleně pálili nějaké papíry. Takže Rusko zvažuje, že pokutu nejenže nezaplatí, ale zruší americkým diplomatům v Moskvě třeba vyhrazená parkoviště na různých místech ve městě, protože ti ruští v Americe nic takového nemají. Fakt neuvěřitelné. Ještě chvilku a obě strany na sebe budou povykovat přes hranice a prostřednictvím megafonů. A například v Sýrii přitom takřka vzorně spolupracují. A USA přitom budou nejméně do roku 2024 závislé na dovozu ruských raketových motorů. Také neuvěřitelné.
Co se týče pana McCaina, jeho slova bych nijak nepřeceňovala. Vlastně bych si jich vůbec nevšímala. Kritizuje Trumpa, kudy chodí, a jedno, jestli to má hlavu nebo patu. Americká armáda s rozpočtem přes 700 miliard dolarů je největší armádou v dějinách homo sapiens, a některým homo to pořád nestačí, aby z toho byli aspoň trochu erectus. Nicméně je zvláštní, že všechny ty obrovské peníze Spojeným státům nijak nepomohly vyhrát v posledních dekádách nějakou válku, a to ani nikdy nestály proti žádné skutečné armádě. Zbrojaři ale mají obrovskou radost, a to je přece to hlavní.
No ještě že se toho nedožil Václav Havel, zvolala jednou Monika Pajerová uprostřed krize v ÚSTRu. Teď se děje věc, kdy bychom ono zvolání mohli zopakovat: Havlova oblíbenkyně, barmská politička Aun Schan Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny, je nařčena z přehlížení genocidy. Že prý ji kvůli tomu ani nepozvou na Valné shromáždění OSN. Co si o tom má český čtenář, zahrnovaný superlativy k této křehce vypadající ženě, myslet?
Nechci českému čtenáři podsouvat, co si má myslet. Aun Schan Su Ťij bývala ikona Západu v dobách, kdy se barmská junta odmítla podřizovat západnímu diktátu. Jakmile se před dvěma lety situace změnila, Hillary Clintonová si s tamními generály osobně potřásla rukama a „naše mírová nobelistka“ pak drtivě vyhrála volby, přestalo se o ní mluvit. Už to vlastně nebylo zapotřebí, neboť Barma byla už „naše“, a tedy vyvedena z čínské sféry vlivu. Nicméně, Aun Schan, nejspíš proto, aby byla pro juntu přijatelná, mlčela k masakrům muslimů už i v letech předtím, než byla „kooptována“ do vlády, a Západ mlčel taky. Možná i proto, že máme tak rádi tu mírumilovnou hvězdu dalajlámovu, i když buddhismy jsou různé a například právě v Barmě nebo na Srí Lance mají buddhisté tradičně blíž k násilí než k míru… A umíte si představit ten povyk a mezinárodní „vzepětí“, kdyby oběťmi nebyli muslimové, ale třeba křesťani nebo, nedej bože, Židé? Ale takhle? Kór při současné islamofobní vlně v Evropě nebo USA si může Aun Schan najít nové příznivce. Nebudou mít sice s Havlem pranic společného, ale bude jich o to víc. Ironie.
Faktem nicméně je, že nynější vlnu kritiky rozjel turecký prezident Erdogan a vcelku se mu daří našlehávat masové protesty v muslimských zemích, především pak v jihovýchodní Asii. Zatím prvním výsledkem je, že Aun Schan zrušila výlet na Valné shromáždění OSN do New Yorku. Prý se „nebojí kritiky, ale má doma důležitější věci na práci“. Je to zvláštní. Kdysi byla za řeči o demokracii v domácím vězení a současně dostala mírovou nobelovku. Dnes už o demokracii pro jistotu nemluví a svým způsobem se ocitá v dalším domácím vězení. Mnoho států, kam by nyní mohla bez protestů vyjet, totiž není…
Když jsme u těch žen bojovnic, tak Julia Tymošenko uvízla na polsko-ukrajinských hranicích s gruzínským exprezidentem Michailem Saakašvilim. Nakonec se v podstatě násilím probourali dále a dojeli kamsi do Lvova, kde byli vítáni... A tam jejich stopa v českých mediích končí. Co mají ti dva za lubem? Jaký je jejich poměr k Porošenkovi? Už někoho napadlo, že jsou třeba ruští agenti? Doplňte, prosím, všechno to o dění na Ukrajině, čeho byl český mediální konzument ušetřen ve svém mateřském jazyce.
Než se Saakavšvili vydal zpět na Ukrajinu, prý se v Ženevě setkal s miliardářem Ihorem Kolomojským, který patří k hlavním odpůrcům současného prezidenta Porošenka. Přes hranici se probil s Tymošenkovou po boku a díky pěstem a kopancům ochranky, kterou tvoří najatí příslušníci banderovského dobrovolnického praporu Donbass. A od hranic odjel za lídrem haličských Ukrajinců Andrejem Sadovým do Lvova… Čili nabízí se obrázek zformované síly, která půjde Porošenkovi po krku. Vypadá to jako koordinovaný útok „vlčí smečky“ na jedinou vybranou oběť, což pro změnu maně připomíná situaci, v níž se před Majdanem ocitl posléze svržený prezident Janukovyč. Bylo by sice do budoucna divné, kdyby si Tymošenková, Sadový, Kolomojský a další nechali ukrást moc v zemi od „nějakého Gruzína“, ale aktuálně se jim očividně hodí jako jakési beranidlo.
Nicméně, současně se zdá, že lidem kolem Saakašviliho jako by už došly nápady – možná počítali s tím, že se na hranicích odehraje nějaké větší násilí, možná počítali s nějakou provokací, ale místo toho vypustili do vzduchu několik vzletných frází – řeči o demokracii a vládě zákona na Ukrajině znějí obzvlášť otřepaně – a čekají, co bude dál. Rozjíždějí sice jakési „turné“, ale to budou stejné plky, jako když Saakašvili už na Ukrajině bojoval proti korupci. Tím ta parta už nikoho „neohúri“.
Je jasné, že Porošenko je na tahu, ale nejspíš teď koumá, jací spojenci mu ještě zbyli, a možná volá o pomoc i někam třebas do Berlína nebo Paříže. Do Washingtonu moc volat nemůže, protože během kampaně dodával Clintonovým špínu na Trumpa, což ještě nebylo zapomenuto. A možná už přemítá, kam zdrhnout, protože příliš mnoha oligarchům přistřihl křídla, aby se sám obohatil na jejich úkor, a to se taky nezapomíná. Na Západě by ho ale jen sotva přijali, protože je přece ikona ukrajinské „demokracie“ a „azyl“ pro něj by byl jen přiznáním krachu naší politiky, do Ruska asi nemůže… Možná se fakt nabízí třeba ta Gruzie. Mně osobně ale nejvíc pobavilo, že zatímco Porošenko před pár dny zase důrazně varoval Evropu, že se chystá ruská agrese, Saakašvili ho obvinil, že přijímá rozkazy od Putina… Neuvěřitelné.
Bašár Asad oslavil narozeniny. Má co slavit, kromě toho, že se dožil dalšího roku svého života?
Nevím, jak moc slavil, protože jeho „rodnou vesnici“ zasáhla ten samý den, coby „pozdrav“, džihádistická raketa, která připomněla, že klid v Sýrii jen tak nebude. Jinak si ale myslím, že mohl být v povznesené náladě. Američané bojují proti Daeši na východě Sýrie a svým džihádistům na jihu Sýrie „doporučují“, aby se stáhli přes hranici do Jordánska, jinak bude po nich. Katar nedávno skončil s podporou džihádu a před pár dny „svému“ džihádu i Saúdská Arábie oznámila, aby si zvykl na to, že Asad v čele státu zůstane. Turecko razí více méně totéž, neboť tvrdí, že se v názoru na Sýrii „naprosto shoduje“ s Ruskem. Čili Asad válku ustál. Jistě, bez ruské pomoci by to nešlo, ale přesto – přežil americkou „změnu režimu“, a to už důvod k napití určitě je. Můj pár týdnů starý osobní tip byl, že válka porážkou Daeše formálně skončí do půl roku, ale OSN mluví už o říjnu; a oni mají přece jen víc informací než já. Já ale dodám, že až se „kouř poněkud ztratí“, ukáže se, že ten konflikt nebyl až tak krvavý, jak jsme ho tady na Západě našlehávali, protože už při běžně uváděných počtech obětí a uprchlíků by Sýrie před válkou musela mít o půldruhého milionu obyvatel víc, než ve skutečnosti měla… Nevím, co bude dál. Příští rok by se mohly konat nějaké volby, v nichž Bašár logicky zvítězí, protože drtivá většina Syřanů zůstala doma, přetrpěla válku a „on s nimi“, což je „hodnota“, kterou jsem na ulicích Damašku, Homsu nebo Aleppa slýchala zcela běžně. Mají ho prostě rádi, ať se pan Gabal s Jakubem Jandou postaví na hlavu.
V poslední době mě ale zaráží jiná věc. Je totiž zvláštní, že syrští migranti, kteří uprchli před válkou, například v Egyptě proinvestovali na 800 milionů dolarů a rozjeli obrovské „byznysy“; při nedávné návštěvě třeba súdánského ministra obchodu v Damašku ho provázela „skupina syrských podnikatelů“… Syřané byli vždy velmi podnikaví, což se mimochodem už druhým třetím rokem odráží i na rekonstrukci území osvobozených od džíhádu, ale při pohledu na čísla z Blízkého východu je poněkud matoucí, že u nás v Evropě vydáváme za velký „integrační“ úspěch, když si tu někdo z nich otevře stánek se šavermou… Nechci tvrdit, že jeden stánek s masem v chlebové placce není fajn, ale víme opravdu, koho že to tu chceme integrovat? Není někde logická chyba?
Vztahy mezi Německem a Tureckem jsou dlouhodobě napjaté, nicméně Merkelová řekla, že nebude úplně rušit zbrojní dodávky do Turecka. Jakou roli v tom asi hraje fakt, že Turecko začalo nakupovat systémy S-400 z Ruska? Co vše tento kšeft značí?
Podle mého jsou to dvě odlišné otázky. Turecko jasně říká, že se „bude bránit samo“, a tudíž nakupuje ruský protivzdušný systém v době, kdy NATO a USA omílají, že nás přece ochrání ten náš navzájem propojený systém alianční. No, možná už teď tak propojený zas není. A možná už je Turecko jen polovičním členem NATO. A možná jen formálním. Zvláštní v každém případě je, že odchod ze „západní party“ nijak neprožívá a tváří se suverénně. Pro nás by to mělo rozblikat všechny možné kontrolky, které upozorní na to, že už nejsme až tak zajímaví, jak si o sobě myslíme. Ale budiž, máme ještě spousty „mluvících hlav“, které nás v televizích uklidní a vysvětlí nám, jak velký pupek světa pořád jsme.
Německo má s Tureckem svůj vlastní velký problém. V hodně velké zkratce: Angela Merkelová coby neformální „hlava“ EU dojednala s Ankarou kdysi uzavření „migračního kohoutku“, ale celý proces se zakrátko zadrhl a nejen kvůli Turecku. Současně nijak nepomohla tomu, aby se Ankara snad po pěti dekádách „na čekačce“ dostala do EU. Následovaly turecké výpady proti Německu i oficiální „aktivizace“ Turků v Německu a dalších zemích, zákazy „volebních“ cest tureckých politiků do řady evropských zemí, vypovězení Německa z turecké základny NATO v Incirliku… Mimochodem, zajímavé je, že si Němci coby hlavní síla Evropy mysleli, že svá bojová letadla prostě jen přesunou na základny v Jordánsku, tedy ze severu Sýrie na jih, ale najednou zjistily, že Jordánsko odmítá poskytnout německým pilotům bombardujícím v Sýrii imunitu… Čili přesun se sice povedl, ale ani v Jordánsku „nás nikdo nemá rád“, jak si kdysi stěžovával George Bush.
A když si k tomu přičtete 900 mešit v Německu, které jsou podle Frankurter Algemeine Zeitung řízené Tureckem v době, kdy křesťanů rapidně ubývá a kongregace zanikají po stovkách… Když si k tomu přičtete čečenskou mravnostní policii, která bloumá Německem a dohlíží na dodržování šaríi… Pokud budou blížící se německé volby fakt jen o „ruské hrozbě“, tak jsou u našich velkých sousedů „ještě větší blbci, než jsme si mysleli“.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Martin Huml
