Tikající bomba v Rusku, Ukrajina, spojenectví proti USA a to, co nám neříkají o válce. Analytička přehledně a jasně

04.06.2014 13:26

Pokud ministr obrany Stropnický a další politici hovoří o hrozící válce v Evropě, měli by říci, jak si ji představují a do čeho nás vlastně chtějí poslat, říká pro ParlamentníListy.cz historička a politická analytička Veronika Sušová-Salminen. Hovoří též o situaci na Ukrajině a o „obnovování Sovětského svazu", které vidí někteří politici a žurnalisté, přičemž je prý vše trochu jinak.

Tikající bomba v Rusku, Ukrajina, spojenectví proti USA a to, co nám neříkají o válce. Analytička přehledně a jasně
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ruská vlajka

Anketa

Co si myslíte o prezidentu Zemanovi? (Hlasování od 16.5.2014)

hlasovalo: 14895 lidí

Jak hodnotíte výsledky voleb do Evropského parlamentu z celoevropské perspektivy? Byl úspěch euroskeptických hnutí v některých zemích pro vás překvapením? A co to může znamenat pro EU, mohou tyto kritické síly něco reálně změnit?

Myslím, že výsledky žádným velkým překvapením nebyly. Obecně se očekávalo, že euroskeptici posílí jako důsledek evropské krize. Výsledky jsou jistě v tomto ohledu pro evropskou integraci alarmující v případě, že by znamenaly dlouhodobý trend a takové strany by ovládly i národní parlamenty a vlády. Pokud jsem to správně počítala, mají tyto strany asi 16 procent míst v EP, takže to je určitě výsledek, ze kterého by se měly vyvodit důsledky, a to nejen na evropské, ale i na národní rovině, protože ty se tu protínají.

Politické strany nebo hnutí v novém EP označované za euroskeptické nejsou ale homogenní. Už nyní se ukazuje, že nebudou schopné zřejmě vytvořit jednotnou politickou frakci a že existuje rivalita mezi dvěma nejsilnějšími stranami - britskou UKIP a francouzskou FN. Konkrétně Farage odmítl zformovat jednu parlamentní frakci s Le Pen FN kvůli antisemitistickým názorům spojovaným s její stranou, ale budou tam jistě i jiné důvody. To, do jaké míry bude tak různé politické seskupení reálně fungovat, bude asi přímo úměrné jejich reálnému vlivu na evropské dění.

Eurovolby a Česká republika. Proč u nás přišlo k volbám tak málo lidí? Lze si to vysvětlit tak, že je dění v EU pro občany příliš vzdálené na to, aby si uvědomovali, o čem všem se tam rozhoduje, nebo lze v mizivé volební účasti vidět spíše záměrné ignorování? Případně které z těchto vysvětlení převyšuje? Nedopadne to příště tak, že volební účast bude jednociferná?

Na tuto otázku asi neexistuje jedna jednoznačná odpověď, protože tu budou různé motivy nevoličů. Bude hrát roli fakt, že Češi nemají o evropské politice moc velké povědomí. Částečně je to i proto, že naše média o ní informují poměrně spoře. Částečně za to mají odpovědnost naši politici, kteří evropskou politiku nezvládají a někdy postrádají základní kompetence jako je jazyková vybavenost. Česká politika prostě není zakotvena evropsky ani po 10 letech členství. EU a záležitosti kolem ní jsou tím pádem pro českého voliče často vzdálené a bude tu asi podobný postoj jako u voleb do Senátu, kde panuje názor, že je to politická instituce, která je „nepotřebná“ nebo „navíc“. Jistě ale bude hrát roli i stále silnější pocit, že volby jsou jenom formalita a že volba vlastně nemá žádné konkrétní, pozitivní účinky pro vlastní voliče. Pocit, že nic vlastně ovlivnit nemůžu, je v případě EP hodně silný už jen proto, že je vnímán jako vzdálená instituce „tam někde v Bruselu“, která občas udělá něco s roamingem. Pokud se zmíněné faktory budou prohlubovat, tak jednociferná účast není nereálná možnost.

Co ukrajinské prezidentské volby? Může Petro Porošenko, prezident vzešlý z voleb, posunout vývoj směrem k uklidnění situace? A do jaké míry lze mluvit o plné legitimitě, když se volby v některých místech nemohly uskutečnit?

A má na vybranou? Jako prezident – a pokud jím chce zůstat – se musí o uklidnění pokusit všemi silami. Pokud vím, udělal už několik jasných kroků k tomu, aby situaci uklidnil - a to směrem k východním regionům, i směrem k Rusku a slibuje zahájit politický dialog. Druhá věc je, jestli se mu to podaří. Ve volbách dostal poměrně přesvědčivou podporu napříč zemí. Fakt, že se volby nemohly konat na celém území Ukrajiny, samozřejmě vede k úvaze, že se nejedná o plně legitimního prezidenta. Je to tak, že na konkrétním teritoriu Ukrajiny občané neměli možnost vykonat svoje právo volit a Porošenkovu pozici to samozřejmě oslabuje a odpovídá to celkové nestandardní situaci v zemi.

Fotogalerie: - Obrázky z Ukrajiny

„Nepodporujte okupanty, nekupujte ruské zboží.“ Pl...
Nádraží ve Lvově
Hledaný Viktor Janukovič na nádraží v Tarnopolu
Plíseň na stěně bistra v Tarnopolu
Upomínka na „nebeskou setninu“ v Tarnopolu
Centrální náměstí v Žitomíru

Boje ve východních oblastech stále pokračují, při nedávném bombardování Luhansku ukrajinskou armádou umírali i civilisté. Kam to povede a jak to celé může dopadnout? I v případě zmírnění situace v budoucnu, nakolik mohou běžní obyvatelé východní Ukrajiny důvěřovat kyjevské vládě, když jsou nyní vlastně jejich terčem?

To bude velmi zásadní důsledek toho konfliktu, který má už parametry lokální občanské války. Ta samozřejmě s sebou nese vždycky rány, které se velmi těžko zacelují, protože tu bojují vlastní proti vlastním v rámci jednoho státu a jedné společnosti. Použití vojenské síly proti vlastním občanům je vždycky velmi riskantní a vlastně i tragický krok.

Tedy, v krátkodobé perspektivě Kyjev bude muset udělat vstřícné kroky tak, aby se mu podařilo obnovit alespoň elementární důvěru a nebude to vůbec lehký proces, který vyžaduje citlivost. Hodně bude asi záležet na tom, jak velkou autonomii bude Kyjev ochoten východoukrajinským regionům dát a jestli pochopí, že musí zahájit kulturně inkluzívní proces a zároveň začít posilovat občanskou stránku ukrajinské identity. Tohle všechno bude ale závislé na tom, jestli nový prezident bude schopen ukončit boje a zahájit proces politického dialogu, který reálně vede přes Moskvu.

Je v tuto chvíli možné prognózovat, jak dopadne přetahování mezi Ruskem a Ukrajinou o plyn a platby za jeho odběr? Gazprom má jasno v tom, kolik Ukrajina dluží a naopak ukrajinský ministr energetiky Jurij Prodan tvrdí, že problém není v zaplacení, ale v tom, aby byly stanoveny spravedlivé tržní ceny a pak bude Ukrajina přísně plnit své smluvní závazky.

Myslím, že je to přímo úměrné tomu, jak se bude dál vyvíjet situace na Ukrajině, protože plyn je tu jednoznačně nástrojem politického nátlaku Moskvy na Kyjev, ale i na EU. Zdá se, že poslední jednání naznačují, že je tu jistá vůle k dohodě. 2. června obě strany souhlasily s tím, že o ceně a podmínkách budou diskutovat. Podle zpráv se jedná o sumě, jež je někde mezi 485 dolary, které požadovala Moskva a původními 268,5 dolary za kubický metr, takže je tu posun směrem k nějakému cenovému kompromisu.

Minulý čtvrtek byla mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem podepsána smlouva o vzniku Euroasijské ekonomické unie (EAU). Prezident Putin mluvil o vytvoření mohutného centra ekonomického rozvoje, o tom, že zeměpisná poloha umožní vytvoření dopravních tras nejen regionálního, ale globálního významu. Je to všechno reálně natolik pozitivní? Nejde v jistém smyslu o prohru Vladimira Putina, když se přidaly jen dva státy? Nebo je na místě naopak mluvit o počátku něčeho jako nového Sovětského svazu?

EAU je v mnoha parametrech jeden z dalších regionálních bloků, které vznikly jako součást tzv. nového regionalismu a odpovídá na současné globální výzvy. V Evropě je EU, v Latinské Americe například Latinskoamerická unie. Rusko se teď snaží o vznik EAU. Jistěže EAU má být nástrojem pro ruskou hegemonii v tomto regionu pro 21. století a že Rusko chce hrát prim, který má kořeny také v jeho dějinách a identitě. Rusko si uvědomuje, že musí konkurovat a že ekonomická síla znamená i politickou prestiž a moc. Je to strategický krok, který ale se starým Sovětským svazem nemá nic společného, kromě geografie, která nejde změnit. Sovětský svaz byl výraz ruské hegemonie ve 20. století, stejně jako byla předtím takovým výrazem Ruská říše od 16. do začátku 20. století.

Putin původně počítal s tím, že se do EAU připojí i další země, především Ukrajina. S ohledem k ní je to v jistém smyslu prohra. Připojení Krymu vyvolalo v sousedství poměrně velkou nervozitu a Moskva teď musí počítat s tím, že v jeho okolí panuje určitá nedůvěra či nervozita ohledně zájmů Ruska v postsovětském prostoru. Ukrajinská krize i anexe Krymu v tomto smyslu euroasijský projekt komplikují.

Je možné čekat, že v budoucnu se k Euroasijské unii připojí další státy? Jaké jsou vlastně poměry ve střední Asii a nálady na takovou formu spolupráce, jakou si ruský prezident vysnil? A co zájmy Západu, resp. USA ve středoasijských regionech?

To samozřejmě možné je a myslím, že je to i cílem Ruska a jeho partnerů. Střední Asie je potenciálně velmi zajímavý region, především díky svému nerostnému bohatství a geografické pozici. USA region dost dlouho považují za klíčový s ohledem k válce proti teroru, ale i díky sousedství s Čínou, která může být podle mého názoru v dlouhodobější perspektivě hlavní ruským rivalem v této oblasti. Čína má o Střední Asii eminentní zájem jako součást svojí globální expanze. Je také otázka, jestli Rusko a Čína teď vůbec ponechají v tomto regionu nějaký větší prostor pro USA, které se teď prioritně orientují na oblast Tichomoří. Přítomnost USA v regionu není v jejich zájmu.

V současné době jsou vztahy mezi Ruskem, Čínou a čtyřmi středoasijskými republikami regulovány skrze Šanghajskou organizaci pro spolupráci, která vznikla v roce 1996. Bilaterální vztahy republik k Rusku nejsou bezproblémové a různí se, ale obecně je tam značná ekonomicko-politická závislost doplněná navíc i ochotou Moskvy tolerovat nebo přímo podporovat místní politické vůdce a politický režim. Kazachstán je tradičně spojencem Moskvy a na jeho teritoriu je umístěný ruský Bajkonur, což má pro Rusko strategický význam. V Kyrgyzstánu byly dvě barevné revoluce, ale dnešní prezident je ke spolupráci s Moskvou ochoten, ale snaží se ji vyvažovat spoluprací s Tureckem. V Kyrgyzstánu je od roku 2001 vojenská základna USA, která má být ale z rozhodnutí kyrgyzského parlamentu uzavřená do července 2014. V zemi je ale také letecká základna Ruska. Rusko má svoje vojenské jednotky i třeba v Tádžikistánu.

Jak je na tom v tuhle chvíli Ruská federace hospodářsky? Někteří mluví o tom, že ekonomice nepřidalo ani připojení Krymu, který je nutné dotovat. Jaké jsou největší ekonomické slabiny Ruska?

Rusko pocítilo v posledních letech vážněji dopady globální hospodářské krize, která se tam dostavila se zpožděním - ale přece. Dnes je prakticky v recesi, což je pro Putinův režim vlastně velmi nová situace. Obecně má velký potenciál, který ale dostatečně nevyužívá a stále z velké míry spoléhá na vývoz nerostného bohatství. To je jeho velká slabina vzhledem k tomu, že ceny jsou pohyblivé a je to zdroj, který není nevyčerpatelný a jehož zisky se musí dnes dobře investovat do budoucnosti Ruska.

Ruské hospodářství se pořád potýká s důsledky sovětského systému a postsovětského vývoje, i když v nové situaci globální závislosti. Jsou tam problémy jako oligarchizace zdrojů nebo obrovská byrokracie, které polykají velké množství ekonomické energie země. I Kreml oficiálně přiznává, že korupce je stále velký hospodářský problém. Její řešení je ale v nedohlednu, protože jde z velké části i o kulturní problém. V nedobrém stavu jsou ale hlavně lidské zdroje, a to je klíčové. V dobrém stavu není zdraví populace. Kvalita života se výrazně liší regionálně i sociálně a Rusko má pomalý demografický růst. Demografie je v Rusku tikající bomba, která bude mít ekonomické i politické dopady. Podle některých prognóz bude Rusko čelit obrovskému úbytku obyvatel. Jen mezi roky 2011-2025 má jít podle odhadů o asi 10 milionů lidí. Kolem roku 2030 má přijít o 20 % práceschopného obyvatelstva a v některých regionech se má drasticky snížit počet obyvatel. To se týká například ruského Dálného Východu, který má do roku 2050 přijít až o 40 % obyvatel, což je chápáno jako jedna z hrozeb teritoriální celistvosti Ruska. V tom se výrazně liší od jiných zemí jako je Čína, Indie, Brazílie atp., které mají naopak velký populační boom.

Co nedávno podepsaný kontrakt RF s Čínou ohledně dodávek plynu? Skutečně si tím Rusko vybudovalo alternativu k západnímu trhu a může nás klidně bez starostí o odbyt plynu odstřihnout?

Teoreticky ano, ale reálně si to nemyslím. Rusko nemůže být závislé na dodávkách plynu pro jednu stranu, navíc pro tak obrovskou ekonomiku s rostoucím politickým vlivem a ambicemi jako je Čína. Myslím si, že se zcela odstřihnout od Evropy není v ruském zájmu. Rusko samozřejmě chce diverzifikovat svoje odbytiště. Dohody o dodávkách plynu s Čínou, které byly nyní podepsány, se předjednávaly dlouho dopředu bez ohledu na dnešní krizi, takže je není možné vnímat jen v kontextu dnešního konfliktu Západ versus Rusko, i když ten jejich význam posunul.

Jak vůbec Číňané vnímají Rusko? Nakolik jde o přátelské vztahy a nemůže se to v budoucnu proti Rusům obrátit? Dá se odhadovat, jak na tom ekonomicky může být za deset let Ruská federace a Čínská lidová republika?

To je otázka spíš pro ekonoma a experta na Čínu. Z mého hlediska je jasné, že globálně dochází k oslabování Západu a že spolupráce mezi oběma zeměmi jim může prospět. V Rusku ale vždy panovaly obavy z toho, že by se muselo zcela orientovat na Čínu a naopak Čína v minulosti nedůvěřivě sledovala ruské flirtování se Západem. Pokusy zformovat EAU je nutné vidět i v tomto světle. Ukrajinská krize teď přispívá k tomu, že Západ je vnímán jako společný nepřítel, což má  integrující efekt a může to posílit spolupráci mezi Čínou a Ruskem. Obě země jsou kritické k americkému unilateralismu a volají po multipolárním uspořádání světa, což je spojuje. Obě jsou dlouhodobě a někdy necitlivě (tím neříkám, že zcela neoprávněně) kritizovány Západem za to, že nedosahují západních norem a standardů v oblasti politického života nebo lidských práv a obě na to nějakým sobě vlastním způsobem reagují. Myslím, že jejich partnerství tak trochu funguje na principu nepřítel mého nepřítele je můj přítel, i když jejich konkrétní zájmy jsou odlišné, což povede k opatrnosti. Navíc je jisté, že Rusko tahá ve vztahu s Čínou za ten kratší konec provazu.

Na závěr ještě souvislost s českým děním. Ministr obrany Martin Stropnický v poslední době pronesl pozoruhodné výrok ohledně NATO. Nejdříve otevřeně v rozhovoru pro Reuters řekl, že u nás nechceme vojska NATO, i protože si ještě pamatujeme přítomnost cizí armády v minulém režimu. Za to byl Stropnický silně kritizován, výroky bagatelizoval a později na Žofínském fóru naopak přímo řekl, že v Evropě hrozí válečný konflikt. Co za výroky ministra vidět? A opravdu hrozí Evropě válka?

Nekonsistentní vyjádření nejsou nikdy dobrý signál pro občany a voliče, což by panu Stropnickému jistě vysvětlil každý PR. Názory na otázky tak klíčového charakteru by měl mít každý politik  ujasněné a měl by si za nimi jasně stát i přes případnou kritiku. To je elementární politika.

V poslední době se opravdu možnost válečného konfliktu v Evropě skloňuje stále častěji a pan Stropnický není jediný, kdo o takové možnosti mluví nebo spekuluje. Nikdo ale zatím neřekl konkrétně o jaké válce se mluví a jakou by vlastně měla formu a co by konkrétně znamenala. Pan Stropnický mluvil o „rozsáhlém konvenčním konfliktu“ v Evropě. Co to znamená? Myslím, že bližší popis takového konfliktu by mohl pomoci lidem rozkódovat to jestli je taková válka opravdu racionální řešení současných problémů. Mluví o válce ale ta prostě nemá žádnou tvář. Představme si tedy v situaci totální potravinové a energetické závislosti a hustého, velmi urbanizovaného osídlení Evropy, jak by taková „rozsáhlá konvenční“ válka asi konkrétně vypadala?  Co by to znamenalo v dnešním komplexně propojeném systému? A kdo zaručí její „konvenčnost“ v dnešním světě? Zatím se mluví jenom o hrozbách a o různých ideologických zdůvodněních, tak by bylo vhodné občanům vysvětlit i to do čeho je někteří jejich zvolení zástupci či  žurnalisté a experti chtějí vlastně poslat. Tahle válka se nebude vysílat v televizi.

Na druhou stranu od ministra obrany se nečeká nic jiného než že bude vytvářet argumentaci k tomu, aby jeho rezort dostal více peněz. To je jeho práce. Do armády se investuje kvůli různě vnímaným a analyzovaným potenciálním hrozbám. Zhoršení vztahů k Rusku a ona „možnost války v Evropě“ jsou argumenty pro nové investice do armády a pan Stropnický to samozřejmě ví.

Jak vnímat slova Baracka Obamy o tom, že USA se chystají více vojensky angažovat v Evropě? Co se tímto krokem mění?

Mění se zřejmě americký pohled na Evropu, tedy především východní Evropu ve vztahu k Rusku  a k americkým zájmům v Evropě. Ukrajinská krize bude mít v americké strategii asi nějaké důsledky. Minimálně posílila argumenty těch lobbistů a expertů, kteří ve Washingtonu dlouhodobě mluví o Rusku jako o hrozbě pro USA. Obama ale zároveň ubezpečil, že americká přítomnost v Evropě nijak neohrozí zainteresovanost USA v oblasti Tichomoří, takže je otázka do jaké míry je to nová strategie pro Evropu. Každopádně z ruského hlediska víme, že vojenské základny NATO či USA v blízkosti ruského teritoria budou vnímány jako potenciální ohrožení a že Rusko na něj bude reagovat. Jinak řečeno, obě strany se tak budou navzájem podporovat v dalším zbrojení, zastrašování a eskalovat tak nestabilitu v našem regionu. A obě strany to dobře vědí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Krym už nikoho nezajímá. Macron a Merkelová dali ruce pryč. Tereza Spencerová a zlé zprávy pro Ukrajinu

9:50 Krym už nikoho nezajímá. Macron a Merkelová dali ruce pryč. Tereza Spencerová a zlé zprávy pro Ukrajinu

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Oba státy svým způsobem budují znovu vztahy s Ruskem, nějaký ‚ruský…