Kdyby se někdo najednou probral z kómatu, možná by byl v šoku: Turecko s americkým požehnáním „mydlí“ Kurdy v Sýrii. Jak ohodnotit poslední týden války, zejména fakt, že Erdogan nyní již otevřeně vstoupil na syrské území? Jak se změnilo rozložení sil a co velmocenské krytí jednotlivých aktů? Pokud jde o Kurdy, které Američané vykreslovali jako statečné spojence a bojovníky, jak hodnotit to, že USA trpí jejich masakrování z turecké strany? Není to, mírně řečeno, trochu problematické ze strany USA sklouznout od spojenectví rovnou k toleranci destrukce nějaké entity? 

Neřekla bych, že Turci mají k válce proti Kurdům „americké požehnání“, protože je to trochu složitější. Turecko, člen NATO, a tedy nominálně americký spojenec, vstoupilo – prý se souhlasem Ruska a vědomím Sýrie – do syrského příhraničí, kde se zaměřilo na Daeš, ale především na Kurdy. A tím postavilo Spojené státy do složité pozice – jeden jejich spojenec bojuje s dalším jejich spojencem a Washington nyní zkouší své dva spojence nějak zklidnit. Paradoxně ale Turci americké příkazy rovnou ignorují a totéž platí přinejmenším pro část kurdských oddílů, které odmítají návrat na západní břeh Eufratu. Ve výsledku si tak Washington musí vybrat, zda bude stát na straně Turecka, nebo zda ho zcela ztratí tím, že se jednoznačně postaví za Kurdy. S lehkou nadsázkou lze přitom konstatovat, že Turecko fakticky vede válku proti USA. Nevím, jak se z toho Washington nakonec vykroutí, ale je zřejmé, že se ocitl v situaci, kdy bude každé řešení špatné a vždy něco – nebo spíš někoho – ztratí. A Turecko k tomu navyšuje sázky přihláškou do Šanghajské organizace pro spolupráci, avizovaným zájmem o vstup do ruské Eurasijské ekonomické unie nebo podpisem dohody o jaderné spolupráci s Čínou. 

Pokud by USA přišly o Turecko, mohly by „zabalit“ celé jižní křídlo NATO, takže se nejspíš budou pokoušet dělat Ankaře pomyšlení, aby ji udržely na své straně, ale i v tom je kámen úrazu. Erdogan totiž po USA především a hlavně požaduje vydání lídra islamistické globální vlivové sítě Fethulláha Gülena, ale USA by jeho ztrátou přišly právě o neocenitelnou globální vlivovou síť, takže se zdá, že se cesty obou zemí budou ještě rozcházet. A tak bych si tipla, že místo Gülena Washington Turecku nabídne spíš „hlavu“ Kurdů, kteří tak znovu přijdou zkrátka a ke své vysněné a dosud hodně tvrdě vybojovávané státnosti se, bohužel, nijak zásadně nepřiblíží. A dokud bude Erdogan u moci, žádná větší změna v tomto trendu nemusí nastat.