Kdyby se někdo najednou probral z kómatu, možná by byl v šoku: Turecko s americkým požehnáním „mydlí“ Kurdy v Sýrii. Jak ohodnotit poslední týden války, zejména fakt, že Erdogan nyní již otevřeně vstoupil na syrské území? Jak se změnilo rozložení sil a co velmocenské krytí jednotlivých aktů? Pokud jde o Kurdy, které Američané vykreslovali jako statečné spojence a bojovníky, jak hodnotit to, že USA trpí jejich masakrování z turecké strany? Není to, mírně řečeno, trochu problematické ze strany USA sklouznout od spojenectví rovnou k toleranci destrukce nějaké entity?
Neřekla bych, že Turci mají k válce proti Kurdům „americké požehnání“, protože je to trochu složitější. Turecko, člen NATO, a tedy nominálně americký spojenec, vstoupilo – prý se souhlasem Ruska a vědomím Sýrie – do syrského příhraničí, kde se zaměřilo na Daeš, ale především na Kurdy. A tím postavilo Spojené státy do složité pozice – jeden jejich spojenec bojuje s dalším jejich spojencem a Washington nyní zkouší své dva spojence nějak zklidnit. Paradoxně ale Turci americké příkazy rovnou ignorují a totéž platí přinejmenším pro část kurdských oddílů, které odmítají návrat na západní břeh Eufratu. Ve výsledku si tak Washington musí vybrat, zda bude stát na straně Turecka, nebo zda ho zcela ztratí tím, že se jednoznačně postaví za Kurdy. S lehkou nadsázkou lze přitom konstatovat, že Turecko fakticky vede válku proti USA. Nevím, jak se z toho Washington nakonec vykroutí, ale je zřejmé, že se ocitl v situaci, kdy bude každé řešení špatné a vždy něco – nebo spíš někoho – ztratí. A Turecko k tomu navyšuje sázky přihláškou do Šanghajské organizace pro spolupráci, avizovaným zájmem o vstup do ruské Eurasijské ekonomické unie nebo podpisem dohody o jaderné spolupráci s Čínou.
Která politická strana se dle vás nejrozumněji staví k otázce migrace?Anketa
Pokud by USA přišly o Turecko, mohly by „zabalit“ celé jižní křídlo NATO, takže se nejspíš budou pokoušet dělat Ankaře pomyšlení, aby ji udržely na své straně, ale i v tom je kámen úrazu. Erdogan totiž po USA především a hlavně požaduje vydání lídra islamistické globální vlivové sítě Fethulláha Gülena, ale USA by jeho ztrátou přišly právě o neocenitelnou globální vlivovou síť, takže se zdá, že se cesty obou zemí budou ještě rozcházet. A tak bych si tipla, že místo Gülena Washington Turecku nabídne spíš „hlavu“ Kurdů, kteří tak znovu přijdou zkrátka a ke své vysněné a dosud hodně tvrdě vybojovávané státnosti se, bohužel, nijak zásadně nepřiblíží. A dokud bude Erdogan u moci, žádná větší změna v tomto trendu nemusí nastat.
V každém případě ale platí, že jsme svědky neuvěřitelné podívané, kdy „malé“ Turecko, jemuž ovšem záda do značné míry jistí Rusko, Čína a Írán, „vrtí“ velmocenskými Spojenými státy a ignorují jeho „výzvy“ ke zklidnění, takže Washington jen pasivně cosi proklamuje a horečně přemýšlí, co dělat. A Kurdové si pomalu ale jistě tesají do kamene slavnou poučku Henryho Kissingera, podle něhož Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, má jen své zájmy.
Na internetu kolují různé mapy syrského prostoru v relaci k tomu, kdo jakou jeho část reálně ovládá. Pojďme udělat jasno: Damašek, Aleppo, Latakia, poušť pod kontrolou Daeše, reálné državy An-Nusrá a Svobodné syrské armády. Již dříve jste dala najevo, že Asad potřebuje dobýt určité dostatečné množství území, aby mohl přijít k jednacímu stolu v dobré pozici. Blíží se tento „turning point“? Při respektování faktu, samozřejmě, že v Americe budou za půl roku volby a paní Hillary se těší.
Asi nemá smysl slovně popisovat mapu Sýrie, protože by si pod tím beztak málokdo dokázal představit něco uchopitelného. Nicméně platí, že z hlediska obrysů budoucí Sýrie se hlavní nynější bitva vede o Aleppo, které se proměnilo nejen v bitvu národů, ale možná rovnou ve světový konflikt: na jedné straně tam stojí syrská armáda s libanonským Hizballáhem, íránskými a iráckými šíitskými oddíly a třeba rovněž s Kurdy proti džihádistickým silám Al-Káidy, Daeše a dalších skupin, v nichž jsou zastoupeni radikálové snad z celého arabského světa, z Afriky, Evropy, Střední Asie nebo i z Číny. Právě čínští Ujgurové prý byli těmi, kdo před pár týdny prolomili obranu syrské armády a tím i uvolnili blokádu východních čtvrtí města. A právě kvůli těmto „svým“ teroristům podle mnoha názorů nyní do války v Sýrii vstoupila i Čína – nechce, aby se jí jednou vrátili domů…
Zvláštní ovšem je, že Rusové v očividné snaze dosáhnout nějaké politické dohody s USA – jako by pakt s velmocí byl nějak důvěryhodnější než jakýkoli jiný – omezují své nálety v oblasti a v médiích se objevují komentáře, že vlastně Aleppo až zas tak důležité pro Asada není a že by v jeho menšinové východní části, kterou pět let ovládal džihád, beztak nikdy neměl do budoucna žádnou skutečnou legitimitu. Tím jako by nabízeli Spojeným státům „prize money“ za dohodu: nechte si Aleppo pro potřeby svého džihádu, protože nikoho jiného – tím spíš po předpokládaném hození Kurdů přes palubu – už v Sýrii beztak nemáte, a výměnou se pojďme domluvit o legimitizaci trvalých ruských základen v Sýrii a možná i o Ukrajině, Krymu nebo třebas Černém moři nebo sankcích. Nevím, je to jen spekulace. Faktem ovšem je, že USA vlastně ani nemají Rusku – kromě svého džihádu – co nabídnout, a tak se obě strany shodují jen na tom, že se nedohodnou. Za pár dní se ale Putin s Obamou setkají na summitu G20 v Číně a třeba spolu něco „upečou“ stejně, jako se to stalo loni v případě zahájení ruských náletů v Sýrii. Uvidíme. Pokud se ale nedohodnou, nejspíš Rusku nezbude než vojensky přitvrdit a „vyřešit“ problém Aleppa a tamního džihádu i bez USA. Ostatně, přesně to po Rusech požaduje Teherán, Damašek i Hizballáh. Čím dál častěji se objevují teze o ruském „říjnovém překvapení“. Tož uvidíme.
Zatímco Turci „mydlí“ Kurdy, český komentariát se pohoršuje nad otevřením „konzulátu“ Doněcké lidové republiky v Ostravě. Ten má sídlit v jakési barabizně (alespoň oficiálně) a „konzulkou“ má být paní Lisková, spojenkyně Adama B. Bartoše. Lze k tomu vlastně něco říci? A jak pokračuje vývoj na Ukrajině, kde podle Amnesty International probíhá mučení vezňů?
S tím konzulátem je to vlastně neuvěřitelná věc. Doněckou (a ani Luhanskou) lidovou republiku, mám dojem, nikdo neuznal a i ruská média o nich dál píší jako o „samozvaných“ republikách. A když je i Rusové považují dál za faktickou součást Ukrajiny, tak nápad s jejich konzulátem v Ostravě vypadá už jako maximum bizarnosti. Ten náš svět – nebo lépe, někteří lidé v něm – začíná být čím dál divnější, opravdu.
A s těmi tajnými mučírnami, v nichž „naši“ demokraté z Majdanu mrzačili nepohodlné, je to také trochu podivné. Ne že bych zpochybňovala zprávu Amnesty International, ale zvěsti o mučení na Ukrajině se objevují už pár měsíců, nicméně až nyní se do věci aktivně vložila západní média a začala zveřejňovat rozhovory s oběťmi mučení a vykreslovat obrázky typu „chodby byly plné krve, až to nikdo nestíhal umývat“. Mám dojem, jako by se nyní kdosi rozhodl, že je potřeba se té Ukrajiny tak nějak „zbavit“, zříci se zodpovědnosti za ni. Mezinárodní měnový fond současně se zprávami o mučení odložil diskusi o dalších půjčkách Kyjevu, bezvízový režim se znovu odkládá o další půlrok, Polsko Ukrajincům citelně zkomplikovalo pravidla pro legální zaměstnání, Kyjev nabídl davům domácích nezaměstnaných lekce angličtiny zdarma, aby se mohli lépe uplatnit ve světě, protože doma už pro ně nikdo nic dobrého asi nechystá, a většině Ukrajinců už musí být jasné, že je Evropa ponechala na pospas osudu. Snad jen George Soros, který nechce přijít o své investice do Majdanu, nyní kývl na členství v ukrajinské Národní investiční radě, ale bůh suď, co s tím zkorumpovaným, demoralizovaným a neustále zbídačenějším státem dokáže za zázraky.
Ukrajinská otázka se bude projednávat i na summitu G20, ale zástupce Kyjeva tam nikdo ani nepozval, takže se tedy bude – pro jistotu? – „nerušeně“ jednat o nich bez nich. Putin přitom více méně zrušil nefunkční „normandský“ formát, tedy diskuse s Německem a Francií, a rád by to probral osobně s Obamou. Takže tu máme další „uvidíme“.
Byla u nás paní Angela. Vlídně pohovořila, otázku uprchlíků frekventovala co nejméně, vyslechla si řev a pískot lidu na svou adresu a odjela. Jak její návštěvu rozklíčovat? Jsou hlasy, že vzhledem ke krátkosti návštěvy jde o urážku České republiky, a Erik Best dokonce tvrdí, že se Sobotkou se pokoutně dohodla na tom, že přijmeme nějaké ty tisíce uprchlíků. Jak její návštěvu vidíte vy? A jak hodnotit její následné výroky směřující en bloc proti Visegradské čtyřce, že takhle to prostě nejde – odmítat uprchlíky? Německý tisk by nás rovnou pokutoval a z okolí slovenského předsednictví padla taxa: Poplatek 500 až 1000 eur za nepřijatého imigranta. Je to dost?
Upřímně řečeno, mě nijak neuráží, že přijela jen na pár hodin, protože nepřeceňuji náš význam. Nicméně, vzhledem k tomu, co všechno během oněch několika hodin zaznělo, mi není jasné, proč vůbec jezdila, když si takové drobnosti mohli všichni říci i po telefonu. Spekulativně proto předpokládám, že se na veřejnost dostaly zatím jen „drobty“ a skutečný důvod, a hlavně výsledek její návštěvy se teprve dozvíme, ať už přímo a slovně, nebo konkrétními činy.
Migrační krize začíná být pro EU hotovým prokletím a Angela Merkelová začíná trochu ztrácet glanc, i když mi to přijde vcelku normální – nechtěla bych být v její kůži. Na jedné straně zpéruje Visegrád a za pár dní sama přiznává chyby v migrační politice. Pokud ale udělala chyby, proč za ně musejí platit všichni? Podle mého se tím sama jaksi neguje, ale je jasné, že krátce před zemskými volbami v Německu se ani Angela Merkelová nemůže tvářit jako supermanka, protože voliči vidí realitu a spočítali by jí to víc, než když nyní nějakou tu chybku pokorně a se slzou v oku připustí.
A to s tím poplatkem je to celé už na hlavu. K nám, jak známo, žádní migranti vůbec nechtějí, tak jak a proč máme platit – a fakt je jedno kolik – za to, že tu nebudou?
ODS rozvěsila po České republice billboardy s textem „Patříme na Západ“. Jakub Janda distribuuje hrnečky s „ksichty“ Putina a Zemana s nápisem „Nechceme zpátky na Východ“. Kam podle Terezy Spencerové patří naše malá a krásná republika?
Nevím, jestli v ODS nebo u Jandů zkusili vzít Českou republiku a aspoň o metr s ní nějakým směrem pohnout, ale pokud ano, tak se vsadím, že se s námi o výsledek toho experimentu nepodělí. Nefunguje to. Jsme tam, kde jsme – k Západu hledíme tradičně s plebejskou pokorou až patolízalstvím, k Východu s opovržením. A přitom se nacházíme kdesi uprostřed a máme v sobě od obojího trochu, ať chceme, nebo ne. A co víc, podobný úhel pohledu platí i jinde – na Západě na nás pohlížejí jako na ten Východ a trochu skrz prsty. Dokud s nimi ve všem poslušně souhlasíme, jsme za hvězdy, jakmile si troufneme nadhodit, že máme i svůj názor, přicházejí hrozby tresty a sankcemi. A když si to vezmete kolem a kolem, tak občané východní Evropy byli jednou z příčin Brexitu… To jen k tomu tvrzení, že „Patříme na Západ“.
A už jen vymýšlení podobných hesel tak nějak svědčí o tom, že kdosi sází na přitroublost spoluobčanů a jejich sklon k tomu navléci si mikinu od Vietnamců s nápisem „Harvard“ a připadat si přitom jako nedílná a zcela přirozená součást „toho“ Západu. Nevím, ale nějak se mi vnucuje staré cimrmanovské „světový ohlas to vzbuzuje hlavně na Litoměřicku“. Podle mého bychom měli přestat snít o tom, že bychom se někam mohli sklouznout při tektonickém pohybu zemské kry a vyloupnout se někde u Hamburku jako úplně jiný národ, nebo že jsme lepší, než ve skutečnosti jsme. Co třeba začít uvažovat realisticky, v našem skutečném, a ne jen ideologickém zájmu. To by se pak mohly dít věci!
Mimochodem, nevíte, jestli ty Jandovy hrníčky nejsou náhodou Made in China?
Čeští novináři pečlivě opylovávají jako pilné včeličky témata z různých částí světa, ale někdy na něco zapomínají. Třeba na Jemen, postižený saúdskou vojenskou agresí. Anebo na samotnou Saúdskou Arábii, s jejím sociálním neklidem, obrovskou královskou rodinou a komplikovanými mezinárodními vztahy...
Saúdská válka proti Jemenu pokračuje, ale žádný velký sukces to rozhodně není. Jemenští rebelové se už běžně pohybují deset i více kilometrů v saúdském území, ničí tam vojenské základny a nutí Saúdy „žalovat“ ve světě, že páchají „válečné zločiny“ už hluboko v jejich vnitrozemí. Ještě trapnější musí být to, že rebelové nabídli Rusku své letecké základny a přístavy v Jemenu k volnému využití, že jejich delegace volně jezdí do iráckého Bagdádu jednat o spolupráci, že Saúdové za pouhý měsíc ze svých finančních rezerv odčerpali další miliardy dolarů a už si musejí půjčovat v zahraničí, zatímco doma už začínají trpět nedostatkem nejcennější suroviny, tedy vody. Čili pokud se Rijád rychle nevzpamatuje a nezmění svou politiku, která zcela očividně přesahuje – strategicky i finančně – jejich skutečné možnosti, zůstane Spojeným státům na krku viset další zoufalý a „neřešitelný“ spojenec, kterého nakonec nezbude než taky hodit přes palubu. Potíž s tamními králi a princi a korunními princi a zástupci korunních princů a tak podobně ovšem spočívá v tom, že byli odmala vychováváni v pocitu neomylnosti, takže změna jejich uvažování je a bude pomalá a neobratná. Vlastně se ke své vlastní škodě – ale zato na základě tradice – otáčejí hůř než zaoceánský parník; a to už je co říci.
Události posledních dnů nás vedou k oprášení vědomostí o „měkkém podbřišku Ruské federace“, tedy Střední Asii. Uzbecký prezident (uzbecký Mugabe, jak napsala Petra Procházková) je buď úplně mrtvý, nebo skoro mrtvý. A v sousedním Kyrgyzstánu vybuchla bomba. Jak jsou obě země kryté proti islámskému radikalismu, jak moc se má Putin bát, že by Uzbekistán pod novým vedením směřoval na Západ? A jaké je v regionu postavení Číny? Mimochodem, týdeník Dotyk zveřejnil zajímavou reportáž z Kazachstánu, kde prý masivně dotuje stavbu mešit Saúdská Arábie. To je, prosím, slovy nás, katolíků, nějaká misijní činnost?
S Petrou se očividně v mnoha ohledech neshodneme. Ne že bych nesouhlasila s tím, že by uzbecký prezident Karimov nebyl diktátor, ale na druhou stranu platí, že výměnou za praktickou neexistenci svobod v našem západním pojetí (a nevím, kolik Uzbeků, kteří neprošli gülenovskými nebo sorosovskými „školami“, je na ně ve skutečnosti zvědavých) zajistil zemi politickou a sociální stabilitu, ubránil ji před džihádem a posledních devět let navrch nabídl i pravidelný osmiprocentní ekonomický růst a s ním související práci a sociální jistoty. A to je – třeba ve srovnání s krizemi zmítaným Západem – pecka. Mugabe nemugabe.
Sebevražedný atentátník v Biškeku útočil u čínské ambasády, což je nejspíš jedna z prvních reakcí místních – nebo klidně i čínských – džihádistů na vstup Pekingu do války v Sýrii. Nemusí to ještě znamenat žádnou velkou destabilizaci, ale zároveň je to jasné upozornění, že Střední Asie není žádnou selankou. Tisíce občanů těchto zemí bojují v řadách Daeše a Al-Káidy v Sýrii nebo v Iráku; a v případě jejich návratu zpět „domů“ by se vše mohlo rázem změnit v noční můru nejen pro stávající režimy, ale i pro sousední Rusko a pro Čínu, která vnímá Střední Asii jako jeden z centrálních bodů svých Nových Hedvábných stezek. I proto „půjdou“ oba státy v Sýrii i v Iráku ze všeho nejdřív po těch „svých“ džihádistech; smyslem je, aby se – pokud možno – nikdo z nich už nevracel a „skončili v pekle“.
A to s těmi saúdskými mešitami v Kazachstánu je přece naprosto běžná praxe. Saúdové vyvážejí svůj frankensteinovský wahhábismus do celého světa, platí výstavby mešit i v Německu nebo ve Francii, je to globální problém. Takže dokud si budeme vážit jejich ropy a „volebních příspěvků“ pro naše politiky – tím míním západní politiky obecně – víc než nějakého přežití, tak je tu problém; a na Kazachstán přitom fakt nehleďme.
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
Myslím, že jasnou tématickou jedničkou příštího týdne bude summit G20. Ne že by něco zásadního vyřešila ta dvacítka zemí jako taková, ale důležitější budou jednání „za zavřenými dveřmi“ mezi Obamou a Putinem, Obamou a Erdoganem, Číňany a všemi ostatními… Mohou se lámat ledy nebo naopak zuby.
Kronika doby - Okno do světa Terezy Spencerové: ARCHIV ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
