Klaus v eseji pro MF DNES připoměl, že po roce 1989 u nás neproběhla pouhá „výměna vlády“, jak někteří tvrdí, ale hluboká systémová transformace. „Tato společenská změna, respektive její první `horká` fáze, jejích prvních tři až pět let, byla v naší zemi provedena s nesporným úspěchem,“ píše Klaus. Nerealizovaly se prý nejrůznější katastrofické scénáře, například oblíbený „milion nezaměstnaných“ Valtra Komárka.
Jiří Pehe, politolog, který v devadesátých letech působil na Pražském hradě pod Klausovým největším oponentem Václavem Havlem, se ale domnívá, že náklady naší transformace byly vysoké a projevily se více dlouhodobě. V Polsku nebo Maďarsku podle něj sice měli vysokou inflaci, ale u nás průběh transformace, zejména privatizace majetku, zase vedla k bujení korupce a vzniku specifické třídy vlastníků se zvláštními zvyky, s čímž se potýkáme dodnes, zatímco Polsko nebo Slovensko rostou způsobem, kterému se nemůžeme rovnat.
Klaus zdůrazňuje, že tato transformace proběhla rychle, klidně a lidsky únosně a nedošlo při ní k sebemenšímu náznaku násilí. „Šlo o evoluční, v mnoha ohledech spontánně vyvolaný a spontánně se utvářející proces, který nikým nemohl být plně organizován,“ připomíná Klaus. Nevyhnutelně omezená proto podle něj musela být role „mužů listopadu“, pro které to bylo do značné míry zklamání.
Jiří Pehe pro ParlamentníListy.cz připouští, že role společenských a politických elit v transformaci nebyla zásadní. Rovněž připomíná, že v jiných transformujících se zemích ta role byla větší, a měla spíše příznivou povahu například při vytváření pravidel, regulujících trh. U nás se zatím prosazovalo extrémně liberalistické pojetí, a je otázkou, zda to bylo správně.
Chcete, aby této zemi vládl Andrej Babiš?Anketa
Transformace byla podle Klause úspěchem milionů českých lidí, a tento úspěch by dnes neměl být pro několik dílčích nezdarů zpochybňován.
„Každá revoluce s velkým R chce měnit lidi, vytvářet nového člověka, a to jsme tehdy nechtěli. Na rozdíl od všech elitářů, intelektuálních celebrit či aktivistů kulturní sféry si lidé jako já na `lidi` nikdy nestěžovali,“ zdůrazňuje. Takové stěžování podle něj současně znamená vydělovat se a považovat se za někoho mimořádného.
„Neschovávali jsme se proto za výroky, že nás a naše spoluobčany komunismus na našich mravech a na celém charakteru poškodil natolik, že to bude trvat celé generace, než se to změní,“ poznamenává Klaus. Podle něj si zastánci této teze do značné míry idealizovali člověka žijícího na Západě, který nebyl vystaven nejrůznějším omezením jako my.
Tohle přece říkal i Hayek, co se k němu Klaus hlásí
Jiří Pehe ale nesouhlasí. Podle něj Václav Havel a lidé kolem něj rozhodně nechtěli budovat „nového člověka“, s čímž měli sami negativní zkušenost z doby komunismu. Šlo jim však o to, aby celá transformace nespočívala v převedení lidí vychovaných v komunismu do tržního prostředí. „Šlo o to, aby se lidé vychovávali k demokracii,“ vysvětluje politolog. Přijde mu prý neuvěřitelné, že někdo ještě dnes může Havlovy názory takto vykládat.
Více o Václavu Havlovi:
Klaus prý naproti tomu vždy razil představu, že je možné budovat „demokracii bez demokratů“, pouze skrze instituce. Havel naproti tomu prý kladl důraz též na vedení lidí k morálce, a Pehe připomíná, že s tímto tématem významně pracují i klasičtí autoři liberalismu, včetně Firedricha von Hayeka, jehož vizemi se Václav Klaus vždy zaštiťoval.
Klausova představa, že si lidé kolem Havla idealizovali člověka na Západě, není podle politologa pravdivá. „Nicméně chápali, že nezbytným základem systému, jsou lidé, kteří si osvojili občanské ctnosti. A přesně toto komunismus zničil,“ vysvětluje politolog, proč se snahy Václava Havla ubíraly právě tímto směrem. „Havel určitě nechtěl tvrdit, že lidé u nás jsou horší než na Západě. Ale věděl, že lidé musí vědět, jak se chovat v demokracii,“ říká.
Politická garnitura, která po listopadu 1989 nastoupila, se podle Klause shodovala pouze v tom, že je třeba provést systémovou změnu. Představy o podobě této změny ale už byly zcela odlišné, a v praxi se tento rozpor projevil například rozpadem Občanského fóra.
V první polovině devadesátých let existoval podle něj jediný jasný a srozumitelný program společenské transformace. Byl to program, který se dá nazvat programem „kapitalismu“ - parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. Proti tomuto programu se prý mnozí vymezovali, ale alternativu nedokázal předložit nikdo.
Jiří Pehe ovšem pro ParlamentníListy.cz říká, že vizi parlamentní demokracie a tržní ekonomiky Václav Havel a lidé kolem něj rozhodně nezpochybňovali. Model liberální demokracie podle něj Havel zpochybňoval již dávno před rokem 1989. „Dokonce polemizoval s Milanem Kunderou, který tvrdil, že československý socialismus s lidskou tváří je alternativou ke kapitalismu a Havel s ním nesouhlasil,“ připomíná politolog.
Rozdíl byl ale podle něj ve způsobu, jakým chtěli tuto vizi oba pánové realizovat. „Klaus mluvil o maximálně liberalizované, až libertariánské demokracii. Havel naproti tomu zdůrazňoval potřebu určitých brzd,“ shrnuje Pehe. Klausova představa o ekonomice, kde silnější vítězí a to je třeba respektovat, byla podle něj neudržitelná.
Ještě horší to ale prý bylo s Klausovou vizí demokracie. „Klaus si to představoval tak, že jednou za čtyři roky se jde k volbám, a kdo v nich vyhraje, ten vládne,“ říká politolog. Havel měl podle něj komplexnější vizi, vycházející z role občanské společnosti. Rovněž v ekonomice odmítal trh bez přívlastků, ve kterém viděl nebezpečí.
Výsledky tohoto systému v první polovině devadesátých let byly podle Klause oslnivé. „Jedině nám se podařilo vyhnout se ničivé trojciferné, či dokonce čtyřciferné inflaci, a tím uchránit významnou část v minulosti vzniklých úspor občanů naší země,“ připomíná.
Pehe se domnívá, že celkové výsledky transformace zhodnotí až ekonomičtí historici. Již nyní ale podle něj existují analýzy, které vypočítávají náklady transformace na stovky miliard korun. „Bylo to klidné, úspěšně, ale drahé,“ říká na závěr s tím, že se asi nikdy neshodneme, zda tato cena byla přijatelná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
