Jak hodnotit poslední politickou produkci Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví... Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?
V jaké je Miloš Zeman opravdu kondici, vědí snad jen jeho ošetřující lékaři. Aspoň doufám, protože ani lékařská věda není všemocná a vševědoucí. Oni to však říci nesmějí, protože jsou vázáni zákonem k mlčenlivosti o zdravotním stavu pacienta. Té by je mohl zbavit pouze soud v případě projednávání zvlášť závažného zločinu Miloše Zemana. A protože ten má jako prezident republiky trestní imunitu, ani to nehrozí.
Z novinářů i svého zdraví si Miloš Zeman dělal legraci vždy.
A jestli by bylo dobře, aby znovu vyhrál, je těžká otázka. Nejen s ohledem na to, jak přistupuje k povolebnímu vyjednávání. V minulé volbě jsem jej ve druhém kole volil. A abych řekl pravdu, tak z jeho výkonu mám dost rozpačité pocity. Na jednu stranu oceňuji, že se staví negativně k možnosti „přidělovat“ k nám imigranty podle nějakých bruselských kvót. Líbí se mi, že se snaží svůj úřad v zahraničí používat k podpoře vývozu našich výrobků. Jeho zahraniční cesty jsou vždy provázeny početnou delegací českých firem a obchodní témata patří k tomu hlavnímu, čemu se při nich věnuje.
Na druhou stranu se mi nelíbí, jak až devótně se chová vůči Andreji Babišovi. Při jeho jmenování do funkce ministra financí zcela pominul ústavní článek 70 o střetu zájmů. A v praxi se pak mnohokrát ukázalo, že Babiš je v obrovském střetu zájmů. A že moc nejvlivnějšího člena vlády umí využívat ve prospěch Agrofertu až do krajních mezí. Ne-li dokonce zneužívat. Stačí si vzpomenout na známý případ likvidace konkurence pomocí zajišťovacích příkazů. Objem veřejných zakázek, které získal Agrofert za tu dobu, kdy je Babišovo ANO ve vládě, nesnese srovnání s ničím, co bylo „před Babišem“. Agrofertní dodávky státním institucím, jako je Správa státních hmotných rezerv, a podnikům s majetkovou účastí státu, jako jsou Lesy ČR či Česká pošta, jdou do desítek miliard. A jen naivkavěří tomu, že prostě jejich nabídka byla nejlepší. Ministr financí má obrovskou páku na každého ministra nebo šéfa státního úřadu. Formálně sice zákon o státním rozpočtu schvalují vláda a Poslanecká sněmovna. Ovšem to, co do návrhu ministr financí nenapíše, tam většinou není. A pak reálné hospodaření probíhá ještě jinak, než bylo schváleno v rozpočtu. Realizace řady zakázek se zpožďuje kvůli špatnému zákonu o veřejných zakázkách. Takže se neustále dělají rozpočtové změny. Jakýkoli ministr – s výjimkou ministra financí – může sám dělat rozpočtovou změnu v rozsahu tak zakázky na nákup toaletního papíru pro ministerstvo. U milionových změn potřebuje podle rozpočtových pravidel spolupodpis ministra financí. A jde-li o změnu větší než 5% rozpočtové kapitoly, tak s tím musí do vlády.Rozpočtové změny nad 10% nebo 150 milionů musejí být schváleny rozpočtovým výborem. Ve všech případech má ministr financí klíčové slovo. V podstatě drží ostatní „pod krkem“ a má sílu si diktovat, i jak má vypadat zadávací dokumentace ke kterékoli zakázce. U podniků s majetkovou účastí státu je ministr financí něco jako car. Jménem státu vykonává pravomoci akcionáře. U krajem vlastněných firem tuto pravomoc vykonává aspoň rada kraje, což je kolektivní orgán. U státních firem je ministr financí pánem nad jmenováním i odvoláváním členů dozorčích rad i představenstva firmy. A stačí mu na to sepsat pouze zápis a podepsat jej. Tím má logicky obrovský vliv na vedení státních firem. A může si diktovat, jak mají vypsat který tendr, aby je neodvolal.
Mám z toho pocit, že to už je trochu jiný Miloš Zeman, než kterého jsem volil. Vzpomínám si na dobu, kdy jako předseda Poslanecké sněmovny řekl, že vláda, která toleruje zloděje, podvodníky a tuneláře, se touto svou tolerancí stává vládou zlodějů, podvodníků a tunelářů. V posledních letech jsem často přemýšlel o tom, čím se stává prezident, který toleruje zloděje, podvodníka a tuneláře přímo ve vládě?
Zklamal mě též nesplněný „Milošův“ slib o vetování protikuřáckého zákona. Před minulou volbou jsem s ním dělal rozhovor na téma výkonu prezidentských pravomocí. A v něm udělal veřejný příslib, že by zákon o zákazu kouření v hospodách nejenže vetoval, ale že by šel už v průběhu projednávání poslancům a senátorům rozmlouvat jeho schválení. A nakonec neudělal ani jedno a protikuřácký zákon podepsal. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Do boje o Hrad vpadl Mirek Topolánek. Okamžitě začaly klesat sázkové indexy dalších kandidátů, Michal Horáček se propadl v měření pravděpodobnosti vítězství již pod něj. Topolánek je nyní podle sázkových kanceláří na třetím místě. Má šanci uspět? Co soudíte o něm jakožto osobě, o jeho politické historii? Pomůže Miloši Zemanovi tím, že zastíní dlouhodobě se propadajícího Jiřího Drahoše, o kterém i „kavárna“ tvrdí, že je „želé II“? Nebo je nutné se bát toho, kdo „Topola“ do boje vyslal?
Nevím ani, kdo jej do volby „vyslal“. Oficiálně je to skupina senátorů, kteří mu podepsali nominační formulář. Je to část skupiny, která původně podepsala kandidaturu senátoru Kuberovi z ODS. Ale ten nakonec „přihlášku“ do prezidentských voleb na vnitro neodevzdal. Pak se někdy mluví o tom, že za ním stojí jeho dosavadní zaměstnavatel, Energetický průmyslový holding Daniela Křetínského. Někdo taky říká, že i další čeští miliardáři, kteří by chtěli mít na hradě protiváhu Babišovi. Neumím posoudit, co je na těchto „šprochách“ pravdy.
Ale i kdyby to byla pravda, tak nevím, proč se Topola bát. A to ani kdyby byl zvolen. Možná že mám málo informací nebo malou představivost. Ale pokud se na to dívám skrze text naší ústavy, tak nějaké dramatické nebezpečí nevidím. Český prezident nemá takové pravomoci jako třeba americký, ruský nebo turecký. Nemůže vydávat žádné prezidentské dekrety, které by měly sílu zákona. Dokonce ani nemůže parlamentu předkládat návrhy zákonů. Vrchním velitelem ozbrojených sil je pouze formálně, a bez souhlasu obou komor parlamentu nemůže žádné zemi vyhlásit válku. Dokonce nemůže sám nikam poslat naše vojáky ani na 60 dnů. To je v pravomoci vlády. Sám nemůže ani souhlasit s pobytem cizích vojsk na našem území. K tomu je opět třeba souhlasu vlády a v případě doby delší než 60 dnů i obou komor parlamentu. Dokonce sám nemůže ani žádného vojáka nebo policistu či hasiče povýšit na generála. To může jenom na návrh příslušného nadřízeného ministra.
Nemyslím si ani, že je nutné se bát toho, že by Topolánek v případě svého zvolení omilostnil svého kamaráda Marka Dalíka. Václav Havel dal milost své kamarádce Martě Chadimové, která byla odsouzena za podvod při restitucích. A co se stalo? Nic. Ani Chadimová, a troufám si říci, že ani Dalík už nejsou nějak nebezpečné osoby. Nejsou to šílení masoví vrahové, u nichž by vážně hrozila recidiva. Že někoho zabijí hned za vraty věznice. Oba jsou tak „profláknutí“, že asi nelze čekat, že by se jim podařilo někoho podvést znovu.
A pokud jde o ty ostatní „silné“ prezidentské pravomoci, jako je jmenování členů Bankovní rady ČNB nebo soudců Ústavního soudu, je třeba si uvědomit, že na prezidenta vzešlého z nadcházející volby „zbudou drobky“. Většinu členů Bankovní rady i Ústavního soudu jmenoval v tomto období současný prezident Miloš Zeman. V případě soudců Ústavního soudu je to na deset let. V případě členů Bankovní rady je to na šest let. Pokud některý z těch jmenovaných prezidentem Zemanem nezemře nebo nebude odsouzen za trestný čin či jinak neztratí způsobilost k výkonu funkce, tak prezident, kterého budeme volit v lednu, nemá možnost jej sám „vyměnit“ za nějakého svého kamaráda nebo kamaráda svých kamarádů. V obou institucích nový prezident jmenuje jen jednoho nebo dva členy. V případě Ústavního soudu navíc se souhlasem senátu. Takže ani v případě zvolení Topolánka nehrozí, že by Křetínský nebo i jiní miliardáři mohli jeho prostřednictvím obě instituce ovládnout.
Totéž platí i pro Nejvyšší kontrolní úřad, kde prezident jmenuje členy řídicího kolegia na návrh Poslanecké sněmovny. Opět sám nemůže nic. Maximálně někoho, koho mu sněmovna navrhla, může blokovat.
Reálně zbývá jediná samostatná pravomoc, kterou bude moci nový prezident „naplno“ vykonávat. A tou je jmenování předsedy vlády a na jeho návrh ostatních členů vlády. Jinak řečeno, tyto volby budou z velké části o tom, jestli bude mít Andrej Babiš na Hradě někoho, kdo mu ve všem vyhoví a klidně jmenuje členem vlády i samé zaměstnance Agrofertu. Nebo jestli bude mít silného protihráče, který bude zkoumat, jestli člověk navržený za člena vlády není ve střetu zájmů. Což ústava zakazuje.
Ale vůbec si netroufám ani odhadovat, zda má šanci „Topol“, nebo některý jiný z devítky přihlášených k volbě. Mrzí mě však, že zatím jsem nikde neměl možnost se dočíst nebo doslechnout, jak by uchazeči chtěli prezidentské pravomoci vykonávat. Už jsem četl o některých z nich, jakou mají rádi muziku, co jejich manželky vaří apod. Vůbec netuším, jak se lidé podle toho chtějí rozhodovat. Ale volební kampaň je na začátku, tak třeba se dozvíme něco podstatnějšího během následujících měsíců.
Komunisté „vyměkli“ a začínají uvažovat o toleranci vlády Andreje Babiše. Okamura se tváří zásadově, nicméně Babiš mu skládá jeden kompromis za druhým. V ČSSD podle informací z tisku též pomalu zraje varianta spolupráce s Babišem. Senátor Pirátů Libor Michálek také vybízí k podmíněné spolupráci s ANO. Petr Pithart říká, že „raději ve vládě s Babišem než zcela mimo“. Jak to nakonec asi celé dopadne? Kdo podlehne a za co? Bude hrát roli úvaha, že by Babiš mohl všechny ostatní zbavit všeho vlivu na státní podniky a státní správu, tudíž oni „zmoudří“?
V tuto chvíli je ve hře asi více variant, jak to může dopadnout. Těsně po volbách jsem od několika socanských a lidoveckých náměstků na ministerstvech slyšel, že mají příkaz zatím „kufry nebalit“ a „archivy nepálit“. Na úrovni vedení lidovců, ČSSD a Babiše prý měli před volbami dohodnuto, že tato koalice bude pokračovat, jestliže na to bude mít dost hlasů. Bez ohledu na to, co si členové vlády navzájem provedli v předvolební kampani. A tahle potenciální koalice má 103 poslanců, takže se to klidně stát může. U lidovců k tomu veřejně vyzývá třeba senátor a hejtman Jiří Čunek. On to není jen tak někdo. Jde o jednoho z nejvlivnějších lidovců – faktického vítěze loňských krajských voleb. U socanů to také vypadá spíš na to, že by rádi ve vládě ještě chvíli zůstali. Když strana utrpí takový debakl, že ztratí dvě třetiny poslaneckých mandátů, tak to je na okamžitou rezignaci vedení. Jenže od Sobotky, Chovance a Zaorálka zní, že to nemohou složit, protože pak by neměl stranu kdo zastupovat při vyjednávání. Pokud by chtěli jít do opozice, tak přece není o čem vyjednávat. O odchodu do opozice se nevyjednává. To se oznamuje na tiskovce. O křeslech ve sněmovně nemusí jednat dosluhující premiér, zastupující předseda poražené strany a neúspěšný volební lídr. Na to stačí nový předseda poslaneckého klubu.
V tuto chvíli to spíš vypadá na menšinovou vládu ANO, která sice důvěru sněmovny nezíská, ale která bude mít dost dlouhou dobu stát daný „v plen“. A která státní správu a orgány činné v trestním řízení pořádně „zagrofertizuje“. Klidně se může stát, že napřed bude vládnout menšinová vláda bez důvěry, která pak pomocí různých pák v rukou státních orgánů „zaklekne“ na ostatní strany a vynutí si nějakou koalici.
Pokud jde o komunisty, tak ti byli „vyměklí“ už celou dobu minulého volebního období. V podstatě fungovali jako Babišova „kádrová rezerva“. Neumím si představit moc důvodů, proč by komunistická opozice měla vládě, kterou fakticky řídí miliardář, pomáhat schvalovat její návrhy zákonů. Jsou v podstatě jen dva – korupce a vydírání. Nevím, který z těchto „argumentů“ donutil v mnoha případech komunisty dodat hlasy na vládní návrhy. A někdy v pro stranu dost sebevražedných případech. Jako příklad se dá uvést autorský zákon, který předkládal lidovecký ministr kultury Herman. Ten samý Herman, kterému pár týdnů před tím komunisté nadávali do vlastizrádců za jeho vystoupení na srazu Sudetoněmeckého landmanšaftu. A je to ten samý, co předtím přijal tibetského dalajlámu, za což mu KSČM rovněž spílala. A tento ministr předložil návrh novely autorského zákona, která měla umožnit drastické zdražení poplatků organizacím jako OSA nebo Intergram. A nakonec i s pomocí hlasů komunistických poslanců umožnila. Zásadní pozměňovací návrhy, které by od zdražených poplatků uchránily školy, nemocnice a celý veřejný sektor, předložil komunistický poslanec Koníček. Řešení pro hospody a další komerční subjekty, které by umožnilo zdražování poplatků pouze o inflaci, zase předložil poslanec za ČSSD Adámek. A napříč sněmovnou měli poslanci dohodnuto, že to proti ministrovi prohlasují spolu s návrhy ODS na osvobození knihoven. Jenže pak se těsně před hlasováním sešel Herman s Babišem a pak Babiš s Filipem a všechno bylo jinak. Místo garantky klubu poslankyně Hubáčkové šel ostatním komunistickým poslancům „předcvičovat“ (ukazovat, jak mají hlasovat) předseda klubu Kováčik. A komunisté pod jeho vedením hlasovali proti návrhům svého stranického kolegy. Přesně, jak žádal ve stanoviscích vlády ministr Herman. A takových situací byla v uplynulých letech řada. Zvláště šlo-li o zákony, na nichž měl zájem Babiš. A myslím si, že se to mezi lidmi, na které ty zákony dopadly, rozkřiklo a komunisté na to ve volbách doplatili. Jako ostatně každý, kdo si kdy s Babišem zadal. Proto chápu, že se nikomu kromě Okamury do vlády s Babišem nechce.
Pak je tu ještě jedna možnost, jak situaci řešit standardní ústavní cestou. A za tu nepovažuji situaci, kdy prezident republiky nechává vládnout klidně celé volební období vládu bez důvěry a vymlouvá se na to, že není vázán žádnými lhůtami na jmenování dalších vlád. Mají ji v ruce poslanci a senátoři. Oni totiž mohou schválit novelu ústavy a ani prezident ji nemůže vetovat.
Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“, nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by podle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?
Faktem je, že ústava v článku 2 odst. 2 předpokládá existenci zákona o celostátním referendu. A to od počátku existence platné ústavy. Zatím bylo referendum použito jen jednou. Na základě jednorázového zvláštního zákona jsme hlasovali o vstupu do EU. A myslím si, že když občané byli dost způsobilí k hlasování o vstupu do EU, tak jsou dost způsobilí i k hlasování o případném vystoupení. Nemyslím si, že národ jako celek je hloupější než poslanci a senátoři, které si zvolil. Za 23 let, kdy se věnuji českému parlamentu, jsem mnohokrát měl možnost se přesvědčit, že rozum pán Bůh nenaděluje automaticky k osvědčení o zvolení poslancem či senátorem. Naopak si myslím, že řada špatných zákonů by nikdy nevstoupila v platnost, kdybychom jako Švýcaři nebo Francouzi měli možnost zákon zastavit cestou referenda. Jako příklad si dovolím uvést tzv. protikuřácký zákon.
Myslím si, že neexistence ústavního zákona o celostátním referendu je nejen nenaplněním části ústavy, ale že to tvoří demokratický deficit. A že bychom zákon o referendu mít měli. Ať lidé mohou více spolurozhodovat.
Pokud jde o klíčové kontrolní výbory – jako jsou pro obranu, pro bezpečnost, kontrolní výbor, rozpočtový výbor a mandátový a imunitní výbor, stejně jako stálé komise pro kontrolu zpravodajských služeb a použití operativní techniky policie – tak ty by podle mého názoru měly vždy být v rukou opozice. Už proto, aby si je vláda nemohla snadno „ochočovat“ tím, že by je vládní předseda výboru v kritické situaci včas nesvolal.
Řeči o orientaci „nějakým směrem“ mi připadají takové „slouhovské“. Naši politici mají být orientováni tak, aby sledovali výhradně zájem naší vlasti. Ne se stále ohlížet na nějakého „Velkého bratra“. Ať už jím byly SSSR, USA, nebo dnes EU. Mně se líbí přístup Švýcarů, kteří mají stejně jako USA v ústavě zakotveno, že mezinárodní smlouvu lze ratifikovat pouze v případě, kdy není v rozporu s ústavou. My v ní naopak v článcích 10a a 10b máme zakotveno, že mezinárodní závazky a právo EU je nadřazeno domácím zákonům. Asi proto se naši politici pořád před někým „hrbí“.A nás bohužel ohýbají také.
Byl to také Okamura, kdo nedávno vyzval ke změně statusu veřejnoprávních České televize a Českého rozhlasu. Je pravda, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Zemanova kancelář si na ni stěžuje často. Kritizován je i např. výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotíte práci ČT a rozhlasu? Je třeba přistupovat ke změnám?
Práci České televize jsme doma vyhodnotili již před několik lety. A to tak, že když se nám televize při stěhování na chalupu rozbila, tak jsme ji vyhodili a novou už nekoupili. Následně jsme zaslali kanceláři České televize oznámení, že již neprovozujeme televizní přijímač, a proto v souladu se zákonem žádáme o vyškrtnutí ze seznamu koncesionářů. Před týdnem jsme se však dočkali nezákonného kroku ze strany televize. Jí najatý exekutor nám v rozporu se zákonem – bez předchozího soudního rozsudku –na bankovním účtu obstavil více než deset tisíc korun. Takže se s ČT budeme soudit. Takovou státní instituci aby „vzal čert“. Tu k demokracii nepotřebujeme. Orgán veřejné moci má podle ústavy dělat pouze to, k čemu je zákonem zmocněn. A ne zákony porušovat.
Navrhoval bych to řešit rakouskou cestou. V Rakousku si každý může vybrat, jestli chce být televizním koncesionářem. Ten, kdo se chce dívat na ORF, si musí koupit dekódovací kartu do satelitu nebo set-topboxu. Když na tu kartu platí, tak mu ORF funguje. Když ne, tak ji má zablokovanou. Stejně jako u karet na satelity od firem Skylink nebo Freesat. Pak by se celkem rychle ukázalo, kolika lidem se produkce ČT líbí a kolika ne. Česká televize by se musela odnaučit za peníze koncesionářů tyto své poplatníky urážet. Musela by se chovat tak, aby lidem stálo za to si ji platit. Je to ekonomické a zároveň vrcholně demokratické řešení.
Zeman jede do Ruska, s ním chce jet i rekordně velká delegace podnikatelů. I odpůrci Putina přiznávají, že Rusku se ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména EU jako celek zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál s Ruskem, když už budeme mít novou vládu?
Evropské sankce proti Rusku nejvíce pomohly právě ruským výrobním podnikům. A poškodily naše podniky. Třeba jihočeskou Madetu. Jeden z členů jejího představenstva mi hned v prvním roce platnosti odvetných ruských sankcí na evropské zemědělské a potravinářské výrobky říkal, že sankce budou problém pro nás, ne pro ně. A že pokud se rychle nezruší, tak už se nikdy na ruský trh nedokážeme vrátit. Od svých spolupracovníků z Ruska měl informace, že ruští miliardáři chtěli po Putinovi záruky, že sankce budou trvat nejméně deset let. Pokud ano, tak že rozjedou mohutné vlastní investice do zemědělské a potravinářské výroby. Putim jim prý vysvětlil, že na to se mohou spolehnout. Takže Rusové to rozjeli ve velkém. Už druhým rokem poté se jejich zahraničněobchodní bilance v potravinách a zemědělských výrobcích, po více než čtyřiceti letech, stala kladnou. Dnes více vyvážejí, než dovážejí. Poprvé od nástupu Brežněva. V Rusku je obrovské množství peněz. Nejen ve firmách jako Rosněft nebo Gasprom. Je tam řada pro nás nepředstavitelně bohatých lidí. A ti po dohodě s Putinem nasměrovali peníze do zemědělství a potravinářství. A je to tak významný objem investic, že i německé firmě Claas stálo za to jít do Ruska postavit továrnu na výrobu traktorů a kombajnů. Firma Claas je jedním z největších světových výrobců zemědělské techniky. A touto cestou prostě sankce obešel.
Když přijdete do obchodu s potravinami v Rusku, tak tam rozhodně žádný nedostatek potravin není vidět. V obchodech v Moskvě nebo Petrohradu je dokonce mnohem rozmanitější nabídka potravin než v Praze. Ve venkovských oblastech je minimálně srovnatelná s našimi venkovskými prodejnami jako Coop. Všechny typy výrobků jsou tam k mání. Dokonce i evropské provenience. Holandské sýry, francouzský koňak nebo maďarské klobásy. Prostě se reexportují přes Švýcarsko nebo Bělorusko. Ovšem Rusové si určují, kolik toho touto cestou pustí na svůj trh. A evropští výrobci, pokud nebyli úplně vytlačeni, tak méně vydělávají. Musejí se totiž dělit s překupníkem.
Putin se nám jenom směje. Bez této „pomoci“ od EU by se mu asi nikdy nepodařilo tak rychle udělat Rusko potravinově soběstačným. A přimět domácí miliardáře k investicím do smysluplné výroby.
Proto evropské sankce proti Rusku považuji za „střelbu do vlastních nohou“. My sami jako členové EU s tím bohužel mnoho dělat nemůžeme. Dnes na tom vydělávají ti, co v EU nejsou. Jako třeba Švýcaři, kteří si doslova „mastí kapsy“ na prodeji vlastního zboží, ale i přeprodeji evropského zboží do Ruska.
Naše vláda by v tuto chvíli mohla pouze hlasovat v Radě EU proti přijímání dalších sankcí. S těmi současnými v tuto chvíli bez změny postoje velkých zemí jako Německo a Francie nemůžeme dělat nic. A dokonce ani ve spolupráci států V4 a Rakouska. Dnešní sankční režim je uvalen na dobu, než Rusko vrátí Krym. Což se bez toho, že by Rusko prohrálo válku, nestane asi nikdy. A EU tedy rozhodně nemá na to Rusko vojensky porazit. Takže ruští investoři do zemědělství mohou být klidní. Těch desetlet mají jistých. Na tomto případě se ukazuje, že rozbít něco jde velmi rychle. Ale znovu to vybudovat se pak už nikdy nemusí podařit. To bohužel může být případ českých vývozů potravin do Ruska.
Pokud jde o odchod z EU, podle ekonomů bychom hned ztratili 400 tisíc pracovních míst, jiné odhady mluví o tom, že bychom zchudli o třetinu. Exposlanec KDU-ČSL Ivan Gabal navíc tvrdí, že bychom museli vracet miliardy evropských dotací, které jsme již využili. Zastánci „Czexitu“ nicméně tvrdí, že bychom mohli zůstat na evropském trhu v rámci EFTA, a to zcela automaticky. Jak se na to celé dívat?
Členství v EFTA zaručuje všem průmyslovým výrobkům plný přístup na společný trh EU v rámci Evropského hospodářského prostoru. To se týká aut, praček, součástek, zámků nebo žárovek. Prostě všeho, co se vyrábí průmyslově.
Vstup do EFTA je jednoduchý. Nemuseli bychom kvůli němu měnit tisíce zákonů a vyhlášek, jako když jsme vstupovali do EU. Stačí zaslat jednostránkovou žádost na sekretariát EFTA v Ženevě. Vzhledem k tomu, že už dnes plníme všechny požadavky stanovené Stockholmskou smlouvou, tak bychom byli přijati v řádu dnů nebo týdnů, a ne let, jako trval náš vstup do EU. Stockholmská smlouva o Evropské zóně volného obchodu je totiž strašně jednoduchá. Stanovuje povinnost pouze zrušit cla a množstevní omezení obchodu s ostatními členy EFTA. Dnes ani cla, ani množstevní omezení obchodu se státy skupiny EFTA nemáme, takže bychom byli rychle přijati. Je to vidět na příkladu Velké Británie.Ta byla zakládajícím členem EFTA. Pak v roce 1973 přestoupila do Evropských společenství – předchůdce dnešní EU. Loni Britové v referendu odhlasovali Brexit. Na jaře vláda Spojeného království podala opětovně přihlášku do EFTA a v září byla Velká Británie přijata. A to ještě předtím, než se pořádně rozběhla jednání o podmínkách vystoupení z EU.
V roce 2001 navrhovala ODS zrychlit přístup našich výrobků na evropské trhy právě cestou vstupu do EFTA. Bylo by to o několik let rychlejší, protože bychom tehdy nemuseli čekat až na dobu, kdy parlament do našich zákonů a vyhlášek přepsal tisíce směrnic a nařízení EU. Což trvalo několik let. Návrh ODS byl tehdy odmítnut a parlament a vláda se mnoho let zmítaly v několika vlnách „legislativní smršti“. Napřed jsme do našich zákonů museli zapracovávat všechny směrnice a nařízení EU. Abychom pak po vstupu do EU z těch zákonů a vyhlášek museli vymazat celé dlouhé pasáže, které jsou obsaženy v nařízeních EU. Napřed jsme je do zákonů a vyhlášek museli napsat proto, aby naše právo bylo harmonizováno s právem EU. A pak jsme je mazali, protože to, co je napsáno v nařízeních, už nemá být opakováno v národních předpisech. A vše, co se od nařízení odchyluje, musí být vymazáno. Takto hloupě je konstruováno právo EU. Ale zvládli jsme to. Kdybychom vystoupili z EU, tak bychom do těch zákonů a vyhlášek museli znovu přepsat pouze část technických předpisů, která jsou v těch nařízeních. To, co je ve směrnicích, už máme. I těch nařízení by to byla jen menší část. Netýkalo by se nás povinné přijímání imigrantů nebokvóty na podíl žen v dozorčích radách podniků či spoustu jiných hloupostí. Vystoupení z EU by mohlo být příležitostí k nápravě mnoha chyb v legislativě. A k rozvoji malých podniků. V rámci legislativní smršti před vstupem jsme do zákonů zapracovali i nepovinná doporučení. A často úplně nesmyslná. Tak dnes na rozdíl Rakušanů máme problém s domácími zabíjačkami. Tam takový problém neexistuje. Sedlák klidně přes okno prodává domácí klobásy nebo sýry. U nás jsme uzákonili povinné zrání sýrů na nerezu – na němž sýr nezraje, a různé nesmysly jako kulaté rohy. Stálo to mnoho peněz a dovolit si to mohli jen velké podniky jako Agrofert. Řada malých výrobců to raději zabalila. Ochuzen je spotřebitel. Rakušani mají nejen širší nabídku potravin, ale mají je dokonce levnější.
Tvrzení o vracení dotací je vyslovená lež. Nic takového není zakotveno ani v přístupové smlouvě ani v evropském právu. A docela by mě zajímalo, kde se vzala ta čísla o zchudnutí o třetinu, nebo zániku statisíců pracovních míst. Mě tohle téma dost zajímá a pátrám po dopadových studiích. Ale zatím jsem žádnou takovou neviděl. Podle mě to je jen výkřik ze tmy, který není ničím podložen.
Někdo by asi zchudl. Třeba nevládní neziskové organizace, které žijí z evropských dotací. Ale z toho bych si nedělal těžkou hlavu. Asi by Czexit mohl být problém pro velké příjemce dotací jako Agrofert. Ale o ten bych se taky nebál. Babiš ve vládě by si určitě dokázal zařídit, aby jeho firma brala stejné množství peněz z národních dotací. EFTA umožňuje národní dotování zemědělství.
Dnes sice z EU dostáváme dotace, ale zase jsou platby dividend osvobozeny od daně. Ročně na dotacích z EU čerpáme o 40 až 70 miliard korun více, než činí naše platby do rozpočtu EU. Ročně však do evropských zemí odejdou dividendy za více než 300 miliard. Bez daně. Ono všechno má svá plus i minus. Proto by mě zajímala kvalitní studie, která by to uměla vyčíslit.
Západní svět je ohromen vlnou nařčení ze sexuálního obtěžování. Jde zejména o umělecké kruhy. Bylo odhaleno bolavé místo naší civilizace, nebo jde o nafouklou věc?
To se na dálku těžko posuzuje. Každý případ se dá posoudit jen se znalostí důkazů. A ty jsou často v rovině svědectví nebo i nařčení. Mnohdy je to tvrzení proti tvrzení. Kromě tvrzení musí v trestním řízení nastoupit i řada forenzních důkazů, aby mohl být pachatel usvědčen a odsouzen. K těm samozřejmě jako laik, který není členem vyšetřovacího týmu, nemám přístup.
I od nás známe případy, kdy např. režisér Filip Renč byl křivě obviněn ze znásilnění. Po čase dívka pod tíhou důkazů přiznala, že si celý případ vymyslela. On si však celou dobu několikaletého trestního řízení nesl stigma sexuálního násilníka. A málem jej to zničilo.
Tím ale nechci házet všechny případy do jednoho pytle. Na druhou stranu existuje řada případů znásilnění, která nikdy nebyla oznámena, protože se oběť styděla reakce okolí. Mezi lidmi bohužel žije určité procento deviantních jedinců, kteří se vyžívají v týrání jiných lidí. Ať již formou vydírání nechtěných sexuálních „služeb“. Nebo i jinou formou šikany. Jsou známy tisíce případů psychopatů z pracovišť, škol nebo jiných kolektivů. Velké procento psychopatů je v politice.
To, že se o tom více mluví na „Západě“ než v muslimských zemích nebo třeba v Číně, je dáno uspořádáním společnosti. Není to tak, že by mezi Evropany nebo Američany bylo více psychopatů než mezi třeba Araby nebo Asiaty. V Islámských zemích je žena podřízena muži. Podle práva šaría za znásilnění může vždy žena. V některých zemích je znásilněná žena dokonce ukamenována. Čína nebo Japonsko jsou tradičně silně hierarchicky uspořádané společnosti. Nucené sexuální vztahy s nadřízenými jsou tam považovány za součást tradic. A nemluví se o tom.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
