V právě končícím volebním období byly otázky zahraniční politiky poměrně aktuální. Nejprve události na Ukrajině, později válka v Sýrii, migrační krize, k tomu trvale otázky evropské integrace. Jaká byla podle vás česká zahraniční politika v tomto volebním období?

To je jednoduché, byla neviditelná. Vláda se snažila, seč mohla, prodat svou pštrosí politiku v Praze jako projev samostatného názoru, čímž rozhodně nebyla, a prodat ji v Bruselu jako projev loajality, který tam nikoho nezajímal. Hodně to připomínalo nadporučíka Lukáše: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“

Českou politikou byla říkat vždy jen to, co se od nás čekalo. Dokonce se vláda tak rozvázala, že z ní zazněly nesmělé poznámky o reformě Unie, ovšem až potom, kdy se o reformě hovořilo v Paříži a v Berlíně. Stejné se dá říci i o opozici, jen v ODS se o reformě hovoří jako o hlavním volebním tématu.

Ale je to jedno, reformě Unie nevěří nikdo kromě těch, kdo si ji představují jako další prohloubení integrace. A pochybuji, že ODS věří, že se jí podaří reformovat Evropskou unii silou svých dvou europoslanců proti sedmi stům členů, naštěstí v tomto případě bezzubého parlamentu, který jako vždy poslušně odkýve vše, co mu lidoví komisaři předloží.

V reformu Unie nevěří ani ODS, ale je to bezpečné téma, protože v tom za a) se ničím neliší od ostatních stran a za b) nemá ani za jedno euro schopností a sil k jejímu uskutečnění.