V Institutu H21 se věnujete výzkumu voleb a fungování svobodných společností. Co dnes považujete za největší ohrožení svobodné společnosti?
Cítit se tak trochu v ohrožení je pro svobodnou společnost přirozené a snad i žádoucí. Zbystříme, když někdo chce odebrat tu či onu pojistku proti hromadění moci, protože automaticky očekáváme, že někde nablízku je vždy aspirující autoritář, který toho rád využije. Tam, kde tahle lehká paranoia funguje, se ohrožení bojím méně. Největší ohrožení vidím v našich slepých místech, tedy tam, kde nemáme ve zvyku zbystřit. V poslední době mám zneklidňující dojem, že máme velké slepé místo, když jsme ochotni vyměnit svobodu za nějaký nabízený rádoby užitek, a to zvláště pokud jde o bezpečí. Hodně mne překvapila loňská diskuze o dezinformacích a omezování svobody projevu. Tam jsem čekal, že se bude bouřit o dost více lidí, než tomu ve výsledku bylo.
Klíčovým pojmem pro svobodnou společnost je tradičně „demokracie“. Dnes si jej ale přivlastňuje určitá část politického spektra. Nejen v USA, kde jej má v názvu jedna strana, ale i u nás, kde někteří politici v čele s ministerským předsedou zavádějí dělení na strany „demokratické“ a strany „populistické a extremistické“, kam řadí mimo jiné celou sněmovní opozici. Nestává se demokracie z neutrálního pojmenování společenského systému spíše termínem z říše politické ideologie?
Určitě byste našel někoho, kdo by vám vysvětlil, proč tu či onu stranu brát jako “nedemokratickou”. Mně takové dělení většinou přijde nešťastné. Nějaká strana mi může být nesympatická, nebo rovnou odporná, ale pokud ji nemá důvod rozpustit soud, tak ani já nemám důvod dávat ji mimo rámec demokracie. Tohle nemusí být jen hloupé, ale i nebezpečné. Různé “nedemokratické” strany dnes mají mnohdy podporu nezanedbatelné části veřejnosti, a když je odsuzujeme do sféry nedemokracie, tlačíme i jejich příznivce symbolicky mimo demokratické hřiště do anti-systému. Pak se leckdo diví, že nám anti-systém posiluje. Je to na hlavu postavené. Mám za to, že je lepší věci řešit skrze mechanismy demokracie a nikoho jen tak nevylučovat, a to ideálně ani rétoricky.
Psali jsme:
Teď se vás zeptám jako výzkumníka: Dá se vůbec ten pojem „populismus“ nějak definovat nebo vědecky uchopit?
Škodí Andrej Babiš České republice?Anketa
Jak se podle vás změnily volby v důsledku všech technologických a sociálních změn v 21. století?
To je ohromná otázka, na kterou vpravdě nevím, co bych takhle od boku odpověděl. To se omlouvám. Těch změn je celá řada. Velice obecně bych ale řekl, že se přeceňuje vliv konkrétních technologických změn (internet, sociální sítě, umělá inteligence, atd.). Historicky vždy, když přišlo něco nového (knihtisk, rádio, televize), se objevila jistá panika a vše bylo vysvětlováno přes optiku nové technologie. Dnes, myslím, to není jiné. Větší pozornost bych věnoval hůře uchopitelným a pokoutnějším kulturním změnám. To je ovšem o dost komplikovanější popsat.
Fotogalerie: - Mimořádná o bezpečnostních hrozbách
V posledním týdnu se hodně mluví o volbách v Rusku. Co byste k nim řekl?
To, co v Rusku proběhlo, rozhodně nelze považovat za svobodné a spravedlivé. O “volbách” lze hovořit maximálně ve zvýrazněných uvozovkách. Můžeme se bavit o tom, jak autoritáři legitimizují vlastní moc, ale to by bylo úplně na jinou diskuzi.
Volby jako zdroj ústavní moci jsou považovány za jeden z hlavních „vynálezů“ západní civilizace. V různých regionech světa probíhají různě, s ohledem na místní specifika, a někde skutečně mají povahu pouhého razítka na mandát získaný nějakým jiným způsobem. Je ale představitelné, že by dnes někdo ve světě řekl, že volby ruší úplně?
Který z předních lídrů má vaši největší důvěru?Anketa
Na sociální síti jste komentoval rozsudek městského soudu v Praze ve věci blokování webů v únoru 2024. Je to podle vás věc, která se dotýká i svobody společnosti, které se věnujete profesně?
Stoprocentně. Ostatně Institut H21, kde pracuji, je sice výzkumný ústav, ale zároveň od roku 2022 také žalujeme stát za blokování webů po ruské invazi na Ukrajinu (spolu s Otevřenou společností). Naše stížnost je v současnosti na Ústavním soudu – rozhodnuto snad bude letos. Nedávný rozsudek, který zmiňujete, kde web AC24 žaloval T-Mobile, jsme sledovali velice pečlivě, protože to bylo poprvé, co jsme zaznamenali, kdy jeden z poskytovatelů napřímo řekl, že dopis vojenských zpravodajců vnímali jako direktivní pokyn k zablokování webů. Do té doby se neustále hovořilo o tom, že šlo pouze o “nezávazné doporučení” či “zavádějící politickou proklamaci”, která poskytovatele k ničemu nenutila. To taky jako stěžovatelé rozporujeme v ústavní stížnosti. Naopak máme za to, že stát přímo poskytovatele vyzval k blokaci a že to dělat neměl, protože tak vyšel mimo svou pravomoc a zasáhl tak do našeho práva svobodně přijímat informace. Šlo tedy o cenzurní krok a je jedno, že jej v důsledku provedli poskytovatelé.
Doposud se soudy stavěly k žalobám na toto „vypínání“ spíše odmítavě, včetně soudu Ústavního. Co je v tomto případě jinak?
Zásadní rozdíl spočívá v tom, že tady soud potvrdil, že šlo o nezákonné jednání. To jsme do té chvíle neměli. V následujícím rozhodování pak půjde o otázku, kdo za to může.
Pokud by se provozovatelé vypnutých webů začali domáhat škody na soukromých společnostech, které vypnutí provedly, znamenalo by to něco pro stát, který setrvává na výkladu, že o vypnutí pouze „požádal“ a právně s ním nemá nic společného?
O to právě tady jde. T-Mobile se brání tím, že sám není odpovědný, neboť pouze poslouchal výzvu ze strany státu, pročež nenese vinu za vzniklou škodu. Odpovědný by měl být proto stát. S touhle interpretací souzním. Podle mého názoru je verze, že stát “pouze požádal”, neúnosná. Nota bene loni na podzim jsme se dozvěděli o tom, že ministři Rakušan a Síkela v oficiálních dopisech poskytovatelům explicitně potvrdili, že jde o přímou výzvu, aby weby blokovali. Tohle ovšem musí potvrdit i soud, což se zatím nestalo. Doufám proto, že se stížností u Ústavního soudu uspějeme.
Fotogalerie: - Fialo, odstup satane
Když zavzpomínáme na atmosféru konce února 2022 a dalších týdnů, sledovali jsme podle vás k tématu ruské invaze na Ukrajinu normální a skutečně svobodnou veřejnou debatu, ve které žádný názor není diskriminován?
Jedna věc je společenská atmosféra. Ta je někdy více tolerantní a někdy méně – s tím se dá těžko něco dělat přímo. Ovšem věc druhá je hrozba ze strany represivního aparátu. Tady mne velice překvapilo sdělení nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, kde se psalo, že schvalování útoku či vyjadřování podpory vedení Ruska může za určitých okolností být považováno za trestný čin. To bylo natolik skandální, že si Stříže všimli i v zahraničí, čímž jsme si vysloužili mezinárodní ostudu. Například profesor práva Jonathan Turley byl vůči tomuto sdělení velice kritický. Za zopakování stojí jeho postřeh, že Češi ve jménu boje s Putinem začali používat Putinovy nástroje.
- TÉMA: Fakta a dezinformace
A jak jsme na tom v debatě k těmto tématům podle vás dnes? V Poslanecké sněmovně vážně zaznívá, že podpora Ukrajiny je otázkou naší bezpečnosti a jako taková musí být deklarována zcela jednoznačně a bezvýhradně, navíc se zde stále šermuje s termínem „kremelský narativ“...
My jsme se poměrně intenzivně účastnili loňských diskuzí o boji s dezinformacemi v kontextu války na Ukrajině a byli jsme hodně kritičtí k návrhu akčního plánu, jejž předložil tehdejší vládní zmocněnec Michal Klíma. Tam hodně hrozilo nebezpečím kremelské propagandy, geniální ruské manipulace a podobně. Musím říct, že za ten rok se diskuze neskutečně posunula, a to k lepšímu. Tehdy byla vláda o dost více nastartovaná k různým formám dezinfo-bijectví, což zavánělo omezováním svobody projevu, a to se skutečně notně snížilo. Neříkám, že bychom měli usnout na vavřínech – obezřetný bych byl pořád – nicméně stojí za to si přiznat, že se něco povedlo, abychom nebyli jen pesimističtí. Veřejná diskuze zafungovala a řekl bych, že teď v České republice máme o dost střízlivější pohled na celou problematiku, než jsme měli před rokem.
Na jedné straně je svoboda slova jako nesporný základ jakékoliv demokratické debaty, na druhé v mnoha skupinách akceptovaná teze, že „demokracie se musí bránit“. Dají se tyto protiklady vůbec sloučit?
Já tam žádný spor nevidím. Naopak svoboda projevu byla vždy obhajována právě proto, že to je jeden z nejdůležitějších obranných mechanismů demokracie proti tyranii – podobně jako svoboda tisku a svoboda shromažďování. Není divu, že ji diktátoři zakazují jako jednu z prvních věcí, když se dostanou k moci. Pokud lidé nemohou mluvit a nahlas kritizovat, co se jim nelíbí, nemohou se ani zkoordinovat a zorganizovat, aby se proti tomu společně vzepřeli. Zakazovat svobodu projevu ve jménu obranyschopné demokracie mi přijde jako protimluv. Nicméně máte pravdu, že se tenhle argument dnes objevuje (byl dokonce zmíněný i v důvodové zprávě prvního návrhu tzv. “anti-dezinfo zákona”). Bylo by ironií, kdyby demokracie ve jménu zachování sebe sama začaly používat autoritářské nástroje. Mám za to, že tyhle postupy jsou naprosto kontraproduktivní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
tirhonza
