V posledních týdnech jste se zúčastnila několika akcí, na kterých například i plné Staroměstské náměstí vyjadřovalo svůj nesouhlas s kroky dnešní vlády. S jakými postřehy jste odjížděla z těchto akcí?

Především, že to vlastenecké společenství je nesmírně pestré. Od bytostných intelektuálů, kteří své postoje a názory umějí politicky i politologicky pregnantně zargumentovat, přes úplně obyčejné lidi, kteří se potýkají s těžkostmi naší doby, ale nepoztráceli u toho zdravý selský rozum, ani si nenechali vymýt mozky současnou propagandou, až po svérázné aktivisty, kteří si libují spíše v drsných projevech. Každý jsme holt jiný, ale zájem o lidi a osud naší země je společný.

Mimo jiné jste se zúčastnila také velkého vlasteneckého setkání v Příčovech, kde se panel, kterého jste se účastnila, jmenoval „Na prahu Velkého resetu“. Je podle vás právě návrat k vlastenectví cesta, jak čelit současným krizím?

Hájit zájmy vlastní země a vlastních občanů je úplně normální. A je tak nějak jedno, zda tomu budeme říkat vlastenectví, nebo úplně jinak. Nenormální je provozovat opak, to znamená kašlat na vlastní lidi a namísto toho nadbíhat cizím. Naši obrozenečtí předkové by se asi strašně divili, že označení vlastenci, případně zdeformováno na „flastence“, je dnes v ústech mnoha „lepších lidí“ hanlivou nadávkou. To, že my svoji vlastní zemi stavíme na první místo, vůbec přeci neznamená, že jiné země či národy nenávidíme. To spíš právě tihle „lepšolidé“ si vymýšlejí novoty typu předsudečné nenávisti, aby tak mohli druhé nálepkovat, a pak tu nenávist a netoleranci sami provozují.