„Milovaný führerku, vzrušuje mě tvůj kníreček.“ Židovský spisovatel Tenenbom: Na Západě nesmíte kritizovat a dělat si srandu. Nuda

24.11.2022 12:07 | Rozhovor

Pravidla ultraortodoxních Židů jsou proti tomu, jak legrační a směšná pravidla si vytvořila a vytváří současná západní společnost, jen čajíčkem. Svoboda dostává na frak a oblékáme si „železné košile“ politické korektnosti. Tak to vidí Tuvia Tenenbom. U nás velmi oblíbený spisovatel přiletěl nedávno do Prahy představit novou knihu Po čem rabíni touží. Bydlel nedaleko Staronové synagogy. Když se ParlamentníListy.cz zeptaly, jestli už viděl Golema, odpověděl s humorem sobě vlastním: „Každé ráno se na něj dívám do zrcadla!“

„Milovaný führerku, vzrušuje mě tvůj kníreček.“ Židovský spisovatel Tenenbom: Na Západě nesmíte kritizovat a dělat si srandu. Nuda
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Spisovatel Tuvia Tenenbom v Praze

Co je v současnosti největší hrozbou pro židovský národ?

Anketa

Skončí válka na Ukrajině v roce 2023?

65%
35%
hlasovalo: 5526 lidí

Podle mě se nic moc nezměnilo. Máme zde antisemitismus, tedy svět, co nemá rád Židy. Před několika lety to byla pravicová část politiky, ale nyní se to přelilo i do levice. I progresivní liberálové začali být nyní vlastně protižidovští.

I další hrozba se stále opakuje. Tou jsou Židé sami sobě. Někteří jsou vlastně sami antisemité a věří lidem, kteří je srážejí dolů. Ale tenhle problém už se také táhne dva tisíce let. Točí se to v kruhu.

Nedávno se problém zvětšil o to, že Židé mají vlastní stát, takže mají víc, co ztratit. Kdyby ztratili Izrael, byla by to pro ně velká pohroma.

Antisemitským Židům se říká „chucpe Židé“. Jaký z nich máte dojem?

Někteří jsou uznávaní spisovatelé a novináři. Až se mi zdá, že každý Žid, který chce, aby ho uznávala Evropa a Amerika, aby byl zván na různá přednášková turné, festivaly a kongresy, aby mu tiskla články slovutná periodika, se změní v antižida. Židé, kteří brání Izrael, se do světa moc nezvou, protože to není politicky prozíravé. To je realita.

Kniha Po čem rabíni touží je o ortodoxních Židech. A je zajímavé, že na ně vyvíjejí velký tlak skoro všichni zbývající Židé. Ostatně tito „ortodoxáci“ vždy byli předobrazem Goebbelsovy filmové představy Žida Süsse. Právě o nich antisemité uvažují jako o raraších, co vraždí křesťanské děti a panny, protože potřebují jejich krev pro své rituály.

Nicméně i v samotném Izraeli je nemají moc rádi. Neuznávají stát Izrael, odmítají službu v armádě, a tak dále...

Tyhle důvody ale už trochu blednou. Například v Tel Avivu je spousta ultralevičáků, kteří také odmítají službu v armádě, protože nechtějí bojovat proti Arabům. To nic neznamená.

Ortodoxní mají židovské vědomí. Všichni o nich sice mluví, ale nikdo nemluví s nimi. Tak to je. Jednou jsem byl na literárním večírku v domě mého izraelského agenta a přišel ke mně novinář, protože píšu o charedim (Označení pro příslušníky nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu. Pozn. red.), a říkal, že o nich také píše. Pronesl jsem něco v jidiš, a on se zeptal, co to blábolím? Takže novinář, který dokonce píše knihu o ortodoxních Židech a neumí jejich jazyk? Hmmm, tak to je odvaha. Ale dnes je to vlastně normální.

Ostatně při našem rozhovoru ohledně knihy Chyťte Žida jste si stěžoval na mnohé novináře, kteří píšou o Palestincích a neumí arabsky...

Ano, to je to samé. Například Gideon Levi píšící pro deník Ha'arec. Celý svůj život zasvětil psaní pravdy o Palestincích, přitom neumí arabsky, takže se musí spolehnout na to, co mu sami Palestinci a lidé z neziskovek řeknou v angličtině či hebrejštině. Tak to je pan novinář!

Jak vlastně nová kniha Po čem rabíni touží vznikala?

S manželkou jsme mezi „ortodoxáky“ žili celý rok. V jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, což je autentické centrum ultraortodoxních Židů. Tam jsem v jidiš, v níž sice nejsem až tak kovaný, ale dobře se domluvím, hovořil každý den. A tak poznáte lidi. Když hovoříte jejich jazykem. A tak poznáváte život a nepředáváte jen legendu, kterou jste si vytvořil v hlavě.

Nicméně vy jste se v rodině rabína v Izraeli narodil a absolvoval tam i rabínská studia. Jaké to bylo vrátit se na místo činu?

Narodil jsem se v ultraortodoxní komunitě. Prožil jsem v ní dětství a část mládí, ale pak jsem odešel. Nebylo to nic pro mě. Takže lze říct, že jsem poznal svět „ortodoxáků“ očima dítěte a teenagera. Takže vlastně nepoznal. Dítě je dítě. Kdybych byl katolické dítě, tak bych vám povídal o Vánocích a svatém Mikuláši, ale to není ono.

A nyní jsem se vrátil a viděl ten svět z perspektivy někoho, kdo k němu přičichl. Ortodoxní Židé se navíc dělí ještě na různé skupiny. Třeba mluvící jidiš a hebrejsky. Vyrůstal jsem v litevské komunitě, kde se nemluvilo jidiš. Když jsem se teď vrátil, tak jsem si řeč jidiš, kterou jsem občas používal, připomněl.

Spousta lidí mě varovalo, abych nejezdil do Mea Šearim. Říkali, že první noc přijde k hotelu, kde se ubytuji, skupinka lidí a budou řvát: „Góji, vypadni odsud!“ A když člověk neuprchne, začnou házet kameny. Prohlásil jsem, že jsem novinář a musím popravdě zažít a pak sepsat, co se mi tam přihodilo. Ostatně víc drama zadělá na víc dobrodružných stránek. Pro novináře je to vlastně štěstí. Nic takového se mi tam ale nestalo. Nicméně zpočátku nebylo lehké začít konverzovat s lidmi okolo.

Není možná – vždyť vy umíte zapříst debatu s lidmi kdekoliv...

Snažím se. Začal jsem mluvit v jidiš, a to byl první krok k debatám. Nakonec nám ti lidé otevřeli srdce, chodili jsme k nim na návštěvy a dokonce v době šábesu na jídlo. Dveře byly otevřené. To jsem nepředpokládal. Když jsem o tom přemítal, jeden otec velké rodiny mi řekl: „Když s námi mluvíš jidiš, nejsi to ty, který s námi mluví, ale tvůj pradědeček mluví s naším pradědečkem!“ Byli jsme spojeni.

Takže žádné výkřiky: „Vypadni odsud!“, žádné kamenování?

Nic takového, přesný opak. Dáš si rybu, šoulet anebo: „Máme skvělý štrůdl!“ A to je má zkušenost. Je to velmi legrační svět obrovských rodin, kde je normou deset dětí a víc.

Proč mají ortodoxní Židé tak legrační pravidla, třeba že se muži nesmí na ulici dívat na ženy, a tak dále...

Musím vás upozornit, že nejlegračnější pravidla máme nyní v západním, takzvaně vyspělém, světě. Velkou část svého života jsem prožil v USA, v newyorské čtvrti Upper Side, což je jedno z center liberální a progresivní Ameriky. Máme tam opravdu mnoho pravidel. Když jste muž, který se rozhodl být ženou, musím s vámi mluvit jako se ženou. Musím říct: „Ona řekla!“ Musíte mít za své, že prezident Biden je velice inteligentní člověk a exprezident Trump je zlo. Musíte vědět, že když řeknete All Lives Matter, tak pácháte zločin, ale když prohlásíte Black Lives Matter nebo Palestinian Lives Matter, tak je to správně.

Celá skupina pravidel se točí kolem žen. Nesmíte říct ženě, že vypadá nádherně. Je to totiž sexismus. Nesmíte na dívku koukat toužebnými pohledy. Nesmíte se ženy dotýkat, i když ji znáte. Tomu se říká sexuální harašení. Opravdu spousty zákazů a přísných pravidel. Když se těm pravidlům nepodřídíte, ihned jste vyvržen ze společnosti slušných lidí. Jste rasista, misogyn, násilník a sexuální delikvent. A to jsou legrační pravidla osvíceného světa.

Když jsem odjel z Manhattanu a dostal se do Mea Šearim, cítil jsem se mnohem svobodněji. Ano, charedim mají nějaká legrační pravidla, ale můžete mezi nimi říct, co chcete. Když tam ženě řeknete: „Hele dámo, vy jste tak krásná,“ tak se vám nic nestane. Ostatní Židé potichu řeknou: „Ano, Bůh nás miluje, a proto nám nadělil tolik krásných žen.“ Jejich pravidla nejsou tak striktně dodržována. Mezi progresivními Newyorčany to tak není, jsou ohledně svých pravidel velmi vážní a tvrdí.

Kdy se mezi střední třídou a inteligencí v USA tak moc rozbujela politická korektnost a zmíněná pravidla, která pro ni dnes představují „železnou košili“?

Žiju v New Yorku sice přerušovaně, ale čtyřicet let. A když jsem tam přijel v roce 1981, tak to bylo úplně jiné. Bylo to svobodné město. Mohl jsem si říkat a dělat, co jsem chtěl. Všichni byli uvolnění. Společnost se během let dost změnila.

Protože generace hippies a jejich dětí jsou pryč?

Jsou pryč, ano. Svobodně myslící odešli. Jen staří lidé vzpomínají. Když se nějaký senior chová jako hippie, společnost ho vyloučí. Vidíte to v médiích, v divadlech, všude. Vždyť divadelní hry by měly být ke společnosti kritické. Dnes už ale nejsou. Už to nejde. Nesmíte kritizovat a z někoho si dělat srandu.

Je to důvod, proč jste skončil se svým Židovským divadlem v New Yorku?

Do jisté míry. Stále pořádáme setkání a různé akce, ale divadlo už dělat nemohu. Naše představení obnažovala problémy ve společnosti a dělala si srandu i ze Židů. Na ně by mi nyní nikdo nepřišel a nesehnal bych k nim ani žádné herce. New York je v tomto ohledu mrtvý. Žijeme v kontrolované společnosti, která se přibližuje k nejčernějším orwellovským nočním můrám.

Kdysi jsem třeba napsal hru o holokaustu z perspektivy nacistů. Jeden herec představoval Adolfa Hitlera a říkal: „Jo, nedodělali jsme práci!“ Člověk by byl úplným idiotem, kdyby to bral vážně.

Napsal jsem hru, která se jmenovala Milostné dopisy pro Hitlera. Herečka stála na jevišti a říkala: „Můj milovaný führerku, sladký cukroušku, miluju tě, miluju tvůj kníreček, nesmírně mě vzrušuje“. Tohle už dnes nejde.

Kdo tak mocně utáhl šrouby svobodě myšlení a vyjadřování?

Společnost sama sobě. Samozřejmě jsou na vině hlavně demokraté, protože ti v USA kontrolují mnoho odvětví veřejného života, hlavně kulturu. Konzervativci nikdy nebyli silní v divadle, filmu či literatuře. Ti jsou dobří ve financích, náboženství, a tak dále. Když jste americký konzervativec, pošlete dítě studovat ekonomiku nebo právo. Když jste levičák či liberál, nevadí vám, že bude vaše dítě umělcem nebo filozofem. Nicméně z části Ameriky se stala liberální diktatura.

Na Broadwayi už nenajdete nic zajímavého, samá nuda. V New York Times jste kdysi našli stránky liberálnější, ale i konzervativnější. Teď tam jsou všichni progresivní. Lidé se stejnými názory a se stejnou „železnou košilí“ debatují spolu. Všichni říkají to samé.

Podobné je to i v Německu. V diskusi o uprchlících proti sobě stojí dva tábory. Jeden říká: „Měli bychom přijímat uprchlíky“ a ten druhý: „Ano, měli bychom brát uprchlíky“. Tak, co je to za diskusi. Nuda. A tahle nuda se šíří celou západní civilizací.

Jak jste vnímal nedávné americké kongresové volby? Hovořilo se o republikánském tsunami, ale zbylo z toho nesmělé vlnobití...

Osobně jsem žádné drtivé vítězství republikánů nepředpokládal. Naopak jsem si myslel, že demokraté o jednu délku zvítězí. Republikánské tsunami předpokládala média a zase špatně. Prostě americká média jsou stále více odtržena od reality. To je všechno, co se stalo.

(O názorech Tuvii Tenenboma na válku na Ukrajině, na dnešní Rusko a jeho prezidenta Vladimira Putina si přečtěte v druhém díle tohoto rozhovoru, který vyjde v ParlamentníchListech.cz zanedlouho.)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jan Rychetský

Mgr. Jana Černochová byl položen dotaz

Kde chce vzít ministerstvo obrany peníze na další zbrojení ?

Vláda ČR stále více zadlužuje další generace. Prioritou ministerstva obrany je přesto navýšení jejího rozpočtu na 2 % HDP, což znamená nárůst o několik desítek miliard Kč. Kde chcete získat požadované finance ? Neměly by být požadované finance určeny raději pro jiné resorty ?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Fiala na luxusních banketech, Pekarová nabízí zbytky z jídelny. Solidarita? Sociolog Hampl popsal frustraci lidí

0:01 Fiala na luxusních banketech, Pekarová nabízí zbytky z jídelny. Solidarita? Sociolog Hampl popsal frustraci lidí

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Každé další generaci se dařilo lépe než té před nimi. Až před nějakými dvaceti le…