Pane doktore, zprávy z naší sluncem zalité země někdy vypadají až komicky. Ústavní soud odsoudil vládu k tomu, že musí vzít na summit NATO prezidenta Pavla. Nezní to trochu jako z pohádky?

Navíc páni soudci jako kdyby udeřili mocným pohádkovým kyjem do skály, ale ta se neotevřela a všichni hrdinové zkameněli. Píše se o tom v ruských bylinách a končí to konstatováním, že „…od těch let nebylo na Rusi hrdin více!“.

V českém provedení, a nejenom v letně přehřáté atmosféře, to vypadá velmi podobně. Ústavní soud se podle nedorozumění s českou veřejností postavil svým vyhlášením jakéhosi výjimečného stavu na poli politického soutěžení nad všechny možné autority a jednal pouze ve prospěch jedné strany. Aniž by vyslechl stranu druhou, postavil vládu, poslance PČR a jejich voliče do role zkamenělých hrdinů. Také přehlédl, že není všemocný, že se sice rozhodl a sám sobě ustanovil, že proti jeho předběžnému opatření není odvolání, ale že ještě není všem dnům konec.

Tato bohorovnost má svoje úskalí, na které ctihodnosti, zdá se, nepomyslely. Jednou z nich je vznik důvodné pochybnosti o rozhodnutí ve jménu spravedlnosti. Druhou také ztráta prestiže nejvyššího soudního orgánu. Ta se neměří jenom kroutícími se paragrafy a stoletým dědictvím právní kultury, ale i nedůvěrou ke všem jeho budoucím rozhodnutím, která by za jiných okolností nikoho nezajímala.

Na takovou skutečnost občané nereagují právními floskulemi a slovy zákonů, ale stručněji a důrazněji výsměchem a skrývaným nesouhlasem. Ten se v zemi s pokleslou důvěrou v justici nemusí projevovat tím, že každý nesouhlasící bude chodit v černém. Kdy se tak stane, sice nevíme, ale dějiny české, moravské a slezské státnosti, ke kterým se hlásí preambule Ústavy ČR, jsou svědectvím, že na každého jednou dojde.

Odkaz na Byliny a letopisy, které mají svůj prapůvod snad už na Kyjevské Rusi, zde uvádíme jako varovný příklad. Jen se nám trochu zdá podezřelé, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR by si někdo mohl vykládat spíše jako derivát třídní justice doby, kterou ještě někteří pamatujeme. Nikoliv jako sledování stop Napoleonova Code civil des Français nebo mnohoslovné Smlouvy o ústavě pro Evropu a jí doplňující dodatky. Ale i jako vyjádření axiomu některých českých politiků – přišel jsem, viděl jsem a proto nařizuji.

Z vážnějšího hlediska: Co princip kontrasignace premiérem v oblasti toho, co prezident republiky dělá v zahraniční politice? Ví okolí Petra Pavla, co činí z hlediska budoucího rozdělení moci premiérem a vládou?

Obávám se, že si „někteří z okolí“ nestačili přečíst jeden z prvních komentářů prof. Čermáka k Ústavě ČR vydané Romanem Davidem a Vladimírem Čermákem a opakovaně v Brně vydávané (1997, lektorované Eliškou Wagnerovou). Ale to je jen ironická poznámka ad marginem, protože předpokládám, že kdyby by to byla pravda, museli bychom se obávat, že se tak neděje neúmyslně.

Typické je mediální i politické zdůrazňování jedné věty z Čl. 63 Ústavy o tom, že pod bodem a) je uvedeno, že prezident zastupuje stát navenek. Pak je tam ale ještě deset dalších možností a povinností, a v odst. 3 navíc uvádí, že vše podle odst. 1 a 2 „vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády“. Dnes třeba ministra zahraničních věcí Petra Macinky, který studoval mezinárodní vztahy na CEVRO a nemusí se věnčit mnohoslovnými tituly jako pp. Fiala nebo Zdechovský. Samozřejmě jen tehdy, bude-li mu toto pověření předsedou vlády dáno. Jak z této pasti uniknout nebude jistě obtížné pro všechny, kteří jsou „neprověření“, ale jejich kariéru doprovázejí omyly, lži, lhaní za účelem poškození zájmů jiné osoby nebo dokonce státu. Ještě se tomu dnes říká jen dezinformace, ale jistě by se našel právník, který by dokázal odůvodnit „předběžné opatření“ stejně rychle jako ti nezapomenutelní ze seznamu ústavních soudců dnešních dnů.

Samozřejmě je také, alespoň některým politikům a „jejich okolí“, nesrozumitelné, a to ze stejných důvodů, co to znamená „zastoupení navenek“. Podle Tezauru jazyka českého to může být „prezentace navenek, neboli vnějšnost, okázalost“, v nejhorším jen povrchnost nebo vnějšková okázalost. Jazyk dokumentu nejvyšší právní způsobilosti by se s tím měl umět vypořádat.

Kvůli takovému významovému posunu nemusíme kritizovat členy Ústavního soudu. Přece jsme všichni jen lidé a na sémantické nezdvořilosti máme dost „lidí od novin“.

Jako téma „z pohádkové země“ se jeví incident na strážnickém folklorním festivalu, kde byl se zdravicí publiku vypískán ministr kultury Klempíř. Pak ho přišel „pomstít“ Petr Macinka, také byl vypískán. Nesmí dnes už ministr kultury ani pronést „neutrální a uctivou zdravici“?

Je zvláštní, že právě tento druh přecitlivělosti se objevuje právě ve Strážnici. A vůči člověku, který pochází z nedalekého Hodonína. Ale co chceme od života, když je většinou divák a posluchač vychováván „s úsměvem idiota“ na davových a hlukových shromážděních, kde je často vulgarita podmínkou získání vstupenky.

Ve Strážnici to tentokrát bylo asi trochu jinak. Milan Kundera má v románu Žert postavu Jaroslava Kostky, který se obává, že lidová a národní kultura, která je pro něho záchytným bodem v odcizeném světě chorobných lidských vztahů, zanikne. Generace jeho potomků pro to však nemá pochopení a nešťastný zklamaný přítel se stává obětí jiného „žertu“, který se při čtení Kundery často necituje.

Fotogalerie: - Daj-li medaili

Někdy v roce 1972 nebo později zpíval tehdy populární Karel Černoch v největším strážnickém amfiteátru Bludník nějakou popovku a jen co se objevil na pódiu, lidé začali pískat. Potom házet různé drobné předměty. Když se ozvala slova "Mám své děvče mám, je príma..." z v roce 1968 populární Ona se brání, se ukázalo, že na príma děvče nebyl ve Strážnici nikdo zvědavý. Někteří se ale domnívali, že to bylo kvůli tomu, že oblíbený zpěvák odvolal jako jeden z prvních svůj podpis pod Vaculíkovým manifestem Dva tisíce slov a jiní jej potom rychle následovali. (Marta Kubišová vydržela a svou uměleckou a společenskou kariéru ukončila až vyznamenáním z rukou generála Pavla.) Po dvou až třech minutách Karel Černoch prchaje z pódia volal „aspoň ne ty kameny, aspoň neházejte ty kameny, ne ty kameny...".

Díky paměti tehdy tam přítomného svědka máme toto svědectví z první ruky, ale kdo ví, jaké byly všechny okolnosti příběhu, který by Kundera mohl do svého Žertu zařadit, alespoň jako epizodu. Možná, že se ještě jednou dovíme, jakými žerty jsme byli obohaceni a komu se hodilo, aby v tom hrál roli i páně Macinkův intimní vztah k festivalu a slavnostním setkáváním ve Strážnici. A také proč toto žertování muselo trvat v pološeru skoro půl století.

Možná, že právě ti, kteří byli rozhodnuti házet kameny, nebo alespoň zlými slovy, budou žasnout, čeho byli někteří z nich nechtěnými svědky. Žert je žert a Macinkova odvaha nebo ironická ležérnost asi nebude jen tak zapomenuta. Stejně jako dnes populární slogan – Pávek objedná, Baxa do 24 hodin dodá.

A jen ti s dobrou pamětí si snad vzpomenou, že nemáme kamenovat proroky, protože pěvci jsou jak ptáci. Kdo po nich hodil kamenem, k tomu se nevrací.

Ono to není vtipné v tom smyslu, že Andrej Babiš byl kdysi vypískán u Českého rozhlasu 21. srpna s pietním projevem. Na Národní třídě 17. listopadu mu hodili do koše věnec, který přinesl. Proč mají voliči dnešní opozice potřebu prosazovat svůj politický postoj pískáním na pietních aktech a kulturních akcích?

Nestačím sledovat tyto, pro někoho převratné, dějinné události, o kterých jsme informováni českými médii. Ta navíc tvrdí, že je sleduje celý svět a je třeba se obávat celonárodní ostudy. Případně celosvětové slávy. Jistě bude mít možná za českými humny ohlas také prezidentovo oznámení, že se domnívá, že Donald Trump udělal pro Putina víc než kdokoli jiný.

Možná to český pan prezident řekl trochu jinak, ale protože jsem odkázán na média české produkce, tak jen opakuji, co jsem se z nich dozvěděl. Ta plejáda nezdvořáků všeho druhu, od vzdělanců pro primitivy, patří k našim dnům a jistě se s ní budou muset vypořádat i další generace. Hulvátov a Kocourkov jsou dvě známé české obce a žijí v nich lidé, kteří o své nenávisti k bližním nechtějí nic vědět.

Podle těchto pramenů, které se dají obtížně kritizovat, vzhledem k jejich nedostatečným a neúplným citacím, si dovolím upozornit na fakt, že současné napětí mezi vysokými státními činiteli, prezidentem, předsedou vlády a předsedou Ústavního soudu může mít svůj začátek v nedokončené metamorfóze téměř kafkovského typu.

Fotogalerie: - Jak jsem se (ne)mýlil v politice

Prezident je symbolem vojenské a bezpečnostní politiky včetně práce v týlu nepřítele. Předseda vlády je produktem transformačního prostředí devadesátých a dalších let, předseda Ústavního soudu třídní justice doby normalizační a po ní následující všeobecně přijaté personální kontinuity. Nikoliv právní, jak o ní často mluvili prof. Jičínský nebo Rychetský, ale zejména té personální. Samozřejmě nikoliv v křišťálově čisté podobě, ale s výraznými znaky doby minulé.

Všichni tři byli členy KSČ a všichni představují novum, i když bychom u nich mohli hledat rozdílná „dědictví rodu“. Včetně soutěživosti nebo bojechtivosti až, po staročesku řečeno, do hrdel a statků.

U jejich obdivovatelů a příznivců je to podobné. Málokdo si uvědomuje, že když se bývalý a neblaze proslulý předseda Ústavního soudu představí jako obhájce toho současného, že to nemusí být ku prospěchu toho, kterému by mělo být přáno. Stejně to probíhá na úrovni vojenských a bezpečnostních institucí a kádrů, a samozřejmě i ve sféře národohospodářské, která je nám nepřístupná jen s ohledem na směrování mamutích finančních toků na nadnárodní úrovni.

Vyžaduje to i pasivní přízeň těch, o kterých u nás zavržený básník psal – „… co volnost krotkému je bravu, jen bít a urážet ho. Jest úděl jeho, chýlit hlavu a bič a s rolničkami jho.“ Hlavně ty rolničky bychom neměli přehlédnout.

Horko se projevuje i v televizních debatách, které se v diskusích objevují, a názory a jejich střety jsou dál vyhrocenější. Je to horkem, nebo za tím hledat něco jiného?

Musím se přiznat, že po své rezignaci na podobné akce v ČT mne mnozí překvapili i v tomto horkém létě. Dokonce i ty poslední rozhovory na Prima CNN, kde zejména obě „nemoderující“ dámy už začínají být nesnesitelné. Domnívají se, že jsou placeny od toho, aby poučovaly kdekoho, aby se nestyděly nedbat základních pravidel slušnosti, zřejmě protože se obávají ztratit přízeň svých patronů.

Fotogalerie: - Pochod před Českou televizi

Patřím sice k jiné generaci, ale snad bych mohl těm, které mne v rozhodování o tom, zda se nedívat a neposlouchat, ovlivnily definitivně, mohl doporučit citací Jana Amose Komenského, kterou nám pan učitel Hladík vtloukal do hlavy od prvních dnů v obecné škole na pražské periférii – “O všechno popros, za všechno poděkuj a buď vždy způsobný.“

Zda to učitel národů skutečně řekl, nevím, ale některým hrnoucím se na obrazovky bych doporučil opakovat si to ještě dřív, než projdou vrátnicí domu svého živitele. Na druhé straně, o čem by pak většina jejich hostů s nimi mluvila? Nedělejme si iluze, jsou lidé, kteří už v TV dávno nemluví. Moji staří příbuzní s učitelskou praxí dlouho tvrdí, že tyto TV hlavy jen poštěkávají. Jejich učitelskou moudrost dávno nahradily ziskové neziskovky, jako kdysi v minulosti známé „rychlokvašky“.

Ale asi se to líbí, tak prosím, ale raději beze mne.

Psali jsme:

Vích (SPD): Nejdřív schopnosti, pak peníze

Štefec (Stačilo!): O co partě kolem Pavla vlastně jde?

Zdeněk Lanz: Pokus o státní převrat ve stadiu pokusu?

Konečná mluvila o Dozimetru a zbrojařích. Nerudová reagovala Horákovou a vyzvala k šoupání nohama