„Čím se liší dnešní komunistická strana od těch dalších? Hloupým názvem, který odkazuje, pravda, na hodně temné stránky naší historie, ale mnohými politickými postoji jsou více státoprávničtí než samotní odpůrci,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Samotní komunisté teď chtějí řešit zločiny privatizace. „Privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny,“ prohlásili. Má to vůbec smysl, když je vše promlčeno? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace? Propásli jsme včas trestat oboje?

Každý společenský zvrat znamená, že se mimo jiné přesouvají majetky, nejen politické preference. A ti, kdo bývají v obou případech nejrychlejší, jsou ti, co o tom něco věděli s předstihem, tedy sami vědomí aktéři změny společně se směsicí různých malých či větších příživníčků z tehdejší ekonomické šedé zóny. Ti stáli na startovní čáře s finančně dotovanými velmocenskými ekonomickými a politickými zájmy v pozadí, bez nichž by toho moc nezmohli. A umožňovala to politická naivita tehdejší politické reprezentace. V tom lepším případě. V tom horším cosi jiného než pouhá naivita.

Být komunisty, pokud se zrovna těch aktivních týče, bych stál tiše v koutku a byl rád, že to pro ně tak dobře dopadlo. A vůbec si nemyslím, že to myslí vážně. To jsou výkřiky pro určitý segment voličů, protože by se to v neposlední řadě dotklo i jich, komunistů. Oni snad u toho neasistovali? Nebyli to mnozí z bývalé nomenklatury, členové KSČ, kteří si z toho majetku řádně ukousli?