Má být Hana Lipovská odvolána z Rady ČT?Anketa
Na počátku 90. let se ustavil systém s USA v roli jediné světové supervelmoci. Říkalo se mu „Pax Americana“, tehdejší prezident Bush volil formulaci „nový světový pořádek“. Dnes se říká, že tato éra končí. Jak se na ni podle vás jednou bude vzpomínat?
Já bych možná toto období nazval podle jeho ustavujícího hnutí, tedy „Project for New American Century“, který byl zformován americkými neocony až koncem 90. let minulého století. Tehdy, pod dojmem hluboké krize Ruské federace na konci jelcinovského období, autoři projektu zjevně neodhadli správně nastupující trendy světové politiky a přecenili vlastní sílu a váhu i schopnost ekonomické obrody svých protivníků. Systém ještě setrvačností fungoval v prvních letech našeho století, ale již minimálně od r. 2007 je v hlubokém úpadku. Takže „nové americké století“, jehož symbolickým začátkem byly události 11. září 2001, skončil velmi záhy po této události. Bude jistě vzpomínán jako období snahy o brutální diktát jediné velmoci všem ostatním a počínající hluboké krize Spojených států amerických.
Jak se tato dominance jedné supervelmoci projevovala ve vztahu k islámskému světu s jeho strategickým surovinovým i geopolitickým významem a specifickým společenským uspořádáním?
Vrátíme-li se tedy zpátky na počátek 90. let, kdy se rozpadal sovětský obr na hliněných nohách a Čína teprve nabírala dech, Spojené státy zprvu opravdu jenom tak oťukávaly, co si mohou dovolit. Američané nemohli tehdy sami uvěřit tomu, jak citelně a prudce v tomto období oslabil Sovětský svaz a později tento úpadek ještě pokračoval za Ruské federace. První válka v Gulfu byla jenom takovým preludiem. Stále jsme se ještě odvolávali na mezinárodní právo a Radu bezpečnosti OSN. Cílem Američanů však už tehdy bylo tento systém kolektivní bezpečnosti z dob po druhé světové válce diskreditovat a nahradit ho čímsi, co by jim dávalo právo použít sílu proti komukoli a pod jakoukoli záminkou.
Potom přišly balkánské války, v nichž jsme se zcela neomluvitelně provinili i my, a to proti našim slovanským bratrancům, a paralelně pokračovalo „opotřebovávání Iráku“. Později se přidaly sankce proti Libyi, tiché embargo Sýrie, které sice nebylo nikdy vyhlášeno, ale bylo Američany vymáháno diplomatickými kanály na bilaterální úrovni. Přišly i sankce proti Íránu a Jemenu. Kruh se postupně uzavíral s cílem oslabit všechny regionální hráče kromě Saúdské Arábie a jejích satelitů. Cílem bylo nejenom ovládnutí zdrojů, ale i energetických tranzitních tras.
Kde a proč se v té době začala rodit či znovu aktivizovat radikální islamistická hnutí, jako byla třeba al-Káida, která pak spáchala útoky na New York?
Víte, všechny tyhle termíny, jako „al-Káida“, „Boko Haram“ či „Islámský stát“ nebo „Tálibán“, jsou pouze pojmy, které musejí být jednoduché, tak aby si je televizní divák (především ten americký) zapamatoval. Ve skutečnosti takové entity existují pouze v žargonu politiků a novinářů, kteří tak nazvou partu teroristů nebo žoldáků a přisuzují jim nadpřirozené schopnosti či vlastnosti. Jsou to takoví moderní strašáci a bubáci pro lidi, kteří jsou ochotni těmto pohádkám věřit. Bez štědrého financování těchto teroristů středněvýchodními benzínovými pumpami, převlečenými za státy a bez podpory od různých zpravodajských služeb, by nepřežily tyto mýtické organizace ani tři měsíce. Slyšel jste někdy, že se podařilo rozbít síť, která tyto organizace financovala? Zato k zabavení iráckých či syrských státních aktiv nepotřebovali anglosaští lupiči ani 48 hodin.
No a pokud se týká toho „útoku na New York“, vybaví se mi vždy sestupová trasa údajně civilních letounů, které by jejich konstrukce nikdy nemohla vydržet, neschopnost první velmoci světa zabránit těmto letounům v pokračování letu na New York, záhadné pády všech budov, či naprostá absence trosek údajného letounu, který měl narazit ve Washingtonu do Pentagonu. Žádná vláda Spojených států na tyto otázky nikdy věrohodně neodpověděla, což naznačuje mnohé. Za mě opět jeden veiký strašák.
Psali jsme:
Jak vy osobně vzpomínáte na 11. září 2001?
Víte, oporou každého muže v kritické situaci je jeho žena. Onoho dne jsem byl doma a na doporučení přátel jsme si zapnuli televizi, kde právě CNN v přímém přenosu ukazovalo to velké představení. Byl jsem pod silným vlivem emocí, v New Yorku jsem několikrát byl a „dvojčata“ byly symbolem americké ekonomické síly. Tehdy moje žena, která se mnou prožila mnoho let na Blízkém východě, pomalu pravila: „Ty opravdu věříš tomu, že TOHLE udělali nějací Arabové z ulice?“
O pár minut později volal jeden Syřan, žijící dlouhodobě v Praze. Zřejmě si spletl ve svém seznamu v telefonu jméno a chtěl volat jakéhosi svého krajana, protože mi jásavě arabsky sděloval, co se právě děje v New Yorku. Když zjistil svůj omyl, změnil tón a ronil krokodýlí slzy nad tím, nad čím prve jásal. I když pocházel z rodiny prominenta a vysokého funkcionáře strany BAAS a díky tomu též vystudoval v Praze, po příchodu tzv. arabského jara se z něj stal přesvědčený odpůrce Bašára Asada a podporovatel Saúdské Arábie. Inu sunnita druhého sunnitu nezapře.
Jak moc tento útok proměnil americkou globální politiku? A nebyl tak trochu „zneužit“ určitými silovými skupinami v americké administrativě, které měly podobné ambice už dříve, přinejmenším od první války v Perském zálivu v roce 1991?
Celá léta tvrdím, že tento údajný útok, ať už ho spáchal kdokoli a jakkoli, byl součástí americké globální politiky a stal se pretextem všech následujících amerických tažení proti zemím, které s ním ve skutečnosti vůbec nesouvisely. Česká republika hrála přece určitou roli i v tzv. irácké stopě, kdy Američané zneužili protiarabské přesvědčení tehdejšího premiéra Miloše Zemana a nechali ho potvrdit, že se jeden z údajných účastníků útoku sešel v Praze s iráckým zpravodajcem, což mělo dokazovat komplicitu Iráku v celém případu. Takové poznatky později rozhodně popřel tehdejší ředitel BIS Jiří Růžek, který byl záhy poté dotlačen k rezignaci.
Co je však důležité si uvědomit, je, že každá americká administrativa (včetně té Trumpovy) od té doby převzala tento příběh a učinila ho středobodem své agresivní zahraniční politiky. Demokrati i republikáni v dojemné názorové shodě.
Psali jsme:
Bylo s odstupem času správné, že se USA ještě na podzim 2001 vrhly do mise v Afghánistánu?
No, oni přece potřebovali někoho obvinit. Vybrali si tedy takového viníka, jehož hlasu stejně nikdo nebude naslouchat a který pravděpodobně ani neporozumí, co pro něj ultimáta uražené velmoci mohou znamenat. Afghánistán roku 2001 byl v zásadě padlý a zaostalý stát, sužovaný kmenovou válkou, zcela uzavřený a nekomunikující. Stal se tedy exemplární obětí, které byla navíc přisouzena role budoucího zrcadla úspěchu vývozu demokracie, nového Marshallova plánu.
Řeklo by se „snadný cíl“. Postupně se však ukazovalo, že stejně jako s podceňováním Ruska a Číny koncem 90. let se Spojené státy hrozivě přepočítaly. Potupný odchod a krach těchto plánů byl nevyhnutelný. Pokud by k němu došlo za tři až pět let, dalo by se to pochopit: „Vyhráli jsme a jdeme domů.“ Těch 20 let (shodou okolností ne nepodobných 23 letům „dočasné“ přítomnosti sovětských vojsk v Československu) je však zcela neomluvitelným selháním zdravého úsudku. Otázkou tedy není, „zda tam měli jít tak brzo“, ale „proč odešli tak pozdě“?
Po intervenci do Afghánistánu v roce 2003 s podobnou argumentací začala intervence v Iráku. Pokud si já vzpomínám, tato mise už začínala ve zcela jiné atmosféře a zaznívaly hlasitě pochybnosti o jejím smyslu. V čem se tyto dvě mise podle vás lišily a v čem si naopak byly podobné?
Lišily se jednoznačně postojem velkých evropských zemí, Německa a Francie. Dodnes vzpomínám na bývalého zeleného aktivistu a tehdejšího ministra zahraničních věcí Spolkové republiky, který před plným sálem lidí vmetl tehdejšímu ministrovi obrany USA Donaldu Rumsfeldovi, že není přesvědčen o tom, že existují legální důvody pro napadení Iráku. Rada bezpečnosti toto napadení také nikdy neposvětila, pouze vzala na vědomí, že se tak stalo.
A to byl ten velký rozdíl – Spojené státy, podporované Velkou Británií začaly zcela ignorovat existenci mezinárodního práva a kolektivní bezpečnosti. Svět s určitou fascinací hleděl na snadné dobytí pohádkově bohaté země a rázem se i menší země včetně České republiky chtěly též podílet na té krádeži století. A tehdy se zrodila státní prostituce, kdy si Američané prostě začali tu podporu menších zemí kupovat. Nabídli jim fiktivní část kořisti za to, že svou přítomností budou legalizovat jimi prováděnou krádež.
Psali jsme:
V Afghánistánu se ustavil prozápadní režim reprezentovaný prezidenty Karzaíem a Gháním. Dnes zpětně je kritizován, že byl zkorumpovaný, že obelhával západní spojence a vysával z nich peníze na různé projekty, které se obratem rozkrádaly… jak tento afghánský režim ustavený po 11. září hodnotíte vy?
„Prozápadní režim“ přece v newspeaku našich spojenců neznamená, že by tento režim vyznával „západní hodnoty“, ale pouze to, že je Západu zaprodaný. A to jsou jistě dvě zcela rozdílné věci. A termín „korupce“ má na východ od našich hranic také zcela jiný význam. Tak proč z toho hned dělat závěry? Všichni přece velmi dobře věděli, co se děje, a nadšeně pumpovali peníze do evidentně nesmyslného projektu dál a dál. Můžeme se jen dohadovat, jak si na tom kromě afghánských představitelů namastily kapsu americké a jiné západní korporace, kolik vynesl obchod s afghánským opiem, které se v roce 2017 pěstovalo na čtyřicetinásobné výměře než před americkou intervencí v r. 2000. Jakýkoli režim v Afghánistánu po roce 2001 vládl, byl loutkový, vzešlý z podivných a zmanipulovaných voleb. Účet za tento experiment jsme zaplatili my všichni, zato na výnosech z afghánského makového průmyslu se mohli podílet pouze někteří.
Jako jeden z důvodů zahraničních misí USA byla kromě boje s terorismem uváděna ambice demokratizovat země po západním vzoru. Jak podle vás tento „vývoz demokracie“ uspěl?
Ano, tento zvrácený mesianismus je velmi důležitý pro americké veřejné mínění. Bez něho by se daňový poplatník mohl zdráhat tato dobrodružství platit. Ve skutečnosti nikomu o žádnou demokracii ani lidská práva nejde. Jde jenom o kšeft. Jak o ten ropný a plynový, tak o ten makový. V Afghánistánu jsme se v otázce politického zřízení obloukem vrátili zpět do roku 1996. Přitom všichni tálibánští bojovníci odešli zpět do vlasti již nejpozději v roce 2019. Takže to bylo celé upečené již před třemi roky a to, co denně na obrazovkách sledujeme, je pouhé nechutné divadlo, které má vytvořit dalšího strašáka.
Jako hlavní argument ve prospěch určité „nadřazenosti“ západní civilizace stále zůstává hlasování nohama. Že se lidé usilují dostat na Západ, nikoliv do Číny nebo teokratického Íránu. Co si myslíte o této argumentaci?
To se musíte zeptat těch, kteří ty tzv. uprchlické krize organizují. Jistě to dělají s nějakým záměrem. Živého materiálu mají zatím víc než dost. Dokud budeme nezodpovědným chováním vytvářet krize, lidé budou utíkat a naši vlastní sluníčkáři budou hlásat, že je musíme zachránit. Tím se polarizuje naše společnost, slavná Evropská unie a nepochybně i příslušníci hlavních světových monotheistických vyznání.
Jak je odchod Západu z Afghánistánu vnímán ve zbytku islámského světa a jak podle vás ovlivní postoj tohoto světa vůči Západu?
Různá propaganda ho jistě používá různými způsoby. Nejedná se však o žádný „odchod Západu“. Válka se jen dostává do jiné dimenze. Na to se dnes připravují jak frontové státy, tedy Írán, Turkmenistán a Tádžikistán, tak i velmoci, tedy Rusko a Čína. Západ jako takový dávno neexistuje. Už je pouze slábnoucí Amerika a bezvýznamná Evropa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
