„Univerzální svědek si polepšil. Já sedím dál a stále doufám ve spravedlnost,“ říká David Šimon z vězení

Kontroverze případ provázejí od začátku: zpochybněné pachové stopy, DNA jiné osoby z kukly nalezené poblíž místa činu, i role tzv. „univerzálního svědka“ – recidivisty, který si měl za své svědectví polepšit a být nakonec propuštěn z vězení. Naopak David Šimon už 13 let čeká na spravedlnost. Zatím však marně. Jeho žádost o obnovu řízení soudy zamítly, neuspěl ani u Ústavního soudu. O tuto kauzu a „kondici“ české justice se ParlamentníListy.cz zajímají dlouhodobě. O živý rozhovor jsme oficiálně požádali Vězeňskou službu, ta jej však z „organizačních a technických důvodů“ nepovolila. Proto přinášíme korespondenční rozhovor, kdy na otázky redakce ručně odpovídal David Šimon přímo ze své vězeňské cely. Z textů je cítit naděje, ale i obrovská únava a bezmoc. Přesvědčte se sami.

Davide, jak se po těch letech ve vězení cítíte? Jak vypadá váš každodenní život a jak jste se dokázal vyrovnat s představou, že vám byl uložen tak dlouhý trest?

Jsem unavený, strašně unavený. Nikdy jsem se s tím trestem nevyrovnal. Jsem vyčerpaný, naštvaný a cítím obrovskou křivdu a nespravedlnost. Žiju den za dnem, pracuji, cvičím, hodně spím, a tak stále dokola. To, že tady prostě musím jen sedět a čekat a někdy nedělat vůbec nic, je beznaděj. Naději mám vždy a stále vzhledem k tomu, že jsem nevinný. Ale pociťuji obrovskou bezmoc. To je něco strašného, co nepřeji nikomu. Ve vězení mi pomáhá rodina a přítelkyně.

Co je pro vás ve vězení nejtěžší? A co vám naopak pomáhá překonávat těžké chvíle?

Nejtěžší je bezmoc. Ta bezmoc, že tady musím jen sedět a čekat a nevím, jestli se vůbec něco bude dít. Jsem nevinný, ale pociťuji obrovskou bezmoc. Rozhodnutí soudu je zafixované a člověk tady je sám, nevinný. Rodina mi pomáhá nejvíc.

Když se ohlédnete zpět k roku 2011, kdy k útoku ve Slopném došlo – co ve vás vyvolává největší bolest nebo pocit nespravedlnosti?

Když se ohlédnu do roku 2011, vidím plno hloupostí, vlastních chyb a špatných rozhodnutí, ale nic, co by se vztahovalo k případu Slopné. V roce 2011 jsem ještě netušil, že se nějaký případ stane a že se vyšetřuje, a že se časem stane „narafičenou součástí“ mého ne úplně ideálního života.

Musím se zeptat přímo: udělal jste to? A pokud ne, jak prožíváte fakt, že navzdory vašemu přesvědčení o nevině máte pravomocný rozsudek?

Neudělal. To není přesvědčení, to je fakt. Co můžu dělat? Žiju, snad jsem se ještě nezbláznil, snad jsem i zdravý… Můžu řvát, brečet, vztekat se, ale tady to není nic platné. Musím doufat, věřit a přežít to tady. Nevzdávat se a společně s rodinou, blízkými a obhájcem bojovat.

Jak jste se dozvěděl o tom, že na kukle nalezené na místě činu je DNA jiné osoby, Zoltána Kováče?

Už nevím, asi 14 dnů po pravomocném rozhodnutí jsem se o této skutečnosti dozvěděl buď od otce, anebo mého tehdejšího obhájce. Už nevím přesně.

Co pro vás znamenalo, když jste zjistil, že soudy tento důkaz odmítly označit za „průlomový“?

Za prvé to, že jsem zůstal i nadále ve vězení za něco, co jsem nespáchal. A za druhé jsem se dozvěděl, že žijeme v zemi, kde nepřímý důkaz je víc než přímý, tedy že podle soudu DNA na kukle má menší váhu než pachové stopy. Je to DNA narkomana a recidivisty, který na Slovensku odseděl hromadu let za násilnou trestnou činnost. Našla se na kukle, na které byla i krev poškozeného. Kukla byla nalezena poblíž místa činu. Co je víc?

Podle vaší obhajoby se státní zástupce Leo Foltýn rozhodl informaci o DNA „takticky“ nezmínit před odvolacím soudem. Jak tuto skutečnost vnímáte vy?

Vnímám to tak, že dokud člověk není pravomocně odsouzený, je stále obviněný. Je-li člověk obviněný, mělo by se na něj pohlížet jako na nevinného. Když je člověk pravomocně odsouzen, je odsouzen, tedy brán jako vinný. Myslím, že jako obviněný jsem měl větší šanci prokázat svoji nevinu, než jako odsouzený a myslím, že si toho byl dobře vědom i pan Foltýn, že se „jako odsouzený“ podáním žádosti o obnovu řízení už nikdy spravedlnosti nedovolám. Proto dle mého názoru tuto informaci o DNA zatajil a přišel s ní až po pravomocném odsouzení.

Jak hodnotíte práci státního zástupce Lea Foltýna v celém případu?

Dlouho jsem věřil, že tuhle práci dělají lidé, kteří jednají spravedlivě, objektivně a nezaujatě, s profesionálním přístupem. Bohužel s poslední obnovou jsem přišel o veškeré iluze. Pan Foltýn nehledal pravdu, nehledal skutečného pachatele, prostě chtěl mít vyřešený a uzavřený případ. Co bylo jeho motivací, to se můžeme jen domnívat. Každopádně o profesionálním přístupu nemůže být řeč, a to ze spousty důvodů, které jsou součástí spisu.

Cítíte, že jeho přístup k vašemu případu byl věcný, nebo měl podle vás předem jasný záměr vás usvědčit bez ohledu na okolnosti?

To záleží, jaká byla skutečná motivace pana Foltýna uzavřít tento případ. Myslím, že na počátku mě chtěl „jen“ usvědčit jako kterýkoli jiný státní zástupce, který podá obžalobu. To, že se přestal dívat na okolnosti a chtěl mě usvědčit za každou cenu, podle mě nastalo až v tom, jak se vyvíjel případ – tedy kdy do případu vstoupil svědek Rakaš s prosbami a požadavky svého obhájce, s jeho teatrální výpovědí, s panem Kováčem, který je dost možná pachatel a je dodnes na svobodě. Ale můžu se mýlit. Možná se pan Foltýn nedíval na okolnosti od počátku, a proto se taky vůbec nevedlo vyšetřování směrem na Slovensko, kam vedly stopy už na počátku vyšetřování. To ví jen pan Foltýn, co ho vedlo k tomu, jak v celé kauze postupoval. Já se můžu jen domnívat.

Máte pocit, že někdo z justice měl osobní motivaci vás dostat za mříže? Pokud ano, proč? Komu jste podle vás „překážel“? Stal jste se snad obětí toho, co někteří nazývají „justiční mafií“?

Nemyslím si, že by šlo v této kauze o moji osobu. Myslím, že jsem obětní beránek, výsledek systému, který se považuje za neomylný za každou cenu. Systému, který nepřiznává a nenapravuje své vlastní chyby, pokud na tom nemá někdo vlastní zájem, anebo to nedostane příkazem z vyšších míst. Já jsem jen bezvýznamný člověk. Komu bych překážel? Myslím, že tato kauza prostě jen zašla příliš daleko špatným směrem. Jestli to bylo kvůli kariéře, přesvědčení o vlastní spravedlnosti, nebo to byl od počátku něčí záměr a měl k tomu své důvody, těžko říct. To se můžu jen domnívat. Ale 13 let mého života, které jsem prožil na dně, mi to nevrátí.

Obžaloba se výrazně opírala o výpověď recidivisty a univerzálního svědka Milana Rakaše (dnes Ludvíka Mencla), který tvrdil, že se mu váš spoluobžalovaný Michal Straňák měl ve vězení přiznat. Jak se díváte na to, že soud tuto výpověď považoval za věrohodnou a postavil ji do centra obžaloby?

Myslím, že se výpovědi bratranců Rakašů, kteří se velmi urputně snažili dostat na svobodu z vězení, náramně hodily do krámu soudu i obžalobě. Začíná to být trochu česká tradice, kde končí důkazy, začínají svědci z vězení, kteří touží si přilepšit. Nemůžu mluvit za pana Straňáka, já do něj nevidím, ale jde o introverta, pravicového extremistu s vytetovaným německým křížem, který se dostal i do konfliktu s Romy ve vazební věznici Brno, a to v přítomnosti Rakašů. Rakašové jsou Romové a pochybuji, že by měli výčitky z křivé výpovědi proti Straňákovi, kdyby jim to pomohlo na svobodu. Dnes, po poslední obnově řízení, je podle mě zřejmé všem (kromě soudu), že o nějaké věrohodnosti nemůže být ani řeč.

Rakaš/Mencl je známý tím, že opakovaně vypovídal v různých kauzách jako „univerzální svědek“. Jak vnímáte skutečnost, že soud přijal jeho výpověď proti vám, přestože šlo o nepřímé svědectví – tedy že se nemělo jednat o vaše doznání, ale údajně o doznání Straňáka?

Dodnes to vnímám jako připravené divadelní vystoupení. Minimálně ze strany Rakaše i Mencla. Jestli to bylo i ze strany soudu a obhajoby, na to nedokážu odpovědět. Je třeba zmínit, že nikde nezaznělo moje jméno. A pokud jde o to, z čeho soud dovozoval moji osobu, tak to vnímám tak, že si soud Milana Rakaše navedl tam, kam potřeboval, i přesto, že pan Rakaš řekl, že o tom druhém nic neví.

Existují informace, že Rakaš/Mencl mohl mít za svou výpověď výhody, například lepší podmínky nebo zdravotní úlevy. Co o tom víte?

No, myslím, že si stačí přečíst korespondenci pana Foltýna s obhájcem Milana Rakaše. Tento se na pana Foltýna stále obracel s prosbami o intervenci ve prospěch Milana Rakaše, u kterého byl ze zdravotních důvodů přerušen výkon trestu, a po několika letech odkladů mu bylo od trestu úplně upuštěno. Tedy přerušení a odpuštění trestu (ve vězení) není lehké dosáhnout, ani v případě onkologických onemocnění. Takže dle mého názoru byl pan Rakaš za svou výpověď náležitě odměněn. Byť ona korespondence nestačí jako důkaz, muselo to být „příkazem z vyšších míst“. Já jsem jen bezvýznamný člověk.

Myslíte si, že skutečně justice využívá „univerzálních svědků“? Máte z prostředí věznice nějaké indicie o tom, že je to snad i běžnou praxí?

Myslím, že justice univerzální svědky využívá, ale spíš o jejich existenci ví a nic s tím nedělá. Kdyby to měla zájem prověřovat, tak by se to dalo prokázat. U nás se z „univerzálního svědka“ dělá „věrohodný svědek“. Takže ano, myslím si, že je to běžná praxe v ČR.

Ludvík Mencl měl později připustit, že lhal, byť u soudu opět setrval na původní verzi. Co to ve vás vyvolává? Je to osobní statečnost? Nebo si zachování původní verze vynutila justice?

Ano, něco se ke mně doneslo. Nechci být však konkrétní, protože je to protiprávní. Přiznání? Ne, to určitě ne. V té době bych možná za trest přijal třeba 10 let, protože po 13 letech to je opravdu na nervy. Nedělám si iluze, že to někdy nebolelo. Ale to nic neřeší, nikdy jsem nespáchal nic, z čeho mě obviňují, a nechci se přiznat k něčemu, co jsem nespáchal.

Je pravda, že i vám měly být ze strany justice nabídnuty nějaké dohody a ústupky za to, když se přiznáte, případně když budete nějak cíleně vypovídat?

Už si dnes neumím představit, co by bylo „dostačující“ pro soud. Je toho příliš. Pachové stopy – když nejsou, tak není co dělat, když jsou, prý vadné – tak co dál? Hledat pravdu tam, kde není ani cesta. Snad aby někdo vysvětlil v této kauze složité okolnosti a vysvětlil pravdu, která v ní je. Třeba aby nezávislá osoba zvenčí, objektivně a nepředpojatě odpověděla na otázky ohledně pravosti a důvěry.

V případu hrály roli i pachové stopy. Ty jsou ale dlouhodobě považovány za problematické a navíc místo činu bylo uklizené ještě před řádným ohledáním. Jak se díváte na to, že soud přesto z těchto stop vycházel?

Celý řetězec jsou pachové stopy a svědek Rakaš. Jeden důkaz se neobešel bez jiného, ani jeden není přesvědčivý. Vůči mé osobě taktéž nevinná věc. Je to nespravedlivé a naprosto nepřijatelné, považuji celou tuto kauzu za nespravedlivou.

Argumentoval jste také svou komunikací na facebooku v době činu. Soud ji označil za nedostatečný důkaz. Jak to vidíte vy?

Ano, vidím v tom dvojí metr. Přijde mi, že je náš justiční systém o tom, co se zrovna hodí. V jednom případě soud základní důkaz v neprospěch obviněného vůbec neřeší jako důkaz, a v druhém případě stačí se podívat na výpověď „univerzálního“ svědka a svědek je gró celé věci, svědek proti výpovědi svědka – a stejně…

Věznice odmítla povolit televizní rozhovor s vámi. Proč myslíte, že úřady nechtějí, aby veřejnost slyšela váš hlas přímo?

Je dobře, že to lidi zajímá. Nejsou vůči nespravedlnosti lhostejní. Je to pro mě opora. Někdo mě neřeší a někdo naopak věří, že se pravda ukáže. Děkuju všem, co se zajímají a nejsou lhostejní.

Po tolika letech – co vás drží v naději, že se pravda jednou ukáže?

Pravda je moje naděje. Věřím, že ještě nejsem na dně. Ještě že je pravda. A věřím, že se jednou prokáže, že se mnou nebylo zacházeno spravedlivě, že se to jednou nějak pohne.

Ministerstvo spravedlnosti i státní zastupitelství trvají na tom, že k žádnému pochybení nedošlo. Myslíte, že váš případ je ojedinělý, nebo je to ukázka systémového problému české justice?

Můj případ beru velice osobně, ale není ojedinělý. Kdeže! Kdo by to chtěl řešit? Většina obžalovaných tak dopadla. Tak jako ve vězení pravda neexistuje, může dojít k pravomocnému rozsudku, aniž by se řešilo cokoliv problémového. Systém se považuje za neomylný a neopraví svoje chyby. Musela by se zaplatit osoba zvenčí a stát by tu chybu musel zaplatit.

Jaké kroky hodláte podniknout dál? Věříte v zásah Ústavního soudu nebo dokonce Evropského soudu pro lidská práva? Nebo pomoc prezidenta republiky?

Nové důkazy nemáme, takže nemáme na čem postavit další obnovu. A i kdybychom je měli, nemyslím, že by to něco změnilo. Dokud se tohoto případu neujme někdo objektivní, nezaujatý a nerozhodne opravdu spravedlivě, bez ohledu na následky všech zúčastněných, nic se nezmění. To si ale můžu nechat jen zdát, na zázraky nevěřím. Chci už jen, aby byl konec.

Co by podle vás měla „spravedlivá obnova“ zahrnovat? Které důkazy by se měly znovu projednat a koho by měl soud znovu vyslechnout?

Byla projednána spousta důkazů a vyslechnuta spousta svědků, ale vše je zbytečné, pokud soud nehledá pravdu, nepřistupuje ke všemu spravedlivě a objektivně. Jestliže budou soudy vždy hledat pouze způsob, jak docílit zamítavého rozhodnutí a jeho odůvodnění, nikdy se nic nezmění, ať přijdeme s jakýmkoliv důkazem. Dodali jsme spoustu důkazů, které již byly projednány, a tedy už nemohou být brány jako nové skutečnosti. Tyto důkazy prokazují, že jsem skutek spáchat nemohl, že pan Rakaš/Mencl lhal, že pachovým stopám nelze věřit, že se celý děj případu odehrál zcela jinak a hlavní roli v něm sehrává pravděpodobně pan Zoltán Kováč se svými kumpány ze Slovenska.

Co byste chtěl vzkázat lidem, kteří váš případ sledují, ale mají pochybnosti – kteří si třeba říkají: „Kdyby byl nevinný, už by dávno byl doma.“?

Aby si sundali růžové brýle a skončili s iluzí o krásném, svobodném a spravedlivém světě, ve kterém si myslí, že žijeme. Nebojte se bojovat za pravdu, když víte, že je to správné. Nebuďte lhostejní vůči bezpráví a trápení druhých. Dnes se dovolávám práva a spravedlnosti já, zítra to můžete být vy.

A úplně na závěr: kdybyste měl jednou možnost vyjít z vězení jako nevinný člověk, co byste udělal jako první?

Obejmul bych přítelkyni a jel za rodinou a blízkými, kteří po celou dobu stojí a pomáhají mi v dosud nejsložitějších chvílích mého života.