Pane doktore, dá se vůbec obecně charakterizovat hranice, kterou by muž neměl překročit při namlouvání, tedy když chce mít se ženou sex?
Hranice je dána souhlasem ženy. Ten souhlas samozřejmě nemusí být řečen výslovně, tím méně písemnou formou. Muž by to měl vytušit. Samozřejmě se někdy může ve svém odhadu mýlit. V tom případě se minimálně omluví. Ono je nutné rozlišovat přiměřený nátlak a pak nějaké nevhodné násilí, to je samozřejmě zásadní rozdíl.
Do Poslanecké sněmovny může být zvolen občan, kterému je alespoň 21 let. Je tato hranice správná?Anketa
Ta hranice je opravdu dost tenká a je to vysoce individuální záležitost, kterou i člověk odlišně posuzuje v různém věku. V tom ranějším je určitě tolerantnější. Také se to posuzuje odlišným způsobem v různých zemích. Určitý nátlak ze strany muže ale není určitě ničím zcela nepřirozeným. V přírodě to tak přece většinou bývá. A náhled na některé sexuální aktivity se také po letech mění. Co mohlo být například mladé ženě v teenagerském věku příjemné, jí může po několika letech připadat jako nehorázné.
Mají ženy v těchto případech, tedy ve vnímání, kam až může toto přemlouvání zajít, jinak nastavenou hranici než muži?
To je opět velmi individuální. Některé ženy mohou být více tolerantní. Ta hranice by se však neměla posunovat druhý den ráno (po vystřízlivění), nebo třeba za 15 let, kdy se dotyčný muž stane ministrem.
Je tedy už hodně „přes čáru“, když někdo zabarikáduje dveře a nutí ženu i přes její nesouhlas k sexu? Jak by vlastně žena měla či mohla dát muži jasně najevo, že větší intimnosti opravdu nechce.
Ano, to už je asi opravdu „přes čáru“. Znám ale ženy, které i na takovou situaci vzpomínají kladně. („To bylo krásné, jak si nás v koupelně zabarikádoval.“) Na druhé straně je ale třeba říct, že některé ženy, pokud se naskytne možnost, jak se připojit k internetové většině „znásilněných“, tak tomu neodolají.
Různá obvinění ze znásilnění se u mediálně známých osob dostávají na povrch mnohdy až po několika letech. Nejprve si některá z obětí dodá odvahy a pak se přidají i ti ostatní postižení sexuálním násilím. Někteří psychologové to vysvětlují tím, že oběti se cítí také velmi provinile a v případě, kdy se to týká kontaktu „jeden na jednoho“, tak se to i těžko dokazuje. Co takovým postiženým lidem doporučit? Svěřit se nejprve rodičům či dobrým přátelům, navštívit psychologa či sexuologa, které váže lékařské tajemství, a teprve potom zajít na policii?
Každý člověk půjde na policii raději, když mu ukradnou peněženku, než když ho někdo znásilní. Základním předpokladem by však mělo být někomu se hned svěřit. Policejní hlášení je samozřejmě nejlepší a nejúčinnější a dnešní policisté už nejsou ti „blbí policajti z komunistických vtipů“. Ve velké většině jsou vzdělaní a ke znásilněným ohleduplní. Co je však znepokojující, je ten časový odstup, než si to ta znásilněná osoba „rozmyslí hlásit“. Nabývá to pak někdy charakteru jakési epidemie, která formou sněhové koule na sebe nabaluje další a další oběti.
V některých těchto případech ale ve mně hlodá červ pochybnosti. Co když se to tomu děvčeti třeba tenkrát na tom mejdanu i líbilo, a teprve teď vidí příležitost k rehabilitaci svého tenkrát pochybného chování, za které se začíná stydět?
Tuto poslední moji myšlenku raději hned zapomeňte, protože byste mohli být obviněni z toho, že znásilnění zlehčujete, nebo že je berete na lehkou váhu. I když samozřejmě vůbec nechci znásilnění či nevhodné sexuální chování nijak zlehčovat.
Sám patřím věkově ke střední generaci a pamatuji se, že zvláště při studiu na středních či i školách vyššího typu, pokud se muž nepokusil ženu políbit alespoň na třetím rande, byl považován za ňoumu, nekňubu. No a večírky na kolejích bývaly někdy opravdu dost uvolněné. Má současná generace dvacátníků a třicátníků vyšší morální nároky při navazování bližších vztahů mezi muži a ženami, než měli například jejich rodiče?
Ano, bohužel k nám pronikly americké mravy a nekňubové vítězí. I když ne v posteli, tak jistě v soudních síních. Všichni si nyní musí své plánované sexuální aktivity dobře rozvážit a někdy své biologické pudy raději potlačit. Když jsem poznal před 20 lety v USA, jaké jsou tam společenské normy při navazování intimních vztahů, tak jsem se zděsil. Nyní už i u nás nejsme od nich nijak daleko. Ale konkrétně k vaší otázce – to opravdu nelze říct, jestli je dnešní generace morálnější, než byli jejich rodiče či prarodiče, ti mladí lidé jsou prostě úplně jiní, mnohdy zcela jinak uvažují. Asi jste také zaregistroval údiv Karla Schwarzenberga nad kauzou Dominika Feriho. To je klasický generační konflikt...
Ve velmi uvolněné atmosféře sedmdesátých let pro mladé lidi (doba hippies), i když tehdy u nás panovalo období tvrdé normalizace, nebyl s randěním problém, vztahy se navazovaly poměrně dost snadno. Přesto mne zaráží, že může dnes někdo známého či známou, se kterou teprve chce navázat bližší vztahy, požádat o tvz. Nudes, tedy fotografie jejich intimních partií. Není to už dost za hranou?
Ta slavná doba sexuální volnosti sedmdesátých let je dávno pryč. Zahubily ji především infekce HIV/AIDS, ale také internetové seznamování a feministické hnutí za lidská práva. Vzpomínám na slova slavné Hašlerovy písně: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí!“ Dnes my, starší generace, žijeme už jenom ze vzpomínek.
Ale vážně, ano, starším lidem to může připadat jako zcela za hranou, nicméně mladší generace se na to tak vůbec nemusí dívat. Víte, i v dnešní době, například v Itálii, kdy jsou dva mladí lidé chvíli sami a jsou si sympatičtí, a muž se vůbec o nic nepokusí, tak ta žena je z toho dost nervózní a klade si otázku, co je špatně. Tam se nějaká aktivita muže pokládá téměř za společenskou povinnost. Opravdu těžko se tyto záležitosti posuzují.
Nemají to dnešní mladí lidé s navazováním bližších vztahů těžší, než to měli jejich rodiče či prarodiče? Mají sice internet se sociálními sítěmi a mobily, kde nemusejí překonávat ostych přímého osobního kontaktu, ale právě na těchto elektronických médiích číhají na ně nemalá nebezpečí, která dříve neexistovala. A především se změnila společenská pravidla, dostali se k nám tvrdší „anglosaská“ pravidla pro chování vůči opačnému pohlaví na veřejnosti. Plácnutí přes zadek, nad kterým kdysi všichni mávli rukou, může být dnes i příčinou k vyhazovu z práce. Tím samozřejmě vůbec nechci obhajovat sexuální predátorství.
Ano, o tom jsem se zmínil už v minulých odpovědích. Musíme se zkrátka smířit s tím, že svět je dnes jiný. Sociální sítě a americká pravidla slaví svá vítězství a proti tomu nemůžeme nic dělat. Můžeme se jen utěšovat, že ve středověku to bylo ještě horší. Dnes nám sice vládnou feministky z „Me too“, různé parazitní lidsko-právní organizace a šílení filmoví publicisté. Před několika sty lety to ale byla velmi drsná katolická inkvizice, čarodějnické procesy, ale třeba i pan farář na kazatelně. Dnes se však nemusíme bát, že nás někdo upálí, ale internetovou ostudu může mít v současné době téměř každý.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
