Vy jste celoživotně vědkyní a této profesní dráze se pochopitelně nejvíce věnuje knížka, kterou připravujete společně s nakladatelstvím Olympia. O čem ještě bude?

Bilancuji svůj život, vědecký, politický a osobní. Měla jsem a stále mám v životě dva pilíře – rodinu a vědu. Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem měla milující rodiče, kteří mi předali dobré geny, v ničem mne neomezovali a nechali všestranně rozvinout moji osobnost a na tom pak člověk staví celý život. V 70. letech tvrdé normalizace bylo nejlepším oborem studium medicíny, měla jsem pak štěstí na nejlepší učitele v mých vědeckých začátcích. Mám víc než padesát let stabilní manželství a dvě chytré a zdravé děti. Myslím, že vzhledem k tomu, že jsem svá nejlepší léta strávila v době politické nesvobody a pronásledování mé rodiny, se mi podařilo vybudovat si kariéru úspěšné vědkyně. Bavila mne práce ve vědě, vlastně to není zaměstnání, ale poslání. Bavilo mne učit studenty medicíny a vychovala jsem 42 PhD. studentů, kteří jsou dnes úspěšnými vědci, manažery farmaceutických firem a klinickými lékaři s vědeckým základem.

Měla jste někdy během vědeckého bádání pocit, že se vám povedlo přijít na něco zcela mimořádného, co posune výzkum mozku a kmenových buněk zas o kousek dál?

Z hlediska vědce je všechno, na co přijde, mimořádné, na co mnoho dalších let navazují další vědci, kteří vaší práci dávají kredit tím, že se na ni dlouhá léta odvolávají a navazují na ni. To se dá ve vědě objektivně měřit počtem citací vašich vědeckých prací. Myslím, že tady jsem spokojená, patřím k nejcitovanějším českým a světovým vědcům. Konkrétně se téměř všechny mé práce a práce mých spolupracovníků týkají výzkumu mozku a jeho onemocnění. Podařilo se nám prokázat význam nesynaptického přenosu signálů v mozku pomocí difúze v extracelulárním prostoru, objasnit úlohu gliových buněk, popsat iontové, objemové a signální změny během fyziologických stavů a celé řady onemocnění jako je iktus, poranění mozku a míchy, Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza, hydrocefalus, nádory mozku a amyotrofická laterální skleróza (ALS). Tyto nálezy a beznaděj pacientů trpících těmito onemocněními, která dnes mnohdy neumíme léčit a léčíme pouze jejich příznaky, mne jako lékařku přivedlo ke zkoumání kmenových buněk. Na modelech mozkových onemocnění u zvířat i v prvních klinických studiích s kmenovými buňkami u českých pacientů jsme ukázali, že tato léčba má budoucnost.