Advokátka Candigliota: Prymula mi vyhrožoval. Znám ho. Svůj covid jsem řešila jednoduše

Na sociální síti jste vyzvala lidi, aby se k vám přidali každou sobotu na soukromou party v Břeclavi, každou neděli společný oběd v Hodoníně a ve všední den běhání v Brně. Co tímto apelem sledujete?

Podle mě je důležité zachovat si normální život, do kterého patří mimo jiné setkávání se s přáteli a známými. Kdo se cítí ohrožen, ať zůstává izolovaný doma a přijme na svoji ochranu další opatření. Kdo čínskou chřipku považuje za přiměřené riziko, tak ať dál žije normálním způsobem.

Anketa

Máte důvěru ke zpravodajství a publicistice ČT?

Ano

94%

hlasovalo: 24286 lidí

Problém je ten, že stát pod kovidí záminkou znemožňuje té druhé skupině normálně žít a dokonce ji poškozuje na zdraví třeba znemožněním preventivních aktivit, jako je sport, sauna a podobně. Běžné setkávání se s přáteli, zpěv nebo saunování nikdy nemůže být protiprávním jednáním, kromě případu, kdy žijeme v totalitním státu. Evidentně se z Číny nerozšířil jen virus…

Pokud bychom před rokem viděli záběry z blízké budoucnosti, nevěřili bychom, že je vůbec něco takového možné, a považovali bychom je za sci-fi apokalyptického podžánru. Záběry by připomínaly stolní hru Arkham Horror, kde postupně stoupá panika, snižuje se příčetnost hráčů a zavírají se provozovny v městečku. Vyvolávalo by to dojem šíření nemoci typu ebola, přitom jde o virové onemocnění, které je rizikové pro polymorbidní seniory.

Souvisí váš rebelský apel třeba i s tím, že chce pan Prymula intervenovat i do pravidel chování přímo v rodinách a ve vlastních bytech?

Pan Prymula může chtít, co chce. Je to absolutně nedůvěryhodný člověk, který je dlouhodobě v masivním konfliktu zájmů. Pro mě rozhodně není autoritou v žádném slova smyslu. Co si myslet o člověku, který nebyl schopen získat bezpečnostní prověrku? Je to člověk, kterému nelze věřit ani „dobrý den“. Intervence do pravidel chování v rodinách a ve vlastních bytech považuji za nepřijatelné, ať už je prosazuje on nebo kdokoliv jiný.

Myslíte, že se intervencím do soukromého života ubráníte?

Primárně se nechci něčemu bránit, ale žít podle svého. Teprve, když proti mně stát použije nějaké represe, tak se proti tomu určitě budu soudně bránit, jako spousta dalších lidí i mých klientů. Stát svoje chaotické a neustále se měnící opatření odůvodňuje „protože covid“ a pod touto záminkou brutálně omezuje svobody lidí, že to nemá obdoby.

Znamená to, že vyzýváte k občanské neposlušnosti? Čím byste ji obhájila?

Drtivou většinu opatření vlády považuji za zjevně neodůvodněnou a nepřiměřenou a neustálé strašení kovidí čínskou chřipkou v médiích za absurdní. V lidech se udržuje strach a panika permanentním manipulativním „informováním“ o počtech nakažených, mrtvých.

Vyvolává se dojem apokalypsy, při které každý z nás může umřít. Přitom od počátku sleduji italská statistická data, a proto jsem obavy neměla žádné. Data mluví jasně: Průměrný věk zemřelých s covidem je 80 let a 96,4 % těchto zemřelých mělo alespoň jednu preexistující závažnou patologii a 62,9 % dokonce 3 a více patologií. To jsou těžce nemocní lidé, kteří mohou zemřít kdykoliv na cokoliv. Není důvod, aby se kvůli nim zastavovala ekonomika, podnikatelé krachovali a abychom si zvykali na odstraňování základních lidských svobod. Je to důvod, aby se stát zaměřil na cílenou pomoc těmto rizikovým skupinám, a hlavně je to důvod k tomu, aby se tito lidé sami chránili a aby jim v tom pomáhaly jejich rodiny.

Ještě bych chtěla dodat, že se často argumentuje, že i mladý a zdravý člověk může mít těžký průběh a může být ohrožen na životě. Ano, ale z italských dat vyplývá, že zemřelí do 50 let tvoří pouhé 1 % všech zemřelých s covidem, a to ještě drtivá většina má ty zmíněné patologie. Mladý a zdravý člověk by se spíš měl bát sednout do auta, než se bát covidu. Když na jaře začínala panika, moje známá lékařka mi řekla, že jen ona ví o jednom dítěti a jednom mladém člověku, kteří zemřeli na chřipku poslední chřipkovou sezonu. Akorát ty případy nebyly v médiích, tak to nikdo neřešil.

Jak určit, která opatření jsou legitimní? A - nepozná se přeci společnost podle toho, jak se chová k těm nejslabším?

Chtěla bych uvést konkrétní příklad – moji přátelé mají onkologicky nemocnou dceru. Když nastoupila na chemoterapii, lékaři jim sdělili, že má nulovou imunitu a je potřeba ji chránit před jakoukoliv nákazou. Bylo na rodině, aby zajistila, že se jejich dcera ničím nenakazí, protože by to pro ni bylo ohrožením života. Nikdo kvůli ní a jí podobným pacientům nezavíral provozovny, nikdo kvůli ní nebyl povinen na veřejnosti nosit roušku. A to se jedná o dívku, která má celý život před sebou. Nevím, proč by se stejný princip neměl aplikovat i na skupiny ohrožené čínskou chřipkou.

Chápu…

Pořád dokola se argumentuje zahlcením nemocnic, ale to zahlcení a omezení dostupnosti péče by bylo pouze krátkodobé. Právě ta možnost, že péče bude nedostupná, by měla být dostatečným varováním pro rizikové skupiny, aby se chránily a neriskovaly. Je to srovnatelné s tím, když jde někdo do hor za nevhodného počasí a bez zkušeností a potřebného vybavení – riskuje, že když se zraní, tak tam nebude lékařská péče do 5 minut a může zemřít.

Ministerstvo by se mělo zaměřit na informování a cílenou pomoc pro rizikové skupiny, ne na omezování celé společnosti, které velmi často nedává ani smysl.

Takže na jednu stranu tady máme krátkodobé zahlcení nemocnic a krátkodobé omezení dostupnosti zdravotní péče. Na druhé straně máme dlouhodobou likvidaci velkého množství podnikatelů, pracovních míst, existenční problémy velkého množství lidí, růst psychických problémů a sebevražd, růst domácího násilí a enormní růst zadlužení jednotlivců i státu a z toho vyplývající budoucí zhoršení kvality veřejných služeb včetně zdravotnictví, ale také potlačování lidských svobod a jejich bagatelizace. Pro mě první varianta představuje menší zlo a přijatelné riziko, před kterým se rizikoví mohou chránit.

Chtěla bych citovat Ústavní soud v jedné zdravotnické kauze: "Tu Ústavní soud připomíná, že moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody, jejíž vymezení úzce souvisí s důstojností člověka. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech, které člověk činí, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika."

Podle vás by se tedy stát neměl snažit „zachránit co nejvíce životů“, jak také zaznívá?

Snaha o záchranu životů je samozřejmě potřeba, ale nemůže jít až za hranici sebezničení. Žádná společnost si nemůže dovolit zachraňovat životy „za každou cenu“, tedy i za cenu kolapsu společnosti a vážného poškození zájmů druhých. To by už stát ve jménu záchrany životů mohl lidem nařizovat, aby darovali nemocným ledvinu a podobně.

Právní systém v některých oblastech má mechanismy na ohodnocení ceny lidského života. V případě protiprávního usmrcení osoby dostanou nejbližší osoby asi 500 tisíc korun. Systém zdravotního pojištění má také své finanční limity a není schopen zaplatit komukoliv jakkoliv drahou léčbu. Podle dostupných údajů VZP vynaloží za svých 20 nejnákladnějších klientů kolem 300 milionů ročně.

A najednou pod vlivem mediální masáže má být jedno, kolik bude stát prodloužení života jednoho polymorbidního pacienta? Klidně třeba půl miliardy nebo miliarda? A navíc bezprecedentně zavedeme, aby finanční ztráty nesly soukromé subjekty? A jak dlouho to bude trvat? To opravdu někdo věří, že se semkneme a všechno zavřeme do Vánoc a v novém roce nebudou čísla znovu stoupat?

I odborníci přiznávají, že nelze zachránit všechny. Ostatně to tak bylo vždy, jen se o tom tolik nemluvilo. Nikdy nebyla okamžitě dostupná kvalitní a bezplatná péče pro všechny a lidé kvůli tomu umírali. Domnívám se, že je potřeba se smířit s tím, že čínská chřipka tady je a bude a představuje přijatelné riziko, které není důvodem pro zastavení normální života a zásahy do svobody lidí, ale pro připravenost státu pomoci rizikovým skupinám a posílení zdravotního systému.

Někde jste napsala, že rouškofilové „razí levicovou zvrácenou ideologii“? Jak jste to myslela?

Část lidí si našlo v rouškách symbol spásy lidstva a přistupují k nim nekriticky a propagandisticky. Má to rysy ideologie až náboženství včetně vnucování druhým pod záminkou obecného blaha. Tito ideologičtí zastánci roušek jsou často z levicového politického spektra, které je spojeno s kolektivismem až komunismem.

Jeho rysem je to, že jednotlivec je vnímán jako oběť a nenese odpovědnost za svoje zdraví a život – odpovědnost za jeho ochranu a následky nesou ostatní. Ostatní ať jsou omezeni ve svých právech a svobodách a klidně ať zkrachují ve prospěch neodpovědného jednotlivce, který nemusí nic. Tuto ideologii považuji za zvrácenou a proti přírodě i zdravému rozumu.

Její zastánci se vyznačují agresivní rétorikou, například si oblíbili frázi #staythefuckhome, což budí pousmání, jak jsou „milí“ a jak to s námi myslí „dobře“. Většina z nich jsou přitom pokrytci, s oblibou se těchto lidí ptám, zda osobně pečovali o seniory z vlastní rodiny. To ticho, co po takové otázce nastává, je velmi výmluvné.

Co říkáte na nejnovější nařízení jako roušky na zastávkách MHD (potažmo zákaz alkoholu na veřejnosti, zákaz bohoslužeb, do obchodu dítě jen s jedním rodičem, zavření restaurací)?

Vše je nepřiměřené a nebezpečné. Toto potlačování svobod je mnohem nebezpečnější než nějaká čínská chřipka. Respektuji, pokud si nějaké omezení nastaví konkrétní soukromý poskytovatel služeb, je to jeho podnikání a jeho pravidla. Ale aby celé společnosti něco nařizoval nedůvěryhodný Prymula, to je pro mě neakceptovatelné.

Lze v některém z případů uplatnit výhradu svědomí a myšlení?

Výhradu svědomí a myšlení lze vznést v jakémkoliv případě, ale jinou otázkou je, zda taková výhrada bude uznána. Ústavní soud shledal, že v případě povinnosti očkování musí existovat výjimka z důvodu myšlení a svědomí, a stanovil určitá hodnotící kritéria. V případě jejich splnění není možné osobu sankcionovat a vynucovat si splnění povinnosti. Mezi tato kritéria patří například konzistentnost a přesvědčivost tvrzení osoby, naléhavost ústavního zájmu na ochraně autonomie osoby, ale také nebezpečí pro společnost.

Obávám se, že například u pití alkoholu na veřejnosti těžko bude jednotlivci uznána výjimka z důvodu jeho svědomí. U některých ze zmíněných příkladů by snad nějaká šance byla. Problém je v tom, že každé z těch omezení je samo o sobě „drobnost“, ale v celku je to balík omezení s dusivým efektem pro svobodu lidí a jejich soukromé životy.

Pro někoho jste se svými názory – cituji - bezohledný „jájínek“, konspirační pomatenec, ezoterický blouznivec…. Ono je to celé také o tématu osobní svoboda versus zodpovědnost. Kde končí svoboda „dělat si, co chci“ a začíná zodpovědnost vůči druhým? Jak se k tomuto stavět, když jde o nařízení typu roušek, zákaz bez roušek do MHD či školy, nařízení neshlukovat se…

Vnímám to tak, že zloděj křičí „chyťte zloděje“. Bezohlednost je, když se jednotlivec může chránit sám, ale namísto toho si vynucuje omezení ostatních. Například obézní člověk si způsobil sám, že je rizikový, ale namísto toho, aby byl doma, používal respirátor a udržoval distanc, tak ostatní lidé, kteří dbají na své zdraví, nesmí na bazén, do posilovny, ani do sauny a jejich provozovatelé musí zavřít a přichází o příjem. Tito takzvaně „ohleduplní“ lidé se přitom vysmívají tomu, že se děti ve školách dusí v rouškách, a bagatelizují negativní dopady celodenního nošení roušek na zdraví.

Obviňování z konspiračních teorií, ezoteriky nebo šíření dezinformací je k smíchu, protože těžko je jim někdo vzdálen víc než já. Rozhodně nevěřím tomu, že nás chce Bill Gates očipovat. Namísto toho sleduji zahraniční odborné zdroje, například již zmíněné italské oficiální statistiky, které jasně ukazují, že pro běžné lidi v produktivním věku představuje čínská chřipka mizivé riziko.

Proto jsem nijak nepanikařila a nevyhýbala jsem se společenským aktivitám, nakonec jsem se nakazila a nemoc prodělala s typickými mírnými příznaky, jako ostatně drtivá většina lidí. Jen jsem se postarala o to, aby mě stát nelapil do svých spárů a nemohl vůči mně použít svoje nesmyslné restrikce a obtěžování.

Jak jste se o to postarala?

Osobě, od které jsem se nakazila, jsem „zakázala“ oznamovat státu moje osobní údaje, nešla jsem na testy a léčila jsem se doma klidovým režimem. Myslím si, že nakonec se stejně s tímto virem budeme muset naučit žít a že nebude možné pořád dokola přijímat opatření, která jsou ekonomicky neúnosná a která lidem znemožňují normální svobodný život.

Když se podařilo zvrátit zákaz otců u porodu, měla jste pocit, že občan a právník přeci jen v tomto státě ještě má nějaké slovo a dokáže něco ovlivnit?

Zákaz otců u porodu ministerstvo nakonec zrušilo, ale žádný pocit zadostiučinění jsem nepocítila. Civilními soudy bylo zamítnuto několik návrhů na předběžné opatření. Hromadnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl s odůvodněním, že mezitím byla opatření zrušena. Správní žalobu jednoho rodičovského páru Městský soud opakovaně odmítá ze stejného důvodu, takže se už podruhé podávala kasační stížnost. Dochází k odmítání přezkumu zásahu do lidských práv a svobod, který je zaručen Listinou základních práv a svobod. Zmíněný rodičovský pár také požádal o menší finanční zadostiučinění, ale to bude také na dlouho a s nejistou šancí na úspěch.

Když to shrnu, tak ministerstvo bez jakéhokoliv odborného odůvodnění zasáhlo lidem do jejich jedinečného životního okamžiku a zároveň do práva rodiček a dětí na ochranu zdraví, protože je prokázáno, že přítomnost doprovodu rodičky snižuje komplikace. Jediné odůvodnění byl covid. Pak se v tichosti opatření stáhlo a zkostnatělé soudy dosud nebyly schopné se k tomu vyjádřit kromě hledání záminek, proč zásah nepřezkoumat.

Mimochodem, možná nás vláda donutí být tak hodně doma, že stoupne počet domácích porodů, což by bylo „voda na váš mlýn,“ že?

Vím o tom, že kvůli zákazu přítomnosti otců u porodů se některé páry rozhodly pro porod doma. Čemuž se ani nedivím, vzhledem k tomu, že v některých nemocnicích byly dokonce ženy nuceny rodit v rouškách a že obecně je těžké pro ženu se sama bránit nevhodným až násilným praktikám ze strany personálu, například oddělování zdravých novorozenců od matek.

Neřekla bych ale, že je to voda na můj mlýn, protože zastávám názor, že by ženy měly mít možnost rodit tam, kde se cítí bezpečně. A v tomto případě rozhodně nelze hovořit o svobodné volbě. Navíc je u nás problém sehnat porodní asistentku k domácímu porodu kvůli represím státu vůči nim.

„Chci vidět, jak si stát dovolí omezit lidem přístup k právním službám. To si nedovolí, nesmí si to dovolit.“ To jsou vaše slova. A když si to dovolí? Vždyť už teď vymýšlí, jak znemožnit podnikatelům domáhat se způsobených škod…

Nemyslím si, že stát omezí přístup lidí k právním službám. Pokud se to stane, nebudu to respektovat, případně se proti tomu budu bránit. Spíš bych řekla, že omezení přístupu k právním službám představuje situace, kdy stát lidem zastavil příjmy, čímž se pro ně právní služby stávají nedostupnými.

Celkem závažná mi v té facebookové diskuzi, kterou jsme zmínili na začátku, připadala poznámka absolventa práv Jakuba Kozojeda, že se máte obrátit na soud, ale že asi tušíte „jak byste dopadla“… Máte pocit, že takové zásahy, které už mají být skutečně hodně do soukromí, do rodiny, dokážeme odmítnout, zvrátit, když mnohým právníkům se za poslední půlrok moc nezadařilo…

On ale takto reagoval na moje oznámení o pořádání večírků, společných obědů a běhání. Tam se určitě nebudu předem soudit, ale prostě tu akci uspořádám a hotovo. A případně se budu právně bránit, pokud mě za to někdo bude chtít sankcionovat. Jsou ale situace, kdy stát vaše práva rovnou omezí a vy nemáte jinou možnost, než se bránit proti útoku státu. Tím je například zákaz otců u porodu, ale i roušky ve školách. Takovou žalobu jsem také teď podávala za jednoho studenta střední školy.

V jaké je to fázi? V čem tkví a čeho chcete – a s jakými argumenty – dosáhnout? Jak jej rouška poškozuje?

Ještě před vyhlášením nouzového stavu jsme podali návrh na zrušení mimořádného opatření, které žákům přikazuje nosit ve všech školních prostorách roušky. Jeho součástí je i návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého by střední škola byla povinna strpět přítomnost navrhovatele ve třídě bez roušky v případě prezenční výuky. Argumentovali jsme mimo jiné tím, že opatření je nedostatečně odůvodněné a nepřiměřeně zasahuje do jeho práva na vzdělání a na ochranu zdraví. Předložili jsme studie, které prokazují, že déletrvající nošení roušek negativně ovlivňuje funkci dýchání a má i další negativní vlivy na zdraví. Ministerstvo na návrh na vydání předběžného opatření reagovalo dvěma odstavci, ve kterých tvrdí, že navrhovateli nehrozí žádná závažná újma, roušky jsou účinné a prospěšné a doporučují je významné odborné organizace. Podle ministerstva navrhovateli ani nehrozí odepření vzdělání, protože opatření nezakazuje studentům účast na vzdělávání. Ve vyjádření ministerstvo necitovalo jediný odborný zdroj. Taky proč by to dělalo? Dosud mu stačilo odůvodnění „protože covid“.

Takže zatím čekáme na rozhodnutí soudu a klient teď stejně nechodí do školy, protože je nařízena distanční výuka. Mezitím můj syn, který chodí na hotelovou školu v Rakousku, má normální prezenční výuku ve třídě bez roušek a nošení roušky se vyžaduje pouze na chodbě. Jsem velmi ráda, že mého syna se tyto nesmysly netýkají, a lituji žáky českého školství, kteří se buď dusí v nehygienických rouškách ve třídách, nebo jsou podrobeni neefektivní distanční výuce.

Pokud se v takovýchto případech neoprávněnost nebo újma prokáže, jaká by měla následovat satisfakce a od koho? Je nutné pak ještě podat žalobu na odškodnění…?

Pokud se jednotlivec, kterému vznikla újma v důsledku nezákonného opatření ministerstva, chce domáhat nějaké satisfakce, musí nejprve podat žádost na příslušné ministerstvo a následně, v případě jejího zamítnutí, se obrátit na civilní soud. Jsou v tom ale dva zádrhely. První je ten, že nezákonnost opatření by měl nejprve konstatovat správní soud a zatím se setkáváme s odmítáním přezkumu z důvodu, že ministerstvo mezitím napadené opatření zrušilo a nahradilo novým.

Zároveň pro uplatnění nemajetkové újmy platí 6měsíční promlčecí doba. Takže si můžete být téměř jistí, že soudy vyhodnotí, že žaloba byla nesprávně podána bez předchozího rozsudku správního soudu, nebo naopak příliš pozdě. Druhý zádrhel spočívá v tom, že není jasné, z čeho by odškodnění obrovského počtu lidí stát zaplatil s ohledem na stále hlubší zadlužení státu, takže lze očekávat, že soudy budou i v případě zjištěné nezákonnosti „napravovat“ křivdu pouhým konstatováním porušení práva.

Mnoho „kovidích“ zkušeností se objevuje ve vámi administrované skupině „Práva dětí a rodičů v kontaktu se zdravotnictvím, školstvím a státem“. Velmi často ve smyslu, že si ředitelé a učitelé ještě zpřísňují vládní nařízení a nutí děti nebo rodiče například mít povinně roušku i venku před MŠ. Většinou to jde ruku v ruce s výhružkou, že rodič nebo dospělý nebude vpuštěn, bude z budovy a ze vzdělávání vyloučen, a podobně. Učitelé „rvou“ roušky dětem během vyučování, přestože nemají právo sahat na dítě ani na kontaminovanou roušku, a přestože některé děti zvracejí, omdlévají, nevidí přes zamlžené brýle… Zejména děti jsou v té chvíli samy a jsou vydány napospas dospělým “autoritám“. Co se k tomu dá slušně říci?

Podle mě tam ve většině případů ani není zlý úmysl, ale ti lidé jsou zpanikaření a neví, jak postupovat. Dá se konstatovat, že v současné situaci dostávají na frak základní pravidla a zásady právního státu – zejména, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem nebo že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Není respektováno právo na ochranu soukromí. Vše se podřizuje panice z čínské chřipky ve stylu: my to zdraví budeme tak urputně chránit, i kdybychom ho měli ještě víc poškozovat včetně zdraví psychického.

A jak si v těchto věcech jako rodič vymoci své právo?

Doporučuji neřešit malichernosti, jako je například požadavek na roušku u rodičů, kteří vyzvedávají děti ze školky. Naopak důsledně řešit opatření a praktiky, kterými jsou děti poškozovány, například zmíněná rouška po celou dobu pobytu ve škole. Nebo zákaz návštěv u těžce nemocných pacientů, kterým je odpírán kontakt s rodinou, a to i kdyby rodina měla čerstvý negativní test na covid a ještě k tomu nejdokonalejší pomůcky proti šíření nákazy. V takových případech doporučuji podat k soudu návrh na vydání předběžného opatření.

U některých věcí je možné maximálně „vyjádřit znepokojení“, jako jste to v Lize lidských práv udělali po zvolení Romana Prymuly ministrem zdravotnictví. Ten vám leží hodně v žaludku, že jste o něm mluvila i před Evropským soudem pro lidská práva. Je podle vás hlavním strůjcem (nebo zosobněním) toho, vůči čemu se vymezujete?

Případ před Evropským soudem pro lidská práva se týkal systému povinného očkování v České republice, který znemožňuje předškolní vzdělávání nekompletně očkovaných dětí a který pokutuje rodiče za nesplnění očkovací povinnosti u dětí. Na jednání soudu jsem upozornila na roli Prymuly kvůli tomu, že se podílí na represivním systému očkování a přitom je v masivním konfliktu zájmů, má enormní příjmy od farmaceutického průmyslu a nebyl schopen získat bezpečnostní prověrku. On je tou poslední osobou, která by měla ovlivňovat očkovací systém, přesto si ho vláda přizvala na jednání soudu jako „experta“.

V souvislosti s očkováním stojí za zmínku, že Prymula pomáhal Ministerstvu zdravotnictví zbavit se odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním v případě chlapce, kterému pomáhá Liga lidských práv. Přestože podle jeho ošetřujících lékařů ochrnutí poloviny obličeje způsobila vakcína, což jako vzácný nežádoucí účinek připouští i příbalový leták a odborná literatura, Prymula sepsal pro ministerstvo za vakcinologickou společnost stanovisko popírající tuto souvislost, a to aniž by chlapce vyšetřil.

Výstižně Prymulu popsal Zdravotnický deník v investigativním článku o jeho podezřelých příjmech a konfliktu zájmů: „Nepřijatelná je koncentrace jeho rolí, funkcí, a tím i moci a peněz.“ Rovněž Liga lidských práv, ve které působím, se neetickému jednání Prymuly už před lety věnovala v analýze „Vliv farmaceutických společností, očkování a reklama“. Mně osobně pak Prymula vyhrožoval před lety žalobou a trestním oznámením za to, že jsem o něm pravdivě napsala, že je dlouhodobým spolupracovníkem farmaceutického průmyslu a pomáhá hájit jeho zájmy. K dohledání je to na mém blogu. Je to člověk s totalitním smýšlením.

Pan Prymula mluví o vakcinaci. Co jste říkala na to, že podle nedávného průzkumu Medianu by 43 % lidí případnou vakcinaci proti koronaviru odmítlo?

Že ještě velká část lidí uvažuje rozumně. Proč se nechat jako nerizikový člověk očkovat vakcínou, která není a nemůže být dostatečně otestovaná z hlediska bezpečnosti a účinnosti a která má jako každá vakcína nežádoucí účinky včetně těch nejzávažnějších, když samotnou nemoc s největší pravděpodobností prodělám s mírnými příznaky? Pobavilo mě, že očkování veřejně odmítli i někteří lékaři.

Liga lidských práv, s kterou spolupracujete, přišla s peticí za dobrovolnost očkování proti koronaviru. Proč teď?

S peticí jsme přišli spolu se spolkem Rozalio už v květnu, a to proto, že se začalo mluvit o budoucím očkování a jeho možném vynucování a zároveň se na nás začali obracet lidé, kteří se chtěli vyslovit proti povinnosti a vynucování tohoto očkování. Proto jsme vytvořili on-line petici, pod kterou se i teď mohou lidé podepisovat. Domnívám se, že klidně může nastat podobný scénář jako s očkováním proti prasečí chřipce. Stát nakoupí za nemalé peníze vakcíny a zájem ze strany veřejnosti nebude takový, jaký si představitelé státní moci představovali, tak nastoupí snaha očkování vnutit lidem pomocí různých přímých nebo nepřímých sankcí. V takovém případě bude petice využita.

Poslední měsíce mi připadá, že rozpolcení společnosti se projevuje výrazně i ve vaší profesi – někteří advokáti podávají kvůli nouzovému stavu a vládním opatřením žaloby a ústavní stížnosti, jiní je za to nekolegiálně kritizují. Je to v pořádku?

Vnímám to tak, že obě strany mají svobodu projevu a že kritika by měla být věcná, a ne emotivní výkřiky o tom, že teď se zachraňují životy, tak vládě neházejme klacky pod nohy.

Na sociální síti používáte docela tvrdá slova jako například „kovidí buzerace“. Kdybyste byla v pozici Prymuly nebo Babiše, jak byste postupovala?

Chápu, že situace vlády není jednoduchá. Na jednu stranu zde jsou kritici opatření, na druhou stranu zastánci plošných opatření, kteří by nejraději zavřeli úplně všechno. Postupovala bych tak, že bych dala dohromady týmy nezávislých důvěryhodných expertů z různých disciplín, vytvořil by se plán a jelo by se transparentně podle něj. Přitom ten plán by respektoval lidi jako autonomní bytosti, které nejlépe rozhodují o svých životech a které mají právo žít normální svobodný život. Takže by byl založen na šíření informací a formulaci doporučení pro různé skupiny, ne na nařizování a represi vůči obyvatelům. Také by byl založen na cílené pomoci rizikovým skupinám, na připravenosti státu a posílení zdravotní péče, ne na likvidaci podnikatelů, kultury, vzdělanosti a podobně.

(Pozn. Rozhovor vyjadřuje osobní názory Zuzany Candigliota, nikoli stanoviska Ligy lidských práv kromě příkladů, ve kterých je Liga lidských práv výslovně zmíněna.)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.