Setkáváme se před mohylou míru na Slavkovském bojišti, je chladné počasí a mlha. Proč jsme se setkali právě zde?
Nejprve bych vám chtěl poděkovat, že jste vážil cestu z Prahy. Považoval jsem za důležité zprostředkovat vám něco z prožitku připomínky bitvy tří císařů u Slavkova v roce 1805. Letos si připomínáme 220 let od bitvy, ve které slavně zvítězil císař Napoleon I. Bonaparte nad spojenými vojsky rakouského císaře a ruského cara. Byl to triumf, na který Napoleon rád vzpomínal a který patří do světových dějin. Skutečné slavkovské slunce.
Jste rádi, že je Babiš premiérem?Anketa
Čím je Napoleon významný i dnes?
Nepochybně zůstává vzorem. Především vlastní pílí se dostal k moci. Ukončil období teroru Velké francouzské revoluce, nastolil nový řád, přinesl kultivovaný styl empíru, což je zvlášť pozoruhodné, když si uvědomíme, že byl voják. Tak všestranných mužů bylo v dějinách málo. Nelze nepřipomenout Code civil – francouzský občanský zákoník. Jeho vztah k ženám. Jeho zálibu v podpoře věd a umění. Bez Napoleona by nebyla egyptologie taková, jakou ji známe.
Zmínil jste empír. Ten si u nás spojíme především se zámkem Kačina.
Ano, to je přímo učebnicový příklad empírové stavby zasazené do krajiny, do přírodně krajinářského parku. Dříve se takovým parkům, v nichž stávaly mnohé sentimentální stavby, ruiny, chrámy, pavilony říkalo anglický park. Dovolím si ale vrátit k Napoleonovu empíru, který je syntézou egyptských, řeckých a římských motivů. Vznikl tak atraktivní styl, který císař přímo spoluvytvářel a který se z Paříže šířil po celé Evropě i do Ameriky. Styl Uzurpátora, Korsičana, Tyrana, který přijali i jeho nepřátelé, a bylo jedno, zda ve Vídni, Berlíně nebo v Petrohradě. Jeho styl byl syntézou, jako kdysi Alexandrův helénismus. Vycházel z vlastních prožitků – egyptského tažení, přechodu Alp, zřízení Italského království. Nejsou jen bitvy u Jaffy, Marenga, u Arcole, u Jeny, ale též zámek v Malmaison, Fontainebleau nebo Compiegne.
Návrší nad bitevními pláněmi ovládá Mohyla míru. Co vás napadá při pohledu na tento secesní monument?
Především úctu. Pietu. Architektu Josefu Fantovi se podařilo nevšedním způsobem vyjádřit smuteční náladu, ale i oslavu vítězství a naději věčného života, vzkříšení. Ladnost křivky památníku a především osobitý styl, spojení kamene, bronzu, písma, to vše spoluvytváří harmonický celek od roku 1912. Stačí, když si porovnáme památník Bitvy národů u Lipska z roku 1913, abychom cítili téměř hudební melancholii a ne příval bolesti, utrpení, smrti na bojišti, umírání v lazaretech…
Působil jste mnoho let jako hlavní kurátor uměleckých sbírek Pražského hradu. Co vám toto působení přineslo?
Domnívám se, že jsem především poznal muzeologii, sbírkotvornou činnost, evidenci, uložení, vystavování, publikování a osvojil si komunikaci s veřejností. Malé, velké i grandiózní výstavy jsem vždy ladil s ohledem na návštěvníka. Mé nepsané heslo bylo o Hradě na Hradě. Snažil jsem se popularizovat Pražský hrad a zámek Lány. Výstavami naplňovat spojení krásy s poučením. To bylo to hlavní. A samozřejmě, to si plně uvědomuji, žádná z mých mnoha výstav by nikdy nevznikla, kdyby nebylo týmové spolupráce různých lidí z různých oborů. Mj. jsem se snažil o spolupráci Hradu s Metropolitní kapitulou, pražským arcibiskupství, obecně o spolupráci státu s církví.
Takže vedle sbírkových předmětů jste pracoval především s lidmi?
Nepochybně, v rámci kolektivu odborných spolupracovníků. Denně jsem se setkával s restaurátory, výstavníky, zahradníky, úředníky, kustody, pokladními, policisty, vojáky. Přitom jsem měl možnost vyučovat na univerzitě, přednášet, cestovat.
Vaše působení tak nebylo omezené jen na Pražský hrad.
Naopak, snažil jsem se Hrad zasadit do širšího kontextu v rámci domácí i zahraniční spolupráce. Spoluvytvářel jsem spolupráci s celou řadou kulturních institucí. Jsem rád, že znám česká, moravská a slezská muzea stejně jako ta německá, rakouská, italská nebo jiná. V muzejním a galerijním světě jsou jen dva typy lidí. Profesionálové nebo amatéři. Pak je úplně jedno, zda je to v Praze nebo v Benátkách či v Londýně.
Jak vnímáte pedagogickou činnost?
Vážím si možnosti učit. To není nikdy zaměstnání, ale vždy poslání. Možná víc, než učím, vychovávám. Je jedno, zda přednášíte na univerzitě nebo učíte na gymnáziu, vždy ale musíte především vnímat žáka, studenta. Ne svůj obor, ale člověka. Učitel je žákům vzorem, kultivuje je a snaží se o kontinuitu. Jasné, stručné, živé vystupování. Důvěra. Žádné vyvyšování. Člověk, který vyučuje, se sám učí. Vstřebává impulzy od žáků. Žádný učený z nebe nespadnul.
Fotogalerie: - Podpis koaliční smlouvy
S tím se ale často setkáváme, že mnozí vzdělaní lidé se rádi prezentují nebo stylizují.
Je mi to moc líto, máte pravdu, s tím se často setkáváme. Vzdělání vždy nejde ruku v ruce s inteligencí, empatií a instinktem. Skutečně vzdělaný člověk by měl být, dle mého, skromný a pokorný. Nemluvit naučenými frázemi. Působí směšně všeználkovství, papouškování, mentorování. Nejhorší je, když vzdělanému člověku chybí cit a svědomí a je pouhým sobcem.
Jaký se nabízí univerzální lék?
Domnívám se, že především sebepoznání a duševní rovnováha. Člověk se nerodí jen pro sebe, ale pro druhé. Každý by se měl pokusit o více vlídnosti, vstřícnosti a porozumění. Hledat to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje. Možná, že toto by se více mělo uplatňovat nejenom v životě, ale také v naší politice a kultuře.
Připomeňme ještě vaše působení v rámci úprav významných budov a interiérů.
To souvisí především s estetickými úpravami vládních budov České republiky, Strakovy akademie, Lichtenštejnského paláce, Hrzánského paláce nebo velvyslanectví sídlících ve významných historických palácích. Z toho vyplývala možnost prohloubit stylovou jednotu interiérů, dotáhnout a doladit naznačené, realizovat novotvary vhodným způsobem tak, aby nerušily, ale umocňovaly. Za všechny lze uvést rozměrné vitrážové okno se státním znakem republiky na úřadu vlády. Díky této činnosti znám podstatu našich reprezentačních budov, jejich vybavení, sbírkové předměty, sochy a obrazy, což vhodně doplnilo mé znalosti českých a zahraničních muzeí. Možná se to umocnilo mou vizuální pamětí a dovedností kresebných návrhů, skic. Ale nebyly to jenom vládní budovy, paláce. Měl jsem možnost upravovat i kláštery, generaláty řádů, poutní místa.
Co vás v naší kultuře trápí a co vám naopak přináší radost?
Toho je mnoho. Především chybí osobnosti. Skuteční lídři. Ve skutečnosti jsou, ale nechtějí narušit své, možná pohodlné, tiché vědecké ústraní, profesionalitu, službou veřejnosti a vydat se všanc kritice. Dále četný aktivismus místo aktivit. Nelíbí se mi útoky na umělecká díla kvůli snaze zaujmout média a společnost a vtáhnout je do diskusí o globálních změnách. K tomu lze dojít kultivovanější formou. Ne poléváním obrazů polévkou, barvou či přivazováním se k sochám. Nedostatečné zabezpečení mnohých expozic. Příklady z Louvre nebo Rezidence v Drážďanech jsou hrozné. Chybějící odbornost vedoucích pracovníků, kteří jsou mnohdy spíš jen manažeři a udržovatelé. Podbízení se návštěvníkům. Přemíra metodik, které nikdo nerespektuje. Administrativní složitost některých úkonů. Celkově ale systém není špatně nastavený. Jen někdy, zdá se mi, nejsou správní lidé na správných místech. Naproti tomu lze ale mnohé změnit, pokud je dobrá vůle.
Co myslíte konkrétně?
Náš vztah a přístup ke kulturní politice státu. Ke způsobu prezentování republiky a státních kulturních organizací doma a v zahraničí. Více pochopení ideje Visegrádské čtyřky a její podpoření formou výstavních mezinárodních projektů s připojením dalších zemí. Místo kritiky slovenské ministryně kultury opravdu prezentovat Českou kulturu na Slovensku. Využít diplomatické vztahy. Zlepšit vztah státních muzeí a galerií k mladým návštěvníkům. Stejně tak upravit vztah zřizovatelů ke kulturním institucím. Tíží mě nepochybné podfinancování mnoha muzeí, galerií a památníků, divadel a orchestrů i sborů. Doporučuji zvážit snížení vstupného v NG a jiných stálých expozicích. Upřednostňovat skutečné odborníky a přiznat rovná práva ženám. I ženská témata se mohou více promítat v rámci výstavní činnosti. Chybí mi větší podpora etnografie, skanzenů a vůbec lidového umění a tradic. Napadá mě celá řada konkrétních příkladů výstav, konferencí, sympozií, výročních akcí apod.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Jak hodnotíte rozhovor?
autor: Radim Panenka
