Máte vzezření mužika z obrazu Ilji Repina Burlaci na Volze. Jak se takový „burlak“ ve vašem případě dostal do srdce Evropy?
Stalo se to přesně před dvaceti lety. Před tím jsme žili v Bělorusku. Máma se angažovala v politice a byznysu, ale atmosféra tam začala houstnout. Takže v roce 1999 přišla s malým bráškou v náručí. Ještě ho kojila, a při tom psala žádost o azyl. Rok poté jsem se k nim připojil, protože se mezitím i táta dostal doma v Bělorusku do potíží a odjel do Kanady. Tam si začal budovat nový život, z čehož logicky vyplynulo, že zůstanu tady.
Máma se tedy střetla s politickými tlaky režimu Alexandra Lukašenka?
Ano. Měla docela velký byznys, o který přišla. Nicméně režim přitvrdil. Na lidi, co měli byznys a částečně se angažovali i v politice, byl vyvíjen velký tlak. Jednou mi říkala, že její známý zmizel a nikdo o něm doteď nic neví.
Když jste tedy přišel do Česka, tak už jste tady měl zázemí…
Jestli lze brát jako zázemí Azylové integrační středisko Jaroměř - Josefov, kde nás žilo dva roky pět v jednom pokoji, tak ano. Mamka nicméně už uměla trochu česky a orientovala se v místním prostředí, takže jsem hned šel do školy, abych se naučil nový jazyk. Výhodou bylo, že děti ve škole v Jaroměři byly zvyklé na cizince. Byl jsem malý kluk, bral jsem to jako dobrodružství. Krásná pevnost, hezká příroda a zrovna zrály třešně.
Psali jsme:
Vyrůstal jste tedy pod přísným mateřským dohledem, anebo jste měl volnost?
Líbí se mi české slovo samorost. Mamka se starala o dvě malá děcka a s otčímem si chtěla vybudovat nový život. Docela brzy se pak pustili do vlastního podnikání. Staral jsem se tedy o mladší sourozence, chodil do školy a vyrůstal trochu jako kůl v plotě. Byl jsem časově vytížený, ale jinak na mě nikdo netlačil. Chodil jsem na normální českou základku a pak jsem byl na Gymnázium Oty Pavla v Radotíně.
A co bylo dál?
Na gymplu mě bavila chemie, takže jsem šel na Vysokou školu chemicko - technologickou v Praze, kde mě chytla matematika. Nakonec jsem ale vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou Českého vysokého učení technického v Praze. Jsem bakalář. Nicméně jsem byl dost zklamaný ze zdejšího akademického prostředí. Dal jsem si pauzu a pořád návrat na vysokou odkládal. Vlastně jsem nevěděl, co dál. Hledal jsem nějaké uplatnění. Pak jsem si přečetl knihu irského enviromentalisty Marka Boyla Muž, který se zřekl peněz a přežil. Tehdy jsem pomáhal jedné známe na zahradě u Brna a ona ji měla na polici. Přečetl jsem ji za půl dne a řekl si, že to je ono, že to je ta správná filosofie pro život.
Také mě na cestě k určitému typu „osvícení“ ovlivnilo setkání s hnutím Rainbow Family, což jsou současní hippies. Jejich světové setkání trvá měsíc a probíhá jednou za rok. Tam se peníze používají, ale co nejméně. Vlastně jen na nakupování zásob. Začátek toho osvícení jsem bral jako pouť. Šel jsem pěšky z Prahy na Slovensko, kde se konalo jedno z menších, řekněme národních, setkání Rainbow Family. Cestou zpět již začínala zima a já onemocněl. Ubytovala mě na týden jedna slovenská rodina, abych se zotavil. Pak jsem se dostal na Valašsko a hledal další ubytování. Začala totiž tuhá zima. Říkal jsem si, že jestli nic nenajdu, tak to celé byl jen „blbej nápad“.
Zaklepal jsem na jedno stavení. Otevřela slečna, představili jsme se a ona na mě, že hledá někoho, kdo by jí tam v zimě topil. Ideální. Zůstal jsem tam do jara. Ona platila majiteli nájem, já sekal dříví, topil a staral se o stavení. Sousedům jsem zase pomáhal za stravu. Měl jsem čas přemýšlet, rozjímat, reflektovat minulost, představovat si budoucnost. Týden před jarní rovnodenností jsem dostal dopis od rodiny, že jde máma na operaci, abych se vrátil. Tak jsem se sbalil a odjel v březnu 2016 zpět do Prahy.
Jak jste to měl v životě s vírou?
V typickém běloruském maloměstě máte pravoslavný, katolický a řeckokatolický kostel, synagogu a mešitu. Vyrůstal jsem v uvědomění, že existuje mnoho církví a jejich bozi a ke všem je třeba mít respekt. Tady v Česku to mají lidé problém pochopit. Nicméně mí rodiče a celá jejich generace, byli vždy vychováváni dost ateisticky a religiozitu schovávali uvnitř. Projevovala se spíš v přístupu ke světu. Takovými projevy jako pokora, soucit a tak dále.
Nicméně se z vás stal, alespoň světonázorem, hippie, nebo ne?
Po cestě jsem potkal jednoho vyhlášeného českého hippiesáka. Dlouho žil bez peněz a snad i bez dokladů. Bavili jsme se o životě. Něčím mě to, pravda, obohatilo, nicméně jsem pochopil, že to není úplně to pravé, ořechové, co bych chtěl. Právě v roce 2016 má pouť za sebepoznáním skončila.
Jak vás oslovilo hippiesácké volnomyšlenkářství spojené s volnou láskou, lehkými drogami a tak dále?
Na setkáních Rainbow Family jsou drogy kromě marihuany zakázané. Také alkohol. Dalo mi to tři věci, které ve svém životě stále nějak využívám. Smysl pro vnitřní svobodu, práce s vyšším smyslem a naturální směna, tedy odvržení vedoucí role peněz v našem životě. I výměna myšlenek či zkušeností dokáže rovnocenně nahradit třeba placené školy.
Vlastně ještě jeden postřeh. Animální chování, tedy život podle instinktů. Na setkáních Rainbow máte zajištěné jídlo, ale zároveň je třeba starat se o prostředí kolem sebe. Čistit záchody, uklízet odpadky a tak dále. Víte, co bude zítra. V takové atmosféře se probudí myšlení, které moderní způsob života potlačuje. Po krátké době se například začnou segregovat muži, ženy a děti.
V lidské komunitě jsou často ženy, muži, ale i děti zvlášť. Děti nepotřebují tolik dospělé pozornosti, jaké se jim dostává v takzvané civilizované společnosti. Většinou si poradí samy a za dospělými přiběhnou jen ve chvíli, když opravdu něco potřebují. V Rusku se tohle reflektuje mnohem více, než v Česku. Takzvaná civilizovaná společnost totiž člověka stále někam tlačí. To už ve mně zůstalo. Nukleární rodina má za úkol zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Není to nicméně až tak strategické, jak to vnímáme. Dost důležité jsou také přátelství, rodinná volnost a tak dále.
Psali jsme:
Jak na vás tedy působí česká společnost?
V každé kultuře jsou nějaká omezující tabu, ale svobodomyslný člověk je spíše bere jako kreativní překážky než jako striktní zákazy. Líbí se mi ochranný vztah Čechů k přírodě. Jejich nadšení zahradou, pěstováním bylinek. U Rusů jsou tyto vztahy kupodivu velmi užitkové. Mají tam přírody více, ale ruští měšťáci by ji rozorali, udělali z ní pole a pěstovali na nich užitečné plodiny. Možná je to tím, že Rusko je na svou plochu málo obydlené, kdežto v Česku máte za každých pět až deset kilometrů vesnici. Moc se mi líbí, jak se zde třídí odpad. Když tady jdete do hor či lesů, občas je někde nějaký bordel, ale černých skládek pomálu.
A teď to špatné. Speciálně mi tady chybí dobré vztahy mezi muži. V ruské a mé skoro adoptivní latinsko americké kultuře jsou mužská přátelství téměř kultem. Chlap, který nemá přátele, je divný a podezřelý. Tady se to, a vyplývá to i ze Švejka, až tak nenosí. Chlapi si zde jeden druhému moc nevěří. Příkladem za všechny je fakt, že tu trvá mezi chlapy měsíce, než se domluví na setkání, které nemá žádný předem daný účel. Jen tak se sejít, pokecat a vyměnit si dobrou energii. V Rusku je zrovna tohle otázkou pěti minut. Proto si hodně českých chlapů stýská, že jim chybí studentská léta, ale dělají si to vlastně sami.
A statisticky si Češi tu menší pospolitost kompenzují výlety na hory, na kola či na vodu. Většinou to je pohlavně segregované. Češi třeba najdou levné letenky do Kyrgyzstánu, seberou se a jedou. V kultuře, ve které jsem vyrostl, tohle skoro neexistuje. Když jsem takhle někam poprvé jel, bylo to s kamarádem do dobře turisticky značených rumunských Fagarašských hor. To byly doma scény. Musel jsem si to vydupat.
Je v Polsku a Maďarsku ohrožena demokracie?
Cestovatelé po východních zemích si většinou libují v dobrosrdečnosti a solidárnosti tamního chudého obyvatelstva. Jak to vidíte vy?
Tak dám nejdřív příklad. Svého času jsem překládal hodně smluv, včetně smluv o nájmu bytů. České smlouvy jsou pravidelně o mnoho bodů a několik stran delší. Důvod je v tom, že v českých smlouvách jsou zahrnuty třeba i dohody o parkování před domem, které si v Rusku nájemci vyřeší jako sousedé sami. Jestli člověk je nebo není vnitřně solidárně nastaven, je o individualitě. To, jakým způsobem a jakou pomoc je ochoten nabídnout, může být poplatné kulturním stereotypům.
Anketa
Jakmile ale dojde na pomoc duševní, tak je to marné. Když si potřebujete popovídat, tak to není bráno za úplnou nezbytnost. Jde o nastavení priorit. Rozdíl v pohledu Rusů a Čechů na nový podnět je v tom, že Rusové mají panoramatické vidění a vnímají věci v jejich celistvosti. Jsou schopni vnímat hlavní dojem. Jsou z něčeho nadšení, soucítí či je něco štve, ale vše ve své celistvosti. Často se to projevuje exaltovaností, což je Rusům - někdy právem - dost vyčítáno. Zahrnou vás třeba vlastní láskou natolik, že se vám špatně dýchá. Zvláště mezi rodiči a dětmi. U Čechů lze hovořit o inženýrském pohledu, tedy od detailu k detailu. To je fajn třeba u kutilství, ale ne v případě mezilidských vztahů.
Češi obecně více dbají na předpisy a řídí se kalendářem. U Rusů je kalendář důležitý, ale lidi jsou lidi. Možná je to záležitost protestanských zemí, kde je spousta nepsaných zdvořilostních pravidel. Když někdo umře, tak se lidé pod správným úhlem zadívají do země a tak dále. Prostě všichni jsou si vzájemně blízcí, vědí, co od sebe čekat, ale tím jsou si vlastně tak trochu cizí. Kdežto Rusové mají lidi striktně rozdělené na blízké a ostatní. Proto se na vás servírka v Rusku jen tak neusměje. Když se ale dostanete mezi její blízké, bude za vás cedit krev.
Měl jsem spolužáka na výšce, s nímž jsme se kamarádili. Hodně jsme se navzájem svěřovali s trápeními a tak. Jednou jsem se potřeboval učit v klidu na zkoušku. U nás v paneláku měli celý víkend něco vrtat. Tak jsem mu napsal, jestli můžu přijet, a on mi odepsal, že to nejde. Udal dost směšný důvod. Tak to jsem nepochopil. Rus by tohle neudělal. Buď jste přátelé a pomáháte si, anebo ne.
Dříve jste často navštěvoval různé kurzy osobního rozvoje. Dalo vám to něco?
Ano, kurzy různého druhu. Často okořeněné indickou filosofií. Svého času mi dost pomohly, ale postupně jsem zjistil, že už mi nemají co dát.
Když se bavíme o mezikulturním rozhraní, pomohly mi, abych se dostal k lidské podstatě, která už není poplatná lidským specifikům. Jednu dobu jsem měl k Čechům strašnou averzi. Už mě sraly ty kamenný držky. Přijdu do cukráren na dvou koncích republiky a všechny ksichty mají stejný výraz. Umělé úsměvy, umělá úslužnost a tak dále. Devadesát procent odpovědí bylo s takovou tou odporně vysokou intonací: Já nevím.
Po těch kurzech se averze rozpustila tak, že si člověk uvědomil věci, které ho dost štvou na jeho nativní kultuře. Třeba ta exaltovanost, kult ženy a tak. V Rusku je brán chlap jako financeinseminátor, tedy ten, co platí, ale jinak je k ničemu. To třeba zapříčiňuje nedostatek otcovské přítomnosti. V Česku se tátové dětem naopak věnují. Spousta rozvojových kurzů byla práce s tělem, což mi hodně, hlavně zdravotně, pomohlo. Třeba Alexandrova technika.
Psali jsme:
Čím si vlastně dnes vyděláváte na živobytí?
Nyní stále překládám, rediguji, dělám korektury. Píšu články a doučuji češtinu či ruštinu. Podílím se na akcích, jako je třeba filmový festival „Nový ruský film“. Mám v plánu i třeba kurs kreativní češtiny pro Čechy a cizince.
U vás to nepozoruji, ale proč Rusové tak často trpí brežněvovským syndromem, totiž rozvláčností…
Ano, Rusové mají širokospektrální vnímání, ve kterém se často dokáží ztratit. Jedna z hlavních otázek ruské literatury je, co vlastně je to ruská kultura a jaké jsou její hodnoty. Češi se s tím moc nepářou a mají jasno.
Šéf Nočních vlků Alexandr Zaldostanov prohlásil, že ve světě zuří válka mezi materialismem a metafyzikou, přičemž ruští metafyzici, jako byl třeba Stalin, v něm dříve či později zvítězí. Co vy na to?
To zní velmi rusky. Je to tak hluboké, že z toho půlce nerozumím, takže to musí být pravda. Ale nemyslím si, že by v Česku bylo málo spirituálně založených lidí. Naopak. Spousta Rusů dohlédne jen na dno své peněženky. To je velmi individuální.
Jak vnímáte politické změny v ruské společnosti?
Sleduji to zběžně. Hlavně velké události. Jsem na několika ruských fórech a spíše mě zajímá, jaké mají tyto události vliv na společnost, jaké v ní vyvolávají změny nálad.
V Rusku jsou dost otevřené sociální nůžky. Na jedné straně stojí vláda a na druhé obyčejní lidé. V současnosti se vláda snaží po desetiletích divokého kapitalismu nainstalovat nějaké společné hodnoty. Například všeruskou vzájemnost s tmelícími prvky jako pravoslaví a vágně formulovaný patriotismus. Prostředí je kapitalistické, ale do komunismu se nikdo vracet nechce, takže zbývá tento hybrid. Občas se to ale potkává s nepochopením a je tam nyní dusno. Nicméně je třeba vidět i pozitivní trendy, například vznikající střední třídu.
Rusko má navíc ve srovnání s Evropou opravdu špatný postoj k menšinám. Nejen k homosexuálům, ale i k invalidům. V tom se západními liberály souhlasím.
Může v Rusku vůbec fungovat demokracie západního stylu?
Jsem poučený laik, který se dlouhodobě pohybuje na rozhraní těchto dvou kultur. A mohu říct, že v některých ohledech je Rusko demokratičtější než západní společnosti. V jiných ohledech je zase ten režim tužší. V Rusku se třeba nehraje na politické dynastie. To je americká záležitost. Jako Bushové, Kennedyové a tak dále.
Třeba o Putinových dcerách se neví skoro nic. Podle mě, kdyby zkoušely nějakou volenou funkci, tak fakt, že jsou Putinovy dcery, pro ně bude spíš ke škodě než k užitku. Právě v tom mi ruská společnost přijde demokratičtější. V ní je vnímána spíše lidská kvalita člověka než jeho ideologie či rodina. Někdy jsou ty lidské kvality, pravda, vyšlechtěné propagandou anebo se mění v čase.
Rozdíly vládnutí v západních demokraciích a v Rusku jsou spíše poplatné geografii a místní či historické realitě, než způsobu myšlení. Putinovi se například vyčítá, že vládne dlouho. Klaus tady ale byl v nejvyšších patrech politiky dvacet let a už tam není, protože je starý. Zeman také. Tak co?
V Česku žijete už dvacet let. Takže jste stihl ještě i prezidenta Václava Havla. Nezdá se vám, že za poslední léta Rusko východní Evropu pořád někam tlačí?
To bych neřekl. Spíše si myslím, že v Rusku převládá izolacionismus i vzhledem k sankcím proti němu. Aktivity, které zde Rusové mají, se spíše týkají byznysu. Navíc si myslím, že Češi ty vztahy hodně démonizují.
Není na druhou stranu problém Čechů, že ve styku s Rusy nedokáží hájit vlastní názor, že jsou spíše vyhýbaví či povolnější k odkývání něčeho, co jim jde proti srsti?
V tom s vámi souhlasím. Na tom něco je. Nicméně bych rád věděl, co je vlastně Čechům v současnosti proti srsti. Když Zemana někdo obviňuje z vlastizrady, z upřednostňování zájmů Ruska, tak ať do dokáže. Ať to má podložené. Před čtenáře, který jmenuje tři opravdu validní důvody, se postavím na Václaváku a dám mu hlasitě zapravdu. Čech má v myšlenkách pořád branku, kterou může utéci ke kritice. Když jde do tuhého, tak z názorového pole za brankou rád čerpá, ale jde většinou o pofidérní argumenty. Kdyby v tom Češi nebyli tak zabejčení, tak se jim rozšíří obzory a příležitosti.
Rusové to nemají?
Ale ano. Nicméně u Rusů je to velká brána, protože by nechtěli nabourávat základy svého světonázoru. Například vůči Němcům tohle Rusové nepraktikují. Přišli k nám, dostali na frak a hotovo. Jinak jde o velký národ, který svět v mnohém obohatil. Například ruský univerzitní systém Němci v podstatě vybudovali.
Hodně mě dostává, když velmi vzdělaní a chytří Češi, s nimiž mám dobré vztahy, řeknou, že Rusy nemohou vystát kvůli roku 1968. Tomu ještě rozumím. Když pak ale dodají, že to už v nich zůstane, začíná mi být nevolno. Chápu české patrioty, ale postoj Rusů starší generace je podobný. Také většina bere rok 1968 jako něco nedůstojného. Ale laskavý čtenář, nechť si to ověří sám, pokud o tom pochybuje.
Setkal jste se s rusofobií?
Mám pár anekdotických příhod, ale to je všechno. Jednou jsme prodávali lístky na ruský film a postarší pár nám řekl, že na něj nepůjde, protože je ruský. Jinak byl festival ruského filmu dost úspěšný a přišla i spousta Čechů. Také na mou maminku plivli z vlaku, když mluvila rusky. Lidé, s nimiž mám skvělé osobní vztahy, jsou schopni najednou plácnout: Ale já ty Rusy nesnáším. Když občas mírně kritizuji Čechy, tak se mi dostane odpověď: Ale to nemůžeš takhle generalizovat. Přesto tady "Rusy nesnášejí, protože jsou expanzivní, agresivní a za šedesátý osmý". A to není generalizace?
Nicméně si myslím, že Češi nejsou až tak rusofobní, jak se pořád říká. Já se tady cítím skvěle. Když se mě dnes někdo zeptá, jak se mi tady líbí, odpovím, že to zní, jako byste se zeptali žáby, jak se jí líbí být žábou. Žába přece neřeší, že je žába. Něco je fajn, třeba útulná bažina a šťavnaté mouchy. Něco je výzva, třeba čápi.
autor: Jan Rychetský
