Americký ideál se rozpadá. Lékař Stránský, Čechoameričan, otevřeně o dnešku

01.08.2022 4:44 | Rozhovor

Co se dle lékaře, podnikatele, potomka významného politika a Čechoameričana Martina Jana Stránského děje ve Spojených státech? „Ztratil jsem přesvědčení, že ten tzv. americký ideál funguje. To stejné si podle posledních průzkumů myslí přes polovinu Američanů. Takže tzv. americký ideál se postupně rozkládá,“ sdělil Stránský ParlamentnímListům.cz v první části rozhovoru, kterou nyní přinášíme. Nicméně věří, že Amerika je stále velkou zemí.

Americký ideál se rozpadá. Lékař Stránský, Čechoameričan, otevřeně o dnešku
Foto: Hans Štembera
Popisek: MUDr. Martin Jan Stránský

U příležitosti Dne nezávislosti, kterou si Spojené státy stvrdily přijetím deklarace 4. července 1776, jste v časopise Přítomnost pod titulkem „Rozklad Ameriky a amerického ideálu“ uveřejnil docela zdrcující kritiku země, kde jste se narodil. O co vám tu jde?

Dějiny nám ukázaly, že ke dnešku žádná společnost nebo říše netrvá věčně. Na rozdíl od minulých dob, kdy říše či velmoci fungovaly více regionálně, dnešní svět je globální, což vede k tomu, že základní pravidla a priority udržování společnosti či národa jako takového jsou pod obrovským stresem. Nicméně víme, že společnosti se prakticky vždy rozpadnou zevnitř, a to na základě deformace klíčových principů. Tento rozklad se dnes děje v celém západním světě, nejvíce v Americe. Amerika je výjimečná v tom, že vždy reprezentovala to nejlepší i částečně to nejhorší. Přesto všechno má stále obrovský vliv, který si mnoho z nás neuvědomuje – je to právě Amerika, která stále zaručuje naši svobodu přes NATO. Je to Amerika, která dává víc peněz do Ukrajiny než celá Evropská unie. O tolik více je pro nás důležité sledovat, co se děje s Amerikou.

Jaké jsou příčiny sociálního rozkladu pořád ještě světové velmoci číslo jedna?

Jsou tři hlavní. Tou první je čtyřicet let neskutečného blaha, během nichž si celá společnost zvykla a osvojila naprosto nevídaný a přehnaný standard očekávání. Na rozdíl od Evropy v Americe to gradovalo ještě víc – spojeno s liberalizací společnosti se klíčové slovo svoboda proměnilo z významu žít ve svobodě na význam svobodně si nárokovat úplně vše, co se dá. A v tom je obrovský rozdíl.

Druhým faktorem je – překvapivě – samotná americká ústava. Ta byla sepsána v roce 1787, přičemž kontext pro určité klíčové body se časem zcela změnil. Mám na mysli právo nosit zbraň, které bylo vymyšleno v úplně jiné době a proti úplně jinému nepříteli s úplně jinou zbraní. Dnes je důsledkem práva nosit zbraň to, že více Američanů bylo zavražděno domácí zbraní, než bylo zabito ve všech válkách s americkou účastí dohromady. Dále během několika desítek let bylo zastřeleno 38 tisíc amerických dětí. Jako další lze poukázat na polarizující rozsudky nejvyššího soudu týkající se otázky kolem lidských práv, mám na mysli nedávný kontroverzní zákaz rušení možnosti potratů na celostátní úrovni. Tím vrací soud Ameriku zpět do stavu, ve kterém byla kolem americké občanské války. To znamená, že z federace se stává čím dál víc konfederace států, které mají mezi sebou čím dál méně společného. V jednom státu jsou zakázané potraty, zbraně se mohou nosit volně bez registrace, přejedete státní hranici do druhého státu, kde potraty jsou povolené, ale kde si nesmíte pořídit zbraň. Jedete do třetího státu, tam platí něco z jednoho a jiné z druhého státu. Lidé, kteří v těch státech žijí, jsou bytostně přesvědčeni, že jsou to oni, kteří mají absolutní pravdu a že ti v tom sousedním státu ji vůbec nemají.

Chybí vzájemné pochopení a ochota uznat argumenty toho druhého?

Právě tím narážíme na třetí fenomén, který se týká nás všech, a to je dnešní forma mezilidské komunikace. V globalizaci hraje centrální roli internet a s ním sociální sítě, kde má každý možnost neomezeně troubit své vlastní moudrosti a pitomosti do světa a zároveň vymazává jakékoli oponentní názory. Výsledkem je, že lidé ztrácejí schopnost vůbec diskutovat mezi sebou a dělat kompromisy. Vše řeší holými větami přes SMS, které mají pět slov. K tomu přidejme obrovský nárůst propagandy a falešných zpráv. Paradoxem je, že právě tahle možnost komunikovat neomezeně naprosto atomizuje naši společnost – ve skutečnosti se jeden člověk odděluje od druhého, cítí se sám, nikoliv část národa či větší kultury, pouze částí klanu jeho tzv. přátel na Facebooku. Nehledají se dlouhodobé perspektivy, komunální řešení. Místo pravdy se novým bohem stala slova „data“ a „víc“. Čím víc toho máte, hlavně dat, tím líp. Obecně řečeno, už dávno máme víc než dost. Naší prioritou má být udržitelnost a redistribuce, nikoliv stále rostoucí blaho.

Nemůže být dalším důvodem možného rozkladu Ameriky i skutečnost, že jedna část populace zdůrazňuje, že na jejích životech záleží?

K rozkladu společnosti vždy patří to, že jedna část se začne cítit čím dál tím víc ohrožena, čímž se zradikalizuje. Když se člověk dostane pod stres, hledá určité jistoty – kulturní zvyky, pracovní možnosti a tak dále. Když vidí, jak se ty jistoty otesávají, stoupá frustrace a úzkost. Lidé se do sebe stáhnou, začnou být radikální, přecházejí od patriotismu k nacionalismu. To zajímavé je, že v Americe, a dokonce i v Evropě vzniká tento radikalismus u konzervativních domácích občanů, tedy většinou bílých, kteří cítí, že přicházejí o vlastní identitu. S tím úzce souvisí novodobá imigrace. Na rozdíl od všech předchozích vln imigrantů dnešní imigranti prakticky bez výjimky nemají zájem se integrovat do společnosti, ale spíše si zachovat vlastní kulturu a vydělat co nejvíce. Dnešní imigrant necítí tu dynamickou potřebu co nejvíce integrovat se do jakéhosi tavícího kotle, ve kterém je právě společenská síla. Dnes kolem deset procent Američanů, tedy skoro 40 milionů lidí, neumí anglicky.

Místní konzervativní občan by měl být ve své zemi pořád ještě většinou. Proč tedy politici nevycházejí vstříc této poptávce po tom, aby se necítil ohrožen?

Tady si dovolím nesouhlasit, že by poptávce nevycházeli vstříc. Naopak. Právě tento stav slouží jako velice plodné orné pole pro pravicové politické strany, aby si zajistily své voliče, a dokonce i rozšířily základnu. Příkladem jsou Republikánská strana v Americe, konzervativní strany převážně ve východním Německu a jihovýchodním Rakousku a tak dále. Takže fragmentace společnosti doprovází fragmentace v politice. Dnes se točí politika kolem dvou pólů. Ten první apeluje na tradiční hodnoty a spojuje je s populismem a s ekonomickým blahem přes často nesmyslné či nerealizovatelné kroky. Příkladem u nás je strana ANO a samozřejmě SPD. Na druhém pólu jsou strany, které uznávají komplexnější řešení a krátkozrakost současné politiky.

A lze pozorovat nějakou odezvu na neochotu imigrantů přizpůsobit se zemi, do které se přistěhovali?

Jako reakci na uvedený fenomén migrace se politika mutti Merkelové v Evropě a otevřenosti imigrační politiky v Americe obrátila opačným směrem. Dnes je těžší získat povolení k přistěhování či k práci než dříve.

Hovořil jste o stresu lidí ze ztráty jistot, stoupající frustraci a úzkosti. Co z negativních vlivů poslední doby může napětí v lidech ještě více stupňovat?

Nejnovější stresy tvoří samozřejmě otázky kolem energetiky, inflace, války na Ukrajině, globálního oteplování a covidu. V nervózní společnosti všechny tyto stresy tu nervozitu zvyšují, priority se dále deformují. Stačí se podívat na to, že Řád bílého lva udělil prezident Zeman někomu čistě za to, že dělal svou práci, vydával chaotické a neustále se měnící doporučení k léčbě covidu, přičemž sám nerespektoval restrikce, které osobně zavedl. Dnes jsme si na covid zvykli, nikdo nedostane žádné ocenění za to, že ho léčí.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Lze si váš kritický postoj k vývoji světa vysvětlit i tak, že cítíte, jako by lidstvo směřovalo k vlastní záhubě?

Bohužel jsme na velice „dobré“ cestě tím, že deformujeme své vlastní priority, že si myslíme, že ten svět skutečně má být mnohem růžovější, než je. Kdežto pravý opak platí. Během posledních čtyřiceti let jsme se jako západní kultura dostali do nebezpečné úrovně falešného očekávání: novou normou se stala dvě auta, venkovní chata, čtyři kreditní karty, opakované dovolené v cizině. To, co se nyní děje, všechny ty různé tzv. krize, je vlastně normální reset, který nás upozorňuje na to, že lidský život se vždy odehrával pod hrozbou chudoby, nemoci a vážného ohrožení. Dnešní nepřítel je ve skutečnosti v naší hlavě, a ne ten vnější.

V úvodu jste upozornil na to, že v Americe si lidé svobodu čím dál víc vysvětlují ve smyslu nárokovat si úplně všechno. Kdy k tomuto přerodu v myšlení lidí došlo a co ho vyvolalo?

Hlavním principem, na kterém byla Amerika založená, byla svoboda jednotlivce. V Evropě vnímáme stát jako něco, co se o nás má postarat, kdežto v Americe se vnímá stát jako něco, co přináší jenom komplikace a potenciální zlo. V 60. letech, v souvislosti s protesty proti vietnamské válce, se začala zdůrazňovat volba jednotlivce. Velice populární prezident Ronald Reagan posléze vyhrál volby na základě kampaně snížit roli státu a posílit možnosti a sebedůvěru jednotlivce s heslem „Me too“, tedy „Já také“. V tomto období začalo i finanční blaho a růst, takže mladá generace a pracující lid, který zvolil Reagana, si vytvořil parametry pro nevídaný ekonomický růst a neustálou expanzi, při které byl jednotlivec středem všeho.

A nebylo to tak? Reaganovi voliči byli mladí, úspěšní.

Ano, byli. Ale zároveň to vedlo až k tomu, že se přestalo uznávat něco klíčového, a sice že svoboda jednoho člověka končí tam, kde narazí na svobodu toho druhého. Poté musí nastat vzájemný respekt. Právě tento zásadní princip, který není přímo zakotvený v ústavě, ale je vnímán obecně, se překročil a je stále deformován právním systémem Ameriky, v němž se mnohem více uznávají nároky na odškodnění pro žalobce než právo obhájce. V Americe se svobodný jednotlivec vnímá jako ochráněný a hypercitlivý objekt, kterému se nic nesmí stát. S tím souvisí i to, že v Americe je navíc pevně zakotveno do právního řádu odškodnění za citové ponížení. To znamená, že když se někomu něco stane, dostane odškodnění nejen na základě toho, že přišel o práci, ale i za to, že se mu psychologicky ublížilo, tedy že má „emoční“ utrpení.

Dá se říci zaplať pánbůh, že u nás něco podobného neplatí a že snad ani nikoho nenapadne s něčím takovým přijít?

My v Evropě se na to koukáme mnohem racionálněji. Za prvé, nepřeháníme význam citového ublížení. Samozřejmě že se to děje, ale zakotvit na tom právní řád není šťastné. Jako další, necháváme to na odbornících, aby případ posoudili, než se dostane k soudu. V Americe platí to, že je člověk odsouzen porotou složenou lidmi z veřejnosti. Žádná porota občanů z ulice není plně schopná chápat komplexní technické či vědecké aspekty otázek, jako je například újma na zdraví. Jenže v Americe se tohle děje, žaloby jsou navíc založené na principu tzv. hluboké kapsy, kde se žaluje každý subjekt spjatý s kauzou, který má peníze. Na základě toho se například praxe medicíny ve Spojených státech stala neudržitelná pro 54 procent lékařů. Mají toho dost, poněvadž musejí praktikovat takzvanou defenzivní medicínu, která je navíc nuceně čistě počítačová, poněvadž vše se musí dokládat přes protokoly v počítači: odfajfkují se různé kolonky, což plní protokoly, které zajišťují, že doktor nechybuje. Výsledkem je, že z každé hodiny v práci stráví průměrný lékař 50 minut s počítačem a deset minut s pacientem. Bohužel tento fenomén přichází teď i k nám.

Co pro vás znamená americký ideál, jemuž podle vašeho komentáře v časopise Přítomnost také hrozí rozklad?

Když jsem sem při revoluci poprvé přijel za Václavem Havlem, tak jsem zápasil s pojmem Čechoameričan z pohledu toho, že jsem hledal tu českou identitu nejen pro sebe, ale i pro naši společnost. Dnes jsem se k této otázce vrátil, jenže s otázkou, co to znamená být Američanem a jakou roli má dnes Amerika. Ztratil jsem přesvědčení, že ten tzv. americký ideál funguje. To stejné si podle posledních průzkumů myslí přes polovinu Američanů. Takže tzv. americký ideál se postupně rozkládá. Na druhé straně Amerika zatím zůstává obrovskou zemí s obrovskou kulturou a politickou, ekonomickou, finanční a vědeckou sílou. Je to země, která nás třikrát vytáhla z toho nejhoršího. Mám na mysli dvě světové války a porážku komunismu. A stále zůstává klíčovým partnerem pro to, aby se to nestalo počtvrté.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

COVID

Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.

autor: Jiří Hroník

Andrej Babiš byl položen dotaz

VY

Je dobré, že jste si uvědomil, že nemáte na to, být prezident, ale prý zas chcete být premiér. A co takhle skončit? Proč nechcete z politiky odejít, byť jak sám říkáte, Vaše žena a rodina by to ocenili? A určitě ne jen oni.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Uspěli jsme i díky Vidlákovi. Šéf pražské SPD k volebnímu průlomu

6:30 Uspěli jsme i díky Vidlákovi. Šéf pražské SPD k volebnímu průlomu

Poprvé bude SPD pracovat i v pražském zastupitelstvu, nemluvě o mnoha radnicích pražských obvodů. Ús…