Spojené státy ústy svého prezidenta Donalda Trumpa začaly před nedávnem hovořit o možném stahování svých vojáků z Afghánistánu, pokud se podaří dosáhnout mírové dohody s islamistickým hnutím Tálibán o ukončení 17 let trvající války v zemi. Podle Pentagonu v Afghánistánu nyní působí kolem 14 tisíc amerických vojáků. Měla by Česká republika kopírovat rozhodnutí USA a případně také odvolat naše vojáky z tamní mise?
Vojenská operace v Afghánistánu byla odpovědí Spojených států a dalších více než čtyřiceti zemí na teroristické útoky 11. září 2001, za nimiž stál Usama Bin Ládin a Al-Kaída. Cílem bylo zajmout vrcholné představitele Al-Kaídy a svrhnout islamistický režim Tálibánu, který v Afghánistánu vládnul a teroristické útoky podporoval. Tento záměr s názvem Trvalá svoboda měl ještě další cíle jako: nastolit mír, ochránit obyvatelstvo, vybudovat afghánské ozbrojené síly a samosprávu. Vznosné myšlenky, odsouhlasené Radou bezpečnosti OSN a prosazované pod hlavičkou NATO, se proměnily v nekončící ozbrojený konflikt. Přítomnost našich vojáků v Afghánistánu vyplývá z toho, že tehdy Američané v souladu s článkem 5 Smlouvy o Severoatlantické alianci požádali ostatní členské státy o vojenskou pomoc. A naše politická reprezentace jim vyhověla.
Osobně jsem Afghánistán navštívil v roce 2003 v rámci pracovní cesty. Chtěli jsme znovu postavit opravárenský závod, místní jatka a uskutečnit další projekty pro obnovu infrastruktury, protože jsme se mylně domnívali, že už je po válce. V šedesátých letech dvacátého století byl Kábul městem plným zeleně, kde městskou dopravu zajišťovaly československé trolejbusy. Fotografie z tehdejší doby, které jsem měl možnost vidět, krutě kontrastovaly s realitou zničeného, špinavého, bezútěšného města plného bídy a nemocí. Neumím říci, zda-li se na zničení této země více podílel komunismus, nebo islamismus. Ale ani vojenská operace NATO neudělala z Kábulu zpět kvetoucí město. Jestli USA odvolají své vojáky z této mise, měli bychom samozřejmě jejich rozhodnutí kopírovat. Do vojenské operace jsme šli na základě jejich požadavku, a jestli tento již nebude, tak proč tam zůstávat.
Když před půl rokem poslanec Václav Klaus ve svém komentáři zpochybnil, za co umírají čeští vojáci v Afghánistánu, schytal to od většiny politického spektra. Z více stran jsme se pak dozvěděli, že česká přítomnost v této zemi má vliv i na bezpečnost na našem území, protože pokud by Tálibán ovládl Afghánistán, vznikla by nekontrolovatelná základna terorismu a jeho importu do západního světa. To už by najednou pominulo? Už by neplatilo, že „v Kábulu se bojuje za Prahu“, jak tvrdili někteří čeští politici, že jinak bychom čelili nebezpečí terorismu v Česku?
Svět není černobílý, ale politici mají často tendenci věci zjednodušovat a lidem černobílé vidění podsouvají. V prvé řadě chci říci, že jsem hrdý na naše vojáky a na jejich práci, kterou v Afghánistánu odvedli. A vážím si jich. Do této mise je poslali naši politici a ti nesou plnou odpovědnost za naši bezpečnost a kroky s ní související. Heslo „V Kábulu se bojuje za Prahu“ je stejně za vlasy přitažené, jako bylo před druhou světovou válkou heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“. Ale ani jedno tvrzení není lží. Kdyby republikáni občanskou válku ve Španělsku vyhráli, tak se Evropa mohla ubírat jiným směrem. Stejně to platí i v Afghánistánu.
Psali jsme:
Předání moci Tálibánu určitě není tím, co bezpečnost v Evropě posílí. Vláda fanatických islamistů v jakékoliv zemi bezpochyby bezpečnostním rizikem je. Na druhou stranu je ještě větším bezpečnostním rizikem bezhlavé přijímání nelegálních migrantů a neustálé ústupky, které Západ dělá a do kterých nás nutí. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain, který před druhou světovou válkou podepsal Mnichovskou dohodu vydávající československé pohraničí Hitlerovi, se už těšil na Nobelovu cenu míru, na kterou byl navržen. A místo toho k jeho zděšení na Londýn padaly bomby z německých letadel. Se zlem je nutno bojovat, dokud je zlo slabé. Pak už to stojí obrovské oběti a výsledek je nejistý.
Pojďme k dohodě o likvidaci střel středního a krátkého doletu, od níž po USA odstoupilo také Rusko, a oznámilo, že obnoví vývoj dříve zakázaných zbraní. Zhorší konec smlouvy bezpečnostní situaci ve světě? A existuje reálná hrozba, že obě velmoci dospějí k pokračování studené války? Jak snížit napětí?
Určitě bych byl raději, kdyby usmiřování mezi Západem a Ruskem, ke kterému docházelo v polovině devadesátých let, pokračovalo. Jsme nárazníkovým státem historicky mezi vlivy Německa a Ruska, ale i Francie, Velké Británie a USA. Pro nás jakákoliv studená války bude vždy rizikem, a že je zpět, je neoddiskutovatelné. Na druhou stranu Rusko a USA byly vázány odzbrojovacími dohodami a za jejich zády vyrůstaly další mocnosti, jako je Čína a Indie. A nejen ony. Myslím si, že hlavním důvodem odstoupení Ruska a USA od dohod není snaha vyhrotit konflikt mezi sebou, ale uchovat si sílu i ve vztahu vůči dalším nastupujícím mocnostem. Napětí ve světě lze snižovat pouze vícestrannými dohodami, nejlépe na půdě OSN. Ale tato organizace dnes nepožívá valné důvěry a roli bezpečnostního prvku neplní.
Mohl by tento vývoj vést k obnovení debat o rozmístění nějakých vojenských prostředků na našem území, jak tomu bylo při projektu americké protiraketové základny v Evropě, jejíž součástí měl být radar v Brdech spolu s raketami v Polsku?
Domnívám se, že USA se budou spíše zaměřovat na oblast Asie a Evropu postupně ponechají svému osudu. Otázkou je, jakým způsobem a jak dlouho se Spojené státy budou nadále angažovat v Severoatlantické alianci. Prezident Trump již několikrát jasně řekl, že po svých spojencích vyžaduje, aby se o svoji obranu začali starat sami. A to včetně požadovaných finančních prostředků. Evropské členské země NATO reagovaly buď pomluvami Donalda Trumpa, v lepším případě mlčením či vzdálenými sliby. Být americkým daňovým poplatníkem, tak se mi také nelíbí, že financuji obranu Evropy a moji evropští partneři vlastní obranu ignorují a rozhazují peníze v rámci budování sociálního státu.
Dvě z nejmocnějších evropských zemí, Francie a Německo, podepsaly smlouvu o společném partnerství, která může změnit podobu společné Evropy. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Znamená to něco pro ostatní členské země včetně České republiky?
Je to jasné poselství pro ostatní členské země EU, které říká – jsou pouze dvě vyvolené země, které budou v EU rozhodovat. Řada zahraničněpolitických expertů považovala členství Velké Británie v EU jako důležitou protiváhu mocenským ambicím Francie a Německa. Z tohoto pohledu odchod Velké Británie z EU není dobrou zprávou pro malé země, jako je Česká republika. Přiznám se, že jsem naprosto chybně předpokládal, že po odchodu Spojeného království dojde k sebereflexi vedení Evropské unie. Že se zamyslí nad tím, co udělali špatně, že Velká Británie už nadále nechce být v tomto společenství. Dokonce jsem si myslel, že celá Evropská komise v čele s Jean-Claude Junckerem odstoupí a dá svá místa k dispozici odborníkům. Ale potvrdilo se přísloví, že kapři si rybník nevypustí. A místo sebereflexe nastoupila arogance, snaha tu „špatnou“ Británii potrestat a generování stovek článků, jak bude Velké Británii bez EU ouvej. Britové přežili masivní bombardování německým letectvem za druhé světové války, tak proč by neměli přežít odchod z EU? Už nevím, co by se muselo stát, aby se EU vrátila k svým původním principům, aby byla zachována rovnost jednotlivých států a vrátila se důvěra občanů. Dohoda Francie a Německa za zády ostatních určitě tím krokem není.
„Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani EU. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor,“ komentoval snahy Německa a Francie exprezident Václav Klaus. Má být Česko ve střehu, nebo by nám za současné konstelace stejně nezbylo nic jiného než se těmto mocnostem podvolit?
Bývalý prezident Václav Klaus je výborný prognostik. Řada jeho předpovědí z minulosti se naplnila, mnohdy bohužel. Spojení Francie a Německa vytváří novou velmoc, i když ne světového, ale pouze evropského formátu. A platí, že velmoci si hledají své přátelé podle svého zájmu, nikoliv své zájmy podle svých přátel. My jako malý stát na rozhraní vlivů Německa a Ruska si musíme dávat setsakra pozor, abychom nespadli do područí kterékoliv velmoci. Musíme být ve střehu, chytře manévrovat mezi vlivy mocných a upevňovat partnerství se svými sousedy. Nic vás neposílí jako dobré sousedské vztahy. Zároveň vás nic tak neoslabí jako špatné sousedské vztahy. Vytvoření silných středoevropských vazeb může být protiváhou spojení Francie a Německa.
Evropská unie se chystá zintenzivnit boj proti dezinformacím. Nová zpráva Evropské komise hovoří o tvorbě mezinárodní skupiny, která bude ověřovat fakta. Evropská unie tak přitvrzuje před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu, které by prý mohly být dezinformacemi ovlivněny třeba tak, jak se údajně stalo v případě referenda o Brexitu. Je to reálné nebezpečí i pro Českou republiku, a pokud ano, na co je třeba si dát pozor?
Vůbec nezpochybňuji, že prostřednictvím medií probíhá informační válka. Je to věc, která zde byla vždy, jen díky dnešním velkému množství informací, které se na nás za všech stran valí, je snazší podlehnout. Jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je objektivní a vyvážené zpravodajství veřejnoprávních médií. Jestli jim lidé budou věřit, nebudou mít potřebu hledat informace jinde. Z mého okolí vím, že důvěryhodnost těchto médií je nízká. O Venezuele jsme informováni neustále, ale o policejní brutalitě ve Francii téměř vůbec. Jak potom lidé mohou zprávám věřit? Není divu, že hledají informace jinde. Snažit se bojovat proti dezinformacím nějakou komisí či nařízením může jen člověk, který prošel nějakým bolševickým kurzem.
Tomio Okamura
Připomíná mi to scénu z filmu Obecná škola, kdy ředitel školy varuje žáky, že v mrazu nemají zkoušet dávat jazyk na zábradlí. Do té doby, než to ředitel hlásil ve školním rozhlase, by to nikoho ani nenapadlo. Ani já jsem o řadě informačních serverů nevěděl, dokud mě na ně naše Ministerstvo vnitra neupozornilo, že si na ně mám dát pozor. První reakcí každého je, že se na tento sever podívá, co tam píší. Nějaké komisi EU, která bude ověřovat fakta a sdělovat, co si lidé mají myslet, nikdo nebude věřit. Jsme natolik zkušení, že si informace umíme přebrat i bez nějakého návodu. Na co si ale musíme dát pozor, aby nám nebyla vzata svoboda slova a projevu. A také, aby nám pod pláštíkem evropské svornosti a přátelství nebyla podsouvána obdoba jednotné kandidátky Národní fronty. To už tady bylo a děkuji, nechci.
Nejsou ty řeči o dezinformacích, jež ovlivnily volby, jen zástěrkou, kterou používají poražené strany, aby omluvily svůj neúspěch? Nebo mohou být některé informace takového charakteru, že voliče skutečně mohou ovlivnit? Nedokážu si totiž představit voliče, který se chystá volit Kalouskovu proevropskou TOP 09, a po přečtení nějaké zprávy dá hlas SPD Tomia Okamury.
Pravda je, že se vhodnou a v pravou chvíli zveřejněnou informací dá leccos ovlivnit. Nemysleme si, že ne. Emmanuel Macron by nikdy ve Francii nevyhrál volby, kdyby nedošlo k mediální diskreditaci jeho protikandidáta Françoise Fillona. Scénář je vždy následující. Vezme se nějaká lehce skandální informace, výrazně se zveličí, poněkud překroutí, lehce se opepří hanlivými výrazy a masivně napumpuje do voličů. A to se děje i u nás a nejde o dezinformace v pravém slova smyslu.
Evropská unie také hodlá finančně podpořit nezávislá média. Měli bychom stejně postupovat i v České republice a vybraná média dotovat ze státního rozpočtu, jak už také zaznělo? Je to v zájmu bezpečnosti a boje proti dezinformacím zapotřebí? Ale kdo nezávislý by určoval, která média jsou skutečně nezávislá?
Ve vaši otázce nacházím protimluv. Jestli EU hodlá nějaká média finančně podpořit, jak mohou být nezávislá? Už vidím, jak redaktor takto Evropskou unií finančně podpořeného média píše článek s titulkem „Evropští úředníci špatnou dotační politikou potápí ekonomiku zemí EU“ či „Od demokracie k Junckerově diktatuře“. Platí přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A zadotovaná média budou pět pochvalné ódy ve stylu Rudého práva osmdesátých let. A podle jakého klíče by měla být „nezávislá“ média podporována? Nedokážu si představit, že by špičkový pořad Martiny Kociánové Kupředu do minulosti dostal nějaký finanční příspěvek ze státního nebo evropského rozpočtu. Spíše se bojím, že peníze skončí u nějakých neomarxistických, nikým nesledovaných experimentů. A hlavně si musíme uvědomit, že jakákoliv podpora ze státního či unijního rozpočtu jde z našich daní. A představa, že si budu platit, aby mi nějaká dotovaná média vymývala mozek a vnucovala komisí odsouhlasený názor, mě děsí.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
