Novinářka Magdalena Dušková z Alarmu zveřejnila životní příběh otce dvou dětí, který se kvůli superdávce a neřešené krizi bydlení ocitl bez domova. O mužově osudu informovala na síti Facebook. „Poslední měsíce jsem v kontaktu s Petrem, pracujícím otcem dvou dětí, který kvůli superdávce přišel o domov. Od dubna přespává tajně v práci nebo v autě. Občas taky u bývalé partnerky, kde spí v kuchyni na zemi. Šetří každou korunu, aby mohl brzy zase bydlet. Ideálně v bytě, kde by mohly přespávat i jeho děti,“ napsala redaktorka.

Petrův příběh podle ní ukazuje, jak politika dopadá na běžné lidi. Na pracujícího člověka, který neudělal nic špatně. Jen se prostě nenarodil do rodiny, která vlastní byty.

„Většinu osobních věcí si Petr schovává ve skříňce v práci. Má tam spacák, karimatku, oblečení, instantní jídlo. V práci se může umýt i oholit. Akorát na něj nesmí nikdo přijít. Přespávat v továrně je zakázané. A vždy, když se rozhodne to riskovat, musí hledat výmluvy, proč zůstává v práci déle. Nebo ráno dělat, že zrovna přišel,“ vysvětluje Dušková a cituje svůj zdroj: „Když mrzne, tak vás to donutí dělat takovýhle věci. V kancelářích je topení. K tomu se vždycky přitulím, abych měl záda v teple.“

Petr Bayer, DiS.

• Spojili jsme se pro vás! Přesto jsme Svobodní!

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Jenže nemá směny každý den. Ve volném čase, který by měl sloužit k odpočinku, musí vymýšlet, co se sebou. Přes den bloumá po městě, sedí v autě nebo jede za dětmi. Dojíždění autem přitom stojí další peníze, a každá cesta ho tak zároveň oddaluje od vize, že bude mít brzy zase domov.

„Superdávka v kombinaci s neřešenou krizí bydlení je opravdu průšvih. Sice tvrdí, že odměňuje lidi za práci, nicméně vůbec nebere v potaz reálné nájmy ve městech (například v tom, kde žije Petr) ani alimenty, které platí. Krize bydlení samozřejmě nemá být řešená jen dávkami. Je třeba skončit s krátkodobými nájemními smlouvami, s neomezeným nárůstem nájemného apod. V současné době jsou ale právě dávky bohužel to jediné, co lidi jako Petra drželo před pádem do bezdomovectví,“ píše novinářka.

Jedním z důvodů, proč se Petr bál svěřit svému okolí, že pobíral příspěvek na bydlení a pak že je bez domova, je strach, aby nevypadal, že „vysává stát“. Zdůrazňuje, že platil celý život daně.

„Petr sleduje političky a politiky, jak mluví o lidech, kteří žádají o dávky. Vzpomíná například na Mariana Jurečku a jeho předvolební ceduli s otázkou ‚Mají být dávky bez práce?‘ nebo výroky MPSV o ‚nemakačenkách‘,“ popisuje redaktorka.

Na sociálních sítích Petr pročítá skupiny k nové superdávce i debaty, které provázejí tuzemskou sociální politiku už bezmála třicet let. Sleduje výroky o zneužívačích dávek, naposledy opakované ministrem Juchelkou minulý týden, o neplatičích nájmů, o tom, že si chudí mají najít práci.

„Ale ‚zneužívačů‘ je minimum. A hrozně moc těch, kdo berou dávky, normálně pracuje. Nechápu, proč tomu lidi nevěří. Nebo nechtějí věřit,“ diví se Petr a uvádí data o tom, kolik lidí bere dávky hmotné nouze, vysvětluje systém nové dávkové reformy i díry v něm.

„Lidi nemají informace a politici do nich pořád hustí, že se dávky zneužívají a že stojí hrozně moc peněz,“ říká muž.

„Když s Petrem mluvím, mám pocit, že se v politice a dávkových systémech orientuje lépe než většina lidí, kteří o nich přednášejí ve veřejném prostoru. Jeho zájem není teoretický, politika a zákony hmatatelně ovlivňují celý jeho život. Politici, kteří roky neřešili krizi bydlení a kteří prohlasovali novou superdávku, mohou za to, že je dnes bez domova. To jejich rozhodnutí zapříčinila, že Petr každý den musí přemýšlet, kde bude večer spát,“ uvádí novinářka.

Negativní reakce a hraběcí rady

K mužovu případu se ještě jednou vrátila. „Když jsme zveřejnili příběh Petra, který má plný úvazek a ani tak si nemůže dovolit bydlet, objevila se spousta negativních reakcí a hraběcích rad. Každá z nich odhaluje hluboko kořenící problémy celé debaty o bydlení, a nakonec i o individuální odpovědnosti a důstojném životě. Proto jsem se rozhodla je trochu rozebrat,“ napsala Dušková.

Jednou ze zmíněných rad podle ní je, ať si Petr vezme k práci brigádu a ať se přestěhuje na ubytovnu nebo do spolubydlení. „To by znamenalo, že má pracovat třeba 16 hodin denně, aby si mohl dovolit bydlení? Nebo že by měl bydlet s několika cizími lidmi v malém bytě, případně se nechat okrádat obchodníkem s chudobou?“ podivuje se novinářka.

Některým lidem přijde v pořádku, aby se Petr pro důstojný život skoro upracoval k smrti. Nebo aby bydlel v podmínkách, do kterých si nemůže přivést své děti, kde nebude mít soukromí, kde se nebude cítit dobře.

„Mně to normální nepřijde. Petr se ničím neprovinil. Zaslouží si důstojné bydlení jako každý jiný. Když důstojné bydlení nemáte, nebo když se točíte mezi plným úvazkem a pak ještě brigádami, jak mu někteří radili, brutálně to odnáší vaše tělo i psychika. Přicházejí deprese, nemoci, vyčerpání. Může to mít doživotní následky. A cesta ven se hledá už jen velmi těžko,“ uvádí redaktorka.

Dále lidé radí, ať si muž najde lépe placenou práci. „Žádná taková, kterou by Petr mohl dělat, v okolí není. Do jiného města se stěhovat nechce kvůli dětem. Petr je ve své práci sedm let, je tam spokojený. Změnit práci přináší navíc další rizika – zkušební doba atd.,“ připomíná Dušková.

Lidé podle ní také píšou, že Petr je finančně negramotný, jinak by se do takové situace nedostal. „Toto je asi nejabsurdnější argument. S platem v továrně, vysokými tržními nájmy a alimenty 9 tisíc měsíčně opravdu nemáte šanci ušetřit. Nemůžete si koupit investiční byt, jak chytře radí někteří milionáři. Není to otázka finanční gramotnosti, ale prosté matematiky. Dnes, pokud nemáte vlastní bydlení nebo přátelský nájem, můžete upadnout do nouze z roku na rok, i když máte fajn zaměstnání a neděláte nic špatně. Vše stojí na libovůli majitelů bytů a na tom, zda vám dají smlouvu na neurčito a zda budou zvyšovat nájem,“ píše novinářka.

Naopak souhlasí s názorem, že stát nemá platit dávky, které kompenzují předražené bydlení. „Měl by ale regulovat ceny nájemného a celý trh s bydlením tak, aby to nebylo vůbec potřeba. Existuje na to řada nástrojů, spousta z nich už jinde funguje. Nakonec bydlení je právo, ne privilegium. A to říká i pro ČR závazný Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech,“ zdůrazňuje redaktorka a cituje článek 11: „Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek.“

Teorie, že se může každý „vypracovat“, selhávají

Snaha vykreslit Petrovu situaci jako individuální selhání podle Duškové nefunguje. „To, že jeho osudem zmítají zejména konkrétní politické kroky a špatně nastavená legislativa, je do očí bijící. Přesto to spousta lidí odmítá vidět a přiznat. Vnímat Petrovu situaci jako jeho vlastní blbost totiž znamená, že tito lidé mohou dál žít v iluzi, že si za svůj osud může opravdu každý sám. Že jejich bohatství je jen jejich zásluha, nikoli výsledek nerovně nastavených podmínek a politiky, která je štědrá k nejbohatším a která naopak šlape po nejchudších,“ uvádí novinářka.

Fotogalerie: - O připravenosti armády

Individuální odpovědnost se podle ní stala čím dál absurdnější mantrou lidí, kterým současné nastavení společnosti vyhovuje, protože z něj profitují.

„Jenže pravda je taková, že i když uděláte všechno správně, tak můžete skončit na ulici. Jen protože nemáte bohatou rodinu a společenské výhody, které z toho pramení. Nebo protože jste v devadesátkách neměli štěstí a třeba ‚dobře‘ neprivatizovali. Vinit Petra za jeho situaci není jen nehumánní, je to taky hloupé. Když se podíváte na data, pravicové teorie o tom, že se může každý ‚vypracovat‘, když bude dost makat, selhávají. A nějaké spravedlnosti a tomu, že kapitalismus měří každému stejným metrem, už minimálně od roku 2008 věřit opravdu nejde,“ soudí Dušková.

Všichni jsme podle ní spoluzodpovědní za to, jakou společnost tvoříme a za to, jak se v ní žije ostatním. I když taková představa není hodně lidem příjemná.

Psali jsme:

Ančincová (Piráti): Dávky nemají vytvářet závislost na státu

Juchelka (ANO): Lidé nejsou statistika

Systém „Jenda“, nebo „jejda“? Nájezd Jurečkovy superdávky je prý pěkný chaos

Jurečka přivedl na tiskovku Romy, děkovali za dávky. Ostuda, zuří jiní. A hádka i mezi lidovci