Během roku 2018 zemřeli v Afghánistánu čtyři čeští vojáci. Kromě Spojených států jsme byli jedinou zemí koalice, která za boj s teroristy v této zemi platila životy svých mužů. Velvyslanec USA v ČR Stephen King nedávno zdůraznil, že si české oběti velice váží. Jak důležitým spojencem jsme nyní pro USA? A je dobře, že v Afghánistánu zůstáváme?

Skutečné, reálné spojenectví a přátelství je velmi cenná věc. Obzvláště pro zemi, jejíž schopnost čelit samostatně současným hrozbám je velmi omezená. Odvolávat se na naše závazky však nesmí znamenat to, že se nebudeme ptát na smysl ztrát toho nejcennějšího. Životů našich vojáků. Klást si Cui bono? Je legitimní vést debatu o tom, jak dlouho budeme ještě v zemi pod Hindúkušem. Jak jsme úspěšní? Zda naše oběti stojí za to. To vše je věc politická, nikterak zpochybňující dobrou práci, kterou tam odvádí naši vojáci. To není projev zbabělství, a ani rezignací na spojenecké závazky, čímž by byl okamžitý odchod, to samozřejmě nikdo nežádá.

Jsem přesvědčen, že vojensky nemůžeme tuto zemi udržet. Není pravda, že s teroristy se nevyjednává. Musí se s nimi jednat a děje se tak nejen v Kataru za účasti Američanů. Pouze s přáteli nevyjednáváte. S nepřítelem ano, záleží však z jaké pozice, síly a uvědomění si reality situace, ve které se nacházíme. A cíl? Zajistit, že země po stažení aliančních vojsk nebude opět základnou pro mezinárodní džihád. Názory a návrhy řešení zůstat další řadu let považuji za scestné. To bude jenom odčerpávat naše lidské a materiální zdroje a nepovede to ke kýženému cíli. Tálibán neporazíme. Obzvláště bude-li i nadále podporován Pákistánem. Afghánské národní síly, navzdory našemu úsilí, nebudou nikdy dost vycvičené a loajální k vládě v Kábulu, policie obzvlášť. Místní nemají Tálibánce příliš rádi, nás ovšem ještě méně. Problémům země a jejich složitému etnickému a mocenskému složení v mnohém nerozumíme, a když nám Tálibánci řeknou: „Vy máte hodinky, my máme čas,“ tak nám nedochází symbolika tohoto sdělení.