Přestože se o covidu-19 ve veřejném prostoru hodně mluví a píše, málo se zmiňuje, jaké může mít toto onemocnění vliv na zdraví člověka. Ví se už přesně, co všechno může v lidském organismu poškodit?
Covid-19 jako všechna virová onemocnění je vlastně multisystémové onemocnění. To znamená, že má sice jako nejčastější cílový orgán dýchací cesty a plíce, protože je to respirační infekce, ale může poškodit řadu dalších orgánů a systémů. Z těch nejzávažnějších je to asi srdeční sval, kdy ho vzácně může poškodit tak, že to může imitovat infarkt a srdce může selhat. Může být ohrožen nebo postižen nervový systém člověka, a to včetně nervů periferních i centrálních, kdy to způsobuje změny chování i vnímání člověka, poruchy vědomí, a to je samozřejmě velmi závažné. Také může dojít k poruše srážení krve a zánětům drobných cév, kdy z ucpání těch cév sraženinami může dojít k opravdu masívní embolii, když se sraženina utrhne, nebo k nedokrevnosti končetiny z toho, jak tam stagnuje krev a stagnuje okysličení. A to jsem nezmínila vliv na imunitní systém, kdy u některých případů dochází tím virem k takovému potlačení imunity, k takovému poklesu lymfocytů, že mohou přerůst v další druhotné infekce bakteriální plísňové, které mohou být příčinou závažného stavu nebo přímo smrti dotyčného. Vliv toho viru na člověka je tedy velmi výrazný.
Co je zatím známo o dopadu této choroby na pacienty s chronickými nemocemi plic?
Je to různé mezi jednotlivými plicními chronickými onemocněními, určitě to nelze podcenit. Samozřejmě pacienti, co mají závažné plicní postižení, mohou mít těžký průběh covid-19. Nejvýrazněji to vidíme pouze u pacientů s CHOPN, s chronickou obstrukční plicní nemocí, zejména u těch, kteří mají pokročilou nemoc, to znamená, že mají poškozené dýchací cesty a poškozenou plicní tkáň, většinou v důsledku kouření, a mají omezené funkce. Ti mívají průběh covidu těžší. Platí to i u pacientů s intersticiálními procesy nebo jednoduše řečeno s plicní fibrózou. My jsme zatím naštěstí u těchto pacientů závažné průběhy covid-19 nepozorovali, respektive jsme nepřijímali žádného z těchto pacientů ani v té jarní tzv. vlně ani teď v podzimní, kteří by byli zhoršení v důsledku covid-19. Naopak u některých pacientů proběhl covid-19 ambulantně bez větších komplikací.
Vy jste se nedávno veřejně vyjádřila, že u části vyléčených zřejmě covid-19 zanechává na plicích stopy. Zaujalo mě slovo „zřejmě“. Zatím to není prokázané?
To slovo „zřejmě“ jsem použila proto, že nevíme, jak dlouho tam ty změny přetrvávají. Jde totiž o ještě příliš krátkou dobu u sledovaných nemocných. Něco víme od čínských kolegů, kteří už publikovali soubory nemocných, že covid zanechává změny v plicní tkáni, a to ve smyslu zmnožení vaziva, jizev nebo přetrvávání zánětlivých infiltrátů po nejasně dlouhou dobu. A úplně nevíme, jak se budou ti nemocní vyvíjet v čase. V době, kdy pouštíme pacienty z hospitalizace, protože jsou už zlepšení, nepotřebují kyslík a jejich zápal plic způsobený covidem se hojí, mají třeba změny, které se potom ještě dlouhou dobu vyvíjejí. U některých téměř mizí nebo zmizí, ale u některých zanechají stopy, které těm pacientům třeba ještě dlouhodobě vadí. A to, jak se to bude vyvíjet, zdali to bude ústit do obrazu nějakého chronického onemocnění nebo zda u většiny pacientů zcela vymizí, teprve uvidíme.
Psali jsme:
Jestli jde o trvalé poškození nebo existuje léčba, která je dokáže zahladit, a jak dlouho by měl být takový pacient pod dohledem odborníka, to zatím známo není?
To prostě nevíme. Velice pravděpodobně do jisté míry ovlivňuje vývoj změn nebo vývoj té špatné reakce plicní tkáně na koronavirus léčba kortikoidy. Takže pacienti, kteří jsou hospitalizovaní a mají plicní postižení, dostávají všichni hned v úvodu kortikoidy. Je to i součástí doporučených postupů u řady odborných společností, co se týče covidu-19, samozřejmě kromě antivirových léků a tak dále. Je zřejmě dobré potlačit vhodným způsobem imunitní odpověď plicní tkáně nebo celého imunitního systému vůči covidu-19, a tím je pravděpodobně možné zmírnit důsledky na plicní tkáň.
Covidem-19 onemocněl i europoslanec Jiří Pospíšil, který byl převezen na jednotku intenzívní péče do motolské fakultní nemocnice poté, co se k nákaze přidal zápal plic a problémy s dýcháním, jak politik na sociálních sítích sám informoval. Jak často dochází v souvislosti s onemocněním covidem-19 k zápalu plic?
To je jedna a táž nemoc, zápal plic je v tomto případě způsobený covidem. Nevím, jak to bylo u pana europoslance, ale covid-19 de facto ve valné většině případů pacientů s příznaky je postižení dýchacího aparátu včetně plic, takže jakýsi zápal plic. Kdybychom dělali CT hrudníku, tak prakticky u všech pacientů tam změny najdeme, ačkoli na běžném rentgenu vidět nejsou. Druhá varianta je, že skutečně ten dotyčný neměl žádný zápal plic při covidu nebo velmi diskrétní, že nebyl vidět na běžném rentgenu, ale v důsledku oslabené imunity mohl dostat bakteriální infekci. Ale ve většině případů postižení plicní tkáně – ty stíny, které my vidíme na rentgenu, ten zápal plic – je způsobeno samotným virem, což bývá nejtypičtějším znakem této nemoci.
Za jak závažné onemocnění covid-19 vy osobně považujete a co říkáte často používanému srovnání s „chřipečkou“?
Nepatřím ani k těm, kteří záměrně zveličují hrozbu covidu, ale ani to nebagatelizuji. Samozřejmě vždyť léčíme pacienty, kteří mají postižení plic, co vyžaduje hospitalizaci. Je poctivé říci, že 80 procent lidí nemá prakticky žádné příznaky onemocnění, když se nakazí. 20 procent z nakažených má příznaky, které jsou podobné jinému virovému onemocnění horních a dolních cest dýchacích. Pouze 5 procent těch lidí, kteří se nakazí, mají takové postižení plic, které je nutí k hospitalizaci. To je potenciálně může ohrozit na životě, pokud se postižení plic vyvine do rozsáhlého, kdy budou potřebovat vysokoprůtokový kyslík, umělou plicní ventilaci, případně mimotělní oběh. Ale je to jenom malá část z těch, kteří se s infekcí covid-19 potkají. Takže si nejsem jista, kam na škále covid-19 umístit. Možná to bude podobné stran závažnosti s některými chřipkami, které prodělaly antigenní drift, viz španělská chřipka a podobně, které měly také poměrně vysokou mortalitu. Asi bych tomu neříkala „chřipečka“, na druhou stranu pokud mi nějaká nemoc vyvolá příznaky pouze u pětiny lidí a z ní jenom malá část onemocní závažně, tak to asi také není taková hrozba, abychom se toho museli všichni velmi výrazně bát. Takže něco mezi tím.
Co říkáte číslům pozitivně testovaných, hospitalizovaných, mrtvých?
Myslím si, že teď v podzimní části pandemie je mortalita nižší. Nemám statistickou evaluaci, nedá se to ještě vyhodnotit přesně, protože někteří lidé dlouhodobě ještě leží na ARO. Ale mortalita vypadá nyní podstatně nižší, čili se dostáváme k číslům, jako když je těžší chřipka, mortalita může být podobná. To, co má ale oproti chřipce covid-19 častěji, je, že manifestně napadá plíce, když už má symptomatický průběh. Nedávala bych té nemoci ani mýticky hrůznou podobu, ani bych ji úplně nebagatelizovala. Celé to je o tom nemoc včas rozpoznat a vyselektovat nemocné, kteří se mohou léčit doma, vyselektovat ty, kteří potřebují hospitalizaci, a u těch zvážit, jaký typ léčby potřebují. Většinou to je buď symptomatická léčba, nebo kombinace antivirové léčby a léčby podporující nebo naopak oslabující imunitní systém, a podpora plicní funkce, případně umělá ventilace, konvalescentní plazma, cokoli z těch podpůrných režimů.
Nestavíte se tedy vyhraněností ani na jednu stranu barikády, která vznikla i mezi samotnými lékaři, z nichž některé osobnosti vyzvaly vládu, aby upustila od dalších zákazů. Ministr zdravotnictví Roman Prymula jim vzkázal, že tomu nerozumí. Přesto se zeptám. Co je vhodnější, omezovat lidi nebo nechat společnost – ten termín se sice trochu devalvoval – promořit?
Termín se sice devalvoval, nicméně promoření probíhá. Upřímně řečeno, ať už vlády různých zemí zvolily jakékoli postupy, tak efekt ve svém důsledku vypadá velmi podobně, kdy onemocnění probíhá v jakýchsi vlnách, které se vracejí. Opatření jako roušky do jisté míry zabraňují přenosu a možná napomáhají přijatelné imunizaci, kdy dostaneme menší dávku viru, že to nevyvolá vážnou nemoc, ale zvyká náš imunitní systém na koronavirus. Ale rozsáhlá opatření typu lockdownu jsou už tak vážné zásahy do života společnosti a do zdravotní péče, že se – a říkala jsem to i na jaře – skutečně bojím, že se zanedbá spousta dalších závažných diagnóz, což se dělo a děje. Protože i ti lidé, kteří se nebojí jít k lékaři, když mají obtíže, se obtížně dostávají k péči, protože velké části nemocnic jsou transformovány na oddělení pro covid a ambulantní péče je omezena.
My jako nemocnice s vysokou zátěží covid máme řadu oddělení transformovaných na oddělení od podezření na covid na interně přes covidová lůžka různého typu na plicní klinice, kde je nyní i část hrudní chirurgie v režimu covid, část geriatrie je také pod naší gescí v režimu covid, takže tyto kapacity máme v podstatě naplněné. Pak je ale problém, přiveze-li záchranná služba někoho, kdo má akutní dýchací potíže, není přímo na ARO a nemáme „čistý“ JIP, pak můžeme požádat pouze o lůžka JIP na jiných oborech. Čili struktura zdravotnictví, jak je ovlivněna opatřeními pro covid, ať už třeba někde jsou hypetrofická, protože tam lidí tolik nejezdí, nebo u nás, kde je to adekvátní stavu, blokuje na druhou stranu do jisté míry efektivní péči o ostatní diagnózy. Problémem jsou zejména zanedbané zhoubné nádory v důsledku strachu lidí a jarního lockdownu, kdy můžeme jen konstatovat, že je to pokročilá rakovina plic, diagnostikovali jsme ji, ale nemocný de facto umírá a my už můžeme nabídnout jedině paliativní péči, protože došlo ke zpoždění tří, čtyř měsíců. To je smutný důsledek našeho boje s covidem.
Chápu to správně, že jarní de facto umrtvení země nebylo to, co mělo vaši podporu?
Můj zdravý rozum je proti těm zásadním restrikcím. Spíše jde o to, aby lidé rozuměli tomu, co dělají, takzvaně selským rozumem i smyslem a doporučení dodržovali rádi a ochotně, protože vědí, co dělají, a ne že by jen poslouchali zákazy a příkazy, kterým do značné míry vůbec nerozumí. Vždyť některé zákazy a příkazy jdou vyloženě proti sobě. Proč někde, kde se setká sto lidí, je to bezpečné, a jinde, kde se setká také sto lidí, je to vysoce nebezpečné? Možná kdyby byly lépe vysvětleny všechny kroky, které se dějí, tak by byly lépe akceptovány. Ale většina lidí po té jarní vlně, která nás od koronaviru neosvobodila, už nerada slyší na to, že se má nějak výrazně omezovat bez víry, že nás to zbaví koronaviru. A ono nás to koronaviru opravdu nezbaví. Do jisté míry to může zpomalit nárůst pacientů s covid-19, kteří přicházejí do nemocnic. Nicméně ale chápu, že rozhodování o opatřeních je v situaci neznámé hrozby s neznámými dopady těžké.
Psali jsme:
Zaujal vás přístup některé ze zemí v boji s koronavirem?
Já bych byla pro japonský typ. Japonci, když byli nachlazení, si všude nasazovali roušku, dezinfikují si ruce. To je osobně zodpovědný přístup, který by měl fungovat. Naopak nemá smysl, proč bych si měla brát roušku, když jdu po ulici, jako to bylo na jaře. To je absolutní nesmysl, když jdu do parku se psem, že musím mít roušku. Navíc pro řadu lidí, kteří mají omezené plicní funkce – fibrózu, chronickou obstrukční plicní nemoc a jsou na kyslíku – představuje rouška překážku, že radši nejdou vůbec ven, protože by nemohli dýchat.
Myslíte si, že už jsou lidé na příkazy a zákazy alergičtí a jako by čím dál více získával na síle názor, že čas solidarity ke starým a nemocným vypršel, že teď je třeba dát zemi do pořádku a začít žít normálním životem?
To není správně řečeno. Jaký čas solidarity? Ty zranitelné mohu stejně držet ochráněné. Pro mě má každý člověk stejnou cenu. Ale pokud někdo leží s Alzheimerovou demencí a má deset dalších diagnóz, tak ho může zabít covid, ale stejně tak ho může zabít chřipka, pneumoková pneumonie. Když jsme se bavili o tom, kam bych zařadila covid-19 stran závažnosti, tak když přijde pneumoková pneumonie, zápal plic způsobený jedním z nejběžnějších streptokoků, do nějakého domova důchodců nebo Alzheimer centra, tak mortalita je strašná. Ale o tom nikdo nemluví. Pneumokok zabíjí stejně tak jako koronavir. Opatření jsou potřebná, ale ne dělat tak rozsáhlé lockdowny.
Navíc lidé, kteří jsou často odkázáni na to, že jejich jedinými světlými body v životě – teď mluvím o lidech v domovech důchodců a v jiných formách sociální a dlouhodobé zdravotní péče – jediné, na co se těší, je, že za nimi přijde někdo z jejich blízkých. No a oni ho teď tři měsíce neuvidí. Ti, kteří mají poruchu mentálních funkcí, nechápou, proč za nimi nepřijde dcera, kterou poznávají, a najednou kolem sebe vidí kosmonauty, jak mohou vnímat personál ve speciálních oblecích a maskách. Prostě umřou steskem. Rozhodnou se odejít, umřít. Pro ně je to sociální smrt. Musí se to vzít z tohoto hlediska. Každý máme vyměřen na tomto světě nějaký počet dní, samozřejmě nebudu nikoho vraždit tím, že ho budu vystavovat neúměrnému riziku infekce čímkoli, ale na druhou stranu, jak dlouho vydržíme takhle zavření každý ve své ulitě, u svého počítače, se vším on-line? Myslím, že lidská populace, Homo sapiens, na tenhle způsob života není navyklá.
Jsou slyšet i hlasy, že to celé je především velká mediální bublina. Během první vlny na jaře zkritizoval profesor Žaloudík ostře Českou televizi za to, že její kanál ČT24 nonstop vysílal zpravodajství o koronaviru, přičemž na jiné nemoci umírá mnohem víc lidí, ale o těch se nevysílá nic. Nepřehánějí to média s referováním o covidu?
Mně se to nelíbilo předtím a nelíbí se mi to ani teď. Osobně nemám čas sledovat televizi a jiná média, kouknu se na internet, protože samozřejmě musím hodně pracovat ve virtuální realitě. Ale i kdybych se předtím koukala, tak se teď koukat nebudu, protože mě nebaví poslouchat každý den, a v tom souhlasím s panem profesorem Žaloudíkem, že zemřel rekordní, největší počet lidí za den na covid-19, což bylo dvacet, když na rakovinu zemře každý den těch dvacet. Ne rekordní jeden den, ale každý den dvacet. Má mi být více líto těch, kteří umřou na covid, než těch, kteří umřou na karcinom plic, který mají zanedbaný třeba kvůli covidu? Je to otázka filozofie. Opět opakuji, nechci, aby mi někdo vkládal do úst, že tu nemoc bagatelizuji. Nebagatelizuji. Já ty nemocné vidím, vidím je každý den. Nemocné léčíme, snažím se extrémně, abychom je vyléčit dokázali. Ale nemůžeme zapomínat na jiné nemoci. Média sehrála na jaře velmi negativní roli. To bylo i v situaci špatné interpretace různých fakt, která byla třeba kolem toho prvního známého mediálního covid případu.
Máte na mysli ten, který tragicky zasáhl přímo vaše oddělení?
Přesně tak, to byl ten případ nakaženého taxikáře, kdy došlo k absolutně lživým informacím. Těžko říct, zda si to média vymyslela sama nebo to někdo schválně špatně interpretoval, v důsledku čehož došlo k velkým tragédiím na našem oddělení. To skutečně bylo něco, co si myslím, že by si novináři měli vzít jako svoji reflexi, že jsou zodpovědní za to, co veřejnosti přinášejí, ať už to získají od kohokoli.
Prof.MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
Profesor Jan Pirk se několikrát vyjádřil, že vyšší věk sám o sobě není hlavním rizikovým faktorem. Tím je například i obezita, kouření, cukrovka, plicní onemocnění nebo snížená imunita. Jak ale tyhle rizikové skupiny chránit?
S těmi zranitelnými staříky to tak úplně opravdu není. To je velmi zjednodušená interpretace. U člověka, který má jen vyšší věk, ale nemá žádné komorbidity, riziko podstatně zvýšené není. Skutečné riziko pro těžký průběh je obezita, obzvlášť monstrózní obezita. To jsou morbidně nemocní lidé, kteří jsou těžce nemocní tou monstrózní obezitou. A ti jsou ohroženi v podstatě čímkoli. S takovými lidmi v intenzívní péči je pak neskutečná práce. Už jen manipulace a základní obsluha těchto lidí v intenzívní péči je neskutečná dřina a úporná snaha zachránit lidi, z nichž většina nic nedělá pro to, aby svůj stav nějakým způsobem změnila. Pokud se už na jaře říkalo, že obezita je velkým rizikem, tak mi řekněte, kolik obézních lidí, kteří se bojí koronaviru, a měli na to několik měsíců, zhublo, aby se dostalo z té rizikové skupiny? Jak stát dělá osvětu? Je načase říci: Podívejte se, občané, je tady covid, vypadá to, že si bere pravděpodobně víc ty, kteří mají obezitu, vysoký tlak, cukrovku, je to velmi dobře ovlivnitelné stylem života. Koukněte se na to, jakým stylem žijete, zvažte se, udělejte si BMI, změřte si tlak, zkuste zhubnout, máte na to dost času do další vlny.
Doporučovala byste lidem v této době, aby se chovali stejně jako dřív nebo byli v přístupu k jiným opatrní, nepodávali si ruce, mluvili na sebe z odstupu dvou metrů a podobně? Profesor Pirk pro ParlamentníListy.cz říkal, že se chová pořád stejně. Jak to řešíte vy?
Pan profesor Pirk se chová úplně stejně, protože se chová takzvaně normálně a nevyhledává schválně skutečně rizikové situace, takže se nemusí bát víc než ostatní. Navíc on už covid prodělal, a to téměř bezpříznakově. Já nemůžu říkat, že se chovám stejně, protože můj život je ovlivněn tím, že jakoby „žiji v covidu“ velkou část svého každodenního života, takže můj život je velmi hektický. Roušku používám tam, kde ji buď používat musím, nebo tam, kde je to užitečné, tedy v práci, při styku s pacienty, s kolegy. Od léta máme na naší klinice nařízeno, abychom se nediskvalifikovali navzájem, že se stýkáme jen v dvojkových respirátorech i sami mezi sebou. Ale normální život, pokud na něj mám čas, tak se snažím trávit pokud možno bez roušky,a pokud možno tam, kde mohu bez roušky být.
Nechala byste se v případě objevu účinné vakcíny sama očkovat a jako autorita byste to veřejnosti doporučila? Měli by se lidé proti covidu nechat očkovat?
Nejsem si úplně jistá, jestli já bych se nechala očkovat. Navíc si myslím, že jsem covid sama už prodělala mezi lednem a únorem. Když jsme byli v Bavorsku, tak jsem klinicky měla onemocnění, které tomu zcela jasně odpovídalo. Ale opravdu nevím. Možná to my zdravotníci dostaneme příkazem, pak se samozřejmě očkovat budu muset nechat, ale sama v tom ještě nemám jasno. Nicméně rizikovým skupinám, obézním pacientům, diabetikům, hypertonikům, pacientům s chronickou obstrukční plicní nemocí, případně v kolektivních zařízeních skupinám zranitelných starých lidí s mnoha diagnózami, bych to očkování asi doporučila.
Při ochraně před nákazou se často skloňuje slovo roušky. Co si myslíte o významu jejich používání?
Mně osobně samozřejmě není rouška vůbec příjemná. Ale chápu, že když je někdo nachlazen, neměl by bez roušky být, pokud jde mezi ostatní lidi. Raději by měl zůstat doma a nechodit prskat na ostatní. Já bych tu odpovědnost vzala od toho, kdo má příznaky. Samozřejmě mohou být bezpříznakoví nosiči, ale těch je o něco méně. A pořád to vychází tak, že řada nemocných, co k nám přicházejí, roušky nosili a vůbec nevědí, kde se nakazili. I vámi zmiňovaný pan poslanec Pospíšil uvedl, že se všude chránil respirátorem FPP2, a že doufá, že nikoho nenakazil. Proč se tedy nakazil sám, když měl jednu z nejúčinnějších ochran? Nemám pocit, že by se nakazili od svých školních dětí, to neslyšíme. Většinou to je jiný rodinný příslušník nebo návštěva nějaké akce, dovolená, jeli s někým nakaženým v autobuse, nedokáže se to úplně odprezentovat. Dodržovali všechna nařízení, a přesto se nakazili. V době, kdy všude nosíme roušky, k nám stejně chodí lidé takto nemocní. A to už roušky nosíme dlouho. Pokud se budete od někoho distancovat dva metry, tak rouška funguje jako zbytečný přídavný faktor. Ale vždy říkám: Bavíme se o rouškách, ale jakých rouškách? Pakliže je to úpletový hadr na puse, tak to není žádná rouška. Většina těch lidí má pohodlné úpletové hadry, kouká jim z toho nos. Je to akorát kašpařina a je to k ničemu.
To oslavované jarní kutilství s domácím šitím roušek tedy bylo k ničemu?
Když lidé šili roušky podle doporučení světové organizace proti infekčním nemocem, tedy dvou až třívrstvou roušku z pevného plátna, a nosili ji dobře utaženou na obličeji, tak to je rouška, která je efektivní po dobu třeba jednoho dne. Pak se musí vyprat, vyžehlit a tak dále. Maska nebo respirátor, který mám já na obličeji, účinně chrání mě i mé okolí, protože to je takzvaný dvojkový respirátor bez výdechového ventilku, mám ho utěsněný dvěma gumičkami. Je to velmi nepohodlné, nedá se to nosit pořád, ale je to efektivní. Čili je rouška a rouška. Osobně si myslím, že k nám chodí lidé nakažení z akcí, kde všichni měli tzv. roušku, a přesto tam k té infekci došlo. Jestli rouška zbrzdila, že člověk naprskal na toho druhého méně bacilů, tak to je příznivý faktor, ale že by byla rouška samospásná, si nemyslím. I v populacích, kde je měli striktně nařízené celou dobu, stejně mají druhou vlnu.
Máme se obávat, že tu s námi bude už koronavirus navždy a my se budeme muset smířit s tím, že s některými opatřeními a omezeními budeme žít nastálo?
Svět, jaký je, si děláme my sami, ne koronavirus. Svět máme podle toho, jak jsme se k tomu postavili. Já bych to úplně nebrala tak defétisticky. Už na jaře jsem řekla, že si budeme muset zvyknout, že „milý“ koronavirus zařadíme do portfolia nemocí a budeme muset s tím žít. Vadí nám, že každý rok umře na tuberkulózu jeden a půl milionu lidí? Řešíte to? Vadí vám, že každý rok na AIDS zemřou další statisíce lidí? Také vám to nevadí. Proč vám má vadit, že umřou nějací lidé na koronavirus? Tím to vůbec nebagatelizuji. Jenom je důležité si uvědomit, že tu máme novou nemoc a že se ji musíme naučit léčit. To je důležitější, protože ona prostě nezmizí. Zmizela by pouze v situaci, kdybychom měli efektivní vakcínu a naočkovali ze zákona všechny obyvatele celé planety, jako to bylo při eradikaci – úplném vymýcení – černých neštovic. O tom zatím nemůžeme u koronaviru mluvit. Navíc černé neštovice svou závažností byly daleko horší než koronavirus.
Ale zase, hovoříme o nemoci, kdy 80 procent nemocných nemá žádné příznaky, jen 20 procent ano, 5 procent závažné. Bavíme se tedy jen o omezeném počtu, kteří mají skutečně těžký průběh. Také se postupně s koronavirem už řada lidí potkala, tak další vlny mohou být menší, nebudou tak výrazné. Třeba se dostaneme ke stavu jako u chřipkové epidemie, na kterou už teď nikdo nemyslí, že k nám chodí lidé v těžkém stavu, umírají, chodí na JIPku se zápalem plic, my je izolujeme na izolačních pokojích, případně v boxech, ale neděláme určitě takhle rozsáhlá opatření. Ale chřipku známe. Náš imunitní systém ji zná, i když ona se dost mění. Ale chřipku, když zasadíte do populace, která ji nezná, jako byli indiáni v rezervacích nebo obyvatelstvo Sachalinu, zabíjela v podstatě všechny, které potkala. Daleko víc než třeba koronavirus. Takže věřím, že si najdeme rovnováhu s koronavirem SARS CoV-2, že budeme s covidem nějakým způsobem žít, že nezdevastujeme celou společnost a nepropadneme tomu, že svět už nebude nikdy takový, co býval. Podle mě daleko horší zásah, že svět není, jako býval, udělal virus HIV a AIDS, a přesto jsme se s tím naučili žít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
COVID-19
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
