Papež Lev se v průběhu letošního adventu vyslovil nejen na podporu jednoty křesťanského světa, ale také k jednotě „západu“. Vzhledem k tomu, že šlo o reakci na prezidenta Trumpa je zřejmé, že šlo o vstup pontifika do aktuálního mezinárodního dění. Vztah Evropy a USA se letos skutečně stal jedním z nejdůležitějších témat. Pojďme se nad ním zamyslet právě z hlediska civilizace západního křesťanství. V čem vnímáte důležitost tohoto spojenectví „severoatlantické civilizace“?
Nejen severoatlantickou civilizaci, ale celý svět by měly spojovat hodnoty, které vycházejí z toho, co je neměnné. Právě víra nám takové hodnoty nabízí – a uskutečňovat by se měly bez ohledu na to, kdo zrovna stojí v čele té nebo oné politické reprezentace a jaké napětí ve světě panuje.
Zároveň je ale důležité říct jasně, kde stojíme. Ne v logice nepřátelství, ale v logice hodnot. Severoatlantický prostor je pro nás přirozeným civilizačním rámcem, protože se zde – byť někdy bolestně a nedokonale – hájí hodnoty, které považujeme za zásadní: osobní svoboda, svoboda vyznání, svoboda svědomí a projevu, včetně projevu náboženského. Tyto hodnoty nejsou samozřejmé a nelze je odsouvat do pozadí jen proto, že západní civilizace má i své slabiny. Právě naopak: víra nás vede k tomu, abychom tyto hodnoty nejen bránili, ale také kultivovali a očišťovali od jejich deformací.
Letošní rok byl v katolické církvi ve znamení nového pontifikátu, papež Lev XIV. si své jméno zvolil jako odkaz na Lva XIII., navždy spojeného s encyklikou „Rerum Novarum“, česky „O nových věcech“, která definovala vztah křesťanství k bouřlivým změnám průmyslové revoluce a sociálním výzvám, které přinesla. V současnosti jsme opět v době, kdy nové technologie zásadně proměňují společenské vztahy. O čem by tedy podle vás měly být „Rerum novarum“ jednadvacátého století?
Encyklika Rerum novarum reagovala na sociální otázky své doby – na důsledky průmyslové revoluce a proměnu pracovních a společenských vztahů. Dnes stojíme před jinou, ale neméně zásadní proměnou: nástupem digitálních technologií a umělé inteligence. „Rerum novarum“ 21. století by proto podle mě měla připomínat, že svět se nesmí zredukovat pouze na rozum, výkon a technickou inteligenci. Vedle umělé inteligence musí zůstat prostor pro srdce – pro vztah, empatii, odpovědnost za druhého člověka a otevřenost Božímu zjevení.
Dnes už nebojujeme především s chudobou materiální, ale s chudobou vztahovou. Technologie, které nám měly usnadnit komunikaci, často vedou k izolaci a osamělosti. Církev zde má důležitou roli: připomínat, že člověk sám zmůže jen málo, že potřebuje společenství, a také varovat před individualismem, který živý vztah nahrazuje virtuálním světem. To je podle mě jedno z klíčových témat naší doby.
Velké změny světu přinesl i končící rok, zejména ve světovém uspořádání. Co je podle vás to nejdůležitější, co bychom si z podstaty křesťanství měli připomenout právě letos, abychom to v aktuálních proměnách neztratili ze zřetele?
Křesťanství nepodléhá módním změnám ani rychlým proměnám společenských orientací. Stále má na zřeteli člověka – jednotlivce i společné dobro. A právě to bychom si měli v době globálních otřesů znovu připomenout.
Víra nás učí dívat se na svět nejen prizmatem mocenských zájmů, strachu nebo ekonomických kalkulů, ale skrze důstojnost každého člověka. A zároveň nás vede k odpovědnosti za celek, za společnost, v níž žijeme. To se promítá jak do osobního života víry, tak do sociální nauky církve, která zůstává překvapivě aktuální i dnes.
Vánoce jsou tradičně chápány jako období setkávání, ale také smíření. V době, kdy v naší zemi máme za sebou vypjaté volební období se otázka smíření v rodině, sousedství, komunitě jeví jako velmi důležitá. Co je podle vás to nejdůležitější, abychom dokázali žít spolu „smířeni“, i když se na mnoho věcí budeme dívat jinak?
Silným symbolem pro naše vztahy se nejen o Vánocích může stát betlém. Vidíme v něm ten nejužší vztah, který každý člověk potřebuje – rodinu, zde v podobě Marie, Josefa a dítěte. A zároveň vidíme lidi, kteří přicházejí z různých prostředí: vzdělané mudrce i prosté pastýře.
Důležité je, že nestojí proti sobě. Mají různé zkušenosti, jiný pohled na svět, ale jeden směr. Byla by to zrada a krok zpět, kdybychom v době, kdy svět prožívá napětí a nejistotu, začali stavět barikády i v rodinách, mezi sousedy nebo v národě. Smíření neznamená, že musíme druhému ve všem dát za pravdu. Znamená to neztratit schopnost vidět v druhém člověka, a ne nepřítele.
Předvánoční čas adventu je symbolizován čtyřmi svícemi, „mír“ je z nich ta závěrečná, patrně nejdůležitější. První svíce je označována jako „naděje“. Pokud se bavíme o naději, tak se v českém veřejném prostoru velmi rozšířila definice od Václava Havla, podle které „naděje není přesvědčení, že to dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na výsledek“. Některým ale tato „jistota“ přijde až příliš utopická a limitující v reflexi a přemýšlení o světě. Podobně byla letos reflektována také „bojovnost“ zesnulého kardinála Duky. Co tedy dělat, aby si víra zachovala svůj smysl, ale nestal se z ní fanatismus?
Podstatou naděje je vytrvat na dobré cestě i tehdy, když je náročná, vyžaduje oběť a trpělivé čekání. Naděje není útěk od reality ani naivní optimismus, který přehlíží problémy světa. Je to vědomé rozhodnutí zůstat věrný tomu, co považujeme za správné, i když se to krátkodobě nevyplácí a kdy výsledek není jistý. Křesťanská naděje počítá s tím, že realita je často složitá, zraněná a plná konfliktů. Právě proto ale člověka nevede k rezignaci ani k cynismu, nýbrž k odpovědnosti. Učí nás nést i neúspěch, aniž bychom se vzdali dobra, a přijmout, že některé věci dozrávají pomalu a nelze je vynutit silou.
U kardinála Duky je třeba vidět jeho osobní a historickou zkušenost. Jeho bojovnost byla reakcí na to, co ve společnosti vnímal jako nezdravé nebo nebezpečné. A občas je dobře, když se někdo nebojí ozvat, i za cenu nepochopení. Není špatné, když někteří svým hlasem připomínají, že určité hodnoty nejsou samozřejmostí. Jeho postoj jsem vnímal jako výstražné světlo u cesty – podobně jako patníky nebo reflexní značky v mlze a dešti. Nejsou tam proto, aby nás děsily, ale aby nás upozornily, že je třeba zpomalit a být opatrný.
Fotogalerie: - Pohřeb kardinála Duky
Svíce naděje, lásky a míru jsme už probrali, zbývá nám svíce třetí, a to je „radost“. Někdy je velmi těžké si jí v životě udržet. Máte na to jako kněz i jako člověk nějaký osvědčený recept?
Radost má mnoho podob a každý ji může prožívat trochu jinak. Nejčastěji ale přichází tehdy, když přijmeme, že jsme milováni – že jsme pro někoho důležití. A pak tehdy, když tuto přijatou lásku dokážeme předávat dál. Radost se tedy rodí v základních vztazích – v rodině, manželství, ale i na pracovišti nebo ve společnosti. Když dokážeme projevit dobro druhému a zároveň ho přijmout, dobro se šíří.
A velmi prakticky: radost začíná u vděčnosti za malé, každodenní věci, které považujeme za samozřejmé. Že se ráno probudíme bez bolesti, že se bezpečně dostaneme do práce, že máme kde bydlet a kde se ohřát. Jsou to drobnosti, které často oceníme až tehdy, když zmizí. Vděčnost za každodenní „obyčejné“ dary je jedním z nejjistějších zdrojů radosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Cítíte o letošních Vánocích naději?
