Pane doktore, jste všeobecně známý odborník na gotické umění, zvláště architekturu, umělecké řemeslo a také vysokoškolský pedagog. Realizoval jste celou řadu výstav, při kterých jste spolupracoval s významnými muzei a galeriemi v zahraničí. Připomeňme alespoň náročné výstavní projekty Ferdinand V. Dobrotivý nebo Václav IV. a umění krásného slohu. Jak reagujete na požáry francouzských katedrál?
Požár v Paříži v roce 2018 a v Nantes před několika týdny považuji, ve shodě s názorem pražského arcibiskupa, za útoky na „naši“ civilizaci. Licoměrná shovívavost médií nezakryje skutečné viníky. Dozvídáme se jen část pravdy. Poškozovaných památek je mnohem více. Vždy mne rozčílí, když někdo utýrá bezbranné zvíře, zapálí památný strom nebo starobylý dřevěný kostelík. Vaří se mi krev, když čtu, že viníci jsou neznámí, nebo jen „hloupí“ a ze žhářů se dělají „oběti společnosti“. Když hoří chrám, který znám z prohlídek s tamními památkáři od sakristie po střechu a navíc o něm sám rád přednáším v rámci výkladu evropské gotiky, tak jsem především překvapený, zaražený a nesmírně smutný. Po šoku přichází snaha pomoci. Okamžitě jsem vyvinul úsilí spolupráce s Francií. Restaurátorské dílny Pražského hradu jsou schopné účinně pomáhat. Mají vybavení na světové úrovni. Hradní pracoviště je součástí sídla prezidenta republiky a pan prezident se živě zajímá o historii a umění a s pohnutím sleduje současný společenský vývoj.
Může se něco takového stát u nás?
Suchovody katedrály a blízkost hasičské jednotky na Pražském hradě činí z pražské katedrály jednu z nejlépe zabezpečených gotických staveb Evropy. Ale přesto se začínám obávat – v morální rovině. Zrovna včera jsem prožil něco, co mne málem „zabilo“. Bylo to při rozhovoru s dobrým známým o požáru ve Francii. Po mém shrnutí události následovala, jak to jen říct co nejvhodněji, no řekněme, že překvapivá situace. Známý povídá: „No já ty migranty chápu, mají právo být rozčarovaní; má přítelkyně čekala na občanství tak dlouho, že bych jí pomohl zapálit svatýho Víta.“ Po pravdě řečeno, já jen zalapal po dechu a vzdal jakoukoli následnou diskusi.
Vraťme se k Notre Dame. Jaký způsob obnovy gotické stavby upřednostňujete?
To je velice složitá tematika. Co člověk, to jiný názor. A rozdílné názory mohou mít francouzský prezident, památkář, architekt, urbanista, historik umění a kněz. V rámci zaslepení odborností bychom ale neměli zapomínat na přání národa, lidu, občanů. Sám dávám přednost objemové a obrysové obnově upomínající na historický stav, ale v detailu s příležitostí odlišit, co je staré a co je nové. Například bych obnovil střechu včetně štíhlé sanktusníkové vížky v úctě k práci stavitele E. Viollet-le-Duca. Ale kamenické prvky, které budou zhotovovány, ať jsou tesány s užitím tradičních středověkých způsobů práce. Snažil bych se maximálně uplatnit originální kameny. Současně bych ale dal možnost vytvořit dnešní detaily – nápisové pásky s letopočtem obnovy či jiným analytickým, na první bližší pohled viditelným odlišením stáří. Třeba na způsob novodobých kamenických značek. Ostatně, francouzská katedrální gotika je v rámci kleneb bravurní jednoduchou skládačkou s významnou rolí klenebních žeber a svorníků a přirozeně opěrných oblouků a pilířů. Obnovu každé katedrály vnímám jako možnost oživit stará a mnohdy i zanikající řemesla. Nemám rád hypermoderní architektonické realizace v historickém prostředí nebo vnášení multikulturních symbolů tam, kde je tradiční místo pro kříž. Přirozeně, že jsou i místa, kde mi nový obětní stůl nebo okna vůbec nevadí – každá doba přináší své, pokud má vlastní styl. Problém současného umění spatřuji v tom, že mnohdy se jedná o pouhou provokaci.
Máte konkrétní příklady vhodných úprav v rámci památkové péče?
Ano, hned několik. Před nedávnou dobou jsem inicioval v rámci obnovy Nejvyššího purkrabství zavěšení trámových stropů. Než aby krásné renesanční a raně barokní malované stropy byly uložené v depozitáři, ať je vidí návštěvníci Hradu. Podařilo se mi také navrhnout realizaci monumentální státní symboliky na reprezentačním schodišti Strakovy akademie. Památkově hodnotná budova, užívaná vládou získala nové umělecké dílo provedené tradiční vitrážovou technikou předními mistry svého řemesla. Domnívám se, že vytvoření vitrážových oken by prospělo také kapli sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří. Než čirá velká okna jako ve skleníku, pokusme se s ohledem na národní světici a blížící se výročí její mučednické smrti zamyslet, zda jsme schopní vkusným způsobem kultivovat místa s historickým duchovním významem.
Fotogalerie: - Notre-Dame v rekonstrukci
Často jako hlavní kurátor doprovázíte cenné výpůjčky z hradních fondů do Itálie, Německa, Rakouska, Nizozemí nebo Belgie a Ruska. Navíc jste uspořádal vlastní grandiózní výstavu Poklady Pražského hradu v Moskvě. Jak se obnovují památky v Ruské federaci?
Znám Petrohrad a Moskvu a považuji je za jedny z nejkrásnějších měst světa. Každé je tolik rozdílné. Genius loci Petrohradu ovlivňuje spojení řeky a moře. Čtrnáctimilionová Moskva je pak velkolepým příkladem urbanismu do šíře, neustálých obnov, úprav, přestaveb a výstavby výškových domů. Denně tam něco zaniká i vzniká. Dlužno ale říci, že Rusové si památek a historických parků i zahrad nesmírně váží. Jejich obnovy Kremlu, klášterů, paláců a usedlostí jsou na světové úrovni. Zvláště mám rád Kolomenskoje, Kuskovo a Archangelskoje. První vyniká raně renesanční architekturou chrámu. Druhá je barokní zahrada se zámkem, s jedinečnou světově proslulou sbírkou fajánse, kameniny a porcelánu. Třetí je pastvou pro oči každého milovníka empíru. Také proto je celá řada míst zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. V současné době ale také vrcholí obnova i „mladších“ památek – příkladem postupné úspěšné obnovy se zachováním charakteru místa je areál moskevské Výstavy úspěchů národního hospodářství (VDNCH).
Jaká jsou muzea a galerie v Ruské federaci?
Přes veškerou kritiku, kterou denně slýcháme (často od lidí, kteří v Rusku nikdy nebyli), jak vše ruské je špatné, jasně říkám, že znám jen státní profesionálně spravovaná pracoviště s rozvážným vědeckým přístupem v péči o svěřené sbírkové fondy. Poznal jsem Oružejnaju palatu v Kremlu, Treťjakovu galerii, Puškinovo muzeum, Umělecko-průmyslové muzeum stejně jako Ermitáž a řadu památníků připomínajících slavné vědce, literáty a skladatele. Znám jejich ředitelny, depozitáře stejně jako místnosti kurátorů a kustodů a především exponáty. Všude jsou nadšenci zapálení pro muzejní a galerijní práci. U muzejních pracovníků a kurátorů jednotlivých fondů převažují ženy. Dobře jsem poznal vedení i zaměstnance Andronikovského kláštera v Moskvě, kde je uchováváno umění Andreje Rublova a tradice tvorby ikon. Detailně jsem obeznámený s fondy Státního historického muzea na Rudém náměstí, kde vznikla upřímná přátelství s kolegyněmi starajícími se o zlatnictví, ikony, dřevořezby, nábytek, hodiny nebo keramiku či archeologické nálezy. Fascinuje mne stará ruská architektura ze dřeva i kamene, ikonostasy, ozdobné reliéfy z cihel a keramických tvarovek aj. Odborník i laik má celou řadu možností prohlídek interiérů chrámů, paláců, muzeí s vysokou lektorskou úrovní přednesu a vždy je co si koupit jako knihu nebo suvenýr. Zvláště knihy mě mile překvapují svou estetickou úrovní spojenou s odborným textem. Jinými slovy, péče o návštěvníka je na vysoké úrovni. Příkladem hypermoderní, multimediální prezentace je pak Zarjadje v nově zřízeném velkorysém parku uprostřed Moskvy. Zkrátka, není rozdíl mezi muzeem ve Vatikánu a v Petrohradě nebo v Paříži a Moskvě.
Kde jste se cítil nejlépe?
Obdivuji a podporuji historické zahrady. Proto neváhám s odpovědí. V Letním sadu v Petrohradě a v Botanické zahradě v Moskvě. Jsou to malé ráje uprostřed pulzujících metropolí, kde každý strom, keř, fajánsový květník a kamenná lavička mají své místo a významnou roli hraje také vodní prvek. Asi tušíte, jak jsem nadšený ze všech těch fontán, vodotrysků a kaskád v Petrohradě, Petrodvorci i Moskvě. U správy ruských památek se mi líbí, že se nesnaží jen podbízet turistům, ale že si uchovávají to, čemu se říká „ruská duše“. Ale to nejde převyprávět, to se musí zažít. Je to stejné jako v italské zahradě Giusti ve Veroně, botanické zahradě v Pádově, zahradě vodních hříček v Hellbrunnu u Salzburgu nebo v zámecké zahradě v Buchlovicích.
A u nás v České republice – kam se rád vracíte, kde jste spokojený, ale také – kde se vám nelíbí?
Děkuji za vaši otázku, protože je čas, kdy mnozí vyjíždějí do zahraničí, aniž znají vlast. Narodil jsem se v Čechách a znám jak Československo tak Českou a Slovenskou republiku. V naší republice máme celou řadu výjimečných míst, kde se snoubí historie s přírodou. Při svém zaměstnání jsem poznal většinu hradů i zámků a troufám si říci, že též gotických kostelů. Gotické umění považuji za nejhodnotnější. Rád jezdím na Karlštejn, protože tamní kaple nemá obdoby. Pan kastelán L. Kunst je vynikající manažer a zvládá nápory turistů. Pracují tam skvělí průvodci, někteří dříve působili na Pražském hradě. Stejně tak Křivoklát je působivé místo, které neztrácí nic na své původnosti. Nedávno mne mile překvapily znalosti průvodce Martina, teprve gymnazisty z Rakovníka. O letošní Noci kostelů jsem byl v Kladrubech u Stříbra. Noční prohlídka s kvalitním výkladem slečny průvodkyně stála za to a pan kastelán M. Zoubek dokáže spojit návštěvní provoz s bohoslužbami. Účastnit se o svátku Božího těla mše u každého z oltářů v Santiniho stavbě pro mne bylo hlubokým prožitkem, za který jsem vděčný páteru Miroslavu Martišovi, duchovnímu ze Stříbra. Ten dělá maximum pro obnovu kostelů a velmi se zasloužil i o dokončení velice kultivované opravy Lorety v Boru u Tachova a vlastně jí vdechl nový život. To je další pěkné místo, kde je u pozdně gotického hradu, později přestavěného na zámek, pěkný přírodně krajinářský park. Mezi má oblíbená místa také přináleží barokní a druhorokokový státní zámek Ploskovice, o který pečuje paní kastelánka J. Zimandlová, stejně jako barokní a novogotický zámek Lednice s příkladnou péčí dlouholeté kastelánky paní I. Holáskové. Tamní park nám může závidět celý svět. Tedy, až na ty bobry. Rád ale pobývám i na „Beethovenovském“ zámku v Hradci nad Moravicí, který za obnovu vděčí především panu kastelánovi R. Přibylovi. Zkrátka těch míst je celá řada. V současné době ale nejvíce volného času věnuji Chlumu svaté Maří u Sokolova. Na otázku, kde se mi nelíbí, také odpovím. Tam, kde se stará města mění jen v pěkné fasády, za kterými není život. Tam, kde se povalují koloběžky a podobné hlouposti. Kde jsou pročůrané, počmárané a poškrábané zdi. Tam, kde cizinec vítězí nad starousedlíkem. Tam, kde do kostela nahlížíte přes mříž a v restauraci vaří z kečupu. Obecně tam, kde se přestáváte cítit doma.
Proč se ve volných chvílích věnujete právě poutnímu místu Chlum svaté Maří?
Protože Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, založený svatou Anežkou Českou, mne pověřil dohledem nad způsobem památkové obnovy poutního chrámu, ambitů, proboštství a zahrad. Mým cílem je, aby stavba od slavných barokních architektů J. B. Matheye a K. Dientzenhofera s hodnotnými malbami a sochami byla co možná nejkvalitněji zrestaurována a především, aby zde vzniklo muzeum s pěknými exponáty a kvalitními texty. Chlum se může stát jedním z nejkrásnějších míst v naší zemi, ale jsme teprve na začátku běhu na dlouhou trať. Ale již nyní, při obnově, si uvědomuji, že bude zapotřebí především udržet duchovní charakter místa a připojit k němu vhodným způsobem poznání a relaxaci.
Takže i v době řádění viru covid-19 je u nás celá řada míst, kam lze pozvat čtenáře?
Nepochybně. Nabízím konkrétní příklad pro samotáře, partu přátel nebo rodinu s dětmi. Ale až potom, co si prohlédnete Pražský hrad (směje se) – jeho Starý královský palác s Vladislavským sálem, baziliku sv. Jiří, Katedrálu, Zlatou uličku nebo Královskou zahradu a Jižní zahrady. A nyní tip na cestu za poznáním. Vyjeďte na výlet do Panenského Týnce, ležícího mezi Slaným a Louny. Místo nedostavěného gotického parléřovského chrámu stojí za to. Mnozí se domnívají, že je zde pochována svatá Anežka poté, co její tělo bylo přeneseno z Prahy. Jiní, že je místem s nejsilnější pozitivní energií. Já zde shledávám gotiku předhusitského období, závan dvorského stylu na cestě mezi Prahou, Jenou, Altenburgem a Lipskem. Nedokončený klášterní kostel klarisek v Panenském Týnci, postavený z opuky a pískovce, je doslova brána severočeské gotiky. Samozřejmě že za návštěvu stojí i městské kostely ve Slaném a Lounech. Zvláště sv. Mikuláše v Lounech, který stavěl Benedikt Rejt, královský stavitel z Pražského hradu. Letos je tomu celých 500 let od položení základního kamene. I proto jsem osobně velice rád podpořil zápůjčku celé řady exponátů pro výstavu v Lounském muzeu. Ano, sbírky Pražského hradu nespolupracují jen s předními institucemi v zahraničí, ale také s regionálními muzei a galeriemi.
Vraťme se na začátek našeho povídání – co vás letos v rámci přístupu lidí k umění a historii nadchlo a co zklamalo?
V letošním roce mne potěšila touha lidí v obci Racov v Sedmihoří o poznání stáří tamního kostela sv. Martina, jeho opravu a údržbu i uchování liturgického významu. Stejně jako loď vytažená na břeh zůstává lodí, i kostel postavený mimo liturgii zůstává kostelem. V paměti obce, pro kterou byl zbudován, zůstává navždy posvátným místem. V dnešní době vlažného náboženství, plíživého zániku lidových tradic a nadvlády konzumu se s takovým opravdovým smyslem pro zachování středověké stavby bez ziskuchtivé vypočítavosti setkávám jen výjimečně. Radost mi ale dělají i mladí lidé, kteří dokážou hloubavě a kriticky přemýšlet o problémech naší přítomnosti v zrcadle minulosti. Zvláště studenti gymnázií v Českém Těšíně a v Kadani, když zvládli maturity i přijímačky na vysokou školu. Raduji se také z prvních pracovních úspěchů „mých“ absolventů UK v Praze.
Nijak neskrývám, co mne skutečně zklamalo. Jsou to zmíněný požár pozdně gotické katedrály v Nantes a výnos o zakrytí křesťanských mozaik z byzantského období v chrámu Nejsvětější moudrosti (Hagia Sofia) v Istanbulu. Pro křesťana je to políček, který si snad za přijímání muslimských běženců v Evropě nezasloužíme… Dokonce i Svatý otec vyjádřil znepokojení. Ale to je tak asi vše, co s tím uděláme, jakkoli věřím v diplomatické úsilí a doporučuji společný tlak na Turecko. Jednak z pohledu katolíka, jednak očima historika umění, neboť Konstantinopolský chrám je součástí světového dědictví. Ne nadarmo se celá Evropa učí o „pádu Konstantinopole“ na rozdíl od islámského světa, kde se vyučuje „dobytí Konstantinopole“. Věřím, že pravoslavné země, pro které je Byzantský odkaz stále živou tradicí a nedílnou součástí života i náboženství, se rázně ozvou a zjednají revizi výnosu. Dnes je to asi jen Rusko, které může zjednat nápravu. Pravoslavná církev a státní památková péče, komitéty předsedající mezinárodním společenstvím a odborníci se zkušenostmi s dokumentací, ochranou a obnovou památek v celé řadě zemí, naposledy v Sýrii, jsou nezpochybnitelnou kulturní silou. Konec konců, stát, který zachránil Palmyru, jak věřím, „zachrání“ i Hagii Sofii.
Psali jsme:
autor: Barbora Richterová
