V poslední době sledujeme „kauzu Írán“, ve které několik novinářů sdílí informace, údajně pocházejících od tajných služeb, o stycích bývalého prezidenta Klause a dvou europoslanců se zástupci Íránu. Jak na vás celá kauza působí?
Přiznám se, že dost podivně. Že by naše „tajné služby“ (a která to asi byla?) přestaly být tajné a staly se zdrojem informací pro aktivisty, kteří se snaží najít něco (cokoliv) na čelné představitele opozičních stran, z čeho by se v médiích dala našlehat jakkoliv nesmyslná aféra? Nevím, z čeho vychází, ani o tom, že by existoval nějaký „zákaz“ mluvit či stýkat se s nějakými diplomaty nebo dokonce nějaká „černá listina“, seznam těch, se kterými nesmíme mluvit.
Bude-li vládu sestavovat hnutí ANO, kterého partnera v ní chcete vidět nejvíce?Anketa
Navíc osobně nechápu, co je těm aktivistům do toho, s kým se politici stýkají, když neběží (aspoň pokud vím) žádné vyšetřování a i pak by to bylo věcí státních orgánů? Působí to na mne jako výraz zoufalství proponentů současného establishmentu, kterému se propadá půda pod nohama a který si odmítá připustit, že volby mohou dopadnout i jinak, než by si přáli.
Působil jste jako vedoucí české diplomatické mise v Íránu, takže Teherán i celý region znáte. Tak si pojďme vyjasnit, jaká je nyní diplomatická situace mezi Evropou a Íránskou islámskou republikou. A třeba i to, proč by stýkání s oficiálním diplomatickým zástupcem tohoto státu měl být nějaký skandál...
Ano, v Íránu jsem prožil celkem 11 let v různých funkcích, nejenom diplomatických, moje práce tam skončila v roce 2008, od té doby jsem tam nebyl.
Írán je velká a bohatá země, léta bezostyšně vykořisťovaná zejména britsko-americkými naftovými společnostmi. Byla terčem dvou západem zorganizovaných převratů, které svrhly demokratickou vládu premiéra Mosadeka v roce 1953 a které ukončily osvícenou vládu posledního perského monarchy Rézy Páhlavího v roce 1979, jak o tom vypráví bývalý „ekonomický zabiják“ John Perkins.
Diplomatické vztahy ČR-IRI na mne působí, zejména za současného vedení ministerstva zahraničí, značně rozporuplně. Írán byl od 20. let minulého století tradičním obchodním partnerem ČR. Po změně režimu u nás se k němu ale naše vlády otočily pohrdavě zády a obchodní obrat se propadl asi na 1/10 původního objemu, což natlačilo Írán k hledání řešení ve spolupráci s Čínou, to ve svém důsledku poškodilo řadu českých i íránských firem.
Íránci vědí, jak dopadly vlády států, které ustoupily tlaku západu (Irák, Libye, Sýrie,) a proto, když USA vypověděly tzv. jadernou dohodu, přestali ji respektovat také a neuhnuli ani tlaku sankcí, jakkoliv na ně dopadají velmi nepříjemně.
Nyní, za vlády Donalda Trumpa, mají naději na dosažení nové jaderné dohody. Myslím, že během Trumpovy návštěvy na Blízkém východě celkem jistě jednal i s Íránci. Doufám, že dochází k velkému posunu v jednání, včera probleskla v ČT zprávička, že Íránci jsou ochotní vydat obohacený uran výměnou za zrušení sankcí. To by podle mne byl přijatelný obchod pro obě strany. Naše diplomacie (tedy alespoň ta profesionální část), podle všeho čeká na naši novou vládu v naději, že současný naivní a poslušný aktivismus nahradí zdravý rozum a diplomacie bude opět hájit zájmy naší země.
Aktivisté přišli i s konstrukcí, že se s Íránci mělo domlouvat „vystoupení z NATO a vstup do BRICS“. Z pohledu diplomacie a všech kroků, co by pro to byly potřeba udělat - dá se o něčem takovém v reálném časovém horizontu vůbec uvažovat, nebo je to nereálná fantasmagorie?
Dotyční aktivisté a s nimi spřáhlí prorežimní propagandisté by měli především zveřejnit své politické zadání, kdo je platí a případně jaké drogy užívají, aby je napadaly takové konstrukce. Nevím, jak by Írán mohl ovlivnit naše případné vystoupení z NATO. Názory politických stran jsou všeobecně známé.
Co se vstupu ČR do BRICS týče, tak si myslím, že nyní, kdy se EU štěpí na „koalici ochotných“ a „koalici méně ochotných“ a kdy se až šílenou rusofóbií a našleháváním války na Ukrajině snaží zakrýt svoje chyby, skandály (např. Pfizer Gate a nebo Timmermansovo uplácení neziskovek aby prosadily Green Deal) a ekonomické potíže, jasně vyvstává potřeba hledání nové formy mezinárodní spolupráce. Ať již je to projekt V4+, Orbánův plán spolku středoevropských suverénních států, nebo tzv. Trojmoří, nezapomínejme také na EFTA a CEFTA.
Spolupráci se státy BRICS se dříve či později nevyhneme, už jenom z důvodu, že jich je mnoho a reprezentují nejenom velmi zajímavé trhy ale i obrovskou ekonomickou sílu.
Toto dění je ale komentováno i z druhé strany, zda se české tajné služby a jejich spřátelení novináři nesnaží rozšiřováním těchto informací ovlivnit podzimní volby. Co si o tom myslíte vy? A můžeme se dočkat ještě jiných podobných předvolebních „účelovek“?
S tímto názorem souhlasím, také celou aféru považuji za čistě účelovou a za součást tažení dotyčné služby proti opozičním stranám a jejich viditelným politikům. Dělá to na mne dojem zoufalé snahy nalézt v těchto stranách tzv.“slabé kusy“ na kterých lze najít nebo vytvořit nějakou skvrnku, ze které snadno vytvoří mediální aféru (připomíná to známý Werichův citát z filmu Císařův pekař „Skvrnu vytvoříme snadno“).
Věc ale měla poněkud kuriózní dohru v Poslanecké sněmovně, kam přišla skupina aktivistů s peticí, požadující zveřejnění informací o těchto schůzkách, což už přišlo moc i zástupcům tajných služeb a odehrálo se kolem toho velmi zvláštní divadlo. Dovedete si představit, že by se do budoucna česká zahraniční politika, která vždy stála na diskrétnosti, odehrávala takto „veřejně“, jak si tito lidé představují?
Považuji to za derniéru doby řvoucích menšin nejrůznějších aktivistů, které s ústupem tzv. liberální demokracie ztrácí především finanční podporu a s nástupem konzervativních názorových proudů potupně končí. Nicméně jako každá chcípající bestie, i ona ještě kolem sebe kope a stříká jedovaté sliny.
Což nabízí obecnější otázku: V čem se podle vás změnila česká zahraniční politika a Černínský palác za současného ministra Lipavského?
Když slyším jeho vyjádření, propadám zoufalství a přemýšlím, jak dlouho asi potrvá jeho nástupcům následky jeho působení na MZV odstranit, zejména v narušených vztazích s mnoha zeměmi, se kterými nás tradičně pojily pragmatické vztahy, jako třeba zmiňovaný Írán. Jako člověk, který sleduje situaci v zahraničí, už (řečeno mluvou vojáků základní služby) stříhám metr, kdy tato hrůza skončí.
Vláda ale neustále všechny přesvědčuje, že na rozdíl od těch minulých má ve světě respekt a je brána vážně…
Já to vidím tak, že naši vládu bere vážně jenom naše vláda. O nikom jiném nevím.
Hlavním tématem české zahraniční politiky v posledních třech letech jednoznačně byla válka na Ukrajině a podpora této napadené země. Vydrží jí podle vás toto téma až do podzimních voleb, nebo už se válka chýlí ke konci?
Vždyť nic jiného nemá. Myslím, že válku budou všemožně zdůrazňovat a schovávat za ni svoji neschopnost. Čím jiným by mohli argumentovat? Jak prý řekl premiér, že se lidi mají lépe, jen to ještě nevědí? Nebo že by argumentovali obrovským nárůstem zadlužení? Zdražováním základních životních potřeb? Stavem zdravotnictví?
Osobně se obávám, aby mírová jednání nebyla narušena nějakou provokací, jako byl například onen pokus s raketou do Polska. Já bych Ukrajincům i Rusům ten mír moc přál, toho lidského utrpení už bylo opravdu hodně. Prošel jsem válkou a vím o čem mluvím.
Co říkáte na aktuální dění kolem vyjednávání v Istanbulu? Česká média se zaměřovala na to, jestli přiletí vyjednávat Vladimir Putin osobně, ale bylo vůbec reálné, aby se teď setkali Putin se Zelenským?
Jednání o příměří mezi válčícími stranami, kdy žádná ze stran drtivě neprohrála, jako např. Německo v roce 1945, jsou zdlouhavá a obě strany musí pečlivě zvažovat své kroky, aby je u nich doma přijala veřejnost. Viděl jsem to na jednáních o příměří a míru mezi Íránem a Irákem. Čekat nějaký dramatický obrat už na prvním setkání je tedy podle mne naivní. Ruská strana navrhla jednání jako pokračování původních jednání z dubna 2022, kde vyjednávali zástupci obou stran a prezidenti se měli setkat až po dojednání dohody k jejímu podpisu.
To narušil Boris Johnson, který Ukrajince přesvědčil, aby pokračovali v boji. Z toho pohledu rozumím sestavě ruské delegace. Ukrajinská delegace z politických důvodů musí jednat tak, jak jedná, ale nepovažuji to za zásadní překážku k dosažení dohody o trvalém příměří (krátkodobé příměří by posloužilo jenom k přeskupení a dozásobení obou stran pro pokračování bojů). Je smutným faktem, kolik lidí muselo od dubna 22 zbytečně zemřít a nebo být zmrzačeno, aby došlo k obnovení jednání prakticky na stejném bodě.
Jak se podle vás zatím daří americkému zprostředkování? Mají výroky, že „Trump už s Putinem ztrácí trpělivost“ opodstatnění v realitě, nebo jde spíše o přání?
Já se propagandou moc nezabývám, ani výkřiky prorežimních propagandistů, které nemají s realitou nic společného. Jsou to odrazy zoufalého přání zachránit bidenovsky progresivistické chápání světa, bez ohledu na to, kolik životů to již stálo. Realitu vidím tak, že bez vlivu nové administrativy USA by EU bojovala až do posledního Ukrajince a myslím, že právě obyčejní Ukrajinci by měli být Donaldu Trumpovi neskonale vděční, pokud se podaří zastavit zabíjení. Protože díky jemu zůstanou naživu a celí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Zničil Jan Lipavský českou zahraniční politiku?
autor: Jakub Vosáhlo
charl
