Babišův poslanec: Zeman a Cílek mluví o uprchlících jako rasisté a šíří xenofobii a paniku. Havlova pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!

Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Zasvé vzal zcela jistě koncept „konce historie“ a představy, že by svět mohla čekat jen bezstarostná perspektiva bez valných ohrožení. Demokratická budoucnost záleží i na práci na ní a ochotě ji bránit – demokracii stejně jako jiné stabilizační prvky našeho světa nelze brát jako samozřejmost, která když přišla, nemůže se již ztratit. Z tohoto hlediska je zvlášť na pováženou, jak lehkovážně se jako společnost stavíme k našemu místu v Evropské unii nebo v NATO a spoluzodpovědnosti za ně.

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo jde o manipulaci a propagandu? A případně v čem?

Jak které. Z politiky ale nerad známkuji média. Myslím, že to politikům nepřísluší.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český Parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

Považuji tohle nařčení za nepodložené klišé, jehož popularita stojí na představě, že můžeme být jen černým pasažérem – brát selektivně dílčí výhody, ale nepodílet se na tom, co je podmiňuje. Legislativu v oblastech postoupených do společných kompetencí EU spoluvytváříme. Je z podstaty věci složitá a představa, že do všech důsledků a vedlejších efektů nahlédne každý diskutér úrovně debatéra u piva ve čtvrté cenové, je neudržitelná. Podstatné principy jsou nepochybně přínosné i bez velkého vhledu, a o to by tu mělo jít. To, že detaily vypadají těžkopádně a jednoduchý vhled do nich se ztrácí, by nemělo být zbytečně stresujícím faktorem tváří tvář celkovým přínosům.

Je tomu tak v řadě oblastí života. Nechat vybuchnout kanystr benzínu dokáže také každý pitomec, ale zaranžovat ty exploze v menších dávkách na úrovni moderního spalovacího motoru už jen tak někdo dohromady nedá. Přesto se i ten pitomec autem s takovým motorem rád sveze, aniž bude brblat o přílišné složitosti.

Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

Nejsme pod cizí nadvládou a za případné problémy si můžeme sami. Nemáme od odchodu prezidenta Havla v čele státu osobnosti formátu srovnatelného třeba s Komenským, ale třeba to zase někdy přijde. Máme ji ve svých rukou, jen často tak trochu kašleme na to, abychom jimi pohnuli.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Považuji argumentaci, se kterou tito pánové vystupují, za argumentaci na úrovni rasismu. Nevěřím, že koncept Česka jako pevnosti opevněné proti vývoji spojenému s větší mobilitou nebo vývojem souvisejícím s potřebou snižování nerovností ve světě je udržitelný. Tam, kde se argumentace dostává do ostrého konfliktu s étosem pomoci bližním v nouzi ohrožující je na životech, považuji xenofobní kroky za neslučitelné s kulturou novodobé demokratické Evropy (a samozřejmě neslučitelné konkrétně s principy, na kterých stojí Rada Evropy).

Co se uprchlíků týká, standard pomoci a etalony lidských práv se vyvinuly po zkušenosti s oběťmi z doby druhé světové války a holocaustu i s důsledky odmítání starat se nebo pomoci na mnoha místech v té době. Ti dva jmenovaní jsou dostatečně znalí na to, aby jejich šíření xenofobie a paniky bylo jakkoli omluvitelné nebo zlehčitelné.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Opravdu mě překvapuje počet suterénů, kam se lze na Hradě spouštět. Ve skále pod ním asi není spodní voda ani na úrovni Vltavy.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle vás pravda?

Považuji tyto výtky za příslovečný křik zlodějů, kteří křičí chyťte zloděje. Část z nich dobře ví, o jaký podíl na nepravostech narovnáním či spravením věcí sami přijdou. Část z nich si možná z Andreje Babiše udělala něco jako strašidlo, protože od té doby, co vyrostli z dětských let a bubáků, ve které věří děti, potřebují nějaké nové smyšlené bubáky, aby měli pocit vyrovnaného života.

K samotnému 17. listopadu. Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Soudím, že doba a problémy diktatury jsou nesrovnatelné s běžnými škobrtnutími a potížemi v demokracii. To hlavní, čeho bychom si měli považovat dnes, je možnost reálně se zasadit o změny k lepšímu. Tato možnost je v našich rukou, nikoli v rukou partajní nomenklatury nebo u mocipánů v Kremlu.

Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem?

Jsem z vysokoškolského prostředí a v tomto kontextu jsem si vždy vážil zejména linie obě tato výročí spojující. U častého žehrání na mládež nebo malé skutečné pozornosti navzdory proklamacím věnovaným sektoru školství a vzdělání mě ovšem často překvapuje, jak málo si dnešní politické „elity“ uvědomují, že tam, kde jsou, by nebyly bez studentů na Národní třídě, kteří od předchůdců z roku 1939 pomyslnou štafetu úspěšně převzali.

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a tak dále. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?

Problém nerovností ve společnosti je jedním z nejdůležitějších, který před dnešní společností stojí – a to nejen u nás. Jeho význam se bude mnohonásobně zvýrazňovat s tím, jak bude automatizace přebírat celou řadu pracovních činností, které dnes představují zdroj obživy pro podstatnou část obyvatel. Kroky ke zlepšení nejsou jednoduché a narážejí na zbytečnou ideologizaci a malou obecnou gramotnost politiků v těchto souvislostech. Je zvláštní, že se třeba ani echt pravice nesnaží razit takový Hayekův koncept „jistoty určitého minimálního příjmu“ nebo „Velké společnosti“, která „dosáhla takové úrovně bohatství, že si může dovolit postarat se o všechny“ (F. A. Hayek: Law, Legislation and Liberty, Vol. 3: The Political Order of a Free People, University of Chicago Press, 1979, str. 54–55). O levici nemluvě, ta spoléhá na voliče toužící po žebračenkách, byť jim nepomohou.

Máme pomáhat uprchlíkům, když tak máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?

Pomoc uprchlíkům se s pomocí doma nijak nevylučuje. Nejsou to kategorie, které by byly ve sporu. Soudím naopak, že se vylučuje proklamované sociální cítění na jedné straně a provozování koncentráků na straně druhé.

Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 1989 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…

U prezidentů je neporovnatelnost Václava Havla vůči ostatním naprosto zřejmá. U premiérů bych nejvýš postavil Vladimíra Špidlu, byť to z pohledu obecného lidu nemuselo být až tak zřejmé či viditelné.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse? Směřujeme správně? Či co máme změnit a kam máme směřovat?

Členství v Evropské unii i NATO považuji za nejvýraznější pozitiva uspořádání, jehož jsme součástí. A to navzdory tomu, že hodnotově bohužel obě ta společenství spíše kazíme – zejména případný vývoj ke dvourychlostní EU či EU na způsob jídelníčku bych považoval za chybný.

Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak. Máme podle vás nadále zůstat v EU?

Úvahy o vystupování z EU Česko jednoznačně poškozují. Chápu, že jejich proponentům by bylo lépe v náruči někoho, kdo píše azbukou (opravdu nejsme ostrovem vedle kontinentální Evropy, ani alpským solitérem, o představě suchozemského Portorika nemluvě), ale nevidím na nich ani nepatrnou dávku rozumnosti.

Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?

O krizích se na světě hovořilo vždy a všude. Chápal bych je ve smyslu známé charakterizace coby kombinace nebezpečí a příležitosti. A pro nás bych byl rád, kdybychom si vystačili aspoň se dvěma minimy. To první se týká toho, jak se chovat: „Nebát se a nekrást!“ To druhé postoje k tomu, o co svým chováním usilujeme: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Asi bych parafrázoval vámi výše citovaného utečence, světově proslulého Holanďana, kterému nabízel Harvard místo rektora, s moravskými kořeny: „Ať se vidění správného a špatného k tobě zase navrátí, ó lide český [přistěhovalce ovšem nevyjímaje]!“