Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat věnovat se těm méně inteligentním. Co o tom soudíte?

Že tato obava má racionální jádro. České školství mělo tradičně výborný systém péče o děti se specifickými vzdělávacími potřebami – a bylo by rozhodně nespravedlivé redukovat ho jen na síť někdejších pomocných a zvláštních škol. Jde o komplexní, promyšlený systém výchovně-vzdělávacích institucí a podpůrných pracovišť, kde o tyto děti pečuje komunita odborných pracovníků. Díky komplexnímu systému přípravy speciálních pedagogů mohou tato pracoviště nabídnout odpovídající péči jak dětem tělesně hendikepovaným, tak těm s mentálním postižením až po děti s projevy sociální patologie. Odbornost a zkušenost těchto pedagogů jsou potenciálem, který není doceňován, přesněji není aktuálně brán v úvahu.

Pokud bude ve třídě skupinka žáků s lehkým mentálním postižením a asistenty, nebude rušit ostatní žáky z koncentrace?

Bude. Ale o to nejde nebo alespoň ne primárně. Dnešní výuka je hodně jiná, než jakou známe z let vlastní školní docházky, a situací, kdy žáci soustředěně poslouchají výklad a vědomě se na něj koncentrují, je popravdě málo. Učení má hodně činnostní charakter, dominují interakce žáků s učitelem nebo žáků mezi sebou, kooperativní činnosti ve dvojicích či skupinách, práce s informačními zdroji a tak dále. Podpora jednoho či dvou asistentů asi míru koncentrace nesníží.

Problém je v tom, že děti s lehkým mentálním postižením se prostě potřebují učit jinak. Jinými metodami, formami, v jiném tempu. Je skvělé sledovat basketbal a je skvělé sledovat basketbal vozíčkářů, obojí je nádherný sportovní zážitek. Sledovat, jak mezi zdravými hráči zoufale přejíždí vozíčkář, přes kterého každou chvíli někdo upadne, musí být spíše tristní.