Baťůžkáři s dredy, parodie. Inkluze lehce mentálně postižených dětí do základek povede ke značnému zhoršení vzdělání a k demoralizaci učitelů, varuje zkušený pedagog

Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat věnovat se těm méně inteligentním. Co o tom soudíte?

Že tato obava má racionální jádro. České školství mělo tradičně výborný systém péče o děti se specifickými vzdělávacími potřebami – a bylo by rozhodně nespravedlivé redukovat ho jen na síť někdejších pomocných a zvláštních škol. Jde o komplexní, promyšlený systém výchovně-vzdělávacích institucí a podpůrných pracovišť, kde o tyto děti pečuje komunita odborných pracovníků. Díky komplexnímu systému přípravy speciálních pedagogů mohou tato pracoviště nabídnout odpovídající péči jak dětem tělesně hendikepovaným, tak těm s mentálním postižením až po děti s projevy sociální patologie. Odbornost a zkušenost těchto pedagogů jsou potenciálem, který není doceňován, přesněji není aktuálně brán v úvahu.

Pokud bude ve třídě skupinka žáků s lehkým mentálním postižením a asistenty, nebude rušit ostatní žáky z koncentrace?

Bude. Ale o to nejde nebo alespoň ne primárně. Dnešní výuka je hodně jiná, než jakou známe z let vlastní školní docházky, a situací, kdy žáci soustředěně poslouchají výklad a vědomě se na něj koncentrují, je popravdě málo. Učení má hodně činnostní charakter, dominují interakce žáků s učitelem nebo žáků mezi sebou, kooperativní činnosti ve dvojicích či skupinách, práce s informačními zdroji a tak dále. Podpora jednoho či dvou asistentů asi míru koncentrace nesníží.

Problém je v tom, že děti s lehkým mentálním postižením se prostě potřebují učit jinak. Jinými metodami, formami, v jiném tempu. Je skvělé sledovat basketbal a je skvělé sledovat basketbal vozíčkářů, obojí je nádherný sportovní zážitek. Sledovat, jak mezi zdravými hráči zoufale přejíždí vozíčkář, přes kterého každou chvíli někdo upadne, musí být spíše tristní.

Též zaznívají námitky, že pedagogové ve speciálních školách mají vystudovanou speciální pedagogiku, vědí, jak se mají k dětem se speciálními potřebami chovat, zatímco pedagog z klasické základky toto vzdělání nemá a ani žádný kurz to nedokáže nahradit. Stejně tak asistent se středoškolským vzděláním nemůže nahradit vysokoškolsky vzdělaného speciálního pedagoga...

Ano, už jsem se o tom zmiňoval. Trochu se to podobá situaci v devadesátých letech, kdy zoufale chyběli němčináři a angličtináři. Sáhlo se tedy po ruštinářích, kteří naopak přebývali. Poslali se na pár měsíců na kurz, a bylo. Jazykář jako jazykář, ne? Tam, kde neměli žádného přeučeného ruštináře, sáhli po studentovi z Ameriky, který zrovna s batůžkem a dredy bloumal Evropou. Podobně se nyní mají fyzikáři s dvouměsíčním kurzem pokoušet učit integrované žáky, jejichž vzdělávání má velmi specifické nároky. Pomáhat jim v tom budou asistenti s maturitou, baťůžkáři inkluze.

Pokud bude učitel vysvětlovat nějakou látku, bude mít určité tempo „přednášky“, jak to může žák s lehkým mentálním postižením stíhat? Jak mu v tom může pomoci asistent. To mu to zopakuje? Nebo se bude muset „kolona“ řídit tempem nejpomalejšího vozu?

Znovu říkám, dnes už se ve školách v podstatě nepřednáší. Ale pokud by nějaká látka, například v rámci exaktních předmětů, jakými jsou fyzika nebo matematika, vyžadovala souvislejší výklad a demonstraci, dojde patrně na individualizované učení, jaké známe z málotřídek. Zatímco většina žáků bude po výkladu upevňovat znalost opakováním demonstrovaného postupu na dalších příkladech, bude se učitel znovu věnovat skupině integrovaných žáků. To samo o sobě ničemu nevadí. Problém je, že tím pádem nebude k dispozici těm samostudujícím, kteří by se třeba chtěli poradit, diskutovat o dané věci a tak dále. Také rozsah samostatné práce běžných žáků určí primárně potřeby těch integrovaných.

Jde i o děti s poruchou chování – autismem, ADHD. Děti mohou být nezvladatelné, vykřikovat...

To rozhodně budou. Tím více, čím větší budou mít publikum a čím méně pozornosti učitele urvou jen pro sebe. Proto bývali vzdělávány v malých, zhruba desetičlenných třídách. Dávalo to smysl. Ony nejsou sobecké, nevychované a tak dále. Potřebují jen minimum rušivých podnětů, nadstandardní pozornost ze strany učitele, jiný rytmus střídání činností. To, co jim inkluze z podstaty nezajistí.

Co problematika hodnocení? Jak se bude ostatním žákům vysvětlovat, že „hloupý Honza“ má lepší známku než běžné dítě? Nemůže to pak vyvolat nevraživost?

Tohle je úplně sekundární. Hodnocení je dnes tak variabilní (známky, procenta, body, slovní hodnocení), že se to žákům snadno vysvětlí. Neočekávám nevraživost, závist, pocit křivdy.

Hůř se jim bude vysvětlovat, že Honza se teď bude učit s námi, protože je úplně stejný jako my, ale bude mít jiný způsob hodnocení, protože je přece jenom trochu jiný než my.

Co otázka šikany? Víme, že děti, které nějak vybočují z kolektivu ať už chováním, zjevem, sociální situací a podobně, bývají šikanovány. Nehrozí, že se budou děti vysmívat postiženým jedincům jako „mentálům“ či „kriplům“?

Nemyslím. Nálada ve společnosti, ve školách, v médiích a tak dále je v tomhle ohledu dlouhodobě kultivována. Téma je a bude mediálně živé, děti by si samy připadaly trapně. A i kdyby se našly výjimky, integrované děti budou pořád pod dohledem, budou v centru zájmu a jejich život ve škole se bude sledovat.

Na speciálních školách jsou děti více zaměřovány na praktické činnosti, „dílny“, manuální zručnost, která může kompenzovat jejich nižší IQ. Na běžné škole o tuto kompenzaci přijdou...

Na některých jistě. Pracovní vyučování se do kurikula mnoha škol zase vrátilo, třeba škola ve Mšeci si z evropských dotací postavila dílny, ale není to pravidlem. Ano, někde o ni přijdou.

Co otázka jazyků? Má vůbec cenu, aby se dítě původně ze speciální školy učilo dva světové jazyky, když je někdy rádo, že vůbec zvládne mateřský jazyk?

Žádné dítě na základce se u nás, důsledně vzato, neučí dva cizí jazyky. Učí se cizí jazyk a později základy druhého cizího jazyka. Což nic nemění na tom, že tato praxe je u dětí s mentálním deficitem čirá Potěmkinova vesnice.

Také se objevuje výhrada, že se ve školství dělá revoluční změna, aniž se tato věc někde před tím zkouší aspoň několik let v pilotních projektech. Čili se takto experimentuje s dětmi a českým školstvím, s něčím, co relativně dobře funguje a je zaběhlé...

Jenže to se děje pořád, dokonce i v případech, kdy se nějaké pilotní ověřování udělá. Většinou se něco pilotuje na vzorku tak malém, že je to spíš laboratorní pokus. Ten se například v aplikovaném průmyslovém výzkumu ověřuje ještě na takzvaném poloprovozu: Mám toho gram, chci toho vyrábět tuny, tak toho ještě zkusím uvařit kila. U nás je v základním vzdělávání asi 850 tisíc žáků. Největší kurikulární reformu za 40 let u nás pilotovalo 16 škol.

Naštěstí školství obecně je konzervativní a má obrovskou setrvačnost, což bývá obvykle konstatováno s povzdechem. Ve skutečnosti je to jeho jediný sebezáchovný princip. Pokud pedagogický terén něco vytrvale odmítá nebo aspoň dlouho sabotuje, je to většinou neorganické a systém to ohrožuje. Vzdělávací systém se brání jako každý živý organismus. Mobilizuje se jako mraveniště.

Nebylo by třeba lepším řešením, že by děti se speciálními potřebami měly své vlastní třídy, ale byly s ostatními žáky v jedné škole – budově a zúčastňovaly by se s nimi třeba tělocviku a dalších školních akcí mimo přímou výuku?

Nejspíš bylo. Už Příhoda razil jednotnou, ale vnitřně velmi diferencovanou školu – a věděl proč. Nejedlý na to v podstatě navázal, ať navenek říkal cokoli. Mimochodem: Že jste chodil do áčka, když jste byl na základce?

Ano, asi ano...

A máte doktorát z fildy. Tam chodili nejlepší. Já chodil do béčka, tak mám jen magistra z peďáku. Diferenciace existovala vždycky, i v čase ideologicky jediné přípustné jednotné základní devítileté školy, kam chodily společně děti dělníků, rolníků i pracující inteligence. Protože to prostě jinak nejde.

Výtky se týkají též financí. Že byl schválen zákon, aniž někdo pořádně vyčíslil náklady. Nadto ministr financí Andrej Babiš odmítl na inkluzi vyčlenit peníze navíc.

To je taky důvod, proč ji ministryně Valachová odložila, ne? (smích)

Jinak je to ale naopak. Z podstaty musejí být dražší speciální školy a speciální třídy. Tady se udělá divoká inkluze bez finančního krytí, čímž se z ní stane parodie jí samé. Úroveň výuky klesne natolik, že velká část příčetných rodičů své děti umístí do soukromých škol a smysluplné vzdělání jim (spolu)zaplatí. Dojde tedy k dalšímu přesunu veřejných prostředků do privátního sektoru (který samozřejmě dotace na žáka pobere) a dalšímu snížení úrovně veřejných základek.

Podle vyhlášky má platit inkluze od září, ale nic není připraveno a prakticky nikdo nic neví, jak to bude vypadat...

Nestihne se to, uvidíte.

Pokud jde o děti s tělesným postižením, bezbariérové přístupy jsou dost drahé. Stojí za to utrácet miliony kvůli pár žákům? Respektive budou na to peníze, aby školy – zřizovatelé učinily stavební úpravy?

V tomhle jsem proinkluzivní. Nájezdová rampa ze železných roštů stojí pár tisíc. Navíc baráky platí zřizovatel, u základek tedy většinou obce. A ty na školy peníze uvolní, je to jejich výkladní skříň. Všimněte si, že ve městech vždycky září novotou základky. Školy, které se rozpadají, jsou ty střední, které zřizuje kraj.

Jaký bude mít inkluze dopad na pedagogy? Již nyní existuje kritika, že za stresující práci je malé ohodnocení. Bude někdo chtít pracovat ve školství, když se mu navíc přidělá další práce navíc?

Povede to samozřejmě k další demoralizaci učitelstva. Těžko se tomu divit.

Mgr. Petr Kukal (narozen 16. prosince 1970 v Poděbradech, pseudonymy Arnošt Veverka a Josef Vlášek) je český básník, spisovatel a publicista. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk – literatura a občanská výchova. Trvale se věnuje oblasti vzdělávání. Pracoval jako učitel na ZŠ T. Stolzové v Kostelci nad Labem (1994–1997) a na SŠ a VOŠ MILLS v Čelákovicích (2011–2012), dále jako šéfredaktor časopisu Moderní vyučování (1997–2001), šéfredaktor nakladatelství učebnic ALTER (2001–2002), působil na MŠMT ČR (2003–2004) a ve vedení Výzkumného ústavu pedagogického (2004–2005). Od roku 2005 se pohybuje v oblasti vzdělávání dospělých.

Od poloviny 90. let soustavě publikuje články o výchově a vzdělávání. Zřídil a spravoval web pro pedagogickou tradici a kontinuitu Stolzová.cz. Mimo odborných pedagogických periodik publikoval v časopisech Host, Tvar, Psí víno, Literární noviny, Univerzum, Salon aj., na webech Dobrá adresa, Wagon apod. Je členem Českého centra mezinárodního PEN klubu, Obce spisovatelů ČR, Sdružení autorů literatury pro děti a mládež, České křesťanské akademie. Petr Kukal je držitelem několika literárních ocenění (Literární cena Vladimíra Vokolka, Literární Varnsdorf aj.). Dosud vydal šest sbírek poezie (pět pod svým jménem, jednu pod pseudonymem), šest knížek pro děti (verše, pohádky, doplňkové učebnice), sborník fejetonů a lehce skandální autobiografický deník.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.